Současný složitý název britského státu odráží jeho komplikované státoprávní dějiny. Na počátku novověku Anglické království již ovládalo také Wales a Irsko a proces sjednocení dovršil Jakub I. Stuart roku 1603 propojením Skotska a Angliepersonální unií. Zákony o unii z let 1706 a 1707 spojily Anglii, Skotsko a Wales do jediného království, anglicky nazvaného Great Britain podle ostrova Velká Británie. O téměř 100 let později zákony o unii Velké Británie a Irska z roku 1800, jež nabyly účinnosti roku 1801, připojením dosavadního Irského království vytvořily United Kingdom of Great Britain and Ireland (Spojené království Velké Británie a Irska). A konečně po osamostatnění většiny Irska roku 1922 se britský stát roku 1927 přejmenoval na United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland (Spojené království Velké Británie a Severního Irska).
V angličtině se dnes proto oficiálně odlišuje United Kingdom (Spojené království) jako zkratka plného názvu státu zahrnujícího i Severní Irsko a Great Britain (Velká Británie) jako politický celek složený jen z Anglie, Skotska a Walesu.[10] Podle Geografické sekce OSN, která stanovuje a standardizuje mezinárodní názvy států platné v normě ISO 3166, je jediným oficiálním mezinárodním názvem země United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland (Spojené království Velké Británie a Severního Irska), a to zároveň plným i zkráceným.[11] V praxi se však jako zkrácený název obvykle používá United Kingdom, resp. zkratka UK. Například i internetová doména nejvyššího řádu Velké Británie je .uk. Vyskytuje se ovšem i Great Britain, zkratkou GB; pod tímto označením soutěží britští sportovci na olympijských hrách nebo vyjíždějí britské automobily do zahraničí.
I když anglické Great Britain bylo oficiálním názvem jen do roku 1801, v češtině se jako zkrácený název státu ujala jeho česká obdoba Velká Británie a používá se tak i po změně anglického názvu. Ze starších pramenů jen tuto verzi uvádí například Ottův slovník naučný v hesle Britannie Veliká nebo Slovník spisovného jazyka českého v hesle Brit. Do roku 2022 tento název stanovovala jako standardní Názvoslovná komise Českého úřadu zeměměřického a katastrálního a oficiálně ho používá například Ministerstvo zahraničí ČR[12] nebo český web Organizace spojených národů.[13] V roce 2022 změnila Názvoslovná komise Českého úřadu zeměměřického a katastrálního zkrácenou formu na Velká Británie a Severní Irsko.[14] Kromě toho se vyskytuje ještě kratší a méně formální název Británie, například v ustáleném slovním spojení bitva o Británii. Po roce 2000 se ve spisovném projevu častěji začalo jako zkrácený název objevovat i Spojené království, odpovídající anglickému United Kingdom. Tuto variantu například na svém českém webu užívá Evropská unie.[15] Ve všech případech se jako jednoslovné označení obyvatel používá Britové a jako přídavné jméno britský.
Umělý pahorek Silbury Hill, vytvořen asi 2400 př. n. l.
Ostrov Velká Británie byl v pravěku spojen s evropskou pevninou, migrace suchozemských druhů byla proto snadná a první lidé se zde objevili již před necelým milionem let, jak dokazují nálezy kamenných nástrojů v Happisburghu, připisovaných druhu Homo antecessor.[16] Anatomicky moderní lidé Homo sapiens jsou doloženi nálezem ceremoniálního pohřbu z doby před asi 30 tisíci lety.[17] Poslední doba ledová zřejmě učinila region neobyvatelným pro lidi, stálé osídlení se předpokládá od jejího skončení, asi před 11 700 lety. Před 11 tisíci lety se následkem zvyšující se hladiny oceánu oddělil ostrov Irsko a někdy kolem roku 5600 př. n. l. se potopením šíje zvané Doggerland Velká Británie oddělila od pevniny a vznikly Britské ostrovy v dnešní podobě.
Od neolitu se obyvatelé ostrovů zapojovali do mezinárodního obchodu, exportoval se zejména cín.[18] V době bronzové se zde vyskytoval lid kultury se zvoncovitými poháry, známý i z českých archeologických nálezů, a v jižní Anglii vznikl nejznámější prehistorický monument Velké Británie, komplex menhirů a kamenných kruhů Stonehenge, jehož nejstarší části byly postaveny asi před 5000 lety.[19] Na konci prehistorické doby byly ostrovy obývány keltskými národy, které sem přišly kolem roku 800 př. n. l. a přinesly halštatskou kulturu. Pojem Británie (Βρεταννική) jako první v písemné formě užil řecký mořeplavec Pýtheás z Massalie ve své práci Peri tú Ókeanú (Περί του Ωκεανού), kterou napsal kolem roku 325 př. n. l.[20][21]
Ostrov Velkou Británii, který tenkrát obývaly různé keltské kmeny, napadl Julius Caesar v rámci svého galského tažení dvěma výpravami v letech 55 až 54 př. n. l. Dosadil zde sobě nakloněného krále a začal vybírat tribut.[22] Trvale si Římané jih Velké Británie podrobili Claudiovou výpravou z let 43 až 47 a zorganizovali zde svou provincii (Provincia Britannia, hlavní město nejdříve Colchester, pak Londýn),[23] kterou později za císaře Hadriána opevnili ze severu Hadriánovým valem proti severobritským kmenům, jako byli Piktové.[24] Provincie byla ve 3. století rozdělena na severní Britannia inferior (York) a jižní Britannia superior (Londýn), a počátkem 4. století pak na diecéze Britannia prima (Cirencester), Britannia secunda (York), Flavia caesariensis (Lincoln) a Maxima caesariensis (Londýn).[25] Roku 287 Británii od římské říše odtrhl vzbouřený důstojník Carausius, západní caesar Constantius I. Chlorus ji však roku 296 dobyl zpět.[26] V době římské nadvlády byly Britské ostrovy počínaje 3. stoletím částečně pokřesťanštěny.[27] Baštou křesťanství se stalo zejména Irsko se svou svébytnou mnišskou kulturou. Římskou nadvládu nad Británií v době hroutící se západní části impéria ukončila armádní vzpoura z roku 409, byť zde přinejmenším do 40. let 5. století přetrvaly poměry římské doby.[28]
