Po smrti Františka z Ditrichštejna v roce 1636 převzal správu obrovského majetku na Moravě, kde byl druhým největším vlastníkem půdy. V souvislosti s tím rezignoval na posty u dvora, ale svého strýce následoval v úřadu moravského zemského hejtmana (1637–1648[zdroj?]). Na konci třicetileté války působil jako diplomat v Polsku, kde se snažil přesvědčit krále Vladislava IV. k podpoře Habsburků, později podnikl diplomatickou cestu do Bavorska. V letech 1648–1649 byl nejvyšším hofmistrem císařovny Marie Leopoldiny a nakonec se stal nejvyšším hofmistrem císaře Ferdinanda III. (1650–1655).[4] Od roku 1651 byl též členem tajné rady a státní konference. V návaznosti na aktivity svých předků patřil k neoblomným stoupencům Habsburků a prošpanělsky orientované politiky. Z korespondence jeho současníků ale vyplývá, že byl spíše jen vlivným a vysoce postaveným dvořanem, zatímco k přímému řízení státních záležitostí habsburské monarchie předpoklady neměl.
Po otci byl dědicem panství Hollenburg v Korutansku, v rámci pobělohorských konfiskací získal krátce do svého majetku statky ve Slezsku (Slezské Rudoltice)[5] a v Dolním Rakousku (Fünfkirchen). V roce 1636 převzal po strýci Františkovi obrovský majetek na Moravě (Mikulov, Žďár nad Sázavou, Polná, Přibyslav, Lipník nad Bečvou, Helfštýn, Hranice, Nové Město na Moravě ad.) Většina statků byla závětí kardinála Františka z Ditrichštejna zahrnuta do fideikomisu, Maxmilián ale hned po převzetí dědictví začal vyjednávat o možnostech část majetku prodat na úhradu vysokých dluhů. V roce 1638 prodal svému hospodářskému správci Šimonu Kratzerovi panství Nové Město na Moravě. Po dlouhém vyjednávání prodal v letech 1638–1639 řádu cisterciáků rozsáhlé panství Žďár nad Sázavou za 146 000 zlatých,[6][7] později na Vysočině prodal ještě Horní Studenec (1648).
Na hlavním rodovém sídle v Mikulově pokračoval ve stavebních úpravách zahájených již za kardinála Františka z Ditrichštejna, po roce 1645 vybudoval hospodářské budovy zámku včetně rozsáhlých vinných sklepů a největšího sudu na světě (1643). V Mikulově byla také dokončena stavba kostela sv. Anny s pozdější rodovou hrobkou.[8] Stavební úpravy s budováním zahrad proběhly v Lipníku nad Bečvou,[9] zatímco jiná sídla po vpádu švédských vojsk zůstala v ruinách (Polná). Jako moravský zemský hejtman obýval rodový palác v Brně na Zelném trhu, ale když v roce 1648 přešel ve vysokých funkcích do Vídně, tento palác daroval řádu františkánek jako náhradu za jejich válkou zničený klášter.[10] Za švédského vpádu na Moravu pobýval Maxmilián z Ditrichštejna jako diplomat v Polsku, švédskou okupací značně utrpěly Mikulov a Polná, zatímco hrad Helfštýn se Švédům nepodařilo dobýt. Právě Helfštýn byl ale později určen k demolici, aby nemohl sloužit nepříteli jako opěrný bod. K poboření Helfštýna došlo až po Maxmiliánově smrti (1656).
Pokračovatelem rodu byl nejstarší syn kníže Ferdinand (1636–1698), který dosáhl nejvyšších postů u dvora, ve dvorských službách se uplatnil i nejmladší Filip Zikmund (1651–1716). U Maxmiliánova potomstva je dobře sledovatelná cílevědomá sňatková politika zohledňující mocenské ambice Ditrichštejnů v polovině 17. století. V tomto ohledu lze za nezdařený označit sňatek Marie Terezie (1639–1658), která byla provdána za svého bratrance Karla Adama z Mansfeldu. Marie Terezie zemřela tragicky a předčasně pravděpodobně na následky fyzických útoků ze strany manžela.[11]
Spolu s nevlastním bratrem Janem Maxmiliánem z Lamberka vytvořil Maxmilián z Ditrichštejna svou sňatkovou politikou s vazbami na vídeňský dvůr, zemské úřady v Čechách a na Moravě a přední pozemkové vlastníky rodové klany, jejichž vliv přesahoval několik generací až do poloviny 18. století.
9. Filip Zikmund (1651–1716), nejvyšší císařský štolba, 1. sňatek 1680 Marie Alžběta Hoffmannová z Grünbühelu (1660–1705), 2. sňatek 1707 Dorota Josefa Jankovská z Vlašimi (1666–1742)
↑Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983, s. 213
↑ZEMEK, Metoděj; BARTUŠEK, Antonín: Dějiny Žďáru nad Sázavou II. – 1. část 1618–1784; Krajské státní nakladatelství Havlíčův Brod, 1962; s. 15–23
↑ZEMEK, Metoděj; BARTUŠEK, Antonín: Dějiny Žďáru nad Sázavou II. – 1. část 1618–1784; Krajské státní nakladatelství Havlíčův Brod, 1962; s. 299–307 (text kupní smlouvy)
↑KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III.; Praha, 1998, s. 877–880 ISBN80-85983-12-5
↑KUČA,Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III.; Praha, 1998, s. 494–495 ISBN80-85983-12-5
↑KROUPA, Jiří a kol.: Brněnské paláce. Stavby duchovní a světské aristokracie v raném novověku; Brno, 2005, s. 103 ISBN80-7364-016-3
↑POSPÍŠILOVÁ, Pavla: Manželské spory šlechty z českých zemí v období baroka; diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Pardubice; Pardubice, 2010 dostupné online
Literatura
SMÍŠEK, Rostislav: Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I.; České Budějovice, 2009 ISBN978-80-7394-165-9
