Šlechtictví jako status podle českého zemského práva bylo zrušeno dne 10. prosince 1918 zákonem č. 61/1918 Sb. Stejně tak byla zrušena všechna ze šlechtictví plynoucí práva a bývalým šlechticům bylo zapovězeno užívání šlechtických titulů, přídomků a dodatků.
Vznik této společenské skupiny či vrstvy souvisel s vojenskými družinami kolem panovníka. Ty byly tvořeny schopnými jedinci, kteří za své služby dostávali výsluhy v podobě pozemků, správcovství hradu atd. a s tím spojeným udělováním šlechtických titulů (svobodný pán, zeman, rytíř). Z válečníků se postupně stávali feudální páni, kteří za své zásluhy získávali od panovníka různé úlevy, výhody, pozemky a další. Podobným způsobem probíhal rozvoj také u církevních entit. Vlastnictví půdy mělo zásadní význam pro rozvoj zemědělství a další zkulturňování krajiny.
Výsluhy byly zpočátku pouze osobní povahy – do smrti nabyvatele – a bylo je možno odejmout; postupně docházelo k jejich přeměně v dědičné vlastnictví. Otázka možného podílu před-přemyslovské rodové aristokracie na zformování nejstarší české šlechty zůstává nevyjasněna. Jisté však je, že již ve 13. století byla šlechta natolik silná, že i panovník musel počítat s její mocí.
Některé šlechtické rody včetně rodových erbů z této doby lze vysledovat do současnosti. První erbovní znamení české šlechty se objevují od 13. století. Tato erbovní znamení byla udělována za mimořádné zásluhy a statečnost v boji, diplomatické úspěchy, či zbavení krajiny nebezpečného zvířete apod. Šlechtictví své nositele, kromě výhod, zavazovalo rovněž k povinnostem a ctění určitých ctností, které však nebyly vždy dodržovány.
V této době se také postupně ustalovala rodová jména, zpravidla spojená s místem původu, případně se jménem některého předka (Vratislavové z Mitrovic). Existuje však i mnoho opačných případů, kdy hrady, respektive zámky dostávaly jméno podle svého majitele (Mitrovice, Nové Mitrovice). Kromě toho docházelo již v této době k poněmčování (germanizace) jmen i u nejstarších českých rodů – z důvodu prestiže, ve snaze vyrovnat se šlechtě v jiných zemích (viz např. německá šlechta a rakouská šlechta). Patrné je to například u rozrodůVítkovců, jejichž další větve se nazývaly Landštejnové či Rožmberkové.
Nejstarší šlechtické rody
Mezi nejstarší zakladatelské rody (v počtu okolo dvaceti) české a moravské šlechty patří:
Šlechtický stav ani v Česku nebyl homogenní, ale dělil se do stupňů, úrovní. Od 12. století se česká šlechta dělila na dva stavy, nižší stav – vladycký, zemanský a rytířský (původně páni první hotovosti) a vyšší stav – panský (původně páni druhé hotovosti, někdy korouhevní páni). V průběhu dějin se ustálil systém, který platil až do doby stavovského povstání.
Předstupeň šlechtictví tvořily tzv. erbovní rodiny, což byl mezistupeň mezi městským a šlechtickým stavem. Patřilo k němu právo užívat erb a predikát, ale nikoli stavovská práva, tzn. nešlo o šlechtice.
Vladyctví bylo uznáváno za nejnižší šlechtický stav. Do vladyctví bývaly povyšovány nové rody. Staré a úspěšné vladycké rody byly povyšovány (nobilitovány) do rytířského či panského stavu. Také zchudlé panské rody mohly ponížit do stavu vladyků a zchudlé rody, jejichž členové přijali nešlechtická povolání, automaticky svůj status ztrácely. Mezi vladyckými rody často nalézáme vedlejší větve známých šlechtických rodů, jako byli například vladykové z Chlumu, Křemže, Nečtin u rodu Bavorů ze Strakonic.[zdroj?]
Rytířství je další ze stupňů nižší šlechty. Rytířské předky ve třech generacích musel prokázat uchazeč o přijetí do panského stavu. Jedná se vlastně o pozůstatek třídy šlechticů, kteří získali titul na válečném poli. Často (na zemském sněmu nikdy) nebyl od vladyctví rozlišován a tvořily spolu jednu kategorii, někdy nazývanou vladyctvo, jindy rytířstvo.
Některé rytířské rody nashromáždily velký majetek, kterému se nevyrovnal ani majetek leckterých panských rodů, a patřily k nejbohatším v zemi. Tyto rody pak velmi často po nabytí takového majetku povýšily a byly přijaty do panského stavu, např. Trčkové z Lípy. Obecně povyšování, adopce a podobně byly často spojené s nemalými poplatky a byly tak také významným zdrojem příjmů vládců.
Panský stav byl do poloviny 17. století v Českých zemích jediným stavem vyšší šlechty. Vyvinul se jako systém vyšší šlechty (tzv. páni druhé hotovosti), tj. nejvýznamnějších rodů. V průběhu času se panské rody snažily omezit příliv dalších rodů, což se jim roku 1501 povedlo, když si vymohly, že: „... nechce žádného za pána přijíti leč by stav svůj vladyčí do čtvrtého kolena provedl“ (tj. prokázal). V roce 1502 pak král Vladislav Jagellonský potvrdil panským rodům právo přijímat do panského stavu. Bylo rozlišováno mezi pány „novoštítnými“ a pány „starožitnými“ (po třech generacích v panském stavu).
Na počátku 17. století šlechta v Čechách tvořila přibližně jedno procento veškeré populace. Obdobně to bylo i ve zbytku Svaté říše římské, ve Francii a některých italských státech.[2]
Uzavírání panského a rytířského stavu
V souvislosti s určením práva, kdo se smí stát přísedícím většího zemského soudu, došlo v druhé polovině 15. století k uzavření panského stavu. Byla stanovena pravidla pro přijímání dalších rodů. Členové těchto rodů měli právo zastávat zemské úřady. Páni do panského stavu nově přijímali, už nepostačovalo panovnické povýšení.[3]
Dříve se uzavření panského stavu událo na Moravě, a sice v letech 1479–1480. Podle Tovačovské knihy panský stav tehdy tvořilo 23 rodů, z nich bylo
alespoň sedm z nich mělo český původ, byli v Čechách usedlí nebo přišli přes Čechy (z Hradce, Krajířové, Lichtenburkové, z Lipé, ze Šternberka, z Valdštejna, z Vlašimi)[6]
V první polovině 17. století se mnoho šlechtických rodin biologicky vyčerpalo a vymřelo. Některé z nich ovlivňovaly politiku Českého státu po staletí. Kromě těch nejznámějších, které jsou uvedeny v tabulce, vymřeli v 17. století také páni z Lichtenburka a česká větev Hasištejnských z Lobkovic.[15]
Jindřich Jiří a Markéta Salomena byli sourozenci. Protože byl Jindřich Jiří slabomyslný, faktickým posledním mužským členem rodu byl jeho bratr Albrecht Jan Smiřický (17. 12. 1594 – 18. 11. 1618).
Do šlechtického stavu centralizovaně povyšoval pouze panovník.
Po Bílé Hoře přišlo mnoho menších šlechtických rodů o majetek a začaly žít „obyčejným“ životem. Pokud však nebyli vysloveně zbaveni šlechtického predikátu, jejich tituly jim zůstaly.
Z 254 pánů a 1128 rytířů z doby před rokem 1620 jich zůstalo pouze 431.