Ceremoniální anglosaská přilbice ze Sutton Hoo, 7. století
Roku 789 došlo k prvnímu nájezdu loupeživých Vikingů (Norů a Dánů) na východní pobřeží Velké Británie a brzy následovaly další, od roku 835 prakticky každý rok.[38] Dánská invaze ve východní Anglii roku 865, kterou vedli Halfdan Ragnarsson a Ivar Bezkostý, pak znamenala začátek trvalé přítomnosti Vikingů v Anglii. Jejich hlavním protivníkem tehdy byl wessexský král Alfréd Veliký, jemuž se podařilo udržet západní část Anglie[39] a založit zde mocenské centrum, jež se po několik dalších generací potýkalo s trvalým tlakem Dánů, leč lze je považovat za počátek anglického království.[40] Králi Athelstanovi se po roce 926 dokonce na čas podařilo podrobit většinu území Velké Británie.[41]
Smrt Eduarda Vyznavače roku 1066 přivodila dynastickou krizi, na kterou sousedé anglosaského království, Dánové a Normané, reagovali invazí. Poslední anglosaský král Harold II. odrazil Dány, avšak vylodění normanského vévody Viléma Dobyvatele již nedokázal čelit. Bitva u Hastingsu 14. října 1066 znamenala Haroldovu smrt a podrobení Anglie Normanům.[42]Francouzsky mluvící Normané postupně zabrali velkou část Británie, potlačili a nahradili dosavadní elity, přinesli na ostrovy gotickou kulturu i feudální systém a spojili Velkou Británii do jednoho celku s Normandií, a tím i Francií.[43] Toto spojení existovalo až do roku 1204. Novověcí angličtí dějepisci obvykle hodnotili pofrancouzštění jako národní katastrofu.[44] Neznamenalo však jen úpadek; rostoucí státní správa potřebovala gramotné úředníky, což podnítilo rozvoj sítě škol v čele s nově založenými univerzitami v Oxfordu a Cambridgi.[45]
Potopení Bílé lodi (1120) s jediným dědicem trůnu Vilémem Aethelingem na palubě způsobilo vymření normanské dynastie[46] a roku 1154 nastoupila Jindřichem II. do čela anglo-normanské říše dynastie Plantagenetů. Jindřichův stát patřil k nejmocnějším v Evropě, sám Jindřich je však spíše než pro své úspěchy připomínán pro vraždu arcibiskupa Tomáše Becketa, brzy poté kanonizovaného jako mučedníka.[47] Vypuzený irský král Diarmait Mac Murchada si Jindřicha II. přizval na pomoc proti svému konkurentu, jímž byl velekrál Ruaidrí Ua Conchobair, a následující normanská invaze do Irska znamenala začátek nároků anglických vládců na Irsko.[48] Slabý král Jan Bezzemek ztratil počátkem 13. století většinu pevninských držav ve prospěch francouzského krále, a byl pak roku 1215 anglickými velmoži donucen přijmout Velkou listinu práv a svobod (Magna charta libertatum), omezující královskou moc[49] a považovanou někdy za zárodek budoucí britské konstituční monarchie. Eduard I. v letech 1276 až 1284 dobyl pro Anglii Wales, dlouho politicky roztříštěný a až ve 13. století sjednocený knížaty Gwyneddu.[50] Roku 1316 ovládli Skotové za vlády Roberta Bruceho na čas Irsko a Robertův bratr Edward byl prohlášen tamním velkokrálem. Angličané sice Edwarda porazili, ale jejich špatná správa země vedla tak jak tak k tomu, že nároky Londýna na Irsko dlouho zůstávaly jen na papíře.[51]
Vymření Kapetovců ve Francii roku 1328 umožnilo anglickému králi Eduardu III. vznést nárok na pařížský trůn.[52] Tím vyvolané politické napětí roku 1337 vyústilo ve stoletou válku s Francií, jež s přestávkami trvala do roku 1453. Přes řadu úspěchů, jako byly bitvy u Kresčaku (1346, padl zde Jan Lucemburský) či u Azincourtu (1415), byli Angličané poraženi a ztratili většinu zbylých držav ve Francii. Černá smrt se na Britské ostrovy dostala roku 1348 a zkosila třetinu obyvatelstva Anglie; ChaucerovyCanterburské povídky ilustrují, že po ní se prostým lidem začalo žít o něco lépe.[53] Následkem sesazení tyranského Richarda II. (jeho první manželkou byla česká princezna Anna Lucemburská) roku 1399[54] a neúspěchu ve stoleté válce nastaly spory o následnictví, jež později vyústily v boje o trůn mezi dvěma větvemi Plantagenetů, Lancastery a Yorky, označované podle květů v erbech obou rodů jako války růží (1455–1487).[55]Bitva u Bosworthu, v níž padl Richard III. z rodu Yorků, války růží ukončila nástupem nové dynastie: v osobě Jindřicha VII. na anglický trůn usedli Tudorovci.[56]
