(N)

1. tři dosazovaní vévodové (909-926)
2. Konrádovci (926-949; 982–1012)
3. Otoni (973-982)
4. Babenbergové (1012–1038)
5. Ezzovci (1038–1057)
6. Štaufové (s přerušeními 1079–1268)
7. Habsburkové (1268–1308)

1. Burchard I., markrabě v Raetii
2. Hermann I. Švábský
3. Liudolf Švábský
4. Arnošt I. Švábský
5. Ota II. Lotrinský
6. Fridrich I. Švábský
7. Rudolf II. Švábský

1. -
2. 1012
3. 1029
4. 1268
5. 1085 ?
6. 1268
7. 1740

1. Ekbertovci (kol. 800 – před 912)
2. Liudolfovci (912-960)
3. Billungové (960–1106)
4. Supplinburští (1106–1137)
5. Este-Welfové (1137–1138; 1142–1180)
6. Askánci (1138–1142)

1. Ekbert
2. Jindřich I. Ptáčník
3. Hermann Billung
4. Lothar ze Supplinburgu
5. Jindřich Hrdý
6. Albrecht "Medvěd"

1. cca 950 ?
2. 1029
3. 1106
4. 1137
5. Ž
6. 1422

1. Konrádovci (před 906-939)
2. Sálská dynastie (kol. 942/45)
3. Štaufové (1105 (1. zmínka) -1152)

1. Konrád Starší
2. Konrád Rudý
3. Fridrich I. Švábský

1. 1012
2. 1125
3. 1268

1. Otoni (952-976)
2. Liutpoldovci (976-989)
3. Sálská dynastie (995–1011; 1035–1047)
4. Eppensteinští (1011–1035; 1077–1122)
5. Welfové (1047–1057)
6. Ezzovci (1057–1061)
7. Spanheimští (1122–1151)
8. Zähringenové (1151–1190)

1. Jindřich I. Bavorský
2. Jindřich III. Bavorský
3. Konrád I. Korutanský
4. Adalbero Korutanský
5. Welf III.
6. Konrád III. Korutanský
7. Jindřich IV. Korutanský
8. Heřman III. Bádenský

1. 1029
2. 1059
3. 1125
4. 1192
5. 1057
6. 1085 ?
7. 1279
8. 1191

1. Bosovci (931–1001)
2. Wigerichovci (1056–1069)
3. Spanheimští (1135–1136)
4. Este-Welfové (1152–1162)
5. Štaufové (1195–1197)

1. Hugo Veliký
2. Gotfried III. Dolnolotrinský
3. Engelbert III.
4. Jindřich Hrdý
5. Filip Švábský

1. 1001
2. 1784
3. 1279
4. Ž
5. 1268

1. Matfriedovci (959-964)
2. Karlovci (977–1012)
3. Wigerichovci (1012–1076)
4. Sálští (1076–1088)
5. Boulogneská dynastie (1089–1100)
6. Limburg-Arlon (1101–1106)
7. Reginarovci (1106–1182)

1. Godfried I. Dolnolotrinský
2. Karel Dolnolotrinský
3. Godfried II. Dolnolotrinský
4. Konrád III.
5. Geoffroy V. z Boulogne
6. Jindřich I. Limburský
7. Geoffroy VI. z Lovaně

1. Ž
2. 1006
3. 1784
4. 1125
5. 1125
6. 1616
7. 1171

1. dosazovaní vévodové (různé dynastie) (570/962-1043)
2. vláda tuscijských (toskánských) panovníků (viz Tuscijské markrabství) (1043–1198)

1. Trasamund III.
2. Bonifác III. Toskánský

1. -
2. (viz Tuscie)

1. různí markrabí (965-985)
2. Ekkehardovci (985–1009)
3. hrabata z Orlamünde (1046–1067)
4. Brunovci (1067–1076)
5. Přemyslovci (1076–1089)
6. Wettinové (1089–1123; 1129–1423/1918)
7. hrabata z Groitzsche (1123–1124)
8. Winzenburgové (hrabata z Formbachu) (1124–1129)

1. Wigbert
2. Ekkehard I.
3. Ota I. Výmarský
4. Ekbert I.
5. Vratislav I. Český
6. Jindřich I.
7. Wiprecht II. z Groitzsche
8. Heřman II.

1. -
2. 1046
3. 1112
4. 1090
5. 1306
6. 2012
7. 1124
8. 1152

1. různí markrabí
2. Billungové (1015–1032)
3. Wettinové (1032–1034; 1046–1075; 1185–1303)
4. Přemyslovci (1076–1081)
5. Ilburkové (1081–1123)
6. hrabata z Groitzsche (1123–1124; 1131–1135)
7. Askánci (1124–1131)

1. Hodo I. z Nordthüringau
2. Thietmar (Dětmar) I.
3. Dietrich (Dětřich) I.
4. Vratislav I. Český
5. Jindřich II.
6. Wiprecht
7. Albrecht I. "Medvěd"

1. -
2. 1106
3. 2012
4. 1306
5. Ž
6. 1135
7. 1328

• Šlo o území pozdější Dolní Lužice nikoli Lužice horní
• Od roku 1303 přestala být Lužická marka samostatným říšským knížectvím a byla nadále spojena v personální unii s askánským Braniborskem (1303–1367; 1449–1462), lucemburskými Čechami (1367–1449; 1462–1635) a wettinským Saskem (1635–1815).
• Až do 12. století si území nárokovali také polští panovníci, kteří neuznávali příslušnost marky k říši.
• Již koncem 11. století se prosadil dědičný princip vlády namísto voleného, tehdy se také objevují první personální unie marky s okolními knížectvími

1. Liutpoldovci (976-978; 983-989)
2. Sálská dynastie (978-983; 995–1011; 1035–1047)
3. Otoni (989-995)
4. Eppensteinští (1012–1035; 1073–1122)
5. Welfové (1047–1056)
6. Ezzovci (1056–1061)
7. Zähringenové (1061–1072)

1. Jindřich III. Bavorský
2. Ota I.
3. Jindřich II. Bavorský
4. Adalbero
5. Welf III.
6. Konrád III.
7. Bertold I.

1. 1059
2. 1125
3. 1029
4. 1192
5. 1057
6. 1085 ?
7. 1218

1. Ludowingové (1131–1247)
2. Wettinové (1247–1918)

1. Ludvík I.
2. Jindřich "Osvícený"

1. 1247
2. Ž

1. Wittelsbachové (hrabata ze Scheyernu a z Dachau) (1153–1182)
2. Hrabata z Andechsu (1182–1248)

1. Konrád I. Meránijský
2. Oldřich I. Istrijský
3. Bertold IV. z Andechsu

1. Štaufové (1156–1195)
2. Welfové (1195–1214)
3. Wittelsbachové (1214–1801)

1. Konrád Štaufský
2. Jindřich V.
3. Ludvík "Kelhaimský"

1. Askánci (1157–1320)
2. Wittelsbachové (1323–1373)
3. Lucemburkové (1373–1415)
4. Hohenzollernové (30. dubna 1415–1918)^[2]

1. Albrecht "Medvěd"
2. Ludvík V. "Branibořan"
3. Václav Český
4. Fridrich I. Hohenzollernský

1. Lovaňská dynastie (1182–1404)
2. Valois-Bourgogne (1404–1477)
3. Habsburkové (1477–1549)

1. Godfroy III. Lovaňský
2. Antonín Brabantský
3. Maxmilián I.

1. Flanderská dynastie (1188–1216)
2. Courtenay (1216–1259)
3. Lucemburkové (1259–1265)
4. Dampierrové (1265–1429)

1. Balduin V. Henegavský
2. Filip II. Namurský
3. Jindřich V. Lucemburský
4. Guido I.

1. Wettinové (1265–1291; 1347–1806/1918)
2. Askánci (1291–1347)
3. Wittelsbachové (1328–1347)

1. Albrecht II. "Nezdárný"
2. Ota IV. Braniborský
3. Ludvík V. Bavorský

1. 2012
2. 1328
3. 1777

1. Montfaucon-Montbéliard (1354–1431)
2. Anjouovci (1431–1508)
3. Lotrinsko-vaudémontská dynastie (1508–1542/1735)

1. Robert I. z Baru
2. René I. z Anjou
3. René II. Lotrinský

• Hrabě Robert I. z Baru nejprve získal r. 1353 od Karla IV. povýšení panství Pont-à-Mousson na markrabství a říšské knížectví, ovšem protože Barské hrabství bylo daleko větší a povýšení země římským králem neznalým místních poměrů budilo údiv, povýšil Karel IV. následující rok Barské hrabství na vévodství s právy říšského knížectví
• Od roku 1508 bylo vévodství natrvalo spojeno s Vévodstvím lotrinským a spolu s ním také r. 1542 prohlášeno samostatným státem, nezávislým na říši i Francii

1. Lucemburkové (1354–1443)
2. Burgundští (1443–1477)
3. Habsburkové (1481–1794)

1. Václav Lucemburský
2. Filip Dobrý
3. Maxmilián I.

• Ovládnutí Lucemburska rodem Valois-Bourgogne (Burgundskými) nebylo nikdy potvrzeno římským panovníkem a došlo k němu v rozporu s říšským právem (tak jako v případě dalších zemí v Nizozemí)
• 4. listopadu 1549 Lucembursko tzv. Pragmatickou sankcí utvořilo pevný celek se zbytkem Nizozemí.

1. Leiningenové
2. Leiningen-Westerburg (původně z rodu Runkel, stejně jako knížata z Wiedu)

1. Heso z Leiningenu
2. Reinhard I. z Leiningenu-Westerburgu

1. 1467^[8]
2. 1956^[9]

• Bavorské vévodství (N)
• Agilofingové (6. stol. – 788)

- Garibald (1. známý -vévoda)

• Karlovci (788-907)

- Karel Veliký

• Luitpoldovci (907-947; 983-985)

- Arnulf I.

• Liudolfovci (948-982; 985–1004; 1009–1017)

- Jindřich I. Bavorský

• Hrabata z Lucemburku (1004–1009; 1017–1026)

- Jindřich V.

• Sálská dynastie (1026–1042; 1047–1049; 1053–1061)

- Jindřich VI.

• Ezzovci (1049–1053)

- Konrád z Zütphenu

• Northeimští (1061–1070)

- Ota z Northeimu

• Este-Welfové (1096–1139; 1156–1180)

- Welf I.

• Babenberkové (1139–1141; 1143–1156)

- Leopold Bavorský

• Štaufové (1141–1143)

- Konrád III.

• Wittelsbachové (1180–1806/1918)

- Ota I.