Události třicetileté války a pobělohorský exil přivedly do českých zemí velký počet cizích, především italských, španělských, německých a skotských rodů (např. Eggenbergové, Buquoyové, Gallasové, Piccolominiové, Schwarzenbergové a další). Ještě po Vestfálském míru v 50. letech 17. století v Čechách výrazně převyšoval počet starých panských rodin ty nově příchozí. České vrchnosti ovládaly tři pětiny všech poddaných.[19] Na Moravě již převažovaly rody cizí. V roce 1683 připadlo v Čechách na 58 domácích rodů již 95 cizích, na Moravě stálo vedle sebe 48 domácích a 70 cizích rodů.[19] V druhé polovině 17. století byli nejbohatším rodem Moravského markrabství Lichtenštejnové, pod které spadala celá jedna pětina poddaných. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku hospodařilo na lichtenštejnských panstvích celkem 1500 poddanských rodin. Ve smyslu počtu poddaných se hned za Lichtenštejny řadili Eggenbergové, tehdy nejbohatší magnáti v Čechách.[20] V druhé polovině 17. století panský stav vlastnil v Čechách a na Moravě 62,8 % veškerého pozemkového majetku, přestože tvořili naprosto nepatrný podíl obyvatelstva. Na Moravě tehdy žilo asi 500 až 600 šlechticů, kteří tvořili jen pouhých 0,2 % všeho obyvatelstva.[21] V 70. letech 17. století žilo na Moravě na panských državách 62 % veškerých poddaných, na rytířských 10 %, na církevních 20 % a na městských 8 %.[22] Také se změnil poměr pozemkové držby mezi panským a rytířským stavem. V polovině 16. století (v roce 1557) vlastnili v Čechách a na Moravě páni 55 % a rytíři 45 % veškerých šlechtických držav, po třicetileté válce (v roce 1654) páni vlastnili už 85 %, zatímco rytíři pouhých 15 % držav. Ve Slezsku si rytířský stav svou pozici udržel.[23] Přibližně o sto let později, v polovině 18. století patřilo na Moravě vyšší šlechtě 59,6 % a nižší šlechtě 9,6 % berních lánů.[22]
Kolem roku 1740 žilo v Čechách 228 panských a 303 rytířských rodů. Proporčně jsou to více než dvě pětiny pro vyšší šlechtu proti méně než třem pětinám rodů rytířských. Počet plnoletých mužských příslušníků vyšší šlechty činil 893 a nižší šlechty 1228.[2] Holdování králi Karlu Albrechtovi Bavorskému (Karlu III.) v roce 1741 podléhalo 1323 osob z panského a rytířského stavu.[24] V roce 1741 tvořila knížata, markrabata a vévodové 5,7 procent panského stavu v Čechách. Mnohem početněji byla zastoupena hrabata, která tvořila 57 procent vyšší šlechty.[25]
I po vzniku Rakouského císařství v roce 1804 resp. Rakouska-Uherska v roce 1867 přibývaly nově nobilitované rodiny, jejichž členové získali šlechtický titul díky zásluhám o panovníka, monarchii nebo obecné blaho.
Podle sčítání byl v Čechách v roce 1840 poměr šlechty a ostatních obyvatel 1:828, v rakouských zemích 1:350 a v Uhrách a Sedmihradsku 1:17. Zejména po roce 1848 se ale i v Čechách výrazně zvýšil počet nositelů titulu svobodný pán nebo rytíř; patřili k nim zejména státní úředníci a důstojníci, ale i statkáři nebo zástupci svobodných povolání. Zatímco původní rodová šlechta už v tomto období ztratila většinu svých výsad, příslušníci nové šlechty od druhé poloviny 19. století měli stále větší slovo v politice, hospodářství, armádě i kultuře.[26] Řada z nich měla významné postavení jen jednu či několik málo generací (např. rytíři František Škoda a jeho syn Emil); některé novošlechtické rodiny se do české historie zapsaly výrazněji (Lexové z Aehrenthalu, Ringhofferové, Nádherní, Riegerové, Bartoňové z Dobenína).
1825 právo na oslovování Jasnosti, 1869 právo na oslovování Jasnosti pro všechny členy rodu, titul hlavy rodu: kníže z Auerspergu, vévoda z Gottschee, okněžněný hrabě z Welsu, ostatní členové rodiny: princové a princezny. Viz též rok 1630.
bratři z konopišťské linie Ignác Karel († 1700), Václav Vojtěch (1643–1708) a Jan Norbert († 1678) a jejich příbuzní, bratři Štěpán Jiří († 1706) a Adolf Vratislav (1627–1703)
Rodu byl uznán (restituován) starý říšský hraběcí stav.[32][33] Viz též rok 1637 a 1662.
bratři z konopišťské linie Ignác Karel († 1700), Václav Vojtěch (1643–1708) a Jan Norbert († 1678), jejich příbuzní, bratři Štěpán Jiří († 1706) a Adolf Vratislav (1627–1703) a dále Václav Jiří Holický ze Sternbergu († 1681)
Viz též rok 1637 a 1661.
Nejbohatší česká šlechta na počátku 18. století
Následující tabulka představuje nejbohatší aristokraty v Čechách na počátku 18. století.[35]
Nejbohatší šlechta v Čechách na počátku 18. století
Říšský dvorní rada. Již 1720 říšský panský stav, v roce 1723 potvrzení panského stavu pro České království s českým inkolátem. Viz též rok 1759 a 1768.
1905 právo na oslovování Jasnosti, titul hlavy rodu: kníže Kinský z Vchynic a Tetova, ostatní členové rodiny: hrabata a hraběnky. Viz též rok 1628 a 1746.
Schwarzenbergové (české statky), lenní statky (Gradiška, Aquileia a Postojna) připadly císaři, panství v Kraňsku byla prodána, zbytek Leslieové a Herbersteinové
Jan Kristián II. a Marie Terezie Josefa byli sourozenci. Dne 28. 9. 1774 zemřela jejich další sestra Marie Eleonora Anna, provd. Herbersteinová (* 1694).
Marie Eleonora byla sestra Bernarda Jana. Oba sourozenci byli svobodní. Jejich sestra Marie Terezie Petřvaldská z Petřvaldu (1727–1768) se nejprve provdala za Leopolda Otislava z Kopenic a poté za Prospera Antonína Berchtolda z Uherčic (1720–1807).
Wratislavové z Mitrowicz (fideikomis Kost zdědil Antonín Václav Wratislav-Netolický († 1791), synovec Jana Adama Netolického, syn Marie Terezie Netolické († 1760) a Františka Václava Wratislava z Mitrowicz a Schönfeldu (1721–1779).
Jan Vilém byl druhým knížetem z Trautsonu. Oba jeho synové František Antonín (1737–1750) i Leopold Donat (1739–1758) zemřeli svobodní ještě před otcem.
Marie Anna z Martinic byla dcera Františka Karla z Martinic. Rod pokračoval v ženské linii pod jménem Clam-Martinic. Ke sloučení erbu a jmen obou rodin došlo v roce 1792 pro Karla Josefa Clama (1760–1826), který také získal titul vladař domu smečenského.
František Josef z Vrtby zemřel neženatý a bezdětný, veškerý majetek odkázal Janu Nepomuku Karlovi princi z Lobkowicz (1799–1878), zakladateli křimické (konopišťsko-křimické) linie roudnické primogenitury rodu.
?