Po století válek se v renesanční Anglii poněkud stabilizovalo hospodářství[57] a šířila se gramotnost, což souviselo i s nástupem knihtisku. Ustálil se také spisovný jazyk na základě středoanglického nářečí.[58] V době počínající reformace se Jindřich VIII. vzepřel papeži, aby dosáhl rozvodu s Kateřinou Aragonskou (měl pak ještě pět dalších manželek; dvě z nich nechal popravit, stejně jako například významného humanistu a svého kancléře Thomase Mora, který bránil rozkolu s papežstvím). Tím Jindřich VIII. roku 1534 zahájil anglickou reformaci a zároveň ustavil absolutistickou monarchii, v níž světská i duchovní moc pochází od krále.[59] Vnitrostátní náboženské konflikty pak ovlivňovaly britské dějiny až do 19. století a v Irsku až do současnosti, protože – nemluvě o dalších církvích a sektách – v Anglii a Walesu se prosadila státní Anglikánská církev, ve Skotsku radikálnější kalvinistickáSkotská církev a Irsko zůstalo převážně katolické. V letech 1536 a 1543 bylo dovršeno státoprávní spojení Anglie a Walesu a roku 1541 si Jindřich VIII. místo dosavadního „pána Irska“ udělil titul „krále Irska“, čímž ovšem narušil představu jednotného státu a připravil půdu budoucímu irskému nacionalismu.[60]
Mezitím ovšem ostrovy prošly velmi bouřlivým sedmnáctým stoletím. Ekonomické a náboženské rozpory, jež Stuartovci zdědili z předchozí epochy, vedly ke třem občanským válkám let 1642–1651, popravě krále Karla I. (1649), dočasnému vyhlášení Anglické republiky a protektorátu Olivera Cromwella.[64] Restaurace Karla II. na anglický trůn (1660) ovšem neznamenala klid; jeho vládu zastínily katastrofy jako mor (1665), požár Londýna (1666) nebo porážka Nizozemci (1665–1667).[65] Dalšího krále, katolíka Jakuba II., svrhla slavná revoluce vedená radikálními protestanty roku 1688. Na trůn se dostal protestant Vilém III. Oranžský a následující masakry katolíků v Irsku zůstávají dodnes v paměti Irů.[66]Anna Stuartovna, jež vládla po Vilémovi do roku 1714, byla poslední členkou svého rodu na anglickém trůnu.
Dědictvím 17. století bylo mimo jiné oslabení královské moci a výrazné posílení parlamentu, jenž po roce 1694 musel být svoláván každé tři roky, jakož i posílení tisku a veřejného mínění.[67] Již před slavnou revolucí se ustavily zárodky prvních politických stran, whigů a toryů. Fyzika a matematika dosáhla značný pokrok dílem Isaaca Newtona, jehož Principia vyšla roku 1687.
Osmnácté a devatenácté století: Hannoverská dynastie
Zákon o nástupnictví (1701) vyloučil katolické Stuartovce z dědictví trůnu, a tak roku 1714 britskou korunu získal hannoverský kurfiřt Jiří I. Jeho dynastii zpočátku ohrožovala jakobitská povstání, vznikající již od roku 1688 na podporu svrženého Jakuba II. a jeho dědiců, ta však skončila bitvou u Cullodenu (1745), poslední regulérní pozemní bitvou na půdě Velké Británie. Povaha vykonávání moci se začala proměňovat, když se whigRobert Walpole stal po burzovním krachu roku 1720 nejmocnějším ministrem, prvním z řady britských premiérů.[68] Panovník zůstal ceremoniální hlavou státu, zatímco hlavní výkonnou moc získal ministerský předseda a jím vedená vláda. Vznikl takzvaný westminsterský systém, jenž se pak spolu s anglosaským právem rozšířil do mnoha zemí v britské sféře vlivu. Whigové pak řídili Velkou Británii až do roku 1770, kdy se premiérem stal lord North, toryovský politik připomínaný jako ten, kdo ztratil většinu kolonií v Severní Americe.
Mapa zeměkoule s červeně vyznačenými regiony, které někdy ovládala Velká Británie, a jejich anglickými názvy. Červeně podtržené jsou názvy těch regionů, které patří Británii doposud.
Eduardovské desetiletí (podle Eduarda VII., vládl 1901–1910) a navazujících několik posledních roků evropského míru bylo vnitropoliticky poznamenáno tlakem na další demokratizační reformy. Liberálové, kteří vládu převzali roku 1906, položili základy britského sociálního státu, čímž reagovali na požadavky odborů a sílící levicové labouristické strany. Britské sufražetky, jako byla Emmeline Pankhurstová, bojovaly za volební právo žen, avšak premiér Herbert Henry Asquith dokázal jejich požadavkům vzdorovat. Vlády se nadále potýkaly s irskou otázkou. Zahraniční politika byla poznamenána zvýšeným mezinárodním napětím, zejména konkurencí stále sílícího Německa, na což Britové reagovali posilováním vojenského loďstva i Srdečnou dohodou s Francií a Trojdohodou zahrnující také Rusko. Morálku a pověst britských vojsk ovšem pošramotily búrské války proti jihoafrickým bělošským osadníkům, jež sice Británie roku 1902 vyhrála, ale jen díky ohromné početní převaze a použití brutálních prostředků včetně koncentračních táborů.[79]
Britští vojáci během bitvy na Sommě v první světové válce
Konflikt Rakouska-Uherska a Srbska v létě 1914 se velmocím nepodařilo vyřešit ani omezit, postupně se zapojovaly další státy, až 4. srpna i Velká Británie vyhlásila válku Německu poté, co přepadlo Belgii. První světová válka (1914–1918) byla na západní frontězákopová a opotřebovávací a Britové bojující po boku Francouzů zde utrpěli mnohasettisícové ztráty. Mnoho padlých přinesla také bitva o Gallipoli (1915–1916), katastrofální pokus ovládnout Dardanely.[80] Roku 1916 premiéra Asquitha vystřídal jeho stranický kolega David Lloyd George, který sestavil vládu velké koalice a v duchu totální války zaměřil všechny síly země na boj. V září 1916 Britové na Sommě nasadili vozy Mark I, první bojeschopné tanky světa.[81] Až na německé bombardování (zprvu vzducholoděmi, později letadly) se boje Britským ostrovům vyhnuly, víc lidí tam zemřelo na epidemii španělské chřipky. Británie patřila k vítězům války, avšak za cenu více než 850 000 padlých.