• od vzniku říše (vévodství)
• 1623 (25. února)(kurfiřtství)^[13]
• 1628 (22. února) (dědičné kurfiřtství)^[14]
• 1806 (1. ledna) (království)

• Seznam vládců podrobně v článku Seznam bavorských panovníků
• Do roku 1180 mělo Bavorsko charakter kmenového vévodství (Stammesherzogtum) a bylo formálně údělné. Po nástupu Wittelsbachů se stalo územním knížectvím dědičně ovládaným jednou dynastií.
• Mezi lety 1255–1340 bylo Bavorsko rozděleno na Hornobavorské a Dolnobavorské vévodství, znovu byla země rozdělena roku 1349 na tři vévodství: Horní Bavorsko (v personální unii s Tyrolskem a Braniborskem), část země s centrem v Landshutu a část Bavorska kolem Straubingu (v personální unii s Hollandem, Zeelandem a Henegavskem). Větev Wittelsbachů v Horním Bavorsku vymřela již roku 1363 a její země se dostala pod vládu větve z Landshutu. Smrtí vévody Jana III. "Bezzemka" v r. 1393 vymřela také straubinská větev a Wittelsbachové ztratili svá hrabství v Nizozemí. Větev z Landshutu téhož roku znovu rozdělila sjednocené Bavorsko na tři úděly s centry v Mnichově, Ingolstadtu a Landshutu. Ingolstadtská pošlost rodu vymřela r. 1447 a její vévodství zdědila větev z Landshutu. Po jejím vymření v r. 1503 a krátké landshutské nástupnické válce, sjednotila mnichovská linie rodu natrvalo celou zemi pod svou vládou.

• Lotrinské vévodství (N)
• Řada různých rodů a osob

- Gebhart (1. vévoda)

• Vaudémontská dynastie

- René II.

• Roku 1542 bylo (vlastní) Lotrinsko vyloučené z říše a zároveň prohlášeno za nezávislé na Francii. Lotrinští vévodové ovšem zůstali říšskými knížaty skrz držbu markrabství a říšského léna Pont-à-Mousson, říšskými lény zůstala i některá dříve k Lotrinsku připojená říšská hrabství a panství^[15]
• S právem na královské pocty pro každého panujícího vévodu i jeho vyslance od 10. října 1700^[16]
• S predikátem königliche Hoheit vždy pro panujícího vévodu od 19. září 1703^[16] Predikát byl ze strany císaře a říše udělen po Rijswijckém míru (1697) jako součást kompenzace za škody a opakovanou okupaci Lotrinska Francouzi ve válkách 17. století.

• Markrabství Pont-à-Mousson (N)

• Montfaucon-Montbéliard

- Robert I. z Baru

• Anjouovci

- René I. "Dobrý"

• Vaudémontská dynastie

- René II. Lotrinský

• 1353 (říšský kníže s titulem markrabě)
• 1542 (říšský sněm – P.-à- M. nahradil Lotrinské vévodství)^[15]

• Markrabství vzniklo povýšením jednoho z panství v hrabství Bar, z říše bylo de facto vyčleněno r. 1659, kdy se Pont-à-Mousson stal francouzským lénem následkem podpisu Pyrenejského míru.^[5] Přesto jeho panovník zasedal na sněmu až do r. 1735
• S právem na královské pocty pro každého panujícího vévodu i jeho vyslance od 10. října 1700^[16]
• S predikátem königliche Hoheit vždy pro panujícího vévodu od 19. září 1703^[16] Predikát byl ze strany císaře a říše udělen po Rijswijckém míru (1697) jako součást kompenzace za škody a opakovanou okupaci Lotrinska Francouzi ve válkách 17. století.

• Sasko-výmarské vévodství (N)
• Wettinové

- Konrád I. Míšeňský (1. Wettin knížecího stavu) – Jan Vilém Sasko-Výmarský (1. sasko-výmarský vévoda)

• 1123 (říšský kníže jako markrabě míšeňský)
• 1572 (oddělení)

• Sasko-eisenašské vévodství (N)
• Wettinové

- Konrád I. Míšeňský (1. Wettin knížecího stavu)

- Jan Kazimír (1. sasko-eisenašský vévoda)

• 1123 (říšský kníže jako markrabě míšeňský)
• 1596-1638 (1. oddělení)
• 1640-1644 (2. oddělení)
• 1672-1741 (3. oddělení)

• Sasko-coburské vévodství (N)
• Wettinové

- Konrád I. Míšeňský (1. Wettin knížecího stavu)

- Jan Kazimír Sasko-Coburský (1. sasko-coburský vévoda)

• 1123 (říšský kníže jako markrabě míšeňský)
• 1572 (oddělení)

• Sasko-gothajské vévodství (N)
• Wettinové

- Konrád I. Míšeňský (1. Wettin knížecího stavu)

- Ernst I. Sasko-Gothajský (1. sasko-gothajský vévoda)

• 1123 (říšský kníže jako markrabě míšeňský)
• 1640 (oddělení)

• Sasko-altenburské vévodství (N)
• Wettinové

- Konrád I. Míšeňský (1. Wettin knížecího stavu)

- Jan Filip Sasko-Altenburský (1. sasko-altenburský vévoda)

• 1123 (říšský kníže jako markrabě míšeňský)
• 1603 (oddělení)

• Rakouské arcivévodství (N)
• Babenberkové (1156–1246)

- Jindřich II. Jasomirgott

• Přemyslovci (1251–1276)

- Přemysl Otakar II.

• Habsburkové (1282–1780)

- Rudolf I. Habsburský

• Habsburk-Lotrinští (1780–1806/1918)

- Josef II.

• 1156 (8. září) (vévodství)^[18]
• 1530 (8. září) (arcivévodství)^[19]

• Rakouské markrabství bylo r. 1156 povýšeno na vévodství v náhradu za ztracené Bavorské vévodství, vrácené Fridrichem I. Welfům
• Titul arcivévoda (Erzherzog) náležel na základě Privilegia maius od 4. ledna 1453 pouze hlavě vnitrorakouské linie Habsburků, s odůvodněním, že jen panovník z této větve vládne více než jednomu vévodství (konkrétně Štýrsku, Korutanům a říší nepotvrzenému, svévolně "povýšenému" Kraňsku). Od 19. srpna 1493 vládla tato arcivévodská linie také v Rakousích.^[20] Teprve Karel V. dne 8. září 1530 přenesl titul na zemi Rakousy jako takovou (Štýrsko a Korutany zůstaly vévodstvími).^[21]
• Titul arcivévody byl od vydání v říši nepotvrzeného Domácího řádu Rudolfa IV. (Rudolfinische Hausordnung) z 18. listopadu 1364 neoficiálním titulem habsburských princů. Pevně jej právně zakotvilo Pactum Mutuae successionis z 12. září 1703, které jej také rozšířilo na ženské potomky.
• Od vydání Pactum Mutuae successionis a Pragmatické sankce (19. dubna 1713) stanovena nedělitelnost všech habsburských zemí a doplňkové následnictví v ženské linii.
• Dne 11. srpna zřízeno nedělitelné Rakouské císařství, zahrnující Rakouské arcivévodství i další země uvnitř i vně Svaté říše římské
• Od 6. ledna 1453 s predikátem Serenissimus, od 14. dubna 1755 s predikátem königliche Hoheit pro mužské a Durchlauchtigste a Durchlaucht pro ženské členy rodu,^[22] od 11. srpna 1804^[23] s predikátem kaiserliche und königliche Apostholische Majestät pro panujícího arcivévodu/císaře, s predikátem kaiserliche und königliche Hoheit pro všechny členy rakouské a toskánské linie rodu^[24] a königliche Hoheit pro členy modenské linie rodu.^[25]

• Štýrské vévodství (N)
• Traungauerové (1180–1192)

- Otakar IV. Štýrský (1. vévoda)

• Babenberkové (1192–1246)

- Leopold V. Babenberský

• Wittelsbachové (1253–1254)

- Jindřich XIII. Bavorský

• Arpádovci (1254–1262, neformálně)

- Béla IV.

• Přemyslovci (1254/1262-1276)

- Přemysl Otakar II.

• Habsburkové (1282–1806/1918)

- Rudolf I. Habsburský (1. Habsburk) – Karel II. Štýrský (1. vévoda ze samostatné linie přijatý na říšský sněm)

1180 (18. září) (vévodství)^[20]

• Tyrolské okněžněné hrabství (N)
• Habsburkové

- Zikmund "Bohatý" (1452/77, 1. samostatná linie)

- Ferdinand II. Tyrolský (1567, 2. samostatná linie)

- Leopold V. (1619, 2. samostatná linie)

• 1477 (8. prosince) (okněžněné hrabství)^[26]
• 1567 (1. oddělení tyrolské linie)
• 1619 (2. oddělení tyrolské linie)

• Při povýšení Tyrolského hrabství na hrabství okněžněné byl jeho panovníkovi, titulárnímu rakouskému vévodovi Zikmundovi "Bohatému" udělen čestný titul arcivévoda.^[26]
• Roku 1803 znovuvytvořen hlas pro císaře s č. 79

• Falcko-lauternské knížectví^[27] (N)
• Wittelsbachové

- Jan Kazimír Falcko-Simmernský

• 1156 (Falc)
• 1559 (oddělení)

• Roku 1592 přešlo opět k Falcku-Simmernsku, hlas zůstal

• Falcko-simmernské vévodství^[27] (N)
• Wittelsbachové

- kurfiřt Fridrich III. Falcký

• 1156 (Falc)
• 1559 (oddělení)

• vévodové zároveň falckými kurfiřty
• r. 1685 přešlo k Falcku-Neubursku

• Falcko-neuburské vévodství^[27] (N)
• Wittelsbachové

- Ottheinrich a Filip Falcko-Neuburští

• 1156 (Falc)
• 1505 (oddělení)

• Falcko-zweibrückenské vévodství^[27] (N)
• Wittelsbachové

- Ludvík I. "Černý"

• 1156 (Falc)
• 1459 (oddělení)

• Falcko-veldenzké knížectví^[27] (N)
• Wittelsbachové

- Ruprecht Falcko-Veldenzký

• 1156 (Falc)
• 1543 (oddělení)

• Sasko-lauenburské vévodství (N)
• Askánci

- Albrecht Medvěd (jako vévoda saský)

- Bernard III. (jako vévoda saský)

- Jan II. (1. vévoda sasko-lauenburský)

• 1138 (1. přenesení saského vévodského titulu na Askánce)
• 1180 (2. a konečné přenesení saského vévodského titulu na Askánce)
• 1296 (oddělení Saska-Lauenburska)

• V letech 1305–1401 bylo vévodství rozděleno na panství rodových linií Ratzeburg a Bergedorf, bergedorfská větev roku 1401 vymřela a země byla opětovně sjednocena.^[29]
• S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího vévodu od 9. června 1670,^[30] potvrzené 18. června 1689^[31]

• Anhaltské knížectví (N)
• Askánci

- Jindřich I. Anhaltský

• 1218 (knížectví)
• 1806 (8. dubna) (vévodství pro Anhaltsko-Bernbursko)^[32]

• Rozdělilo se na větve Anhaltsko-dessavskou (1396–1570; 1603–1918), Anhaltsko-köthenskou (1252–1847), Anhaltsko-bernburskou (1252–1468; 1603–1863), Anhaltsko-zerbstskou (1396–1570; 1603–1793), Anhaltsko-ascherslebenskou (1252–1315), Anhaltsko-dessavsko-wörlitzkou (1632–1643) a Anhaltsko-zerbstsko-dornburskou (1685–1742)^[33]
• Jednotlivé linie rodu se o hlas na sněmu dělily
• Dále vedlejší větve Anhaltsko-bernbursko-harzgerodeská (1635–1709), Anhaltsko-bernbursko-plötzkovská (1611–1665) a Anhaltsko-köthensko-warmsdorfská (1718–1728) které neměly plnou říšskou bezprostřednost a právo hlasu, větev Anhaltsko-bernbursko-hoymsko-schaumburská (1692–1812) měla díky Hrabství Schaumburg na řece Lahn podíl na kuriálním hlasu v Kolegiu Dolnorýnsko-vestfálských hrabat^[33]
• S predikátem Durchlauchtig pro panovníky zerbstské linie od 14. prosince 1677 a predikátem Durchlaucht pro panovníky v linii köthenské od 18. června 1708, pro panovníky z linie bernburské od 20. července 1709 a pro vládce v linii dessavské od 12. července 1713^[34]

• Lünebursko-cellské knížectví (N)
• Este-Welfové

- Ota I. "Dítě" (1. brunšvicko-lüneburský vévoda)

- Jan I. Lüneburský (1. cellský kníže)

• 1235 (21. srpna) (Brunšvicko-Lüneburské vévodství)
• 1269 (oddělení Lüneburgu a Celle) – viz pozn.

