Práce na projektu XF5U začaly v roce 1939 a v letech 1940–1941 probíhaly testy v aerodynamickém tunelu. Pro ověření netradiční koncepce vztlakového tělesa, byl postaven pokusný demonstrátor V-173, přezdívaný mimo jiné Flying Pancake. Při jeho stavbě byly použity vrtule ze stíhačky Vought F4U Corsair. Byl postaven ze dřeva a plátna. Jeho vnitřní strana křídla měla plně symetrický profil NACA 0015.
Demonstrátor V-173
Demonstrátor V-173 v letu.
První let V-173 proběhl 23. listopadu1942. Během letu ho pilotoval zkušební pilotBoone Guyton. Jako hlavní problém se ukázal být komplikovaný převod, který roztáčel obě vzdálené vrtule. Převodovka způsobovala silné vibrace, kvůli kterým musel být další let odkládán o řadu měsíců. Poté prototyp pilotoval Charles Lindbergh, který ho shledal překvapivě jednoduchým na pilotáž. Dokonce bylo zjištěno, že letoun je schopen létat už rychlostí 32 km/h a s vysokým padesátistupňovým úhlem náběhu. Při protivětru alespoň 50 km/h byl schopen vzlétnout z místa.
Během testů, které pokračovaly celý další rok, byl V-173 jednou nucen nouzově přistát na pláži. Při přistání si pilot všiml, že mu v cestě leží dva lidé a začal tak brzdit, že se letoun převrátil. Konstrukce se však ukázala být tak odolnou, že se nic vážného nestalo ani pilotu, ani letadlu. Zkoušky ale pokračovaly pomalu.
Konstrukce XF5U
Nakonec 17. září 1942 námořnictvo objednalo stavbu dvou prototypů XF5U, které byly větší, měly celokovovou konstrukci a vážily pětinásobek hmotnosti V-173. Poháněly ho dva hvězdicové motoryPratt & Whitney R-2000. Neobvyklá koncepce letounu měla sloužit k tomu, aby bylo schopné krátkých startů při malých rychlostech, ale naopak vysokých maximálních rychlostí v bojovém nasazení. Sloužit měl z pozemních základen i letadlových lodí.
Letoun byl jednomístný a jeho pilot měl k dispozici vystřelovací sedadlo. Trup tvořily dvě poloelipsy. Pro řízení měl dvě svislé ocasní plochy a elevony. Motory po stranách pilotní kabiny roztáčely čtyřlisté vrtule, které měly možnost omezeného naklánění, jak je tomu u vrtulníků. Aby letoun neměl tendenci vybočovat z dráhy, točily se obě vrtule v opačném směru. Vrtule byly propojeny, aby mohl letoun letět i po výpadku jednoho z motorů. Svislé ocasní plochy měly řídit směr a elevony sloužily k ovládání v příčné a podélné rovině.
Problémem bylo, že celou přední plochu letounu zabíraly disky vrtulí, a proto byl jen velice omezený prostor pro vpřed střílející zbraně či rakety.
Testy
První prototyp měl sloužit pro statické a druhý pro letové zkoušky. Kvůli silným vibracím od převodů se prototyp nemohl vůbec dostat do vzduchu, jelikož hrozil jeho rozpad. Náprava pokračovala pomalu a proto proběhl první let až 3. února1947, daleko po plánovaném termínu. Problémy s vibracemi neustávaly a letoun se měl k dalším testům přesunout na základnu Edwards v Kalifornii. Byl ještě převezen Panamským průplavem, ale další lety už nepokračovaly, protože US Navy 17. března 1947 celý projekt zrušilo. Důvodem byly konstrukční nedostatky typu, překročení rozpočtu a zdržení projektu, které bylo tak veliké, že mezitím vznikla první generace proudových letounů, na které se veškerý vývoj rychle přeorientoval.
FOLPRECHT, Radek. Hlásil se i Zimmerman. Druhoválečné prototypy palubních stíhaček pro US NAVY. Technet.cz [online]. [cit. 2024-06-23]. Dostupné online.
.jpg)