Britská armáda opouští roku 1921 Irsko
Britské impérium dosáhlo své největší velikosti v roce 1921 získáním mandátu nad bývalými německými a osmanskými územími. Válka však podpořila nacionalismus a separatismus v mnoha jeho částech. V Irsku již roku 1916 proběhlo velikonoční povstání a roku 1919 vypukla partyzánská britsko-irská válka mezi britskými ozbrojenými silami a Irskou republikánskou armádou poté, co hlavní irská strana Sinn Féin vyhlásila nezávislost ostrova. Příměří bylo přijato roku 1921 a následující rok vznikl Irský svobodný stát. Jen část irské provincie Ulster, kde většinu obyvatel tvořili protestantští loajalisté, zůstala součástí Spojeného království jako Severní Irsko.
Válka přinesla mnoho změn ve společnosti a politice. Ženy, jež za války musely přebírat mnoho tradičně mužských činností, získaly volební právo: část žen mohla volit již od roku 1918 a plné rovnoprávnosti u volebních uren dosáhly roku 1928. Liberální stranu, jejíž premiéři boje řídili, brzy po válce z parlamentu vytlačili labouristé. Již poválečné pravicové vlády posilovaly sociální stát, zejména program podpory sociálního bydlení. Prvním labouristickým premiérem se stal Ramsay MacDonald roku 1924, nejdelší dobu v meziválečném období však vládl konzervativec Stanley Baldwin.
Japonsko vyhlásilo Británii válku v prosinci 1941 a rychle dobylo Hongkong, Malajsii, Singapur a Barmu. Hrozilo též útokem na Austrálii a Indii. Tíhu boje s Japonci na sebe po svém vstupu do války vzaly Spojené státy. Již předtím ovšem Spojené státy, na základě Zákona o půjčce a pronájmu, začaly poskytovat Británii masivní pomoc (1940). Po vstupu Sovětů do války Churchill uzavřel pevné spojenectví i s nimi a navzdory ideologickým vzdálenostem toto spojenectví vydrželo až do konce války, byť německý diktátor Hitler doufal v opak. Britové a jejich západní spojenci, především vojska Spojených států, se roku 1944 vylodili v Normandii a osvobodili Francii. V květnu 1945 spolu se Sovětským svazem na zbytcích území Nacistického Německa ukončili válku v Evropě. Spojené království se podílelo na jednáních o poválečném uspořádání jako byly Teheránská, Jaltská a Postupimská konference. Mělo také dočasně svrchovaná práva v Britské okupační zóně Německa.
Během jednání o poválečné podobě světa však bylo zřetelné, že Británie vyklízí pozici světové supervelmoci a předává žezlo dvěma novým globálním hegemonům – Spojeným státům a Sovětskému svazu. Ty se po spuštění železné opony (což byla známá metafora, již roku 1947 užil Churchill ve svém Fultonském projevu) dostaly do konfliktu, jemuž se říkalo studená válka (asi 1947–1991). Během ní byla Velká Británie součástí západního bloku a Severoatlantické aliance (od jejího vzniku roku 1949), stala se jadernou mocností (první jaderný výbuch uskutečnila roku 1952) a roku 1973 vstoupila do Evropských společenství, později transformovaných na Evropskou unii.
Již Beveridgeova zpráva z roku 1942 požadovala dobudování sociálního systému Velké Británie; v červenci 1945 pak volební vítězství labouristů, vedených Clementem Attleem, předznamenalo sociální charakter britské politiky dalších několika desetiletí. Druhá světová válka urychlila rozklad britské koloniální říše; její nejlidnatější část, Indie, získala nezávislost roku 1947 (Zákon o nezávislosti Indie).[85]Suezská krize roku 1956, nepodařený pokus Edenovy vlády a Francie udržet Suezský průplav, ukázala neschopnost Británie a jejího francouzského spojence prosadit své zájmy ve třetím světě silou.[86] Mnohé bývalé kolonie si se Spojeným královstvím nicméně udržely nadstandardní vztahy ve společenství národů Commonwealth. I po dekolonizaci se vyskytly střety jako konflikt loajalistů a republikánů v Severním Irsku, násilný zejména počátkem 70. let 20. století (tzv. troubles), nebo válka o Falklandy s Argentinou roku 1982.[87] Tuto válku vedla první žena v úřadě britského premiéra Margaret Thatcherová, konzervativní politička známá neoliberálním programem privatizace a omezení sociálních výhod.[88]
Roku 1997 konzervativce vystřídala labouristická vláda Tonyho Blaira, která zahájila program devoluce, tedy částečného přenášení pravomocí z londýnského centra na nově vytvořené parlamenty Skotska, Walesu a Severního Irska.[89] Pod Blairovým vedením Británie také vstoupila do války v Afghánistánu a v Iráku. Roku 2010 nastoupili opět konzervativci v čele s Davidem Cameronem. V referendu z června 2016, které Cameron vyvolal, rozhodli Britové, navzdory Cameronově doporučení, vystoupit z Evropské unie.[90] Po prohraném referendu Cameron odstoupil a byl nahrazen Theresou Mayovou s úkolem toto vystoupení (brexit) realizovat. Odpor v parlamentu i uvnitř vlastní strany k výstupové dohodě, kterou Mayová s EU vyjednala, však přinutil k rezignaci i ji.[91] Nahradil ji silný podporovatel brexitu Boris Johnson. Když ani on nepřesvědčil Dolní sněmovnu, aby podpořila výstupovou dohodu, kterou s EU dojednal, vyhlásil předčasné volby, v nichž přesvědčivě zvítězil a získal tak pro prosazení své verze odchodu z EU jasný mandát.[92]
Vlajka Spojeného království (zvaná Union Jack) je tvořena listem o poměru stran 3:5 složeným, od roku 1801, z vlajek jednotlivých zemí – Anglie (Svatojiřský kříž), Skotska (Ondřejský kříž) a Irska (kříž svatého Patrika) resp. od roku 1922 Severního Irska. Vlajka Walesu nebyla zakomponována, Wales byl připojen k Anglii již dříve.