• Jednotlivá brunšvická knížectví jsou dílčími lény Brunšvicko-lüneburského vévodství
• Panovník měl pouze titul knížete, zároveň ale byl titulárním vévodou brunšvicko-lüneburským
• Brunšvicko-lüneburské vévodství vzniklo jako zmenšené Saské vévodství, takto částečně navrácené potomkům "zrádce" Jindřicha Lva
• S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího knížete/vévodu od 19. října 1667^[35]

• Brunšvicko-calenberské knížectví (N)
• Este-Welfové

- Ota I. "Dítě" 1. brunšvicko-lüneburský vévoda)

- Erich I. Calenberský (1. calenberský kníže ze starší linie)

- Arnošt August Calenberský (1. calenberský kníže z mladší linie)

• 1235 (21. srpna) (Brunšvicko-Lüneburské vévodství)
• 1495-1584 (1. oddělení Calenbergu)
• 1679-1692 (2. oddělení Calenbergu)
• 1692 (22. března) (knížectví se stává základem nového Hannoverského kurfiřtství)

• Jednotlivá brunšvická knížectví jsou dílčími lény Brunšvicko-lüneburského vévodství
• Panovník měl pouze titul knížete, zároveň ale byl titulárním vévodou brunšvicko-lüneburským
• Brunšvicko-lüneburské vévodství vzniklo jako zmenšené Saské vévodství, takto částečně navrácené potomkům "zrádce" Jindřicha Lva
• Historiografie mluví i o prvním Callenberském knížectví v 15. století, to ale bylo vždy spojeno s jiným dílčím knížectvím
• S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího knížete/vévodu od 19. října 1667^[35]

• Brunšvicko-grubenhagenské knížectví (N)
• Este-Welfové

- Ota I. "Dítě" (1. brunšvicko-lüneburský vévoda)

- Jindřich I. "Zázračný" (1. grubenhagenský kníže)

• 1235 (21. srpna) (Brunšvicko-Lüneburské vévodství)
• 1291 (oddělení Grubenhagenu)

• Jednotlivá brunšvická knížectví jsou dílčími lény Brunšvicko-lüneburského vévodství
• Panovník měl pouze titul knížete, zároveň ale byl titulárním vévodou brunšvicko-lüneburským
• Brunšvicko-lüneburské vévodství vzniklo jako zmenšené Saské vévodství, takto částečně navrácené potomkům "zrádce" Jindřicha Lva
• R. 1596 Grubenhagensko sjednoceno s Lüneburskem, hlas na sněmu zachován

• Brunšvicko-wolfenbüttelské knížectví (N)
• Este-Welfové

- Ota I. "Dítě" (1. brunšvicko-lüneburský vévoda)

- Albrecht I. "Veliký" (1. brunšvický kníže z nejstarší linie)

- Vilém I. (1. brunšvický kníže z prostřední linie)

- August II. (1. brunšvický kníže z nejmlabší linie)

• 1235 (21. srpna) (Brunšvicko-Lüneburské vévodství)
• 1269-1291 (1. oddělení Brunšviku a Wolfenbüttelu)
• 1291-1634 (2. oddělení Brunšviku a Wolfenbüttelu)
• 1635 (3. oddělení Brunšviku a Wolfenbüttelu)

• Jednotlivá brunšvická knížectví jsou dílčími lény Brunšvicko-lüneburského vévodství
• Panovník měl pouze titul knížete, zároveň ale byl titulárním vévodou brunšvicko-lüneburským
• Brunšvicko-lüneburské vévodství vzniklo jako zmenšené Saské vévodství, takto částečně navrácené potomkům "zrádce" Jindřicha Lva
• S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího knížete/vévodu od 19. října 1667 a od 6. června 1716 také pro panovníky blankenburské sekundogenitury (viz níže)^[35]

• Hesensko-kasselské lankrabství (N)
• Hesenští

- Jindřich I. Hesenský (1. lankrabě hesenský)

- Vilém IV. "Moudrý" (1. lankrabě hesensko-kasselský)

• 1292 (11. května) (lankrabství)
• 1567 (rozdělení Hesenska)
• 1803 (kurfiřtství)

• Hesensko-darmstadtské lankrabství (N)
• Hesenští

- Jindřich I. Hesenský – Jiří I. Hesensko-Darmstadtský

• 1292 (11. května) (lankrabství)
• 1567 (rozdělení Hesenska)

• Okněžněné hrabství Henneberg (N)
• Hennebergové

- Bertold VII. "Moudrý"

• Wettinové (od r. 1583)

• 1310 (okněžněné hrabství)
• 1566/70 (přijetí na říšský sněm)^[37]

• Vévodství Bouillon (na sněmu oficiálně jako "vévoda od Mázy")^[38] (N)
• Hrabata z Marky (1496–1594)

- Ludvík von der Mark

• La Tour d'Auvergne (1594–1791)

- Henri de La Tour d'Auvergne de Turenne

• asi pol. 13. stol., konečné potvrzení 1456 (knížectví)

• Vévodové zasedali v 16. století ve zvláštní kurii "vlašských knížat",^[39] od roku 1659 byli kvůli francouzské nadvládě vyřazeni ze zasedání říšského sněmu
• Bouillon byl před r. 1496 a znovu v l. 1522-52 v držení lutyšských biskupů a fakticky tedy v té době patřil k duchovním knížectvím
• Od r. 1659 (pyrenejský mír) byla příslušnost Bouillonu k říši jen čistě formální, ve skutečnosti šlo o francouzské léno.
• Za dědice Bouillonu byl po roce 1815 považován rod Rohanů^[40]

• Savojské vévodství (I)
• Savojská dynastie

- Amadeus V. Savojský (1. kníže) – Amadeus VIII. Savojský (1. vévoda)

• 1313 (11. června) (okněžněné hrabství)
• 1416 (19. února) (vévodství)^[41]
• 1713 (22. září) (král na Sicílii/Sardinii)

• V 16. století zasedalo ve zvláštní, pouze tříčlenné kurii "vlašských knížat", od roku 1667 se přestalo říšských sněmů účastnit^[42]
• S právem na královské pocty pro každého panujícího vévodu i jeho vyslance od 8. února 1690^[43]
• S predikátem Altezza reale vždy pro panujícího vévodu od 20. března 1698^[43]

• Oranžské knížectví (A)(oficiálně na sněmu jako "kníže z Chalons")^[38]
• Oranžští (rod Les Baux) (1163–1393)

- Guillaume III. Oranžský

• Chalon (1393–1530)

- Jean de Chalon

• Nasavsko-Oranžští (1530–1702)

- René Nasavský, pán z Châlons

• V 16. století zasedalo ve zvláštní, pouze tříčlenné kurii "vlašských knížat".^[39]
• Roku 1713 se knížectví stalo součástí Francie a bylo vyňato ze svazku Svaté říše římské. Již po vymření posledního vládnoucího rodu v roce 1702 a během zmatků války o španělské dědictví se knížectví přestalo účastnit zasedání říšského sněmu, neboť nebyl určen oprávněný dědic a o knížectví se bojovalo.

• Jülišské vévodství (N)
• Jülišští

- Vilém I. z Jülichu-Haimbachu (1. markrabě i vévoda)

• Hrabata z Marky

- Jan III. Klévský

• 1336 (markrabství)
• 1356 (vévodství)

• Geldernské vévodství (N)
• Wassenbergové (1339–1371)

- Rainald II. Geldernský z Wassenbergu

• Z Jülichu (1379–1423)

- Vilém I. z Jülichu a Geldernu

• Egmondové (1423–1473; 1477; 1492–1538)

- Arnold z Egmontu (1423)

- Adolf z Egmontu (1477)

- Karel z Egmontu (1492)

• Valois-Burgund (1473–1477)

- Karel Burgundský "Smělý"

• Habsburkové (1538–1543/1797)

- Karel V.

• Meklenbursko-zvěřínské vévodství (N)
• Niklotovci

- Albrecht II. a Jan I. (společně)

- Jindřich V. "Smířlivý"

• 1348 (8. července) (vévodství)^[45]
• 1503 (rozdělení Meklenburska)

• Často zmiňované povýšení Pribislava na knížete z r. 1170 ve skutečnosti nebylo udělením říšského knížecího titulu
• Meklenbursko často děleno již ve středověku, nelze vyjádřit v tabulce
• S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího vévodu od 17. dubna 1680, obnoveno pro jinou větev rodu 24. července 1693^[46]

• Meklenbursko-güstrowské vévodství (N)
• Niklotovci

- Albrecht II. a Jan I. (společně)

- Albrecht VII. "Krásný"

• 1348 (8. července) (vévodství)^[45]
• 1503 (oddělení)

• Často zmiňované povýšení Pribislava na knížete z r. 1170 ve skutečnosti nebylo udělením říšského knížecího titulu
• Meklenbursko často děleno již ve středověku, nelze vyjádřit v tabulce
• Roku 1695 země opět připadla Meklenbursku-zvěřínsku
• S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího vévodu od 18. září 1682^[46]

• Knížectví Ratzeburg (N)
• Niklotovci

- Adolf Fridrich I. (1. dědičný vévoda)

- Adolf Fridrich II. (1. vévoda ze střelické větve)

• 1348 (8. července) (říšský kníže jako vévoda meklenburský)
• 1701 (8. března) (oddělení Střelicka a Ratzeburgu)

• Vévodství Přední Pomořany (oficiálně Pomořany-Bolehošť) (N)
• Gryfí dynastie, po roce 1637/48 švédské královské rody

- Bogislaw V. a příbuzní (1. vévodové Pomořan)

- Filip I. (1. vévoda v Předních Pomořanech)

• Vasovci

- Kristina Švédská

• Wittelsbachové (Falcko-zweibrückensko-kleefeldská větev, panující ve Švédsku) (1654–1720)

- král Karel X. Gustav

• Hesenští (švédský král) (1720–1751)

- Frederik I. Švédský

• Holštýnsko-Gottorpští (švédská královská větev) (1751–1806/1814)

- Adolf I. Frederik Švédský

• 1348 (12. června) (vévodství)^[47]
• 1541 (poslední rozdělení Pomořanska)

• Pomořany často děleny už ve středověku, v tabulce nezachytitelné
• Často zmiňovaná povýšení Bogislawa I. na knížete r. 1170 a na vévodu r. 1181 ve skutečnosti nebylo udělením říšského knížecího titulu.
• Přední Pomořany byly přiřknuty vestfálským mírem Švédsku

• Vévodství Zadní Pomořany (oficiálně Pomořany-Štětín) (N)
• Gryfí dynastie (1348–1637)

- Bogislaw V. a příbuzní (1. vévodové Pomořan)

- Barnim IX. (1. vévoda v Předních Pomořanech)

• Hohenzollernové braniborsko-pruští panovníci) (1648–1806/1918)

- kurfiřt Fridrich Vilém I.