Kounic-Rietbergové (moravská knížecí větev, od 1752 také hrabata z Questenberku)
Starší dcera Aloise Václava a sestra Leopoldiny Karolína (1801–1875) si vymohla, že směla používat kromě manželova příjmení i své rodné (Starhemberg-Kaunitz a Arenberg-Kaunitz). Po dlouhé soudní při získal Jaroměřice nad RokytnouRudolf Kristián Bruntálský z Wrbna (1864–1927) s podmínkou, že místo z Wrbna-Freudenthalu bude používat rozšířené příjmení z Wrbna-Kaunitz-Rietberg-Questenbergu a Freudenthalu. Česká hraběcí větev vymřela po meči v roce 1919.
Mořic Jan, 10. kníže z Dietrichsteinu, své děti přežil. Podle rodinné smlouvy přešel majetek na děti jeho synovce Josefa z Dietrichsteinu (1798–1858), 9. knížete z Dietrichsteinu, mezi kterými byla i Gabriela. Knížecí titul přešel v roce 1869 na Alexandra Mensdorff-Pouilly (1813–1871), manžela Gabrieliny sestry Alexandriny (1824–1906). Nová titulatura byla tedy kníže z Dietrichsteinu (Ditrichštejna) na Mikulově, hrabě Mensdorff-Pouilly (německy Fürst von Dietrichstein zu Nikolsburg, Graf von Mensdorff-Pouilly). Rod Dietrichstein-Mensdorff-Pouilly vymřel o sto let později, tedy v roce 1964.
Maxmilián a Gabriela byli sourozenci. Jejich rodiči byli Josef Ugarte (1804–1862) a jeho druhá manželka Alžběta z Rochow-Briestu (1822–1896). Gabrieala porodila syny Giuseppa Lovatelliho a Massimiliana Lovatelliho (* 1869).
Vincenc byl bratranec Rudolfa z Morzinu (1801–1881),[pozn. 5] který měl jedinou dceru Aloisii. Rod pokračoval v ženské linii pod jménem Czernin-Morzin. Ke sloučení erbu a jmen obou rodin, které bylo vázáno držbou Vrchlabí a Mašťova a podmínkou zákazu držby majorátu starší linie Czerninů, došlo v roce 1908 za Aloisina syna Rudolfa (1855–1927).
Pro život šlechty v 1. polovině 20. století jsou zásadní následující 3 body:
1. zrušení šlechtictví v roce 1918
2. pozemková reforma z roku 1919 a zrušení fideikomisu v roce 1924
3. postoj k Československé republice.
Zrušení šlechtictví
Po vznikuČeskoslovenska bylo šlechtictví, jakož i veškerá z něj plynoucí práva, zrušeno zákonem č. 61/1918 Sb. z 10. prosince 1918 (podobný zákon přijala i Rakouská republika). Bývalým šlechticům je rovněž zapovězeno, aby užívali svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem, vyznačujícím šlechtictví. Zákon je stále v platnosti. Protektorátní úřady jej sice v roce 1939 zrušily,[54] ale předpisy vydané v době okupace nebyly po válce uznány (byly prohlášeny za neplatné).[55]
Zákonem č. 243/1920 Sb. byly za porušování zákazu užívání šlechtických titulů a označování se za šlechtice, ač bylo šlechtictví zrušeno, doplněny sankce. Peněžitým trestem nebo krátkým vězením měl být podle § 6 potrestán každý, kdo úmyslně a veřejně užívá šlechtických titulů, erbů, řádů, vyznamenání, jež byly zákonem zrušeny, nebo kdo takovým způsobem hledí naznačiti své bývalé šlechtictví a kdo v tisku někomu dává zákonem zrušený titul šlechtický.[56] Případy postihů však nejsou známy.[57] Tato úprava byla převzata do zákona č. 268/1936 Sb., který navíc stanovil, že se zákaz vztahuje i československé občany v zahraničí. Tento zákon byl v roce 1949 zrušen a nahrazen zákonem č. 247/1949 Sb., který již sankční ustanovení za porušování zákona č. 61/1918 Sb. neobsahoval; v současnosti tak jeho porušení nezakládá přestupek ani trestný čin.
Zrušení šlechtických výsad a vykoupení velkostatků pro domácí kolonizaci předpokládala již Washingtonská deklarace z 18. října 1918.
Pozemková reforma a zrušení fideikomisu
Vedle zásahu do titulů byla šlechta částečně postižena také na majetku, o jehož část přišla během pozemkové reformy. Záborový zákon č. 25/1919 Sb. stanovil maximální rozlohu velkého pozemkového majetku jednoho vlastníka na 150 hektarů zemědělské půdy (pole, luka, zahrady, vinice a chmelnice) nebo 250 hektarů půdy vůbec. Byl zřízen Státní pozemkový úřad a realizace reformy probíhala nejintenzivněji v letech 1923–1926. Reforma zůstala nedokončená.
Svěřenectví (rodinné fideikomisy) byly zrušeny zákonem č. 179/1924 Sb.
Následující tabulka představuje největší šlechtické pozemkové vlastníky před pozemkovou reformou.[58]
Největší vlastníci pozemků před pozemkovou reformou (1919–1920)
Po vzniku republiky se někteří šlechtici hrdě přihlásili k češství, zatímco jiní silně inklinovali k (rakouskému) němectví.[59] Na sklonku monarchie náleželo ke staré šlechtě přibližně dvě stě rodin, 73 % příslušníků těchto rodin se přihlásilo k německé národnosti a jen 27 % k národnosti české, mezi nimi například orličtí Schwarzenbergové, chlumečtí a kostelečtí Kinští, Lobkowiczové všech větví.[60] V Československu uvedlo v meziválečných sčítáních lidu německou národnost přibližně 80 % šlechtických rodin.[61] Po vyhlášení republiky museli Československo opustit Habsburkové, Hohenbergové a exponenti habsburské monarchie jako Heinrich Clam-Martinic (1863–1932) nebo Otakar Czernin (1872–1932).
Naposledy příslušníci české šlechty ještě veřejně vystoupili 25. července 1945, kdy upozornili dopisem československou vládu na majetkovou perzekuci rodin věrných národu za okupace.[60] Dopis je signován Janem Lobkowiczem, majitelem velkostatku Drahenice.[62]
Protektorát
Za protektorátu byly šlechtické tituly opět uznávány, vládním nařízením č. 220/1939 byl totiž zrušen zákon č. 61/1918 Sb.
Rody hlásící se k českému národu byly perzekvovány. Některým byl majetek zkonfiskován, např. Adolfu Schwarzenbergovi za jeho podporu Benešovi a peníze, které poskytl na vybudování československého opevnění. Hlubocký majetek byl pak přímo řízen gestapem. Dalším stupněm bylo vyvlastnění, například Colloredům a Czerninům. U jiných rodů byla zavedena vnucená správa velkostatků (zemědělských a lesnických podniků), týkala se především signatářů prohlášení věrnosti z roku 1938. V letech 1941–1942 byly takto postiženy rodiny Kinského (větev chlumecká i kostelecká), Belcrediho (Líšeň), Sternberga (Častolovice, Zásmuky; Český Šternberk), Schwarzenberga (sekundogenitura), Lobkowizce (drahenická a mělnická větev), Czernina (dymokurská větev), Kolowrata (Rychnov nad Kněžnou), Strachwitze (Zdounky), Parishe (Žamberk) a Dobrzenského (Potštejn).[62][70] Pod vnucenou správu spadaly i objekty, které na pozemcích stály. Německá okupační správa je pak využívala k různým účelům, byly tam zřízeny dětské ozdravovny, vojenské lazarety, letní sídla nacistických pohlavárů nebo sklady armádní výzbroje.[85] Toto příkoří zrušil dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. z 19. května 1945, který zrušil konfiskační opatření nacistického režimu.
