M3 na obloze leží v oblasti oblohy bez výrazných hvězd v jihovýchodní části souhvězdí Honicích psů. Nejbližší jasnou hvězdou je β Vlasů Bereniky, která má přibližně čtvrtou magnitudu a od níž hvězdokupa leží 7° východním směrem. Leží téměř uprostřed pomyslné spojnice jasných hvězd Arcturus a Cor Caroli. M3 patří mezi kulové hvězdokupy nejsnáze pozorovatelné amatérským dalekohledem a za skutečně výjimečných pozorovacích podmínek je viditelná dokonce i pouhým okem. Snadno se dá vyhledat triedrem, ve kterém vypadá jako jasná rozmazaná tečka. V dalekohledu o průměru 100 mm je vidět její jasné jádro obklopené zrnitým halem, které pomalu a rovnoměrně slábne směrem k okrajům, hvězdokupa ovšem zůstává nerozložená. O trochu větší dalekohled ukáže nejjasnější členy hvězdokupy, což jsou červení obři 12. magnitudy.[15]
Dalekohled s průměrem 200 mm ji rozloží na stovky hvězd téměř celou kromě jádra, které rozloží až dalekohledy o průměru 300 mm.[2][16]
Hvězdokupu je možné pozorovat z obou zemských polokoulí, protože má pouze mírnou severní deklinaci. Přesto je na severní polokouli lépe pozorovatelná a během jarních nocí tam vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku zůstává poměrně nízko nad severním obzorem. Přesto je pozorovatelná ze všech obydlených oblastí Země.[17] Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od února do srpna.
Historie pozorování
Hvězdokupu objevil Charles Messier 3. května 1764[2] a popsal ji takto: „Mlhovina objevená mezi Pastýřem a jedním z Honicích psů Hevelia. Neobsahuje žádnou hvězdu. Její jádro je jasné a její jas postupně slábne směrem ven. Je kulatá. Pod tmavou oblohou je vidět dalekohledem o délce jedné stopy. Je vyznačená na mapě komety z roku 1779 v akademickém věstníku vydaném v témže roce. Znovu pozorována 29. března 1781, vždy je velmi pěkná.“ Tato hvězdokupa je prvním vlastním Messierovým objevem a je pravděpodobné, že teprve tento objev ho přiměl k usilovnému hledání objektů vypadajících podobně jako komety, protože do konce roku 1764 sestavil katalog prvních čtyřiceti objektů Messierova katalogu.[2]
William Herschel se věnoval pozorování M3 mnohokrát a jako první ji také dokázal kolem roku 1784 rozložit na hvězdy. Jeho syn John ji v roce 1833 popsal jako hvězdokupu složenou ze hvězd jedenácté až patnácté magnitudy. Admirál Smyth a William Parsons zaznamenali, že se na jejím okraji nachází velké množství hvězdných řetězů.[16]
Vlastnosti
Messier 3 na snímku z amatérského dalekohledu
M3 je jednou z největších a nejjasnějších kulových hvězdokup na obloze, přitom na severní obloze je třetí nejjasnější. Mnozí amatérští astronomové ji považují za jednu z nejkrásnějších kulových hvězdokup v severní části oblohy, hned po kulové hvězdokupě Messier 13.[18]
Tvoří ji asi 500 000 hvězd a její skutečný rozměr je asi 180 světelných let, ale polovina její hmotnosti je obsažena v hustém jádru o průměru 22 světelných let.[2] Nachází se ve vzdálenosti 32 600 světelných let od Země a přibližuje se k ní rychlostí 148 km/s.[3] Její zdánlivá magnituda je 6,2[3] a za příznivých podmínek je tedy viditelná i pouhým okem.[16] Její stáří se odhaduje na něco přes 11 miliard let.[11]
V této kulové hvězdokupě je neobvykle velké množství proměnných hvězd. První proměnnou hvězdu v ní našel Edward Charles Pickering v roce 1889[2] a v roce 1913 o nich vydal první rozsáhlou studii spolu s americkým astronomem Solonem Irvingem Baileyem.[19]
Do roku 2009 v ní bylo nalezeno 274 proměnných hvězd,[2] zdaleka největší počet ze všech kulových hvězdokup v Mléčné dráze.[15] Většina z nich (253) jsou proměnné hvězdy typu RR Lyrae.[2] M3 také obsahuje poměrně velký počet modrých opozdilců, tedy modrých hvězd hlavní posloupnosti, které se zdají být mnohem mladší než ostatní členové kulové hvězdokupy.[2]
↑William E. Harris: A catalog of parameters for globular clusters in the Milky Way. In: The Astronomical Journal. 1996. DOI10.1086/118116. Dostupné online.
