Spolu s luterány vyznávají reformovaní spasení z Boží milosti (sola gratia) na základě Bible (sola scriptura), které člověk přijímá vírou (sola fide). Svou víru definují v helvetském vyznání víry. Zdůrazňují svrchovanou Boží vládu nad světem. Jejich bohoslužby jsou prosté, zbaveny ceremonií. Na rozdíl od luteránů však Večeři Páně chápou jako pouze symbolické připomínání Kristovy oběti a jeho přítomnosti v církvi.
Související informace naleznete také v článku Kalvinismus.
Rozšíření a uspořádání
V Evropě se kromě Švýcarska tyto církve nejvíce rozšířily ve Francii, Nizozemsku a Maďarsku. Ve Skotsku a ve Spojených státech se užívá označení presbyterní církve, podle způsobu vnitřní organizace církve. Presbyterní (nebo též presbyterně-synodní) zřízení je charakterizováno vícestupňovostí církevní správy: sbor volí tzv. starší (presbytery), z nichž se opět volbou vysílají zástupci do vyšších orgánů. Vedle toho existují církve se zřízením kongregačního typu, kde každý sbor tvoří samostatnou jednotku a nemá nad sebou žádný nadřízený orgán (např. baptisté).[1]
Toleranční patent z roku 1781 povoloval v Čechách a na Moravě dvě protestantské církve - augsburského (tj. luterského) a helvetského (tj. kalvínského) vyznání. Koncem roku 1918 se církve sloučily a sbory obou církví vytvořily Českobratrskou církev evangelickou (ČCE).[3] K reformované tradici se hlásí také např. Bratrská jednota baptistů (od r. 2019) nebo Církev bratrská (původně s názvem Svobodná reformovaná církev a později Jednota českobratrská).[1]
↑ abBEŇOVÁ, Michaela. Právní systém kongregačních církví a zřízení Církve bratrské. Revue pro církevní právo [online]. [cit. 2019-11-05]. Dostupné online.