• 1348 (12. června) (vévodství)^[47]
• 1541 (posl. rozdělení Pomořanska)

• Často zmiňovaná povýšení Bogislawa I. na knížete r. 1170 a na vévodu r. 1181 ve skutečnosti nebyla udělením říšského knížecího titulu (viz níže).
• Zadní Pomořany byly přiřknuty vestfálským mírem Braniborsku, a to v souladu s dědickou dohodou z r. 1338, dle které měli Hohenzollernové zdědit v případě vymření Gryfitů celé Pomořany. Za odstoupení Předních Pomořan Švédsku následkem poměrů vzniklých třicetiletou válkou, získalo Braniborsko kompenzace jinde (např. Halberstadtsko, Mindensko aj.)

• Barské vévodství (N)
• Montfaucon-Montbéliard

- Robert I. z Baru

• Anjouovci

- René I. z Anjou

• Dynastie Châtenois

- René II. Lotrinský

• po roce 1508 bylo vévodství natrvalo spojeno s Lotrinskem

• 1353 (Markrabství Pont-à-Mousson)
• 1354 (13. března) (Vévodství Bar)

• Habsburské Nizozemí (oficiálně Burgundské vévodství) (N)
• Španělští Habsburkové
• Rakouští Habsburkové (1714–1780)
• Habsburk-Lotrinští (1780–1794)

• Knížectví mělo svůj hlas mezi duchovními, nikoli světskými knížaty a zaujímalo druhé místo po Rakousích
• Po vymření španělských Habsburků si císař Leopold I. z rakouské větve rodu přivlastnil "burgundský" hlas v roce 1702.^[48]

• Braniborsko-ansbašské markrabství (N)
• Hohenzollernové (starší francká linie, 1363–1603)

- Fridrich V. (1. kníže-purkrabí norimberský) – Fridrich VI./I. (1. markrabí ansbašský)

• Hohenzollernové (mladší francká linie, 1603–1787)

- Jáchym Arnošt Braniborsko-Ansbašský

• Hohenzollernové (pruská královská linie)

- Fridrich Vilém II. Pruský

• Wittelsbachové

- Maxmilián I. Josef Bavorský

• 1363 (17. března) ( Norimberské purkrabství)
• 1398 (rozdělení země)
• 1427 (název markrabství)

• Po vymření franckých Hohenzollernů r. 1603 založena nová sekundogenitura z řad braniborské větve rodu. V roce 1791 připadlo markrabství s centrem v Ansbachu Prusku, r. 1805 Bavorsku
• S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího markraběte od 15. července 1677^[2]

• Braniborsko-bayreuthské markrabství (oficiálně Braniborsko-Kulmbašsko) (N)
• Hohenzollernové (starší francká linie, 1363–1603)

- Fridrich V. (1. kníže-purkrabí norimberský) – Jan III. (1. markrabí bayreutský).

• Hohenzollernové (mladší francká linie, 1603–1787)

- Kristián Braniborsko-Kulmbašský

• Hohenzollernové (pruská královská linie)

- Fridrich Vilém II. Pruský

• 1363 (17. března) (Norimberské purkrabství)
• 1398 (rozdělení země)
• 1427 (název markrabství)

• Po vymření franckých Hohenzollernů r. 1603 založena nová sekundogenitura z řad braniborské větve rodu. V roce 1769 zdědila markrabství s centrem v Bayreuthu větev ze sousedního Ansbašského markrabství, čímž byla obě markrabství spojena pod jednu vládu. Roku 1791 připadlo markrabství Prusku, r. 1805 Francii
• S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího markraběte od 30. října 1674^[2]

• Bádensko-bádenské markrabství (N)
• Zähringenové (příbuzenství bádenských vladařů s původními Zähringeny není jisté)

- Rudolf VI. Bádenský

- Bernard III. Bádensko-Bádenský

• 1365 (markrabství)
• 1535 (rozdělení Bádenska)

• R. 1771 země i hlas připadli Bádensko-Durlašsku
• S predikátem Durchlaucht od 11. dubna 1664^[49]

• Bádensko-durlašské markrabství (N)
• Zähringenové (příbuzenství bádenských vladařů s původními Zähringeny není jisté)

- Rudolf VI. Bádenský

- Arnošt Bádensko-Durlašský

• 1365 (markrabství)
• 1535 (rozdělení Bádenska)
• 1803 (15. března) (diplom 24. srpna) (kurfiřtství)^[50]

• Bádensko-hachberské markrabství (N)
• Zähringenové (příbuzenství bádenských vladařů s původními Zähringeny není jisté)

- Rudolf VI. Bádenský

- Jakub III. Bádensko-Hachberský

• 1365 (markrabství)
• 1584 (oddělení)

• Bádensko-rodemachernské markrabství (N)
• Zähringenové (příbuzenství bádenských vladařů s původními Zähringeny není jisté)

- Rudolf VI. Bádenský

- Kryštof II. Bádensko-Rodemachernský

• 1365 (markrabství)
• 1556 (oddělení)

• Markrabství se odštěpilo od Bádenska-Bádenska

• Vévodství Berg (N)
• Jülišští

- Vilém II. z Bergu

• Hrabata z Marky

- Jan III. "Smířlivý"

• Wittelsbachové (postupně 1614 Falcko-Neuburští, 1742 Falcko-Sulzbašští a 1799 Falcko-Zweibrückenští)

- Wolfgang Vilém Falcký

- Karel Teodor Falcký

- Maxmilián Josef Bavorský

• Vévodství Kleve (N)
• Hrabata z Marky

- Adolf II. Klévský

• Okněžněné lankrabství Leuchtenberg (N)
• Leuchtenbergové,

- Leopold z Leuchtenbergu

• Wittelsbachové (postupně 1646 Bavorsko-Leuchtenberští a 1650 bavorští kurfiřti)

- Maxmilián Filip Leuchtenberský

- Maxmilián II. Emanuel Bavorský, tzv. "Modrý kurfiřt"

• Württemberské vévodství (N)
• Württemberkové

- Eberhard I.

• 1495 (31. července) (vévodství)^[51]
• 1803 (15. března)

• Okněžněné purkrabství Míšeň (N)
• Plavenští

- Jindřich IV. z Plavna

• Po vymření domácí dynastie roku 1572 se purkrabství stalo součástí Saského kurfiřtství

• Jindřich IV. z Plavna usiloval při uvedení na sněm bezúspěšně o přiznání místa před anhaltským knížetem^[53]
• S predikáty Hochgeboren, Unser und des Reichs Burggraf, Dein Lieb a Oheim^[53]

• Holštýnsko-glückstadtské vévodství (N)

• Oldenburkové (dánští králové)

- Kristián III. Dánský a Norský

• 1474 (14. dubna)^[54] (vévodství)
• 1547 (plná říšská bezprostřednost)
• 1548 (uvedení do rady říšských knížat)

• Holštýnsko-gottorpské vévodství (N)

• Oldenburkové (Holštýnsko-Gottorpští)

- Adolf Holštýnsko-Gottorpský

• 1474 (14. dubna) (vévodství)^[54]
• 1544 (oddělení Gottorpu)
• 1547 (plná říšská bezprostřednost)
• 1548 (uvedení do rady říšských knížat)

• Vévodská gottorpská část "nedělitelného" Šlesvicka-Holštýnska s centrem na schleswickém zámku Gottorp. Pouze holštýnská část podléhala říši.
• Smlouvou z Carského Sela r. 1773 se carevna Kateřina II. jménem svého syna Pavla vzdala nároku na holštýnskou, potažmo i již ztracenou šlesvickou část vévodství, které připadlo dánskému králi při zachování hlasu na říšském sněmu.
• Od 10. ledna 1647 s predikátem Durchlaucht pro celý rod, od 31. srpna 1724 s predikátem königliche Hoheit v primogenituře,^[55] uděleným jako říšské potvrzení švédského titulu z téhož roku, který vévoda Karel Fridrich získal výměnou za zřeknutí se nároku na švédský trůn.^[56]

• Holštýnsko-haderslebenské vévodství (N)

• Oldenburkové

- Hans Holštýnsko-Haderslebenský

• 1474 (14. dubna) (vévodství)^[54]
• 1544 (oddělení Haderslebenu)
• 1547 (plná říšská bezprostřednost)
• 1548 (uvedení do rady říšských knížat)

• Okněžněné hrabství Montbéliard (něm. Mömpelgard) (A)
• Württemberkové

- Fridrich I. Württemberský (1. hrabě na říšském sněmu) – Ludwig Friedrich Württembersko-Montbéliardský (1. panovník druhé, obnovené montbéliardské linie)

• 1559 (přijetí na říšský sněm do kurie knížat s titulem hrabství, přijetí pouze dočasné)
• 1597 (26. května) (povýšení hrabství na okněžněné hrabství, císařské dobrozdání a definitivní vytvoření místa a hlasu na říšském sněmu v kurii knížat)^[51]

• První hrabě Fridrich I. zdědil r. 1593 württemberský trůn, nové osamostatnění Montbéliardu r. 1617, pro chybějící legitimní potomky připadl Montbéliard r. 1723 opět Württembersku při zachování hlasu na sněmu.
• S predikátem Durchlaucht pro panujícího vévodu/knížete od 30. října 1703^[52]

• Vévodství Arenberg (N)
• Arenbergové

- Charles de Ligne-Arenberg

• 1576 (5. března) (okněžněné hrabství a knížecí titul pro celý rod)
• 1576 (11. října) (císařské dobrozdání a vytvoření místa na říšském sněmu)^[57]
• 1582 (faktické uvedení na říšský sněm do kurie knížat)^[58]
• 1644 (9. června) (vévodský titul pro celý rod a povýšení Arenbergu na vévodství)

• Z důvodu nezletilosti prvního knížete a dlouhé přestávce mezi zasedáním říšského sněmu uplynulo mezi přizváním a uvedením na sněm šest let.
• Rok 1582, kdy byli Arenbergové fakticky uvedeni mezi říšská knížata byl od let 1653-56 považován za hraniční rok mezi "starými" a "novými" říšskými knížaty.

• Markrabství Nomény (personalista) (N)
• Lotrinští

- František Štěpán Lotrinský

• Habsburkové-Lotrinští

- Josef II.