Mikuláš z Bubna-Litic byl jediným reprezentantem šlechty, který se dostal přímo do funkce v protektorátní vládě. Od února 1940 do ledna 1942 byl ministrem zemědělství.[62] Zastával názor, aby po zatčení Aloise Eliáše demonstrativně prezident Emil Hácha abdikoval a vláda hromadně podala demisi.[86]
Zdeněk Bořek Dohalský byl za svou odbojovou činnost během prvního stanného práva zatčen gestapem 21. října 1941 a v únoru 1945 popraven v Malé pevnosti v Terezíně. Za druhého stanného práva 5. června 1942 byli gestapem zatčeni i jeho bratři. František Bořek-Dohalský byl poté vězněn na Pankráci, v Terezíně a v Dachau, válku přežil. Antonín Bořek-Dohalský byl po věznění v Terezíně umučen v září 1942 v Osvětimi.
Humprecht Czernin (1909–1944), majitel velkostatku Hlušice, byl zatčen 9. června 1942, v Petschkově paláci byl stanným soudem 30. června 1942 odsouzen za neoprávněné vlastnění zbraně k trestu smrti a jeho majetek byl zkonfiskován ve prospěch Říše. Požádal o milost a trest mu byl změněn na doživotí. Odpykával si ho ve věznici v Brandenburgu an der Havel. Propukla u něj tuberkulóza, 15. září 1944 byl ve vážném stavu převezen do plicního sanatoria na Pleši a o 4 dny později tam zemřel. Jeho bratr Rudolf Děpold Czernin (1904–1984) se bránil, když na jeho velkostatek Dymokury byla uvalena vnucená správa a ten byl posléze prodán náhradovému fondu nacisty ovládaného Bodenamtu. Dne 11. srpna 1943 byl Rudolf Děpold zatčen gestapem za údajný poslech zahraničního rozhlasu. Následně si prošel věznicemi v Kolíně, na Pankráci, v Terezíně a v táboře Gollnow (dnes Goleniów) u Štětína, konce války se dožil. Spolu s Czerninem byli vyšetřováni a následně odsouzeni také hrabě František Kinský (1879–1975), majitel zámku a velkostatku Kostelec nad Orlicí, a princ Karel (Charles) Rohan (1894–1965), majitel velkostatku Choustník.[87]
konfiskace majetku německé a maďarské šlechty na základě prezidentských dekretů
revize pozemkové reformy a nová pozemková reforma
perzekuce jednotlivých šlechticů
Konfiskace majetku německé a maďarské šlechty na základě prezidentských dekretů
Rámcová pravidla postupu vůči německému a maďarskému obyvatelstvu po osvobození stanovila 8. kapitola Košického vládního programu z 5. dubna 1945. Zásadní je dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Rozhodující byla národnost, nikoliv státní příslušnost. Dekret se ovšem nevztahoval na osoby, které se aktivně účastnily odboje. Celkem se podle odhadu jednalo o přibližně 500–700 tisíc hektarů půdy a lesů.[89] Konfiskace se vztahovaly také na jejich hrady, zámky, paláce a hospodářské objekty. Do vlastnictví států tak přešlo 496 hradů a zámků.[90][pozn. 7] Z nich bylo vybráno 48 objektů tzv. I. kategorie, které měly být zpřístupněny a využívány pro kulturní využití.[92]
Dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. z 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské zbavil československé Němce a Maďary s výjimkou antifašistů státního občanství. Někteří němečtí příslušníci šlechtických rodin se nevrátili z fronty, jiní utekli krátce před příchodem Rudé armády nebo byli vyhnáni záhy po osvobození. Zbytek skončil v internačních táborech, odkud byli od prosince 1945 deportováni do Německa.
Následoval ještě dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Podle něho byl zkonfiskován i ostatní majetek Němců a Maďarů, např. vybavení městských paláců nebo vil včetně uměleckých děl.
Karl Waldstein a Karl Buquoy byli obviněni z kolaborace a stanuli před soudem.[89]
Vyvlastnění některých majetků je dodnes považováno za kontroverzní. Mediálně nejznámější je případ knížecí rodiny Lichtenštejnů, kteří se o rozsáhlé majetky soudí i v průběhu 21. století.[93]
Revize pozemkové reformy a nová pozemková reforma
Znárodňování pozemkového majetku pokračovalo i v letech 1947 a 1948. Zákon č. 142/1947 Sb. ze dne 11. července 1947 o revizi první pozemkové reformy a zákon č. 46/1948 Sb. ze dne 21. března 1948 o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) se dotkl českých majitelů.
Adolf Schwarzenberg (1890–1950)
Zákon č. 143/1947 Sb. ze dne 10. července 1947 o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů (tzv. Lex Schwarzenberg) na zemi Českou byl ušit na jednotlivce Adolfa Schwarzenberga a odporoval Ústavě Československé republiky. Protože aktivně podporoval protinacistický odboj, nemohl být označen jako Němec a nemohly se v jeho případě tudíž uplatnil dekrety prezidenta republiky. Podle tohoto legislativního předpisu mu byl vyvlastněn majetek bez náhrady. Pro zákon hlasovala i Milada Horáková. Adolf Schwarzenberg zemřel o tři roky později v zahraničí.
Po vydání těchto zákonů vzrostl počet konfiskovaných šlechtických sídel na více než devět set.[94] Počet zpřístupněných objektů se ze 48 navýšil na 100, v 50. letech se ještě nepatrně rozšířil.[94] Ostatní hrady a zámky byly přiděleny ministerstvům, především Ministerstvu vnitra a Ministerstvu obrany), školským a sociálním ústavům a Československým státním statkům. Nejhoršími správci, kteří údržbu výrazně zanedbávali, bylo Ministerstvo obrany a státní statky.[95] Během tohoto období byla řada kulturních památek výrazně poničena či nenávratně zničena.
To se však změnilo po komunistickém převratu v roce 1948. Jak je řečeno výše, příslušníkům české šlechty byl po roce 1948 konfiskován majetek. Tím však jejich komunistická perzekuce neskončila. Dále ji charakterizovala např. nemožnost studia, místo regulérní vojny služba u pomocných technických praporů (PTP) a podřadná zaměstnání. Někteří byli po vykonstruovaných procesech uvězněni. Mnozí se proto raději uchýlili do exilu.
1. Elisabeth Henriette Széchényiová, později podruhé provd. Collasová 1895–1957 (rozvedeni)
–
–
lesní dělník
V roce 1948 zatčen a po 9 měsících z vazby propuštěn. V roce 1953 byl znovu zatčen a odsouzen na 10 let vězení, jako vězeň pracoval v uranových dolech. Z vězení byl propuštěn v roce 1957.
ne
jediný Schwarzenberg, který po roce 1948 zůstal v Československu
Ida z Hoyos-Sprinzensteinu 1870–1946
2. Mathilda Gerberová, poprvé provd. Hötzelová 1899–1999
osobní realizace jednotlivých šlechticů (zaměstnání podle svého výběru, správa majetku)
Restituce
V rámci restitucí majetků byl většině šlechtických dědiců vrácen jejich dědičný majetek, který přešel mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 do vlastnictví státu, a navazují na tradice v hospodářství na svých pozemcích a v podnikání.