Státní znak Spojeného království má dvě varianty – jeden pro použití v Anglii, Walesu a Severním Irsku a druhý pro použití ve Skotsku. Jedná se o oficiální znak britského monarchy – v současné době krále Karla III., který je zároveň nejvyšším představitelem země.
Hymna Spojeného království je píseň God Save the King (českyBože, chraň krále). V případě, že je na britském trůnu královna, píseň se mění na God Save the Queen (českyBože, chraň královnu). Píseň byla poprvé uvedena v Královském divadle v roce 1745 jako podpora králi Jiřímu II. Autor je neznámý.
Spojené království zaujímá většinu rozlohy Britských ostrovů, to jest skupiny ostrovů ležících severozápadně od pobřeží kontinentální Evropy. Kromě dvou hlavních ostrovů, Velké Británie a Irska, je tu řada ostrovů menších. Proměnlivé, ale mírné podnebí Britských ostrovů je ovlivňováno severní větví Golfského proudu, nazývanou Severoatlantický proud, který v západní Evropě zmírňuje zimy. Pro západní pobřeží Velké Británie jsou charakteristické vysoké úhrny srážek, které vznikají díky větrům vanoucím od Atlantského oceánu. Východní, zejména však jihovýchodní pobřeží je naopak výrazně sušší.
Nejvyšší hora Spojeného království Ben Nevis (1344 m) ve Skotsku
Severní Anglie je rozdělena vápencovými a žulovými hřbety horského pásma Pennin. Na severozápadě jsou hory a třpytivá jezera. Wales je země zelených údolí, klikatících se řek, travnatých planin, zemědělských usedlostí v kopcovitém terénu a holých hor. Většinu země pokrývá Kambrické pohoří, poseté malými jezery a vodopády.
Velkou část střední Anglie tvoří zvlněná rovina, zatímco hranici se Severním mořem na východě představuje plochá nížina. Na hustě zalidněném jihovýchodě se nad úrodnými oblastmi zemědělské půdy tyčí nízké pahorkatiny z křídy zvané South Downs. Na jihozápadě země se rozprostírají rozlehlé plochy mokřin pokryté vřesovišti. Vlny Atlantského oceánu bičují skaliska rozeklaného jihozápadního poloostrovaCornwallu.
Velkou Británii (resp. celé království) lemují různé typy pobřeží. Nejčastěji se jedná o oblázkové pláže či vysoké svislé útesy (např. vápencové útesy u přístavu Dover nebo Seven Sisters na jihovýchodním pobřeží ostrova).
Naprosto převážnou část výkonné moci vykonává ve jménu panovníka vláda, zvaná tradičně „Vláda Jeho/Jejího Veličenstva“ (His/Her Majesty's Government). V jejím čele stojí premiér (Prime Minister). Radě nejdůležitějších ministrů se říká kabinet (Cabinet). Vláda je odpovědná parlamentu a sestavuje ji ten, kdo je vůdcem politické strany, jež má po volbách do Dolní sněmovny většinu v této komoře parlamentu nebo může tuto většinu v rámci koalice více stran získat. Všichni členové vlády musí být zároveň členy parlamentu (Member of Parliament, MP). Tento britský systém – zvaný též westminsterský – byl víceméně převzat do ústavního zřízení mnoha států, především členů Commonwealthu. Mnoho z nich také převzalo britský právní systém, známý jako Angloamerické právo. Na rozdíl od USA není však právo ve Spojeném království založeno na psané ústavě. Podobně je tomu pouze ve dvou dalších zemích světa s demokratickým státním zřízením, což jsou Nový Zéland a Izrael.
Panovník Spojeného království má rozsáhlé formální pravomoci, ale jeho role je především (ačkoliv ne výhradně) ceremoniální. Je integrálním elementem parlamentu a právě on mu dává ve slavnostním aktu pravomoc scházet se a vytvářet zákony. Žádný parlamentní zákon nevejde v platnost, dokud není panovníkem podepsán. Všeobecně se má zato, že od roku 1708, kdy byla na trůnu královna Anna Stuartovna, se nestalo, že by byl nějaký zákon přijatý parlamentem panovníkem odmítnut. Podle zprávy listu The Guardian z důvěrných materiálů britského premiéra z roku 2013 však ve skutečnosti má panovník, a jeho nejstarší syn, nyní princ William, vévoda z Cornwallu a Cambridge, právo veta vůči zákonům projednávaným v parlamentě. Návrhy zákonů jsou jim předkládány před jejich definitivním přijetím.[93]. Ačkoliv bylo zrušení monarchie několikrát navrhováno, její popularita je stále vysoká a podpora pro vytvoření republiky se v populaci pohybuje pouze mezi 15 a 25 %. Král Karel III. nastoupil na trůn v roce 2022.