• 1567 (9. června) (povýšení na markrabství bez práv říšského knížectví)^[16]
• 1736 (přijetí na říšský sněm jako hlas personalisty)

• Zvláštní případ: Markrabství Nomény nebylo nikdy říšským knížectvím a bylo v l. 1567–1766 součástí Lotrinského vévodství a následně Francie. Po vyčlenění Lotrinska z říše v roce 1736 představovalo "markrabství" ve formě prázdného hlasu pokračování hlasu Lotrinska na říšském sněmu.
• V roce 1803 byl hlas nahrazen hlasem za "Basilejské knížectví" (opět jako personalista)

• 1653 (30. června)
• 91

• Hohenzollern-Hechingen
• Eitel Friedrich II. Hohenzollernsko-Hechingenský

• 28. března 1623
• hrabě Johann Georg von Hohenzollern-Sigmaringen
• (primogenitura, 9. července 1692 rozšířeno na veškeré potomky, zaniklo vymřením 1750, znovu uděleno 30. prosince 1800 pro veškeré potomky dědičného hraběte Friedricha)

• Eggenbergové
• kněžna-vdova Anna Marie z Eggenbergu, vévodkyně krumlovská, rozená markraběnka braniborsko-bayreuthská (poručnice dvou nezletilých synů)^[65]

• 25. února 1623
• svobodný pán Jan Oldřich z Eggenbergu
• Pro veškeré potomky^[64]

• S povolením užívat titul "okněžněný hrabě z Gradišky" od 16. února 1647^[64]
• S predikáty Illustrissimus,^[67] Euer Liebden a fürstliche Gnaden^[68]

• 1653 (30. června) (vytvoření místa a přijetí)
• 1654 (12. října) (oficiální uvedení)^[69]
• 93

• Lobkovicové
• Václav Eusebius z Lobkovic, vévoda zaháňský

• 17. října 1623 (císařské rozhodnutí), resp. 17. srpna 1624 (veřejné prohlášení a vydání diplomu)
• Zdeněk Vojtěch z Lobkovic^[69]
• Pro veškeré potomky

• Říšský knížecí stav potvrzen 15. října 1672
• S predikátem Lieber Oheim,^[70] od 5. září 1663 také s predikáty Hochgeboren a Euer Liebden,^[71] od 7. února 1726 i s predikátem fürstliche Gnaden^[72]

• 1654 (10. března)^[73]
• 94

• Salmové
• Leopold Filip na Salmu, pán z Anholtu (1623, 1. udělení)
• Mikuláš Leopold Salm-Salm (1739, přenesení)
• Jan Dominik Salm-Kyrburg (1742 rozdělení hlasu na dvě knížecí větve)

• 8. ledna 1623 (větev Salm)^[74]
• "Pustinný a porýnský hrabě" Filip Otto na Salmu
• Pro prvního knížete, jeho prvorozeného syna a synovy veškeré potomky
• 14. ledna 1739 (větev Salm-Salm)
• Pro veškeré potomky
• "Pustinný a porýnský hrabě" Mikuláš Leopold ze Salm-Hoogstraeten (původně jako kníže Salm, od 16. října 1743 pod jménem Salm-Salm)
• 21. února 1742 (větev Salm-Kyrburg)
• Pro Jana Dominika, Filipa a veškeré Filipovy potomky (viz níže)
• "Pustinný a porýnský hrabě" Jan Dominik Salm-Leuze (bezdětný) a bratr Filip

• Hornorýnský kraj Okněžněné hrabství Horní Salm (1500–1801, od r. 1623 lavice knížat, předtím hrabat, postupně v držbě větví Salm a Salm-Salm); Hrabství Kyrburg (1500–1801, lavice hrabat a pánů, v držbě větve Salm-Kyrburg); Hrabství Dhaun (1748–1801, lavice hrabat a pánů, v kraji již od r. 1500, od r. 1748 v majetku knížecích linií ½ Salm-Salm a ½ Salm-Kyrburg)
• Dolnorýnsko-vestfálský kraj Panství Anholt (1645–1806, kurie hrabat a pánů, v kraji již od r. 1500, od r. 1645 v držení Salmů, postupně linie Salm a Salm-Salm)

• 1739 (Salm)^[75]
• Ž (S.-S.)
• 1909 (S.-K.)^[76]

• Na základě dekretu z 22. března 1623 si první kníže mohl vybrat, na které jeho panství se bude vázat knížecí titul.^[74] Vybral si Hornosalmské hrabství
• Po vymření rodu Salm po meči roku 1738 knížecí titul i virilní hlas v knížecí radě nejprve přenesen na dědice z větve Salm-Hoogstraeten (nadále Salm-Salm) a krátce na to došlo k povýšení větve Salm-Leuze (nadále Salm-Kyrburg) do knížecího stavu a virilní hlas byl mezi obě knížata rozdělen
• Větev Salm-Kyrburg získala 12. ledna 1763 doplňkový říšský knížecí titul "kníže z Hornes a Overisque".^[74]
• S predikátem fürstliche Gnaden,^[77] od 25. listopadu 1697 s predikátem Durchlaucht (pro větev Salm)^[74]

• 1654 (10. března)^[73]/1686 (4. října)
• 95

• Ditrichštejnové
• Maxmilián z Ditrichštejna (1654, personalista)
• Ferdinand z Ditrichštejna (1686)

• 26. března 1624^[79]/24. března 1631^[78]
• František, kardinál z Ditrichštejna (od 1631 hrabě Maxmilián z Ditrichštejna)
• Ad personam s právem adopce v následné primogenituře (1624)^[79] a primogenitura (1631)^[78]

• Titul rozšířen 24. března 1631 na kardinálova synovce Maxmiliána ještě za kardinálova života, s čímž původní privilegium adopce ještě nepočítalo^[78]
• Se zákazem duchovního povolání pro prvorozence pod hrozbou ztráty knížecího titulu^[79]
• Titul vázán na držbu mikulovského majorátu^[79]
• S predikátem Lieber Oheim (1624)^[79] predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim (1631)^[78]

• Piccolominiové
• Don Ottavio Piccolomini d'Aragona, vévoda z Amalfi

• 3. října 1650
• hrabě Don Ottavio Piccolomini d'Aragona, vévoda z Amalfi
• Primogenitura^[81]

• Od 29. června 1653 s právem přenést titul na synovce Aeneáše Sylvia, syna Ottaviova bratra Francesca (stalo se dne 17. července 1656)^[81]
• 16. května 1689 knížecí titul přenesen na Aeneášova bratra Vavřince s právem v případě vymření nové hlavní linie rodu po meči odkázat titul mužským potomkům Vavřincovy sestry Oktávie Benigny, provdané markýzi z Guadagni^[83] a v další dědické posloupnosti měla Oktávie určit dědice v rámci rodu Piccolomini-Arragona^[81]
• S predikáty Unser lieber Oheim a Dero Liebden^[84]

• 1654 (26. února)^[85]
• 96

• Nasavští (Otova linie)
• Mořic Jindřich Nasavsko-Hadamarský
• Jan František Desiderát Nasavsko-Siegenský
• Jan Mořic Nasavsko-Siegenský

• 8. října 1650
• hrabě Jan Ludvík Nasavsko-Hadamarský
• 25. listopadu 1652
• hrabě Jan František Desiderát Nasavsko-Siegenský (Primogenitura) a jeho strýc Jan Mořic, bývalý generální guvernér Nizozemské Brazílie^[86] (6. května 1664 rozšířeno na členy rodu reformovaného vyznání: strýce prvního knížete Jana Mořice: Jiřího Fridricha a bratrance Viléma Mořice)
• Všechny knížecí tituly vždy pro veškeré potomky, není-li výslovně uvedeno jinak

• 1711 (Nasavsko-Hadamar)^[87]
• 1743 (Nasavsko-Siegen)^[88]
• Nasavsko-Hadamar po vymření místní větve rodu rozděleno mezi ostatní větve Otovy linie, r. 1742 připadlo celé katolické větvi Nasavsko-Siegen, již r. 1743 připadly obě hrabství větvi Dietz.

• 1654 (26. února)^[85]
• 96

• Nasavští (Otova linie)
• Ludvík Jindřich Nasavsko-Dillenburský
• Vilém Fridrich Nasavsko-Dietzský

• 25. listopadu 1652
• hrabě Ludvík Jindřich Nasavsko-Dillenburský
• 25. listopadu 1652
• hrabě Vilém Fridrich Nasavsko-Dietzský

• 1739 (Nasavsko-Dillenburg)^[89]
• Po vymření připadla druhá polovina hlasu na linii Dietz

• O hlas se původně dělily dvě větve Nasavského rodu reformovaného vyznání. Jejich hlas tak náležel ke Corpusu Evangelicorum, r. 1739 hrabství i hlas soustředila v rukou jen linie Dietz, která od r. 1702 držela dědičný místodržitelský trůn Spojených provincií
• S predikátem Durchlauchtig-Hochgeboren pro linii Dietz od 3. července 1750

• 1654 (10. března)^[73]/1664
• 97

• Auerspergové
• Jan Weikhard z Auerspergu

• 17. září 1653
• hrabě Jan Weikhard z Auerspergu^[91]
• Primogenitura, od 21. prosince 1791 pro veškeré potomky^[91]

• S právem adopce v případě vymření potomků po meči
• S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim pro hlavu rodu (1653)^[91] a Hochgeboren pro celý rod (1791)^[90]

• Porciové
• Johann Ferdinand von Porcia und Brugnera

• 17. února 1662
• hrabě Johann Ferdinand von Porcia und Brugnera
• Primogenitura^[93]

• Po vymření knížecí titul obnoven pro příbuznou linii (viz níže)
• Téhož dne intimace (potvrzení) knížecího titulu v habsburských dědičných zemích^[93]
• S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim^[93]

• 1667 (15. září)
• 98

• Cirksenové (od r. 1744 Hohenzollernové)
• Christian Eberhard von Ostfriesland (1667)
• král Fridrich II. Pruský (1744)

• 22. dubna 1654 (1. udělení)
• hrabě Enno Ludwig Cirksena
• Primogenitura
• 18. dubna 1662 (2. udělení)
• hrabě Georg Christian Cirksena
• Pro veškeré potomky^[95]

• 1667 (6. září)^[97]
• 99

• Fürstenbergové
• Hermann Egon zu Fürstenberg (1664, udělení)
• Froben Ferdinand zu Fürstenberg-Mößkirch (1. přenesení)
• Joseph Wilhelm zu Fürstenberg (2. přenesení)

• 12. května 1664 (1. udělení)
• hrabě Hermann Egon zu Fürstenberg-Heiligenberg
• Primogenitura^[98]
• 10. prosince 1716 (přenesení)
• hrabě Froben Ferdinand zu Fürstenberg-Mößkirch
• Primogenitura^[99]
• 10. prosince 1716 (přenesení a rozšíření)
• hrabě Joseph Wilhelm Ernst zu Fürstenberg-Stühlingen
• Primogenitura, od 19. ledna 1762 pro veškeré potomky^[99]

• 1716 (F.-Heil.)^[100]

• 1744 (F.-M.)^[101]

• Ž (F.-S.)

