Cou Ťia-chua se narodil 28. září1926 v Šanghaji, jeho otcem byl Cou Tchao-fen,[1] ve 30. letech přední šanghajský novinář a politický aktivista vystupující proti japonské expanzi do Číny i proti vládě Kuomintangu, zemřel roku 1944, posmrtně byl přijat do Komunistické strany Číny. V roce 1944 vstoupil Čou Ťia-chua ve svých 18 letech do komunistické Nové 4. armády a v roce 1945 do Komunistické strany Číny.[1]
V letech 1948–1955 Čou Ťia-chua studoval nejprve na Charbinském technologickém institutu, později navštěvoval Baumanovu moskevskou vysokou technickou školu. Po návratu do Číny v roce 1955 nastoupil jako inženýr v Šen-jangu v provincii Liao-ning, kde působil jako hlavní inženýr a poté ředitel 2. závodu na výrobu obráběcích strojů.[1] V letech 1964–1966 působil jako ředitel výzkumného ústavu Prvního ministerstva strojírenství. Během kulturní revoluce byl odvolán z funkcí a poslán na převýchovu na venkov.[1] Roku 1972 byl rehabilitován a vrátil se do výzkumného ústavu jako místopředseda revolučního výboru ústavu, následujícího roku přešel na místo náměstka ředitele úřadu státní rady pro obranný průmysl. Na XI. sjezdu KS Číny v srpnu 1977 byl zvolen kandidátem ústředního výboru (znovuzvolen na XII. sjezdu v září 1982).[1]
Roku 1982 přešel na místo místopředsedy Státního výboru pro obrannou vědu, technologie a průmysl. Roku 1985 byl jmenován ministrem obranného průmyslu (v prosinci 1986 začleněnému do Státního výboru pro strojírenství).[1] Při reorganizaci stranického vedení v září 1985 byl převeden z kandidátů mezi členy ústředního výboru (znovuzvolen na následujících sjezdech v letech 1987 a 1992). Od prosince 1986 předsedal Státnímu výboru pro strojírenství, v dubnu 1988 se stal státním poradcem a ministrem strojírenství a elektronického průmyslu.[1] Následujícího roku, v prosinci 1989, byl jmenován předsedou Státní rozvojové plánovací komise (namísto Jao I-lina; do března 1993), mimo jiné podporoval iniciativy na zřízení zvláštních ekonomických zón. Zastával umírněně centristickou ekonomickou politiku,[1] byl všeobecně považován za zastánce centrálního plánování, při přípravě 8. pětiletého plánu své vidění řízení ekonomiky shrnul slovy: „Základním principem je integrace centrálního plánování a tržní regulace. Přitom tyto dva faktory nemají rovný status, plánování je primární, tržní regulace doplňková“.[2] Dlouhá léta úzce spolupracoval s Li Pchengem, se kterým se znal ze studií v Moskvě. Od počátku roku 1992 však veřejně podporoval Teng Siao-pchingovy snahy o oživení reforem. V dubnu 1991 povýšil ze státního poradce na místopředsedu státní rady (vlády, do března 1998), byl jedním z hlavních představitelů Číny při jednáních se Západem. Současně s ním byl místopředsedou státní rady jmenován Ču Žung-ťi, který ho, přes původně nižší postavení, záhy zastínil při formování ekonomické politiky země.[1] Na XIV. sjezdu KS Číny v říjnu 1992 byl zvolen členem politbyra ÚV KS Číny.
Na XV. sjezdu KS Číny v září 1997 již nebyl zvolen do politbyra ani do ústředního výboru. Následující jaro, v březnu 1998, odešel z vlády a náhradou se na závěr politické kariéry stal místopředsedou stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců (parlamentu), místopředsedou byl jedno volební období, v letech 1998–2003.
Za manželku si Cou Ťia-chua vzal Jie Čchu-mej, dceru Jie Ťien-jinga.[1]
Reference
↑ abcdefghijHARWIT, Eric. China's Automobile Industry: Policies, Problems, and Prospects. Abingdon-on-Thames, Oxfordshire: Routledge, 2016. ISBN1315286793. S. 64–65. (anglicky)
↑FEWSMITH, Joseph. China Since Tiananmen: The Politics of Transition. Cambridge: Cambridge University Press, 2001. Dostupné online. ISBN0521001056. S. 41. (anglicky)