Restitucí se týkají následující právní úpravy: zákon č. 403/1990 Sb. ze dne 2. října 1990 o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb. ze dne 21. února 1991 o mimosoudních rehabilitacích a zákon č. 229/1991 Sb. ze dne 21. května 1991 o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
V roce 2013 převzal majetek syn restituenta Joseph Michael Barton Dobenin (* 1970),[98] v roce 2020 byl zámek nabídnut k prodeji, předkupní právo má stát.[99]
Bartoňové (větev Cyrila Adolfa a jeho zetě Josefa Nováka)
Zámek v Brodku se 700 hektary lesa a 80 hektary polí získal v roce 1992 Richard Belcredi,[101] když uplatnil nárok na dědictví po strýci Gustavu Kálnokym (1892–1979). Bratři Karel a Ludvík restituovali zámek v Líšni, 1600 hektarů lesa a společně se strýcem Hugem Andrianem-Belcredim také zámek v Jimramově.[102]
Při dělení majetku v roce 2006 Doudleby připadly Eleonoře a Horní Jelení Adamovi. V roce 2020 je v katastru nemovitostí jako majitelka doudlebského zámku zapsána Eleonořina vnučka Barbora Tomášková.[104] U Horního Jelení v katastru nemovitostí v roce 2020 figuruje zesnulý Adam Bubna-Litic,[105] ale zámek obývá jeho nejmladší syn Dominic Nicholas Bubna Litic (* 1966).
Diviš Czernin restituoval zámek, 833 ha lesů a 120 ha zemědělské půdy jako synovec bezdětného Humprechta Czernina (1909–1944).[109] Zámek byl využíván jako zemědělské učiliště. V roce 2020 je v katastru nemovitostí zapsán Karel Czernin (* 1992).[110]
Lihovar v Blatné byl založen v roce 1885. Majetek si Hildprandtové po restituci rozdělili.[112] Od roku 2014 spravuje blatenský zámek Stephanos-Philippos Germenis Hildprandt (* 1981), syn Jany.[113] Spolumajitelem Liqui B - Zámeckého lihovaru a pivovaru Blatná (spolu s Václavem Šitnerem) je Jan Hildprandt (* 1957), syn Josefiny.[114][115]
V rámci restitucí byl nabídnut Jaromíru Hrubému i zámek Červené Pečky, ten se ho ale se souhlasem svých sourozenců vzdal a zdevastovaný zámek pak ministerstvo obrany prodalo. Rodina převzala jen malou část mobiliáře z Červených Peček, kterou se podařilo dohledat; ta byla umístěna na zámeček Morány, který v roce 2013 zdědil synovec Filip Sternberg (* 1956).
V roce 2021 je v katastru nemovitostí zapsán Ferdinand Karl Thurn und Taxis (* 1952), nejmladší syn restituentky a Johanna Nepomuka Thurn und Taxise (1908–1959). Část zámeckého komplexu vlastní přímo, část prostřednictvím firmy Thurn und Taxis, s. r. o., jejíž je společník a jednatel.
Také zemědělská půda, vinice a vinné sklepy. Majetek zdědil po otci Jiří Lobkowicz (* 1956), správou mělnického zámku a vinařství pověřil manželku Bettinu Lobkowicovou,[121] se kterou se však v roce 2011 rozvedl.
Hrad Vysoký Chlumec (a další majetek u Sedlčan) v roce 1998 William Lobkowicz prodal Riprandovi von und zu Arco-Zinneberg a jeho manželce Marii Beatrix Rakouské-d'Este.[122]
sourozenci Albert Mensdorff-Pouilly (1926–2015), Bedřich Mensdorff-Pouilly (1925–2018), Hugo Mensdorff-Pouilly (1929–2023), Jan Mensdorff-Pouilly (1933–2020) a Terezie Božková (1934–2000)
V roce 2022 je majitelem zámku Jičíněves Františkův vnuk Andreas Schlik (* 1977), který je také jednatelem firmy SCHLIK JIČÍNĚVES, s.r.o. (založena 2009), která se zabývá pěstováním plodin, lesnictvím, chovem ryb a ubytováním. Majitelkou zámku Vokšice je Margareta Pospíchalová, která také se svou mladší sestrou Ilonou Schlikovou (* 1954) a jejich sestřenicí Helenou Zajíčkovou (* 1960) figuruje ve firmě J. M. Schlik, s.r.o. (založena 2014). Pod tuto firmu spadá např. provoz v Prachovských skalách nebo nabízí palivové dřevo.
zámky Orlík (v majetku rodu od 1719), Čimelice (v majetku rodu od 1842, resp. 1850), Varvažov (v majetku rodu od 1847) a Sedlec (zakoupen v roce 1819)
Také přibližně 11 tisíc hektarů lesů a zemědělské půdy, 300 hektarů rybníků a řada budov, například v Praze, Varvažově či Karlově. V roce 2007 převzal správu majetku Jan Nepomuk Schwarzenberg (* 1967).[125]
Jan Bosco Sternberg získal nárok na zámek jako dědictví po své tetě Terezii Sternbergové (1902–1985) a jejím manželovi Františku Mensdorff-Pouilly (1897–1991).[128] V roce 2012 zdědil zámek po otci Jiří Sternberg (* 1968).
Gabriella provd. Křečanová a později Jirečková byla dcerou zakladatele svatoslavské linie Zdeňka Waldstein-Wartenberga (1862–1936). Její sourozenci a jejich rodiny se přihlásili k německé národnosti. Sestra Marie (1891–1943, měla potomky) zemřela za války a bratr Karl (1897–1978) nesměl zůstat po válce v Československu.[134] Zámeček Zátiší je nyní také v rukou Gabrielliných dětí, ale musely si ho koupit. Nejde o část majetku, která byla restituována.[135]
Někteří šlechtici však majetek zpátky nedostali, ačkoli by na něj nebýt tzv. Benešových dekretů měli mít nárok (za druhé světové války například byli aktivně zapojeni v odboji). Vydán nebyl např. zámek v Plané, o který neúspěšně žádala Mathilda Nostitzová (1936–2021); stát od roku 1989 chátrající zámek prodal a ten pak v roce 2017 částečně vyhořel.[136] Někteří se o svůj majetek se státem (někdy i úspěšně) soudí. Například v roce 1992 byl vznesen restituční nárok Karlem des Fours Walderode (1904–2000), který jako Němec přišel o majetek na základě Benešových dekretů. Teprve v roce 2019 byl majetek soudně potvrzen Johanně Kammerlanderové, vdově po Karlovi. Restituce se kromě lesů a jiných pozemků týkala zámku Hrubý Rohozec.[97] Několik desetiletí se soudila o majetek Marie Alžběta Salmová-Reifferscheidt-Raitzová (1931–2022), která se ho domáhala jako dcera posledního vlastníka Huga Mikuláše. Šlo především o zámek Rájec nad Svitavou.[137] Desítky let trvá také restituční spor Kristiny Colloredo-Mansfeldové (* 1940) a jejích příbuzných o zámek Opočno a jeho mobiliář.[138]
Antonín a Caroline byli vzdálení příbuzní, jejich společnými praprarodiči byli Jan Josef Antonín Malovec z Malovic a Kosoře (1742–1799) a Josefa Rafaela Forgáchová (1743–1826). Oba poslední příslušníci rodu zemřeli svobodní.
Mikuláš Jindřich a Irena byli sourozenci. Jejich sestrou byla Jindřiška (Henriette) Ungnadová z Weissenwolffu (1883–1962), provdaná za Huga Thurn-Taxise (1873–1915). Irena v roce 1944 adoptovala Mikuláše ze Salm-Reifferscheidt-Raitzu (1904–1970),[139] který se pak psal Salm-Reifferscheidt-Ungnad-Weissenwolff.