• 1674 (22. srpna)^[102]
• 100

• Schwarzenbergové
• Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu

• 14. července 1670
• hrabě Jan Adolf ze Schwarzenbergu
• Primogenitura, od 8. prosince 1746 pro veškeré potomky^[103]

• Francký kraj Okněžněné hrabství Schwarzenberg (1500–1806, od r. 1566 hrabství, do r. 1671 kurie hrabat a pánů, pak kurie světských knížat)
• Švábský kraj Okněžněné lankrabství Klettgau (1687–1806, od r. 1689 kurie knížat, předtím kurie hrabat a pánů, v kraji již od r. 1500)
• Dolnorýnsko-vestfálský kraj Panství Gimborn a Neustadt (1682–1782)

• Waldeckové
• Jiří Fridrich z Waldecku-Eisenbergu

• 17. dubna 1682
• hrabě Jiří Fridrich z Waldecku-Eisenbergu^[104]

• Hornorýnský kraj Hrabství Waldeck-Eisenberg (1500–1692, kurie hrabat a pánů)

• Dolnorýnsko-vestfálský kraj Hrabství Pyrmont (1668–1692, kurie hrabat a pánů)

• Kníže přežil své syny, čímž zanikl i titul a hlas na sněmu. Hrabství připadlo příbuzné větvi Waldeck-Wildungen, od r. 1712 knížat von Waldeck und Pyrmont

• Churchillové
• John Churchill, vévoda z Marlborough

• 28. srpna 1704 (diplom 14. listopadu 1705)^[106]
• John Churchill, vévoda z Marlborough

• S predikáty Hochgeboren, Euer Liebden a Lieber Oheim,^[106] od r. 1706 s predikátem Durchlaucht^[107]

• 1713 (20. února)^[108] /1723 (13. srpna)^[109]
• 101

• Lichtenštejnové
• Antonín Florián z Lichtenštejna (1713); Josef Jan Adam z Lichtenštejna (1723)^[111]

• 9. září 1623^[110]
• Gundakar z Lichtenštejna
• Pro veškeré potomky^[110]

• Komplikované uvedení rodu na sněm: Po vymření Karlovy linie rodu r. 1712 neodkázal poslední kníže Jan Adam z rozmaru svá říšská panství (hrabství Vaduz a panství Schellenberg) hlavě Gundakarovy větve, knížeti Antonínu Floriánovi, ale knížeti Josefu Václavovi z vedlejší linie. Císař však zařídil r. 1713 uvedení Antonína na sněm alespoň jako personalisty. Antonín získává Vaduz a Schellenberg od Josefa Václava výměnou za Rumburk (12. března 1718), na sněm je ovšem jako realista uveden až r. 1723 Antonínův syn Josef Jan.^[112][113]
• S predikátem Celsissimus od 3. června 1760^[114]

• 1754 (30. května)^[102]
• 102

• Thurn-Taxisové
• Alexandr Ferdinand Thurn-Taxis

• 4. října 1695
• hrabě Eugen Alexander Thurn-Taxis, kníže de la Tour et Tassis^[115]

• Kurrýnský kraj (personalista 1704–1801)
• Švábský kraj Okněžněné hrabství Friedberg-Scheer (1787–1806); Knížectví Buchau (1803–1806)

• Ačkoli Thurn-Taxisové již vlastnili k roku 1754 několik drobných říšských lén a svůj bezprostřední majetek stále zvětšovali, vázal se jejich hlas na "okněžněné trůnní a korunní léno" ("okněžnění" provedeno 2. července 1744)^[116] v podobě úřadu říšského poštmistra. Thurn-Taxisové tedy byli faktickými dědičnými personalisty, a to i poté, co byly jejich majetky ve Friedbergu a Scheeru 16. července 1787 povýšeny na okněžněné hrabství.
• S predikáty Hochgeboren, Lieber Oheim a Euer Liebden^[115]

• 1754 (30. května)
• 103

• Schwarzburgové
• společně kníže Johann Friedrich von Schwarzburg-Rudolstadt a kníže Heinrich I. von Schwarzburg-Sondershausen, zvaný "Diamantový kníže"

• 3. září 1697
• hrabě Albrecht Anton von Schwarzburg-Rudolstadt
• 2. června 1710
• hrabě Ludwig Friedrich von Schwarzburg-Sondershausen^[103]

• Meklenbursko-zvěřínské vévodství
• Meklenbursko-güstrowské vévodství
• Zvěřínské biskupské knížectví

(vše 9. června 1629/neuveden)^[118]

• Valdštejnové
• Albrecht z Valdštejna

• 7. září 1623 (kníže v primogenituře)^[119]
• 16. února 1628 (vévoda v primogenituře a kníže pro veškeré potomky)^[120]
• 16. června 1629 (vévoda pro celý rod Valdštejnů) – po Valdštejnově pádu neuznáno^[119]

• Ačkoli Albrecht z Valdštejna vládl třem územím s již získaným hlasem v knížecí radě, sám do ní pro odpor říšských stavů nikdy uveden nebyl
• Titul vymřel již osobou prvního knížete/vévody
• S právem volného odkazu zemí a titulů v případě vymření rodu^[119]
• S privilegii z 11. května 1627 a 4. ledna 1633, zaručujícími nedotknutelnost majetku a titulů v rámci rodu v případě, že se vévoda dopustí Crimen Laesae Majestatis či velezrady (toto privilegium bylo po Valdštejnově pádu popřeno)^[121]
• S predikátem Lieber Oheim (7. září 1623)^[119] a predikáty Hochgeboren a Deiner Liebden (16. února 1628)^[122]

• Lambergové
• hrabě Leopold Matyáš z Lambergu

• Titul okněžněného lankraběte z Leuchtenbergu a císařské dobrozdání pro hlas na říšském sněmu uděleno 24. května 1709
• S predikáty Hochgeboren a Unser Oheim und Fürst^[123]

• 67 (Br.) a 101 (Ort.)
• Vévodství Breisgau a vévodství Ortenau

• Estenští
• Ercole III. d'Este

• 18. května 1452 (Pro veškeré potomky, jako vévoda modenský, viz níže)
• Borso d'Este

• Kompenzace za Modenské vévodství ztracené po míru v Lunéville
• S povýšením Breisgavského lankrabství a Ortenavského panství na říšská vévodství r. 1801 (původně součást Předních Rakous)
• Po smrti vévody Ercola krátce (1803-05) spoluvláda habsbursko-lotrinské sekundogenitury a císaře Františka II.

• 107
• Nasavsko-usingenské okněžněné hrabství

• Nasavští (Walramova linie)
• Karel Vilém Nasavsko-Usingenský

• 4. srpna 1688 (Pro veškeré potomky)
• hrabě Walrad Nasavsko-Usingenský

• 108
• Nasavsko-weilburské okněžněné hrabství

• Nasavští (Walramova linie)

• Fridrich Vilém Nasavsko-Weilburský

• 5. září 1737 (Pro veškeré potomky)
• hrabě Karel August Nasavsko-Weilburský

• 109
• Hrabství Sigmaringen a hrabství Veringen (personalista)

• Hohenzollernové
• Anton Alois Hohenzollernsko-Sigmaringenský

• 28. března 1623 (Primogenitura, od 9. července 1692 pro veškeré potomky)
• hrabě Johann Hohenzollernsko-Sigmaringenský

• Hlas byl pojat jako hlas personalisty, neboť Veringen náležel pod rakouskou svrchovanost (součást Předních Rakous) a o říšskou bezprostřednost Sigmaringen vedli Hohenzollernové s Rakouskem vleklé soudní spory
• S predikáty Hochgeboren a von Gottes Gnaden (1623),^[60] od r. 1736 s predikátem Durchlaucht^[127]

• 114
• Hrabství Waldeck

• Waldeckové
• Friedrich Waldecký a Pyrmontský

• 6. ledna 1712
• hrabě Friedrich Anton Ulrich z Waldecku a Pyrmontu^[128]

Kolegium Dolnorýnsko-vestfálských hrabat (Hrabství Pyrmont)

• Hornorýnský kraj Hrabství Waldeck (1500–1806, kurie hrabat a pánů)
• Dolnorýnsko-vestfálský kraj Hrabství Pyrmont (1668–1806, kurie hrabat a pánů)

• S možností vybrat si při nobilitaci r. 1712 zda chtějí knížecí titul primogeniturně či pro veškeré potomky (zvolena druhá možnost)
• S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim^[104]

• 115
• Bezprostřední statky knížat Löwenstein-Wertheim

• Löwenstein-Wertheim
• Dominik Konstantin von Löwenstein-Wertheim-Rosenberg

• 3. dubna 1711 (Primogenitura, od 8. ledna 1712 pro veškeré potomky)
• hrabě Maxmilian von Löwenstein-Wertheim-Rochefort

• S výslovným zákazem duchovní dráhy pro prvorozence pod sankcí ztráty knížecího titulu
• S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim

• 116
• Hrabství Oettingen-Spielberg

• Oettingenové
• Jan Alois (II.) von Oettingen-Spielberg

• 8. července 1734 (Primogenitura, od 19. prosince 1765 přenesení na bratra Franze Alberta a pro veškeré potomky)
• hrabě Alois von Oettingen-Spielberg

• 117
• Hrabství Oettingen-Wallerstein

• Oettingenové
• Ludvík Kraft von Oettingen-Wallrstein

• 5. března 1774 (pro veškeré potomky)
• hrabě Kraft Ernst von Oettingen-Wallerstein

• 118
• Hrabství Solms-Braunfels

• Solmsové
• Karl Ludwig von Solms-Braunfels

• 22. května 1742 (Pro veškeré potomky)
• hrabě Friedrich Wilhelm von Solms-Braunfels

• 119
• Knížectví Hohenlohe-Neuenstein

• Hohenlohové
• Ludwig Friedrich von Hohenlohe-Neuenstein-Oehringen

• 7. ledna 1764 (Pro veškeré potomky)
• hrabě Johann Friedrich von Hohenlohe-Oehringen
• hrabě Ludwig von Hohenlohe-Langenburg
• hrabě Carl August von Hohenlohe-Kirchberg
• hrabata a spoluvládci Philipp Heinrich, Heinrich August a August Wilhelm von Hohenlohe-Ingelfingen

• 1805 (H.-O.)^[132]
• Ž (H.-L.)
• 1861 (H.-K.)^[133]
• Ž (H.-I.)^[134]

• Jednotlivé větve se původně měly v držbě hlasu střídat, po smrti posledního knížete Hohenlohe-Oehringen, Ludwiga Friedricha ale nárok na hlas přešel rodinnou dohodou na větev Langenburg
• S povýšením hrabství Hohenlohe-Neuenstein na knížectví 29. května 1772
• S predikátem Hochgeboren od 29. května 1772

• 120
• Knížectví Hohenlohe-Waldenburg-Schilingsfürst

• Hohenlohové
• Karel Josef z Hohenlohe-Waldenburgu-Schlingfürstu

• 21. května 1744 (Pro veškeré potomky)
• hrabě Philipp Ernst von Hohenlohe-Waldenburg-Schilingsfürst

