M68 se dá najít bez velkých obtíží přibližně 3,5° jihovýchodně od hvězdy Kraz (β Crv) s magnitudou 2,65 v sousedním souhvězdí Havrana. Pokud je obloha průzračná, dá se hvězdokupa pozorovat i triedrem 10x50, ale malé dalekohledy, například o průměru objektivu 60 mm, v ní nedokážou rozlišit jednotlivé hvězdy. K tomu je zapotřebí použít dalekohled o průměru alespoň 150 mm, pomocí kterého je možné v ní zahlédnout několik hvězd 13. magnitudy. Jako typická kulová hvězdokupa se ukáže v dalekohledech o průměru 200 až 300 mm, kterými se v ní dá rozeznat několik desítek hvězd.[11]
M68 může být pozorována z obou zemských polokoulí, ale pozorovatelé na jižní polokouli jsou velmi zvýhodněni. Poloha hvězdokupy ovšem neumožňuje její pozorování ze severních oblastí, jako například severní Evropy, a v severním mírném pásu zůstává poměrně nízko nad obzorem. Naopak na jižní polokouli vychází vysoko na oblohu.[12] Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od března do července.
Historie pozorování
Hvězdokupu objevil Charles Messier 9. dubna 1780[1] a popsal ji takto: „Mlhovina bez hvězd mezi souhvězdími Havrana a Hydry. Je velmi slabá a dalekohledem těžko pozorovatelná. Blízko ní je hvězda 6. magnitudy.“ Na jednotlivé hvězdy ji roku 1786 rozložil William Herschel. Je zajímavé, že ji dokázal pozorovat tak podrobně, protože v Anglii, tedy na 50. rovnoběžce, vychází tato hvězdokupa na obloze pouze o málo výš než 10° nad obzor. Admirál Smyth ji nedokázal rozložit na hvězdy, ale domníval se, že ji přitažlivé síly uspořádaly do kruhového tvaru.[11]
Vlastnosti
M68 patří mezi často opomíjené objekty Messierova katalogu, protože má velkou jižní deklinaci a blízko se nachází málo zajímavých objektů. Od Země je vzdálená asi 33 tisíc světelných let[2] a její hvězdy jsou rozprostřené v oblasti o průměru kolem 106 světelných let.[1] Ke Slunci se přibližuje rychlostí 95 km/s.[2] Je v ní známo přinejmenším 42 proměnných hvězd, z nichž 27 je typu RR Lyrae.[1]
↑William E. Harris: A catalog of parameters for globular clusters in the Milky Way. In: The Astronomical Journal. 1996. DOI10.1086/118116. Dostupné online.
↑Sangmo Sohn, Ricardo P. Schiavon, Emanuele Dalessandro, Francesco R. Ferraro: Ultraviolet properties of Galactic globular clusters with GALEX. II. Integrated colors. In: The Astronomical Journal. 24. září 2012. DOI10.1088/0004-6256/144/5/126.
↑Lee Spitler, Duncan A Forbes: Uniting old stellar systems: from globular clusters to giant ellipticals. In: Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 2008. DOI10.1111/J.1365-2966.2008.13739.X.
↑ abLaura Ferrarese, Maarten Baes, Patrick Cote, Roberto De Propris: G2C2 – I. Homogeneous photometry for Galactic globular clusters in SDSS passbands. In: Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 16. listopadu 2013. DOI10.1093/MNRAS/STT2002.
↑SIMBAD Astronomical Database: Results for M 68 [online]. [cit. 2018-04-10]. Dostupné online. (anglicky)
↑MELOTTE, P. J. A Catalogue of Star Clusters shown on Franklin-Adams Chart Plates. S. 175. Memoirs of the Royal Astronomical Society [online]. 1915 [cit. 2018-04-10]. Roč. 60, s. 175. Dostupné online. Bibcode1915MmRAS..60..175M. (anglicky)
↑ abMANZINI, Federico. Il Catalogo di Messier. Nuovo Orione. 2000. (italsky)
↑Deklinace 27° jižním směrem odpovídá úhlové vzdálenosti 63° od jižního nebeského pólu. Jižně od 63° jižní šířky je tedy tato hvězdokupa cirkumpolární (nikdy nezapadá), zatímco severně od 63° severní šířky objekt vůbec nevychází nad obzor.
Literatura
Knihy
O'MEARA, Stephen James. Deep Sky Companions: The Messier Objects. New York: Cambridge University Press, 1998. Dostupné online. ISBN0-521-55332-6. (anglicky)
Mapy hvězdné oblohy
Toshimi Taki. Taki's 8.5 Magnitude Star Atlas [online]. 2005 [cit. 2018-04-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-11-05. (anglicky) – Atlas hvězdné oblohy volně stažitelný ve formátu PDF.
TIRION, RAPPAPORT, LOVI. Uranometria 2000.0 - Volume II - The Southern Hemisphere to +6°. Richmond, Virginia, USA: Willmann-Bell, inc., 1987. ISBN0-943396-15-8.