Smrk východní
Smrk východní (Picea orientalis)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	nahosemenné (Pinophyta)
Třída	jehličnany (Pinopsida)
Řád	borovicotvaré (Pinales)
Čeleď	borovicovité (Pinaceae)
Rod	smrk (Picea)
Binomické jméno
Picea orientalis (L.) Peterm., 1845
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Smrk východní (Picea orientalis) je jehličnatý, stálezelený strom vzhledově se na prvý pohled příliš nelišící od smrku ztepilého, nejběžnějšího smrku v přírodě střední Evropy. Jeho původním areálem je Kavkaz, jižní okraj evropského Ruska ke Kavkazu přiléhající a pohoří v severovýchodní část Turecka u Černého moře. Do Evropy byl přivezen v roce 1770 a do české krajiny, kde není původním druhem, byl pro svůj dekorativní vzhled zavlečen s největší pravděpodobnosti v roce 1813. Byl využíván jako exotická, okrasná dřevina s hustým habitem a krátkými jehlicemi a vysazován hlavně v lázeňských lesích a v lesoparcích u panských sídel. V porovnání se smrkem ztepilým roste pomaleji a proto v lesnickém hospodářství nebývá příliš častý. V současnosti je jako exotická dřevina pěstován i v Severní Americe.^[2][3][4]

Smrk východní snese velké zastínění, suché stanoviště, horké léto a je běžně odolný proti mrazu do -30 °C, dobře roste i v sevřených lesních porostech, na pH a kvalitu půdy není náročný. Přestože v jeho domovině se vyskytují průměrné roční dešťové srážky v rozsahu od 650 do 2000 mm, bez problémů se přizpůsobuje i klesajícímu objemu srážek a tím i snižující se půdní vlhkosti na nynějších evropských stanovištích. V domovině má optimum růstu v nadmořské výšce 1300 až 1800 m, často se ale roste i ve výšce přes 2100 m, kde vytváří s jedlí kavkazskou a bukem východním horní hranici lesa. Je pouze středně tolerantní ke znečištěnému městskému prostředí a nesnáší zasolení půdy.

Pyl se v samčích šišticích tvoří v dubnu a květnu, semena v šiškách dozrávají během října a listopadu; stromy začíná plodit nejdříve ve věku 25 až 30 let a dožívají se 400 až 450 let. Dřevina je v mládí často poškozována okusem zvěří, později se u ní vyskytují mšice korovnice kavkazská (Dreyfusia nordmannianae) a bývá napadána houbami václavkou smrkovou (Armillaria ostoyae) a popraškou smrkovou (Coniophora puteana). V otevřených větrných polohách trpívá její porost, pro nehluboko sahající kořeny, občasnými vývraty.^[2][5][6]

Jehličnatý strom dorůstající do výšky 25 až 40 m, výjimečně až 60 m, s průměrem kmene 1 až 1,5 m a široce kuželovitou, až k zemi sahající korunou a špičatým vrcholem. Kmen rostoucí z plochého, nehluboko rozloženého kořenového systému má v mládí kůru hladkou a červenohnědou, později jemně rozbrázděnou a hnědou. Větve tmavě zelené koruny rostou v přeslenech a v mládí šikmo odstávají od kmene, na průřezu okrouhlé letorosty jsou lesklé a žlutě šedé až hnědavé a v mládí hustě chlupaté. Pupeny bývají asi 3 mm dlouhé, červenavě hnědé, vejčité, tupě špičaté a nemají pryskyřici. Jehlice jsou dlouhé 5 až 10 mm a široké 1 mm, čtyřhranné, lesklé, tmavě zelené s jednou až čtyřmi řadami bělavých průduchů a jsou hustě nahloučené se svrchní strany větévky, kterou hustě překrývají.

Samčí šištice jsou válcovité, tmavě červené, 1 až 2 cm dlouhé a vyrůstají v úžlabí horních jehlic na starších větvičkách. Samičí jsou zprvu tmavě červené a později purpurově fialové, dlouhé až 3 cm, zpočátku vzpřímené a po opylení svěšené, vyrůstají na konci letorostů. Šišky složené z tvrdých, nehtovitých, světle hnědých šupin jsou dlouhé 5 až 12 cm a široké asi 2,5 cm, nerozpadavé a mnohdy pryskyřičnaté. Semena v nich na podzim uzrávají a počátkem zimy se šišky otevírají a semena uvolňují; šišky následujícím rokem opadají. Semena se žlutohnědým, asi 10 mm dlouhým blanitým křídlem jsou tmavě hnědá a 5 mm velká, při klíčení mívají pět až sedm děložních lístků.

Mimořádně vzrostné exempláře nejsou v České republice příliš časté, v registru AOPK není uveden žádný významný jedinec. Za největší exemplář je považován strom v zámeckém parku v Buchlovicích vysoký 33 m a s obvodem kmene 252 cm (o průměru asi 80 cm). Za nejmohutnější strom rostoucí mimo původní areál je považován jedinec v parku u zámečku Cortachy Castle s obvodem kmene 418 cm a za nejvyšší je považován strom u vesnice Logierait vysoký 40 m, obě místa jsou ve Skotsku ve Velké Británii.^{[2][4][5][6][7][8]}

Stromy lze množit vegetativně i pohlavně. Vegetativní množení je mnohem úspěšnější při roubování na podnože vlastní nebo smrku ztepilého, než při snaze zakořenit řízky. Jeho spodní větve však někdy při déletrvajícím styku s půdou samy zakoření. Při množení semeny se sbírají ještě neotevřené šišky počátkem prosince. Klíčivost čerstvých semen je poměrně slabá, bývá asi 50 %.^[2][5]

Smrk východní má dřevo světlé žlutohnědé barvy, které je měkké a středně těžké, asi 460 kg/m³, jeho letokruhy jsou úzké a rovnoměrné. V místě hlavního rozšíření, v oblasti Kavkazu, je významnou produkční dřevinou. Je široce využíván pro výrobu nábytku, překližek, pro stavbu domů a dalších lehkých staveb, na obklady, šindele, přepravní bedny a buničinu pro výrobu papíru. Pěstuje se i na vánoční stromky. Pro venkovní použití dřeva je nutná jeho impregnace proti hmyzím i houbovitým škůdcům.

Je vhodnou dřevinou pro dekorativní sadovnictví, kde se prosazuje jako poměrně rychle rostoucí strom s rovným kmenem, ozdobnou, tmavě zelenou korunou a šiškami v době plodnosti. Je vyšlechtěno několik kultivarů, například žlutě rašící 'Aureum' a málo vzrůstný 'Aureospica'.^[2][5][7][9]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu smrk východní na Wikimedia Commons
• Taxon Picea orientalis ve Wikidruzích
• Slovníkové heslo smrk východní ve Wikislovníku