Johannes a Marie Anna byli bratranec a sestřenice. Velkostatek v Dačicích a statky v Bavorsku zdědil Franz Karl zu Salm-Salm (1917–2011), nejstarší syn Marie Anny.
Michael a Karola byli nevlastní sourozenci, jejich společným otcem byl Jaromír Zikmund Bukuwka z Bukuwky (1845–1936). Michael byl pohřben v Dobromilicích a Karola u hrobky Hrubých-Gelenj v Červených Pečkách.
Rod vymřel pouze po meči. Alexandrova dcera Olga Maria de las Mercedes von Dietrichstein-Mensdorff-Pouilly (* 20. 7. 1932) stále žije. Jejím prvním manželem byl Alejandro Leloir y Anchorena (1928–?), manželství skončilo rozvodem. Druhým manželem byl Saturnino Zemborain y Dose. Olga Marie má syna a tři dcery. V Československu rod ztratil majetek v roce 1945. Rod Dietrichsteinů vymřel už v roce 1864.
Marie Henriette (Jindřiška) Chotková byla sestřenice Karlova otce Karla Marii Pavla (1853–1926). Karlovi, poslednímu z Chotků, byl v roce 1945 zabrán majetek v Československu.
Majitelem Buchlova a Buchlovic byl Sigismundův starší bratr Aloys (1894–1977), kterému byl v roce 1945 majetek v Československu znárodněn. Česká větev vymřela v roce 1918 a uherská v roce 1987.
Hlubocko-krumlovská větev vymřela pouze po meči, poslední příslušnicí je Elisabeth von Pezold (* 1947), která je neteří Josefa III. Rod pokračuje dále orlickou sekundogeniturou.
Franz Xaver – páter Vinzenz pocházel z průhonické linie a působil v benediktinském klášteře Seckau ve Štýrsku. Helene, dcera Friedricha Silva-Tarouca (1888–1968), pocházela z rakouské (moravské) větve.
Hubertův bratr Wladimir III. (1901–1976) ze starší moravské linie byl posledním soukromým majitelem hradu Pernštejn (do roku 1945). Uherská linie vymřela v roce 1816 a mladší moravská v roce 1907.
Rod vymřel pouze po meči. Posledními příslušnicemi rodu jsou Bedřichovy dcery Josefina (1938–2020) a Jana (Johanna; * 1947). Starší dcera Josefina se vdala ze lékaře Jana Čapka (později rozvedeni). Jejich syn Jan Hildprandt (* 1957) je spolumajitelem lihovaru v Blatné. Mladší dcera Jana, od roku 1995 prezidentka české Asociace majitelů hradů a zámků, se vdala za řeckého architekta Spiridona Germenise (1939–2014), jejich syn je Stephanos-Philippos Germenis Hildprandt (* 1981), správce blatenského zámku.[140]
Rod vymřel pouze po meči. Posledními příslušnicemi rodu jsou Ladislavovy dcery Livia (1942–2016), která má syna a dvě dcery, a Eva Marie (* 1956).[141] Ladislavův vzdálený bratranec Karel (* 1939), syn Heleny Zierotinové (1903–1985) a Karla Mornsteina (1892–1984), majitel zámku Bludov, používá od roku 2004 příjmení Mornstein-Zierotin.[142]
Paul Alfons byl do roku 1945 majitelem velkostatku a zámku Kynžvart.
Tatiana Vasilčiková (Wassiltchiková)
1. 1. 1915 – 26. 7. 2006
Šlechtictví v současnosti
Zákonem č. 61/1918 Sb., jímž zrušují se šlechtictví, řády a tituly, bylo šlechtictví zrušeno. Zákon zůstává dodnes v platnosti a nezrušil ho ani zákon č. 276/2023 Sb ze dne 13. července 2023 o zrušení obsoletních právních předpisů. Porušení zákona však již nemůže založit veřejnoprávní deliktní odpovědnost, neboť právní řád již nezná skutkovou podstatu přestupku spočívající v porušování zákazu užívání šlechtických titulů a označování se za šlechtice. Ta byla zrušena v roce 1949 zákonem č. 247/1949 Sb.
Potomci šlechtických rodů jsou stejnými občany jako všichni ostatní a sdružují se do občanských spolků, zpravidla s cílem podporovat zachování historie, památek a vzdělanosti.
Tyto rody pocházejí ze staré české šlechty předbělohorské (Kinští, Sternbergové, Kolowrat-Krakowští, Czerninové, Lobkowiczové) anebo ze šlechty cizí, zejména rakouské, německé a italské, přišlé k nám v době pobělohorské.
1948 nová pozemková reforma (komunistické vyvlastňování), perzekuce, emigrace
1989 pád komunistické totality, možnost návratu a následná restituce majetku
Odkazy
Poznámky
↑Do majetku je započítáno i 264 osedlých ze zástavního panství Mělník, zároveň byl čekatelem dědictví po své tetě, které tvořilo téměř 400 osedlých. To jej v hierarchii vlastníků posouvá výše.[28]
↑Některé zdroje uvádějí, že zemřel už v roce 1806.[49]
↑Někdy se jako poslední člen rodu uvádí Vincencův bratranec Rudolf z Morzinu (13. 3. 1801 – 22. 9. 1881), který se oženil s Filipínou Swéerts-Sporckovou (19. 10. 1808 – 21. 10. 1834), protože byl na rozdíl od Vincence majetný.
↑Uherská šlechta, hrabata, kteří vlastnili statky na Moravě, ale do politického života téměř nezasahovali.
↑TOVAČOVSKÝ Z CIMBURKA, Ctibor. Kniha Tovačovská, aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova zemského hejtmana markrabství Moravského sepsání obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství Moravského. Brno: [s.n.], 1858. Dostupné online. S. 41–42.
↑MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526): 2. šlechta. Praha: Academia, 1994. ISBN80-200-0356-8. S. 33.
↑TOVAČOVSKÝ Z CIMBURKA, Ctibor. Kniha Tovačovská, aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova zemského hejtmana markrabství Moravského sepsání obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství Moravského. Brno: [s.n.], 1858. Dostupné online. S. 42–45.
↑HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích : Od počátku státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 570 s. ISBN80-7106-709-1. S. 88–89.
↑BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN80-85770-28-8. S. 10. Dále jen Rytíři renesančních Čech.
↑MÍKA, Alois. Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období. In: Sborník historický, sv. 15. Praha: Historický ústav ČSAV, 1967. S. 57, 63, 68.
↑Na tak vysokou pozici se dostal jen proto, že v roce 1603 přiznával spolu se svým nevelkým panstvím také sirotčí statek po Janu Malovcovi.
↑ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2001. 344 s. ISBN80-86493-00-8. S. 12. Dále jen Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české.
↑BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Praha: Libri, 1994. 420 s. ISBN80-901579-4-7. S. 100. Dále jen Encyklopedie heraldiky.
↑MAUR, Eduard. 12.5.1743. Marie Terezie. Korunovace na usmířenou. Praha: Havran, 2003. 200 s. (Dny, které tvořily českék dějiny). ISBN80-86515-22-2. S. 72.
↑ abModrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích, s. 35
↑JUŘÍK, Pavel. Šternberkové. Panský rod v Čechách a na Moravě. Praha: Euromedia Group – Knižní klub, 2013. 208 s. ISBN978-80-242-4065-7. S. 35. Dále jen Šternberkové. Panský rod v Čechách a na Moravě.
↑ abcdŽUPANIČ, Jan. Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století. Praha: Nakladatelství Pankrác, 2023. 896 s. ISBN978-80-86781-44-0. S. 46–47.