• S povýšením hrabství Hohenlohe-Waldenburg na knížectví 14. srpna 1757
• S predikátem Hochgeboren

• 121
• Knížectví Hohenlohe-Waldenburg-Bartenstein

• Hohenlohové
• Ludwig Alois von Hohenlohe-Waldenburg-Bartenstein

• 21. května 1744 (Pro veškeré potomky)

• S povýšením hrabství Hohenlohe-Waldenburg na knížectví 14. srpna 1757
• S predikátem Hochgeboren

• 122
• Isenbursko-birsteinské hrabství

• Isenburgové
• Wolfgang Ernst (II.) von Isenburg-Birstein

• 23. března 1744 (Pro veškeré potomky)
• hrabě Wolfgang Ernst (I.) von Isenburg-Birstein

• 123
• Hrabství Rietberg

• Kounicové
• Dominik Ondřej z Kounic-Rietbergu

• 5. ledna 1764 (Primogenitura)^[136]
• hrabě Václav Antonín z Kounic-Rietbergu

• Knížecí titul vázán na držbu Rietbergu a moravského majorátu^[136]
• S predikátem Hochgeboren^[136]

• 124
• Hrabství Reuß-Greiz

• Reußové
• Heinrich XIII. von Reuß zu Greiz

• 12. května 1778 (Pro veškeré potomky)
• hrabě Heinrich XI. von Reuß zu Greiz^[138]

• 125
• Knížectví Leiningen

• Leiningenové
• Karl Friedrich von Leiningen-Dachsburg

• 3. července 1779 (Pro veškeré potomky)
• hrabě Karl Friedrich von Leiningen-Dachsburg^[140]

• 126
• Hrabství Edelstetten

• de Ligne
• Charles Joseph de Ligne

• 20. března 1601
• hrabě Lamoral de Ligne, kníže z Épinoy

• 126
• Okněžněné hrabství Edelstetten (povýšení resp. okněžnění 17. prosince 1804)^[141]

• Esterházyové
• Mikuláš II. Esterházy z Galanty

• 23. května 1712 (Primogenitura, od 21. července 1783 pro veškeré potomky)^[141]

• Edelstetten r. 1804 zakoupen od knížete de Ligne. Esterházyům tedy nebyl r. 1803 přislíben virilní hlas, ale čekatelské právo si zajistili koupí příslušného říšského panství
• S potvrzením titulu okněžněného hraběte a císařským dobrozdáním pro virilní hlas od 17. prosince 1804
• První kníže byl nejprve od 7. července 1687 knížetem ad personam
• S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim (23. května 1712), od 21. července 1783 také s predikátem Euer Liebden^[141]

• 127
• Knížectví Rheina-Wolbeck

• Looz-Corswarem
• vévoda Joseph Arnaud de Looz-Corswarem

• Mansfeldsko-vorderortské hrabství
• hrabě Petr Arnošt z Mansfeldu-Vorderortu-Friedeburgu

• Celé Mansfeldské hrabství bylo již od r. 1579 v sekvestru (nucené správě) zástavních pánů: Magdeburského arcibiskupství a Saského kurfiřtství. I přes pozdější vyplacení již Mansfeld zůstal pod nadvládou těchto dvou států až do vymření celého rodu Mansfeldů r. 1780, krajské a říšské stavovství prakticky nevykonáváno, kvůli neustálému zpochybňování zástavních pánů.
• Prvnímu knížeti byl císařem Rudolfem II. přiznán i virilní hlas na říšském sněmu, k uvedení na knížecí lavici však nikdy nedošlo.

• Hrabství Schaumburg a Holštýnsko-Pinneberg (titul: kníže na Schaumburgu a Holštýnsku-Pinnebergu, viz pozn.)
• hrabě Ernst zu Schauenburg und Holstein

• Dolnosaský kraj ( Hrabství Holštýnsko-Pinneberg)
• Dolnorýnsko-vestfálský kraj ( Hrabství Schauenburg)

• Kvůli protestům Dánska proti vztahování knížecího titulu na Holštýnsko-Pinnebersko (Dánsko a příbuzní krále z Oldenburského rodu drželi zbytek Holštýnska), což Dánsko vnímalo jako zásah do svých pravomocí, si kníže změnil titul na: hrabě ze Schaumburgu a Holštýnska-Pinnebergu, kníže Svaté říše římské
• Titul vyhasl již s prvním knížetem^[146]

•  Panství Schellenberg
• kníže Karel z Lichtenštejna, vévoda opavský

• Od roku 1699 držel rod bezprostřední panství Schellenberg, r. 1712 přikoupil hrabství Vaduz. Na základě této držby a následného dědictví získala příbuzná Gundakarova větev rodu r. 1713, resp. 1723 virilní hlas v knížecí radě říšského sněmu.
• Od r. 1711 s predikátem Illustrissimus^[150]

• Hrabství Oettingen-Oettingen
• hrabě Albrecht Ernst z Oettingen-Oettingen

• V případě vymření povoleno povoleno přenesení titulu na rodovou linii některého z bratrů: Joachima, Ernsta či Christiana Augusta
• S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim^[151]

• Okněžněné hrabství Nasavsko-Idstein
• hrabě Jan Arnošt Nasavsko-Idsteinský

• 1691 (povýšení)
• 1709 (1. října) (veřejná proklamace a diplom)^[154]

• Hrabství Mansfeld-Vorderort
• hrabě Jindřich František z Mansfeldu-Vorderortu-Heldrungenu, kníže z Fondi

• Panství Dettensee (19. listopadu 1698 povýšené na okněžněné hrabství)^[155]
• hrabě Hannibal Alphons Porcia

• 1720 (27. října) (diplom nevydán, nobilitace trvale pozastavena)
• 1789 (5. listopadu) (obnova titulu s vydáním diplomu)^[156]

• Hrabství Lippe
• hrabě Simon Heinrich z Lippe-Detmoldu (1720)
• hrabě Friedrich Wilhelm Leopold z Lippe-Detmoldu (1789)^[156]

• Primogenitura (1720)
• Pro veškeré potomky (1789)^[156]

• Nobilitace z roku 1720 nebyla uvedena v platnost, protože Simon Heinrich nebyl schopen uhradit povyšovací taxu ani po jejím snížení na polovinu: 6 000 zl. Povýšení na knížete spolu s vydáním diplomu se tak protáhlo na 69 let a získal jej až vnuk Simona Heinricha.
• S predikátem Hochgeboren (1720 i 1789)^[156]

• Panství Gedern a polovina panství Ortenberg (části hrabství Königstein)
• hrabě Friedrich Carl zu Stolberg-Gedern

• Hrabství Gleichen
• hrabě Franz von Hatzfeld-Gleichen, kníže z Trachenbergu

• Hrabství Rieneck a podíl na panství Limpurg-Speckfeld
• knížata Colloredo-Mannsfeld
• kníže Rudolf Colloredo, hrabě z Wallsee

• Kolegium Franckých hrabat ( Hrabství Rieneck, 1803-06)
• Kolegium Švábských hrabat (kuriální podíl na Panství Limpurg-Speckfeld, 1804-1806)

• Francký kraj (Hrabství Rieneck, 1803-06)
• Švábský kraj (kuriální podíl na Panství Limpurg-Speckfeld, 1804-06)

• Rod Colloredů se 26. února 1789 sňatkem spojil s vymírajícími Mansfeldy, spojeny taktéž jména a erby.
• Pouze mužská primogenitura, dcera by v případě vymření Colloredů titul nedědila
• Se zákazem duchovního povolání pro prvorozené syny pod trestem ztráty knížecí hodnosti
• S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim und Fürst^[162]

• Dolní hrabství Wied
• hrabě Johann Friedrich Wied z Neuwiedu

• Panství Bretzenheim
• hrabě Karl August von Haydeck (titul kníže z a na Bretzenheimu)

• S predikátem Hochgeboren^[166]

• Kníže držel sice říšskostavovská, ale již nikoli říšsky bezprostřední panství. V roce 1740 byla schönburská panství pod Krušnými horami mediatizována Saskem. Na základě recesu (dohody) si však panství udržela velkou míru autonomie a ani jejich dosavadní říšské stavovství nebylo ztrátou bezprostřednosti ohroženo. Povýšení jedné větve Schönburgů na knížata bylo diplomatickým "políčkem" císaře Leopolda II. vůči Sasku a projev císařského nesouhlasu s dávnou mediatizací.
• S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim^[168]

• Pro bezdětnost již starého knížete bylo zároveň s udělením titulu stanoveno následnictví v linii jeho bratrance Vincenta
• Se zákazem duchovní kariéry pro prvorozené syny pod trestem ztráty knížecího titulu
• S predikátem Hochgeboren^[169]

• 1790 (11. října)^[138]
• 1806 (5. července)^[170]

• Hrabství Reuss-Lobenstein
• postupně dvě kreace knížecího titulu:
  • hrabě Heinrich XXXV. Reuss-Lobenstein (1790)
  • hrabě Heinrich LIV. Reuss-Lobenstein (1806)

• Primogenitura (1790)^[138]
• Pro veškeré potomky (1806)

• 1805 (kreace z r. 1790)^[171]
• 1824 (kreace z r. 1806)^[171]

• Heinrich LIV. nastoupil po bezdětném strýci Heinrichovi XXXV., který navíc předčasně abdikoval
• Heinrich LIV. byl posledním knížetem v linii Reuss-Lobenstein, po jeho smrti knížectví (člen Německého spolku) připadlo příbuzným knížatům z Reuss-Ebersdorfu)
• S predikátem Hochgeboren (1806)^[170]

• Horní hrabství Wied, Panství Runkel a Hrabství Kriechingen
• hrabě Christian Ludwig Wied z Runkelu

• Dolnorýnsko-vestfálský kraj (Horní hrabství Wied)
• Hornorýnský kraj (hrabství Kriechingen)

• Hrabství Hohensolms a Lich
• hrabě Carl zu Solms-Lich und Hohensolms

• Hrabství Wittgenstein-Berleburg
• hrabě Christian zu Sayn-Wittgenstein-Berleburg

• 1801 (20. června)
• 1805 (18. května)^[128]

• Hrabství Wittgenstein-Wittgenstein
• hrabata Franz Karl a Wilhelm Ludwig zu Sayn-Wittgenstein-Hohnstein, bratři (1801) a jejich bratr Johann Franz (1805)^[128]

• Hrabství Wurzach (nově podíl na společném Knížectví Waldburg)
• hrabě Eberhard von Waldburg-Zeil-Wurzach

• S povýšením všech bezprostředních statků všech tří rodových větví Waldburgů na říšské knížectví se jménem Waldburg^[104]
• S predikátem Hochgeboren^[176]

• Hrabství Zeil-Trauchburg (nově podíl na společném Knížectví Waldburg)
• hrabě Maxmilian Wunibald von Waldburg-Zeil-Trauchburg

• S povýšením všech bezprostředních statků všech tří rodových větví Waldburgů na říšské knížectví se jménem Waldburg^[104]
• S predikátem Hochgeboren^[177]

• Hrabství Waldburg-Waldsee (nově podíl na společném Knížectví Waldburg)
• hrabě Joseph Anton von Waldburg-Wolfegg-Waldsee