Zákonodárnou mocí Spojeného království je Parlament Spojeného království. Podle doktríny parlamentní suverenity je parlament nejvyšší zákonodárnou autoritou země. Je dvoukomorový, sestává z volené Dolní sněmovny (House of Commons) a nevolené Sněmovny lordů (House of Lords). Dolní komora má 646 přímo volených členů. Sněmovna lordů pak přibližně 700 členů, ačkoliv jejich počet není přesně stanoven. Horní komora sestává z dědičných i nedědičných peerů (tedy šlechticů nebo šlechtičen nejméně s hodností barona nebo baronky) a biskupůanglikánské církve. Bývalou dědičnost křesel zrušil Zákon o sněmovně lordů z roku 1999, který povolil dědičnost místa jen 92 peerům. Samotná existence šlechty a její privilegia poukazují ovšem na skutečnost, že vedoucí role ve veřejném životě Spojeného království jsou stále vyhrazeny společenské elitě.[94]Transparency International poukázala například i na roli této elity při brexitu.[95]
Spojené království je stálým členem rady bezpečnosti OSN, člen NATO, dále Commonwealthu, skupiny ministrů financí zemí G8, G20, OECD, WTO, rady Evropy, OSCE a do konce ledna 2020 také členský stát Evropské unie. Dne 23. června 2016 Britové v referendu odhlasovali vystoupení z EU, tzv. brexit, které mělo podle platných pravidel být dojednáno a uskutečněno do dvou let od oficiální žádosti o vystoupení, tedy do 29. března 2019.[96] V důsledku průtahů spojených s neschválením příslušné dohody s EU Dolní sněmovnou platil od 10. dubna 2019 nový nejzazší termín pro spořádaný brexit, a sice 31. říjen 2019. Parlament však zamítl všechny vládní návrhy na řešení a premiér Johnson dokonce vyloučil deset poslanců své strany, protože jeden z jeho návrhů nepodpořili. EU nakonec souhlasila s dalším odkladem, tentokrát do konce ledna 2020.[97][98] Dne 31. ledna 2020 pak Spojené království Evropskou unii opustilo a začalo tzv. přechodné období, během něhož měla být uzavřena podrobná obchodní dohoda o budoucích vztazích mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií.[9][99][100][101] Ta byla po mnoha pokusech uzavřena 24. prosince 2020 a Spojené království tak bylo připraveno na skončení přechodného období a definitivní odchod z EU,[102] k němuž došlo 2. ledna 2021.[103]
Spojené království udržuje zvláštní vztahy („Special Relationship“) s USA, úzce spolupracuje s Francií — „srdečná dohoda“ — a s oběma zeměmi se podílí na technologiích jaderných zbraní.[104][105] Spojené království je také úzce spjato s Irskem; obě země sdílejí společný prostor cestování (Common Travel Area) a spolupracují prostřednictvím Britsko-irské mezivládní konference (BIIGC) a britsko-irské rady (BIC). Celosvětová přítomnost a britský vliv je dále zesílen prostřednictvím obchodních vztahů, zahraničních investic, rozvojové spolupráce a vojenských závazků.[106]
Spojené království má územní spor s Mauriciem o vlastnictví Čagoských ostrovů, které jsou zámořským územím Spojeného království v Indickém oceánu.[111] Dne 25. února 2019 vydal Mezinárodní soudní dvůr v Haagu poradní stanovisko, že Čagoské ostrovy by měly být co nejdříve předány Mauriciu, a na základě výše uvedeného stanoviska hlasovalo Valné shromáždění OSN pro navrácení Čagoských ostrovů pod mauricijskou správu, ale britská vláda oba tyto verdikty odmítla.[112] Spojené království má také územní spory s Argentinou o Falklandské ostrovy[113] a se Španělskem o Gibraltar.[114]
Spojené království tvoří čtyři země (anglicky constituent country) – Anglie, Severní Irsko, Skotsko a Wales. S výjimkou Anglie, která je spravována přímo centrálními institucemi Spojeného království, se ostatní tři země těší různé míře autonomie, rozšířené ve 20. století v procesu tzv. devoluce. Mimo Anglii, která má velice komplikovaný čtyřstupňový systém správního členění, mají ostatní tři země podstatně jednodušší dvoustupňový systém.
Britská koruna má dále suverenitu nad tzv. korunními dependencemi, jakými jsou Ostrov Man, Jersey a Guernsey. Tyto země patří britskému panovníkovi, nejsou však považovány za součást Spojeného království ani nebyly součástí Evropské unie. Britský parlament má ovšem právo vydávat zákony pro dependence a britská vláda spravuje jejich zahraniční vztahy a obranu.
City of London je jedno z největších finančních centerKřídla a motory letounu Airbus A350 se vyrábí ve Spojeném království
Spojené království je členem skupiny G7 a patří k nejrozvinutějším zemím světa. Hrubý domácí produkt na obyvatele dosahuje okolo 35 100 USD (2010). V Londýně je nejvyšší životní úroveň, přibližně 335 % průměru EU.
Pouze asi 2 % populace pracují v zemědělství. Přesto je většina země intenzivně obhospodařována, aby zajišťovala potraviny jak pro domácí potřebu, tak i na vývoz. Rozlehlé oblasti úrodné půdy v jižní a východní Anglii produkují obilí, ovoce a zeleninu. Na zelených pastvinách západní Anglie se pase mléčný skot a na skotské a velšské vrchovině ovce. Většina starých lesů a lesních porostů byla v minulosti zničena, ale rozsáhlé rozlohy osázené jehličnany v současné době produkují dřevo pro stavebnictví a papírenství. Ze všech přístavů po celém pobřeží vyplouvají rybářské lodě a rybářská flotila Spojeného království byla pátou největší v Evropské unii.
Řada britských firem se prosadila daleko za hranicemi Británie. K největším a nejslavnějším patří letecká společnost British Airways, petrochemická firma BP (dříve British Petroleum), chemicko-potravinářská společnost Unilever (pod níž spadají světově známé značky potravin a kosmetiky jako Hellmann's, Knorr, Lipton, Magnum, Rexona), telekomunikační Vodafone, síť supermarketů Tesco, farmaceutická společnost GlaxoSmithKline (GSK), výrobce automobilových olejů Castrol nebo módní firmy Burberry, Marks & Spencer, Umbro nebo Dr. Martens. Významné jsou banka Barclays, nebo pojišťovna Aviva. Drogistická korporace Reckitt Benckiser má ve svém portfoliu prezervativy Durex (tvoří třetinu světového trhu s touto komoditou) a řadu dalších světově známých značek: Calgon, Vanish, Nurofen, Strepsils ad. Alkoholová firma Diageo vyrábí známou vodku Smirnoff, rum Captain Morgan, skotskou whisky Johnnie Walker, likér Baileys Irish Cream nebo irské pivo Guinness.