↑ abcModrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích, s. 270
↑ abŠternberkové. Panský rod v Čechách a na Moravě, s. 71 a 76
↑Šternberkové. Panský rod v Čechách a na Moravě, s. 35 a 76
↑ abŽUPANIČ, Jan. Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století. Praha: Nakladatelství Pankrác, 2023. 896 s. ISBN978-80-86781-44-0. S. 732. Dále jen Habsburská šlechta.
↑MYSLIVEČEK, Milan. Erbovník, aneb, kniha o znacích i osudech rodů žijících v Čechách a na Moravě: podle starých pramenů a dávných ne vždy věrných svědectví. Praha: Horizont, 1993. 160 + 64 s. ISBN80-7012-070-3. S. 98.
↑Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích, s. 20
↑VAVŘÍNEK, Karel; MAŠEK, Petr; LENHART, David; OPPELT, Robert. Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2027. Praha: Zdeněk Vavřínek ve spolupráci s nakladatelstvím Martin, 2016. 496 s. ISBN978-80-905324-9-6. S. 61.
↑JUŘÍK, Pavel. Jihočeské dominium. Praha: Libri, 2008. 448 s. ISBN978-80-7277-359-6. S. 227. Dále jen Jihočeské dominium.
↑UHLÍKOVÁ, Kristina (ed.); JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita; CÍSAŘOVÁ, Jitka; UHLÍK, Jan. Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů. Praha: Artefactum, 2017. 232 s. ISBN978-80-86890-96-8. S. 13. Dále jen Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů.
↑ abBEZECNÝ, Zdeněk. Pár slov o české šlechtě v éře První republiky [online]. idnes.cz, 2010-01-18 [cit. 2019-06-21]. Dostupné online.
↑JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita. Sudetoněmecká šlechta v Československu v letech 1918–1945: postoje, motivy a strategie. In: BAKEŠ, Martin; CÍSAŘOVÁ, Jitka; UHLÍKOVÁ, Kristina. Osudy konfiskátů. Výzkum provenience a problematika přesunů kulturního majetku v Československu na základě prezidentských dekretů. Praha: Artefactum, 2020. ISBN978-80-88283-31-7. S. 18–31, zde 19.
↑ abcdOsudy české šlechty v minulém století [online]. Česká televize, 2007-09-26 [cit. 2019-06-22]. Dostupné online.
↑VOKROJOVÁ, Eliška. Osudy Hildprandtů z Ottenhausenu na Blatné. Praha, 2017 [cit. 2024-07-10]. 41 s. Bakalářská. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra občanské výchovy a filosofie. Vedoucí práce Jan Županič. s. 18. Dále jen Osudy Hildprandtů z Ottenhausenu na Blatné. Dostupné online.
↑ abMAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 332 s. ISBN80-204-1049-X. S. 7.
↑ abŠlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 26
↑ abcŠlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 63
↑ abcEncyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české, s. 30
↑JELÍNKOVÁ, Dita. Osobní život a rodinné vztahy Leopolda Thun-Hohensteina v letech 1910 až 1930: hledání vlastní životní cesty jako součást procesu individualizace. In: Východočeský sborník historický. Pardubice: Východočeské muzeum v Pardubicích, 2013. Dostupné online. Svazek 24. S. 141–168, zde 142–143.
↑ abJUŘÍK, Pavel. Kinští: Bůh, čest, vlast. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, 2019. 168 s. (Universum). ISBN978-80-242-6220-8. S. 123.
↑Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích, s. 19
↑Osudy Hildprandtů z Ottenhausenu na Blatné, s. 12
↑KUNEŠ, Václav. Kostel svaté Anny Na Vršíčku. Kirche Sankt Anna auf dem Hügel 1507–2007. 2. vyd. Horšovský Týn: Město Horšovský Týn, 2016. 80 s. S. 19–20. (česky a německy)
↑ abKALOVÁ, Tereza. Po stopách rodu Silva Tarouca. Volnočasový produkt. Opava, 2022 [cit. 2024-11-23]. 79 + přílohy s. diplomová práce. Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta. Vedoucí práce Radmila Dluhošová. s. 28. Dostupné online.
↑Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 40
↑JELÍNKOVÁ, Dita. Mikuláš Bubna z Litic a jeho role v protektorátní politice. In: Válečný rok 1941 v československém domácím a zahraničním odboji : sborník k mezinárodní konferenci. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012. Dostupné online. S. 71–89, zde 78.
↑ abŠlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 54
↑Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 55
↑ abDUŠKOVÁ, Markéta. Mobiliární fondy státních hradů a zámků, mobiliární fond Hostim (Magisterská diplomová práce). Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav archeologie a muzeologie, 2017. 71 s. Dostupné online. S. 22.
↑ ab Rod Walderode má nárok na své severočeské panství, rozhodl odvolací soud. Česká televize [online]. 18. června 2019. Dostupné online.
↑ abO nás [online]. Zámek Nové Město nad Metují [cit. 2020-07-22]. Dostupné online.
↑Novoměstský zámek Bartoňů je na prodej, mohl by o něj usilovat stát [online]. idnes.cz, 2020-06-22 [cit. 2020-07-22]. Dostupné online.
↑Nahlížení do katastru nemovitostí [online]. Český úřad zeměměřický a katastrální [cit. 2020-07-26]. Dostupné online.
↑VOTÝPKA, Vladimír. Paradoxy české šlechty. 2. vyd. Praha – Litomyšl: Paseka, 2013. 376 s. ISBN978-80-7432-351-5. S. 130. Dále jen Paradoxy české šlechty.
↑ŠIMKOVÁ, Jitka. Adam Bubna-Litic, cesta k protinožcům a zpět ve dvacátém století. Plzeň, 2021 [cit. 2021-08-02]. 76 s. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta pedagogická, Katedra historie. Vedoucí práce doc. PaedDr. Naděžda Morávková, CSc.. s. 37. Dostupné online.
↑Nahlížení do katastru nemovitostí – Rudé armády čp. 1, Doudleby nad Orlicí [online]. Český úřad zeměměřický a katastrální [cit. 2020-08-30]. Dostupné online.
↑Nahlížení do katastru nemovitostí – 5. května čp. 1, Horní Jelení [online]. Český úřad zeměměřický a katastrální [cit. 2020-08-30]. Dostupné online.
↑Zámek Dobříš [online]. Colloredo-Mannsfeld spol. s r.o. [cit. 2020-07-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-31.
↑Restituce šlechtického majetku: Colloredo-Mansfeldové [online]. České noviny - ČTK, 2004-01-21 [cit. 2020-07-26].
↑ŘEHOUNEK, Jan. Czerninové český národ nikdy nezradili. Novinky.cz [online]. Borgis, 2017-10-03 [cit. 2020-09-13]. Dostupné online.
↑KULHANOVÁ, Petra. Historie a současnost šlechtických lesních majetků - Czerninové [online]. silvarium.cz, 2011-11-18 [cit. 2020-09-13]. Dostupné online.
↑Nahlížení do katastru nemovitostí [online]. Český úřad zeměměřický a katastrální [cit. 2020-09-13]. Dostupné online.
↑Zámek Němčice [online]. Asociace majitelů hradů a zámků [cit. 2022-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-08-22.
↑LUKEŠ, Filip. Mít zámek je láska i starost. Miliony na stromě nerostou, říká česká baronka [online]. Deník.cz, 2020-07-14 [cit. 2021-03-07]. Dostupné online.
↑Lihovar a Pivovar Blatná - kontakt [online]. Liqui B [cit. 2021-03-07]. Dostupné online.