• S povýšením všech bezprostředních statků všech tří rodových větví Waldburgů na říšské knížectví se jménem Waldburg^[104]
• S predikátem Hochgeboren^[178]

• Knížectví Ochsenhausen
• hrabě Franz Georg Metternich-Winneburg (titul kníže Metternich zu Ochsenhausen)

• Sekularizované okněžněné opatství Ochsenhausen bylo rodu předáno Závěrečným říšským recesem 25. března 1803, zároveň s udělením knížecího titulu prohlášeno říšským knížectvím
• K Ochsenhausenu se měl původně vázat virilní hlas v knížecí radě, císařské dobrozdání vydáno současně s udělením titulu, ovšem hlas nebyl ani vytvořen, takže k uvedení knížete na sněm nikdy nedošlo
• S predikátem Hochgeboren^[179]

• Knížectví Babenhausen
• hrabě Anselm Maria Fugger-Babenhausen

• S povýšením bezprostředních panství Babenhausen, Boos a Kettrehausen na říšské knížectví se jménem Babenhausen^[181]
• Původně se uvažovalo i o virilním hlasu v radě říšských knížat, tyto plány však pro brzký zánik říše již nebyly realizovány
• Pouze mužská primogenitura, v případě vymření po meči titul nepřecházel na dceru, také se zákazem přijetí duchovního stavu pro následníka pod hrozbou ztráty knížecího titulu.^[181]
• S predikátem Hochgeboren^[181]

• Okněžněné purkrabství Winterrieden
• hrabě Prosper Ludvík ze Sinzendorfu

• Ves Winterrieden ve Švábsku získána po Závěrečném říšském recesu 25. března 1803 a tehdy také prohlášena říšským purkrabstvím, 17. prosince 1803 povýšena na purkrabství okněžněné^[184]
• Titul vyhasl již s prvním knížetem

• Knížectví Krautheim a Panství Gerlachsheim
• kníže Salm-Reifferscheidt-Krautheim
• starohrabě Franz Wilhelm zu Salm-Reifferscheidt-Bedburg

• Panství Krautheim získané Závěrečným říšským recesem 25. března 1803 a přikoupené sousední panství Gerlachsheim povýšeny císařem na Knížectví Krautheim zároveň s udělením knížecího titulu
• S potvrzením již dříve uděleného a užívaného predikátu Hochgeboren^[185]

• Knížectví Windisch-Graetz
• hrabě Alfred Windisch-Graetz

Kolegium Franckých hrabat (Personalista, 28. ledna 1684–1806)

• Zakoupené říšsko-stavovské hrabství Egglofs (člen Švábského kolegia) a sousední rytířské zboží Siggen povýšena zvláštní císařskou milostí 14. června 1804 na knížectví s rodovým jménem Windisch-Graetz
• S predikátem Hochgeboren

• Okněžněné hrabství Umpfenbach
• hrabě Ferdinand zu Trauttmansdorff-Weinsberg

• Ves Umpfenbach u Miltenbergu ve Frankách zakoupena 6. ledna 1805 jako rytířské zboží a 12. ledna zároveň s knížecím titulem povýšena na okněžněné hrabství
• S predikátem Hochgeboren^[187]

• Hrabství Reuss-Schleiz
• hrabě Heinrich LXII. Reuss-Schleiz

• Hrabství Reuss-Ebersdorf
• hrabě Heinrich LI. Reuss-Ebersdorf

1. Palaiologové (1305–1566)
2. Gonzagové (1566–1708)

1. 1356/Jan I. z Montferratu, pán Asti/Pro veškeré potomky
2. Vilém I., vévoda z Mantovy/Titul neudělen, ale zděděn

1. 1533
2. 1708

• Viscontiové (1311–1447)

• Sforzové (1450–1499; 1500; 1512–1515; 1521–1535)

• Valois-Orléans/francouzská Koruna (1499–1500; 1500–1512; 1515–1521)

• Španělští Habsburkové (1535–1700)

• Rakouští Habsburkové (1714–1797/1801)

1. 22. října 1396/Gian Galeazzo Visconti, pán v Miláně, Veroně, Cremogně, Bologni, Parmě etc./Pro veškeré potomky
2. Francesco I. Sforza/Titul zděděn, neudělen
3. Ludvík XII., král Francie/Titul vydobyt, neudělen
4. Karel V., římský král, král španělský etc./Titul neudělen, spadlé říšské léno
5. Karel VI., římský císař, král španělský, apoštolský král uherský etc./Titul zděděn a vydobyt, neudělen

• Gonzagové (1328–1708)
• Rakouští Habsburkové (1708–1797/1801)

• 6. května 1432^[192]
• Giovanni Francesco Gonzaga di Mantova

• 18. května 1452 (vévoda)
• Borso d'Este
• Pro veškeré potomky

1. Medicejští (1434–1737)
2. Lotrinští (1737–1765)
3. Habsburk-Lotrinští (1765–1797/1801)

1. březen 1532/Alessandro de´ Medici (1. vévoda); 26. ledna 1576/František I. (2./1. velkovévoda)
2. císař František I. Štěpán/Titul neudělen, diplomaticky získán
3. císař Josef II./Titul zděděn, neudělen

1. 1737 (Med.)^[197]
2. 1780
3. Ž

• Papež Pius V. povýšil dne 27. srpna 1569 Florentské vévodství a několik přilehlých území na první velkovévodství v historii, z říšského právního hlediska titul velkovévody přiznán císařem Maxmiliánem II. 26. ledna 1576^[198]
• S predikátem Altezza serenissima v mužské primogenituře vládců od 27. září 1628^[199] a s predikáty Altezza reale v mužské primogenituře vládců a Altezza serenissima pro ostatní členy rodu od r. 1699^[200]

• Landiové
• Doria-Landi

• 1551
• Don Agostino Landi, markýz z Bardi, hrabě z Compiana a Val di Taro
• 1679
• Don Andrea (III.) Doria-Landi

• 1633 (Landiové po meči)
• 1679 (Landiové po přeslici)
• Ž (Doria-Landiové)

• Sňatkem Marie Polixeny, dcery Federica II., posledního knížete z rodu Landiů přechází rodové domény na rod Doria, který přijal též jméno Landi
• Roku 1682 se celé Stato Landi stává součástí Parmského a Piacenzského vévodství

• Cybo-Malaspina
• Estenští

• 23. srpna 1568 (kníže)
• Alberico I. Cybo-Malaspina, markýz z Massy a pán Carrary, Monety a Lavanzy (1. kníže)
• Primogenitura
• 5. května 1664 (vévoda)
• Alberico II. Cybo-Malaspina, kníže z Massy, markýz z Carrary, pán Monety a Lavanzy (1. vévoda)
• Pro veškeré potomky^[201]

• 1731 (Cybo-malaspina po meči)
• 1790 (Cybo-Malaspina po přeslici)^[202]
• 1803 (Estenští)

• Gonzagové
• Carafové del Mara
• Guzmán (viz pozn)

• 25. července 1574
• Don Vespasiano Gonzaga-Colonna, markýz ze Sabbionetynavarrský a valencijský místokrál
• 13. února 1616
• Luigi Carafa de Mara, kníže ze Stigliano a vévoda z Mondragone (jen spoluvládce, skutečnou vládkyní manželka Isabella Carafa, rozená Gonzaga)

• 1591/1637 (Gonzagové)
• 1638/1644 (Carafa)

• S tituly markýz z Hostigliano a hrabě z Retigno (1577) a s predikátem Ilustrissimus (1574), potvrzenými 13. února 1616 také Carafům
• Dcera Luigiho Carafy a Isabelly Gonzagy, Anna, provdaná za neapolského místokrále Ramira Núñeze de Guzmán, markýze del Toral a vévody de Medína de las Torres, byla sabbionetskou poslední vládkyní. Její muž nebyl uznán spoluvládcem a jejich synovi nebyl přiznán vévodský titul. Po Annině smrti r. 1644 připadlo vévodství Milánsku.

• Sňatkem dcery druhého knížete připadlo Bozzolo r. 1703 guastallské linii Gonzagů a stalo se součástí Guastallského vévodství
• Od roku 1593 taktéž říšský hrabě z Pomponesco
• Od 7. května 1637 s formálním (prázdným) titulem "kníže ze Sabbionety" a predikátem Caritas Tua, od 28. července 1642 též s predikátem Illustrissimus a od 2. ledna 1644 s právem vítat císaře s nepokrytou hlavou^[193]

• Appiani
• Rakouští Habsburkové (1603-11, z titulu císaře a dočasného správce)
• Španělští Habsburkové (1628-34)
• Ludovisi
• Boncompagni-Ludovisi

• 7. února 1594
• Jaccoppo Appiani di Piombino
• Pro veškeré potomky

• 1603 (Appiani d. P. po meči)^[204]
• 1628 (Appiani di P. po přeslici)
• 1733 (Ludovisi)
• Ž (Bonc.-L.)

• Spolu s povýšením sousedního panství Populonia na markrabství (markýz)^[203]
• V případě Appianiů titul vyhasl v mužské linii již s prvním knížetem

• 1596

- Federico II. Pico della Mirandola, hrabě z Mirandoly a Concordie (1. kníže)

• 16. února 1617

- Alessandro I. Pico della Mirandola, kníže z Mirandoly a markýz z Concordie (1. vévoda)

• Pro veškeré potomky (1596 i 1617)

• Titul z r. 1596 udělen spolu s povýšením sousedního hrabství Concordia na markrabství (markýz)
• Po vymření vládnoucího rodu Pico přešlo vévodství i titul na rod Este, resp. na vládce Modenského vévodství, od nich poté na Habsburk-Lotrinky. Posledním panujícím vévodou z Mirandoly byl do r. 1859 arcivévoda František Modenský. Vévodství jako samostatná správní jednotka však zaniklo hned r. 1708.
• S predikátem Illustrissimus uděleným při povýšení na vévodu r. 1617^[205]

• 6. května 1432

- Giovanni Francesco Gonzaga (1. kníže Gonzaga)^[192]

- kníže Ferrante Gonzaga, markýz z Castiglione (1. kníže z Castiglione)^[193]

• Pro veškeré potomky

Gonzagové de Nevers

• 17. září 1622

- Theodore Trivulzio, pán na Misocco a Misolcio

• Primogenitura^[208]

• Misocco se dnes (2018) nazývá Mesocco a leží ve švýcarském kantonu Graubünden
• S predikátem Ilustrissimus ad personam již od 24. ledna 1621 (před udělením knížecího titulu) a se stejným predikátem dědičně a s povýšením vzdáleného milánského panství Retegno na baronii od 2. ledna 1654^[208]
• Po smrti knížete Antonia Teodora knížecí titul a vláda přeneseny císařským privilegiem z 24. dubna 1679 na bratrance Antonia Cajetana.^[208]

• 12. května 1685
• Ulrico, hrabě z Carpegni

• Vzniklo povýšením říšského hrabství Carpegna
• Knížecí erb nebyl nikdy udělen

• 8. srpna 1696
• Giovanni Baptista Spinola, markýz z Vergagni
• Primogenitura (mužská i ženská)^[209]