Rolls Royce Silver Cloud II (1962)
Sláva britského automobilového průmyslu ovšem již pominula, řadu z legendárních značek jako byly Bentley, Jaguar, Rolls-Royce, Aston Martin, Lotus, Austin, Rover nebo Daimler již získaly zahraniční korporace. Britský původ mají třeba i známé čokoládové oplatky Kit Kat (ačkoli jeho výrobce v roce 1988 pohltila švýcarská korporace Nestlé) nebo Twix (ty získala americká společnost Mars). Kavárenský řetězec Costa Coffee zase koupila americká Coca Cola, naopak restaurační řetězec Hard Rock Cafe zůstává nadále britský. Virgin Group vznikla kdysi jako hudební vydavatelství, v současnosti se korporace věnuje celé škále činností, k nejznámějším patří její letecká společnost. K nejslavnější skotským značkám patří ty spjaté s výrobou tamní whisky, např. Chivas Regal nebo Ballantine's a ovšem také herní společnost Rockstar North, tvůrce her jako Grand Theft Auto nebo Lemmings. K nejslavnějším severoirským firmám patří loďařská společnost Harland & Wolff, mj. stavitel Titanicu.
Pilířem britské vědy jsou její univerzity. Británie má velkou univerzitní tradici a její systém univerzit je nejrozvinutější po Spojených státech amerických. Například v Šanghajském žebříčku (edice 2021) má Spojené království v první stovce osm univerzit, což je druhý nejvyšší počet na světě, po USA, a zdaleka nejvyšší v Evropě (pro srovnání: Německo tam má jen čtyři univerzity). Dvě nejstarší a nejprestižnější britské univerzity, Cambridgeská a Oxfordská, jsou dokonce v první desítce (Cambridge na 3. místě na světě, Oxford na 7. místě). Do první padesátky se ale vešlo i pět dalších: University College London (17.), Imperial College London (25.), Manchesterská univerzita (35.), Edinburská univerzita (38.) a King's College London (47.). V první stovce lze najít ještě Bristolskou univerzitu (78.).[118]
Cambridge s Oxfordem jsou někdy označovány jako Oxbridge a jejich absolventi tvoří elitu britské společnosti. Z Oxfordu pocházelo 28 premiérů Spojeného království, z Cambridge 14. Velmi známá je také rivalita obou těchto univerzit, která se táhne už od založení Cambridgeské university učenci prchajícími z Oxfordu, první anglické univerzity založené roku 1096. Cambridge je univerzitou s největším počtem laureátů Nobelovy ceny na světě.
Růst počtu obyvatel v milionech.Hustota osídlení (2011)
Ve Spojeném království žije asi 60 milionů lidí, je tu vysoká hustota zalidnění – 250 osob na km², tedy dvakrát vyšší než v ČR. Britové žijí většinou ve městech (asi 92 % obyvatel). Spojené království není velkým státem, ale v průběhu novějších dějin se stalo domovem pestré směsice národů, kultur a náboženství.
Více než čtyři pětiny obyvatel Spojeného království žijí v Anglii. Většina z nich žije a pracuje ve městech a velkoměstech. O víkendech a v době prázdnin a dovolených jsou hlavní silnice ucpány lidmi, kteří jedou na návštěvu na venkov či výlet na pobřeží. Mezi další oblíbené činnosti volného času provozované v přírodě patří zahradničení a sledování sportů či aktivní sportování.
S indexem soukromí 1,5 (5. nejhorší hodnota z 36 vyhodnocovaných zemí) patří obyvatelé Spojeného království mezi ty s největšími zásahy do soukromí na světě. Ve Velké Británii bylo v posledních několika letech instalováno přes 4 miliony kamer (1 na 14 obyvatel), z toho nejvíce v Londýně (který se po 7. červenci 2005 stal městem s největším kamerovým dohledem na světě).[119]
Etnické skupiny
Zdaleka největší skupinu tvoří Angličané. K dalším patří Velšané, Skotové, Irové a Židé. Spojené království je terčem masivní imigrace neevropského obyvatelstva, řada imigrantů či jejich potomků pochází z různých částí bývalého Britského impéria – Indie, Pákistánu, Bangladéše, Hongkongu, Afriky a karibské oblasti. Okolo 1/3 všech britských studentů ve věku 5–16 let byli v roce 2016 příslušníci etnických menšin.[120] V Londýně mělo 69 % dětí narozených v roce 2015 alespoň jednoho rodiče pocházejícího z ciziny.[121]
Odhadem je cca 95 % britské populace anglických mluvčích.[124] Asi 5,5 % populace mluví jazyky, které se do Británie dostaly v důsledku relativně nedávné imigrace.[124] Největší takovou skupinou jsou jazyky z Jižní Asie jako paňdžábština, urdština, hindština, bengálština, tamilština a gudžarátština, které jsou zastoupeny u 2,7 % britské populace.[124] Podle sčítání lidu v roce 2011 se polština stala v Anglii druhým nejpoužívanějším jazykem se 546 000 mluvčími.[125]
Převažujícím náboženstvím ve Velké Británii je křesťanství. Dominují: Církev Anglie, Církev Walesu, Skotská episkopální církev a Církev Irska tj. Anglikánské církve (asi 45 % obyvatelstva), dále protestantské církve – nejvíce skotští presbyteriáni (Církev Skotska, asi 5,5–7 %), metodisté (asi 4–5 %) a další církve. Dále hlavně katolíci (asi 13 %) včetně východních katolíků. Působí zde i personální Ordinariát Our Lady (Naší Paní, tj. Panny Marie) z Walsinghamu. Vznikl 15. ledna 2011, v roce 2012 měl 1 500 věřících a 57 kněží ve 31 farnostech, počet narůstá, v roce 2013 asi 12 500 věřících, 81 kněží ve 40 farnostech, roku 2014 asi 13 500 věřících a 86 kněží ve 40 farnostech. Ordinář: Keith Newton (* 10. dubna 1952), oficiálně konvertoval 1. ledna 2012, ordinářem je od 15. ledna 2011.