↑PERGLER, Tomáš. Potomek pánů z Hildprandtu obnovil v Blatné výrobu destilátů a od loňska i vaření piva [online]. ekonom.cz, 2017-08-03 [cit. 2021-03-07]. Dostupné online.
↑JUŘÍK, Pavel. Kinští: Bůh, čest, vlast. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, 2019. 168 s. (Universum). ISBN978-80-242-6220-8. S. 77.
↑ Podstatští z Prusinovic a Thonsernu (rod), svobodní páni - Portaro - katalog knihovny. provenio.net [online]. [cit. 2020-08-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-09-01.
↑Schwarzenbergové [online]. Státní hrad a zámek Český Krumlov [cit. 2020-08-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-09-22.
↑JUŘÍK, Pavel. Schwarzenbergové. Nic než rovně. Praha: Euromedia Group a. s. - Knižní klub, 2018. 168 s. (Universum). S. 150.
↑Historie hradu [online]. Hrad Český Šternberk [cit. 2020-08-06]. Dostupné online.
↑ abHistorie zámku Jemniště [online]. Zámek Jemniště [cit. 2020-08-06]. Dostupné online.
↑DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. Dějiny zámků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, 2013. 424 s. ISBN978-80-242-4226-2. Kapitola Zásmuky, s. 129.
↑Zámek Častolovice: historie [online]. Zámek Častolovice [cit. 2020-08-29]. Dostupné online.
↑PALIČKOVÁ, Ludmila. Zdounecký zámek po roce 1945. [s.l.]: [s.n.], 2016. 28 s. Dostupné online. S. 2. Dále jen Zdounecký zámek po roce 1945.
↑VIDLÁK, Karel. Historický exkurz Valdštejnové na Třebíčsku a Svatoslav [online]. Waldsteinovo Zátiší [cit. 2021-12-01]. Dostupné online.
↑VONDRÁK, František. Poslední Valdštejnové byli v Třebíči doma [online]. Deník.cz, 2016-10-13 [cit. 2021-12-01]. Dostupné online.
↑ Policie končí vyšetřování požáru zámku v Plané, nezná příčinu ani viníka. iDNES.cz [online]. 2018-06-13 [cit. 2020-09-01]. Dostupné online.
↑KRÁLOVÁ, Táňa. Dobrá věc trvá dlouho, ví starohraběnka Marie Salmová. Čtvrtstoletí bojuje o očištění jména svého otce a rodový majetek [online]. Ihned.cz, 2017-08-03 [cit. 2019-06-27]. Dostupné online.
↑Ústavní soud opět bude muset řešit restituci Colloredo-Mansfeldů na Opočně [online]. Idnes.cz, 2018-01-11 [cit. 2019-06-27]. Dostupné online.
↑Rodokmen Ungnadů z Weissenwolffu [online]. Patricus.info [cit. 2021-02-20]. Dostupné online.
↑Historie rodu Hildprandtů [online]. Zámek Blatná [cit. 2021-03-07]. Dostupné online.
BŘEZINA, Vladimír. Rytířský stav v Čechách a na Moravě v raném novověku. Rod Bukůvků z Bukůvky od středověku do 20. století. České Budějovice: Bohumír Němec – Veduta, 2008. 186 s. ISBN978-80-86829-33-3.
BŮŽEK, Václav. Majetková skladba šlechty v předbělohorských Čechách. In: Hospodářské dějiny = Economic History 14. Praha: Ústav československých a světových dějin Československé akademie věd, 1986. S. 175–216.
BŮŽEK, Václav. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha: Historický ústav AV ČR, 1996. 239 s. ISBN80-85268-54-X.
BŮŽEK, Václav; HRDLIČKA, Josef; KRÁL, Pavel, VYBÍRAL, Zdeněk. Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 416 + 24 stran přílohy s. ISBN80-7185-417-4.
JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita. Osudy aristokracie v Protektorátu: perzekuce české šlechty se zřetelem k chlumecké větvi rodu Kinských. Paměť a dějiny : revue pro studium totalitních režimů. 2014, roč. 8, čís. 2, s. 13–24.
JUROK, Jiří. Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Nový Jičín: Jiří Jurok vlastním nákladem, 2000. 610 s. ISBN80-238-6220-0.
KLECANDA, Vladimír. Přijímání do rytířského stavu v zemích českých a rakouských na počátku novověku: příspěvek k dějinám nižší šlechty. Časopis archivní školy. Praha: Státní archivní škola, 1928, čís. VI. Pozn. v textu: Rejstř. k sez. erbovníků přijatých v Čechách do stavu rytířského i k sez. cizozemců přijatých do Čech za obyvatele ve stavu rytířském.
KOŠŤÁLOVÁ, Renata; KOŠŤÁL, Vratislav. Britská šlechta v českých zemích. Brno: Barrister & Principal, 2018. 276 s. ISBN978-80-7364-076-7.
KOŠŤÁLOVÁ, Renata; KOŠŤÁL, Vratislav. Francouzská šlechta v českých zemích. Brno: Barrister & Principal, 2021. 288 s. ISBN978-80-7364-118-4.
KNOZ, Tomáš; DVOŘÁK, Jan (edd.). Šlechta v proměnách věků. Brno: Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura, 2011. (Země a kultura ve střední Evropě 17). ISBN978-80-86488-71-4.
Kulturní mosty v Evropě / Kulturelle Brücken in Europa: Česká a moravská šlechta po roce 1945 / Adel aus Böhmen und Mähren nach 1945. Praha: Argo, 2023. 240 s. ISBN978-80-257-4101-6. (česky a německy)
MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 332 s. ISBN80-204-1049-X.
MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl I, A–M. Praha: Argo, 2008. 674 s. ISBN978-80-257-0027-3.
MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl II, N–Ž. Praha: Argo, 2010. 666 s. ISBN978-80-257-0294-9.
MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500–1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1062 s. ISBN80-7106-312-6.
MÍKA, Alois. Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období. In: Sborník historický, sv. 15. Praha: Historický ústav ČSAV, 1967. S. 45–75.
PRCHAL, Vítězslav. Společenstvo hrdinů. Válka a reprezentační strategie českomoravské aristokracie 1550–1750. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015. 560 s. ISBN978-80-7422-279-5.
Šlechta střední Evropy v konfrontaci s totalitními režimy 20. století. Příprava vydání Hazdra Zdeněk, Horčička Václav, Županič Jan. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2011. 348 s. ISBN978-80-87211-52-6.
ŠVÁBENSKÝ, Mojmír. Knihy přijímání do rytířského stavu Moravského markrabství. In: Josef Pilnáček: Neznámé rody a znaky staré Moravy. Brno: [s.n.], 1983. S. 250–267.
VALENTA, Aleš. Lesk a bída barokní aristokracie. České Budějovice: Veduta, 2011. ISBN978-80-86829-62-3.
Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii. Příprava vydání Pavelec Petr, Gaži Martin, Hajná Milena. České Budějovice: Národní památkový ústav, územní památková správa v Českých Budějovicích, 2020. 824 s. ISBN978-80-87890-31-8.
VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN978-80-200-2364-3.
ŽÁKOVÁ, Michaela. Chudé aristokratky? Strategie šlechtičen k uchování společenského postavení v "dlouhém" 19. století. Praha: Academia, 2023. 448 s. ISBN978-80-200-3381-9.
ŽUPANIČ, Jan. Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století. Praha: Nakladatelství Pankrác, 2023. 896 s. ISBN978-80-86781-44-0.
.jpg)
.svg){kind=small}
.jpg)
_engraving_crop.jpg)
.jpg)
.png)
.svg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