↑Sangmo Sohn, Ricardo P. Schiavon, Emanuele Dalessandro, Francesco R. Ferraro: Ultraviolet properties of Galactic globular clusters with GALEX. II. Integrated colors. In: The Astronomical Journal. 24. září 2012. DOI10.1088/0004-6256/144/5/126.
↑Lee Spitler, Duncan A Forbes: Uniting old stellar systems: from globular clusters to giant ellipticals. In: Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 2008. DOI10.1111/J.1365-2966.2008.13739.X.
↑ abcdLaura Ferrarese, Maarten Baes, Patrick Cote, Roberto De Propris: G2C2 – I. Homogeneous photometry for Galactic globular clusters in SDSS passbands. In: Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 16. listopadu 2013. DOI10.1093/MNRAS/STT2002.
↑FROMMERT, Hartmut. Revised NGC Data for NGC 5272 [online]. SEDS.org [cit. 2018-07-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-04. (anglicky)
↑SIMBAD Astronomical Database: Results for M 3 [online]. [cit. 2018-07-30]. Dostupné online. (anglicky)
↑MELOTTE, P. J. A Catalogue of Star Clusters shown on Franklin-Adams Chart Plates. S. 175. Memoirs of the Royal Astronomical Society [online]. 1915 [cit. 2018-07-30]. Roč. 60, s. 175. Dostupné online. Bibcode1915MmRAS..60..175M. (anglicky)
↑MACHHOLZ, Don. The Observing Guide to the Messier Marathon: A Handbook and Atlas [online]. Cambridge University Press, 2002, s. 12. [cit. 2012-03-16]. Dostupné online. (anglicky)
↑ abcMANZINI, Federico. Il Catalogo di Messier. Nuovo Orione. 2000. (italsky)
↑Deklinace 28° severním směrem odpovídá úhlové vzdálenosti 62° od severního nebeského pólu. Severně od 62° severní šířky je tedy tato hvězdokupa cirkumpolární (nikdy nezapadá), zatímco jižně od 62° jižní šířky objekt vůbec nevychází nad obzor.
↑MACHHOLZ, Don. Illustrated guide to astronomical wonders [online]. O'Reilly Media, 2007 [cit. 2018-08-01]. S. 137. Dostupné online. (anglicky)
↑BAILEY, Solon Irving; PICKERING, Edward Charles. Variable stars in the cluster Messier 3. S. 1–98. Annals of Harvard College Observatory [online]. 1913 [cit. 2018-08-01]. Roč. 78, s. 1–98. Dostupné online. Bibcode1913AnHar..78....1B. (anglicky)
Literatura
Knihy
O'MEARA, Stephen James. Deep Sky Companions: The Messier Objects. New York: Cambridge University Press, 1998. Dostupné online. ISBN0-521-55332-6. (anglicky)
Mapy hvězdné oblohy
Toshimi Taki. Taki's 8.5 Magnitude Star Atlas [online]. 2005 [cit. 2018-07-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-11-05. (anglicky) - Atlas hvězdné oblohy volně stažitelný ve formátu PDF.
TIRION; RAPPAPORT; LOVI. Uranometria 2000.0 - Volume I - The Northern Hemisphere to -6°. Richmond, Virginia, USA: Willmann-Bell, inc., 1987. Dostupné online. ISBN0-943396-14-X.