Pocházel ze starého rakouského rodu, který získal inkolát a statky v Čechách již roku 1574. Patřil tedy ke staré české zemské šlechtě. Jeho čeština byla špatná, ale je považován za příslušníka české nobility.
Rozhodl se pro službu v císařské armádě a prošel napoleonskými válkami v letech 1805, 1809, 1813–1814 a 1815. Zvláště se vyznamenal roku 1814, kdy byl dekorován rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie a povýšen na plukovníkaKonstantinových Kyrysníků, jednoho ze dvou nejstarších pluků císařské armády.
Po březnové revoluci se ve Vídni stal na krátký čas posledním prvním ministrem po odstupujícím Metternichovi. Konzervativní Windischgrätz byl však pro revolucionáře stejně nepřijatelný jako jeho předchůdce. Proto se zakrátko navrátil ke své původní funkci velícího generála v Čechách.
Stál v čele císařských vojsk během Svatodušních bouří v roce 1848. V Praze 12. června na počátku konfliktu byla náhodně zabita jeho žena Eleonora rozená Schwarzenbergová (vyhlížející z okna) a těžce raněn prvorozený syn. K významnějším bojům došlo jen v prvním dni povstání. Po boku císařského vojska se bojů proti radikálům účastnila i větší část českých národních gard pod velením knížete Lobkovice. Windischgrätz zajistil hlavní městské komunikace a následně vyvedl císařské vojsko z pravobřežní Prahy.
Dne 15. června večer vyšel vstříc požadavkům radikálů a vyslancům od císařského dvora a vzdal se velení, jež převzal Emanuel hrabě z Mensdorff-Pouilly. Následující ráno, kdy navzdory příměří v okolí Nových mlýnů pokračovaly přestřelky, se znovu ujal velení. Ono proslulé bombardování Prahy, jež následovalo, mělo značný dopad na morálku povstalých radikálů i když mělo jen demonstrativní charakter. Poměr malých ztrát na straně povstalců a délky palby naznačují, že kromě účelného zapálení Nových mlýnů mohlo být vedeno slepou municí. V opačném případě by bylo nutno hovořit o naprosté neschopnosti rakouských dělostřelců, kteří patřili k nejlepším v Evropě.[zdroj?] Následující den, 17. června, opustili vůdci radikálů město, vůle k odporu se zhroutila a císařské vojsko znovu vpochodovalo do Prahy, kde byl následně vyhlášen stav obležení.
S chorvatským bánemJosipem Jelačićem potlačil říjnové povstání ve Vídni. Boje o Vídeň byly ovšem výrazně těžší, ve velení povstalců figuroval i slavný polský generál Józef Bem.
Zimní tažení proti uherské revoluci zpočátku slavilo velké úspěchy. Dne 5. ledna 1849 vstoupil s císařským vojskem do Budína a Pešti. Odpor povstalců se tím však zlomit nepodařilo a tím pádem císařské vojsko nemělo dost sil k pokračování v postupu na Debrecín. Příliš dlouhé zásobovací linie, stejně jako dosud nepokořená pevnost Komárno znemožňovaly další ofenzívu. Uherským povstalcům se proto podařilo konsolidovat situaci a s novým vrchním velitelem generálem Artúrem Görgeyem zahájili počátkem dubna protiofenzivu. Po neúspěšných bitvách u Hatvanu, Isaszegu a Vácu byl odvolán z vrchního velení císařské armády. Změna vrchního velitele uprostřed nepřátelského postupu vedla k dalšímu ústupu císařské armády, který se zastavil až na úrovni Prešpurku.
Jeho odvolání ale mělo i politické důvody. Byl ultrakonzervativní legitimista, který na obsazeném území zaváděl staré pořádky. To nebylo chápáno zástupci všech národnostních menšin (Slováci, Chorvati, Srbové, Rumuni atd.), které bojovaly na císařské straně proti Maďarům. I jeho představy staronového uspořádání státu se neshodovaly s představami císaře Františka Josefa I. a jeho ministerského předsedy, Windischgrätzova švagra, knížete Felixe Schwarzenberga.
Do armády a vyšší politiky se již nikdy nevrátil. Zemřel v březnu roku 1862 ve Vídni, jeho ostatky byly převezeny do rodové hrobky v kostele svatého Václava v Tachově. V říjnu 1886 byly převezeny do nové hrobky v Kladrubech.
Dědicem rodového majetku se stal jako nezletilý v lednu 1802 po smrti otce Josefa Mikuláše. Po otci zdědil rozsáhlá panství v západních a jižních Čechách (Tachov, Štěkeň). Poručníci (matka Leopoldina a kníže Josef Schwarzenberg) mu v roce 1804 koupili svobodná říšská panství Eglofs a Siggen v Německu, na základě toho získal knížecí titul (1804), rozšířený v roce 1822 na celou rodinu. Tachovské panství rozšířil v roce 1823 nákupem statků Tisová a Trnová.[8] V roce 1825 koupil od státu panství zrušeného kladrubského kláštera. Z předepsané kupní ceny 275.000 zlatých zaplatil jen polovinu, druhá polovina mu byla odpuštěna za zásluhy o monarchii.[9] Ke kladrubskému panství patřilo 23 vesnic a více než 3.500 hektarů půdy. Své statky v Čechách příležitostně navštěvoval a upravoval, po nuceném odchodu do výslužby zaměřil pozornost především na Světce u Tachova, kde přistoupil k nákladné přestavbě kláštera a především k realizaci velkorysého projektu novorománské jízdárny.[10] Hodnota velkostatků v Čechách byla v pozůstalostním řízení v roce 1862 vyčíslena na tři a půl milionu zlatých.[11]
Novogotická jízdárna ve Světcích
Kromě statků v Čechách vlastnil velkostatky i v dalších částech monarchie, v roce 1845 koupil Rogatec (Rohitsch) v dnešním Slovinsku a o rok později Cerovou s hradem Korlátka v Uhrách.[12] K těmto panstvím náleželo přibližně 8.000 hektarů půdy. Ve Vídni byl jeho sídlem rodový palác v ulici Renngasse ve čtvrti Innere Stadt, kde také sídlila centrální správa velkostatků.
↑Služební postup Alfreda Windischgrätze in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 203 dostupné online
↑Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 347
↑Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 141
↑PROCHÁZKA, Zdeněk: Světce u Tachova v proměnách staletí; Tachov, 2014; s. 40–55 ISBN 978-80-87316-48-1
↑Přehled majetku rodu Windischgrätzů in: PROCHÁZKA, Johann: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Praha, 1891; s. 668–671 dostupné online
.jpg)
