PROFILPELAJAR.COM

Jindřich III. Míšeňský
	markrabě míšeňský a lužický, lantkrabě durynský a falckrabě saský
Narození	1215/1216?
Úmrtí	15. února 1288; Drážďany
Pohřben	klášter Altzella
Manželky	Konstancie Babenberská; Anežka Přemyslovna; Alžběta z Maltic
Potomci	Albrecht II. Míšeňský; Dětřich IV. Míšeňský; Heřman; Fridrich Drážďanský
Dynastie	Wettinové
Otec	Dětřich Míšeňský
Matka	Guta Durynská
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jindřich III. Míšeňský zvaný Jasný^[1] (německy Heinrich der Erlauchte, 1215/1216^? – 15. února 1288, Drážďany) byl markrabě míšeňský a lužický, lantkrabě durynský a falckrabě saský.

Život

Jindřich byl mladším^[2] synem Dětřicha Míšeňského a Guty, dcery Heřmana Durynského. Za souhlasu císaře Fridricha II. z titulu dědictví po matce ovládl Jindřich Jasný větší část osiřelého Durynska a jako lantkrabě byl předem určen jeho syn Albrecht, snoubenec císařovy dcery Markéty.^[3]^{[pozn. 1]} Roku 1251 se Jindřich zřejmě dohodl se svým tchánem českým králem Václavem I. a nevystoupil s nároky svých synů z prvního manželství na uprázdněný vévodský trůn v Rakousku. ^[5] ^{[pozn. 2]} O tři roky později, za vlády Přemysla Otakara uzavřel spojenectví s říšskými fojty z Gery, Plavna a Weidy, kteří se cítili ohroženi ztrátou držení lén, která měli od českého krále. Markrabě jim slíbil pro případ útoku z české strany okamžitou pomoc a ubezpečil je, že svá dosud česká léna by poté obdrželi jako léna míšeňská. Jako švagr bezdětného českého krále se v případě Přemyslovy smrti chystal ujmout jeho země.^[7]^{[pozn. 3]}

Na Jindřichově dvoře v období braniborské správy českého království krátce pobýval malý Václav II., když jej Ota Braniborský znovu odvedl z Čech.^[9] ^{[pozn. 4]} Později se míšeňský markrabě společně s vratislavským vévodou Jindřichem Probusem stal prostředníkem při mírovém ujednání mezi Václavovým otčímem Závišem z Falkenštejna a nevlastním bratrem Mikulášem.^[10]

Zemřel roku 1288 a byl pohřben v cisterciáckém klášteře Altzella po boku svých předků.

Rodina

Jindřichovou první manželkou byla Konstancie, dcera rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského, se kterou měl syny Albrechta, durynského lantkraběte, a Dětřicha, lantkraběte landsberského.^{[pozn. 5]} Po smrti Konstancie se Jindřich po získání dispenzu^[12] znovu oženil s Anežkou, dcerou českého krále Václava I. Manželství zůstalo bezdětné, Anežka zemřela roku 1268. Třetí manželkou se stala Alžběta z Maltic. Od římského krále Rudolfa získal markrabě souhlas, aby se syn Fridrich mohl stát říšským knížetem a chtěl mu přenechat za mohutného nesouhlasu starších synů Drážďany.^[13]^{[pozn. 6]}

Vývod z předků

Odkazy

Poznámky

↑ Roku 1247 se snažil papež zamezit sňatku Albrechta s Markétou a nutil Jindřicha, aby děvčátko poslal zpět k jejímu otci.^[4]
↑ Štýrská rýmovaná kronika ovšem tvrdí, že rakouští stavové se původně v Triebensee dohodli o nabídce Rakous synovi Jindřicha Jasného, ale při zastávce v Praze je Václav I. přesvědčil, aby si raději zvolili Přemysla Otakara.^[6]
↑ Jindřichův vnuk Fridrich byl později zasnouben s prvorozenou dcerou Přemysla Otakara Kunhutou.^[8]
↑ Přímo ze strýcova drážďanského dvora se Václav vracel na jaře 1283 do Prahy.
↑ Ke svatbě s Konstancií se pojí historka, kterak nevěstin bratr Fridrich, vládnoucí rakouský vévoda, vpadl do novomanželské ložnice a hrozbami nutil novopečeného švagra, aby se zřekl slíbeného věna. ^[11]
↑ Fridrich se snažil získat i Míšeň a Lužici a navázal jednání s Václavem II., kterému nabídl územní výměnu. Drážďany měly být vyměněny za panství tehdy vězněného králova otčíma Záviše z Falkenštejna a jeho syna.

Reference

↑ ŽEMLIČKA, Josef. Do tří korun. Praha 1: NLN, 2017. ISBN 978-80-7422-566-6.
↑ www.genealogie-mittelalter.de. www.genealogie-mittelalter.de [online]. [cit. 2010-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-10-04.
↑ VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. S. 24. Dále jen Velké dějiny.
↑ NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./III. Čechy královské za Přemysla I. a Václava I.. Praha: Jan Laichter, 1928. S. 781. Dále jen České dějiny.
↑ Velké dějiny, str. 40
↑ České dějiny, str. 827
↑ Velké dějiny, str. 58
↑ Velké dějiny, str. 126
↑ CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-841-9. S. 60.
↑ Václav II., str. 76
↑ České dějiny, str. 645-655
↑ České dějiny, str. 765
↑ Velké dějiny, str. 406