Jsou zde i pravoslavní, včetně syrských jakobitů: Patriarchální vikariát (má 1 farnost) a Malankarský patriarchální vikariát – 24 farností ve Velké Británii a 4 farnosti v Irsku.
V Británii působí i koptové původem z Egypta. Jsou zde 4 koptské jurisdikce: diecéze Midlands (sídlo v Solihullu, hrabství Warwickshire), diecéze Skotska, Irska a severovýchodní Anglie (založena roku 1995), koptové v dalších oblastech Anglie spadají do diecéze pod jurisdikcí koptského papeže/patriarchy a v čele stojí generální biskup se sídlem ve Stevenage v Hearts. Mají celkem 32 farností ve Spojeném království a v Irsku. Od roku 1994 je zde i samostatná diecéze pro britské konvertity: Britská pravoslavná církev v čele s metropolitou (sídlí v Londýně). Ta má 13 farností a misií, kde slouží 5 kněží a 7 jáhnů (únor 2015).
Dále je zde neustále početně narůstající menšina muslimů – v roce 2011 asi 2,8 milionu, tj. asi 4,4 % obyvatelstva a též početné minority hinduistů a sikhů (z Indie), asi 2,5–3 % obyvatelstva a také menšina několika desítek tisíc židů. Roku 1965 byl v Eskdalemuir ve skotském hrabství Dumfries a Galloway založen chrám Samye Ling tibetského buddhismu školy karma kagjü jako první svého druhu v západní Evropě.[126]
Imigrace
Odhadovaný počet obyvatel Spojeného království narozených v zahraničí podle země narození, duben 2007 – březen 2008
Britská ekonomika pokrývala svou potřebu dalších pracovních sil především prostřednictvím dlouhodobých migračních tradic směřujících z Irska. V letech 1945–1959 se přistěhovalo asi 350 000 Irů a v roce 1971 žil ve Velké Británii téměř milion osob, které se narodily v Irsku. Druhým zdrojem příchozích pracovních sil – převážně afrokaribského a asijského původu – byl Commonwealth. V roce 1950 žilo v zemi 20 000 neevropských imigrantů.[127] V roce 1971 pocházelo z karibské oblasti asi 265 000 imigrantů, z Pákistánu asi 128 000 a z Indie a z východní Afriky asi 241 000. Zvláštní skupinu v rámci postkoloniální migrace tvořili přistěhovalci z bývalé kolonie Kypru – počty imigrantů (Řeků a Turků) se v letech 1951–1971 zvýšily z asi 10 000 na 73 000 osob. Druhou největší skupinu imigrantů z evropských zemí tvořily v roce 1971 osoby italského původu (asi 104 000).
V britské imigrační politice nešlo primárně o podporu nebo omezení pracovní migrace, ale o otázky imigrace z bývalých koloniálních oblastí, případně z Commonwealthu. Odpovídajícím mechanismem tu bylo zavedení národního občanství místo členství v Commonwealthu. Svobodné přistěhovalectví ze států ES tím nebylo ovlivněno. Tak se do roku 1991 dostali Němci (asi 216 000 osob) na pozici druhé nejsilnější skupiny hned za Iry. Všude se vytvořila určitá struktura přistěhovalectví, která se postupně stabilizovala také cestou slučování rodin. Na jedné straně tu byla imigrační omezení pro zahraniční pracovní síly, na druhé straně se tu na pozadí neustálého příchodu dalších rodinných příslušníků odvíjelo úsilí o podporu integrace již trvale usazených přistěhovaleckých populací. Snahy o omezení imigrace a integrační podpora na národní úrovni byly v evropském měřítku spojeny s úsilím o nadnárodní regulační systémy k zajištění sociálních jistot u mezinárodní migrace v rámci Evropy.[128]
Lidé imigrantského původu na propalestinské demonstraci v Edinburghu v prosinci 2023
V roce 2014 do Velké Británie imigrovalo 624 000 lidí, zatímco ze země se ten samý rok odstěhovalo 327 000 lidí.[129] Většina nových imigrantů pochází z bývalých kolonií v Asii a Africe,[130] ale významná je také migrace z členských států EU.[129]Islám je nejrychleji rostoucím náboženstvím ve Spojeném království,[131] počet muslimů stoupl z méně než 22 000 v roce 1951 na 1,6 milionu v roce 2001 a na 2,8 milionu v roce 2011.[132] V důsledku imigrace a vyšší porodnosti menšin se etnická skladba Spojeného království rychle mění a v roce 2011 patřilo už 24,3 % dětí na základních školách v Anglii k etnickým menšinám.[133]
Čistá legální migrace do Spojeného království dosáhla v roce 2022 rekordního počtu 764 000,[134] přičemž 1,26 milionu lidí se přistěhovalo a 493 000 emigrovalo.[135] V roce 2023 se do Spojeného království přistěhovalo 1,22 milionu lidí. Většina přistěhovalců pocházela z neevropských států jako Indie, Nigérie, Čína nebo Pákistán, zatímco mezi emigranty byli častěji domácí Britové a občané členských států EU, kteří Spojené království hromadně opouštěli kvůli brexitu a na trhu práce byli nahrazováni neevropskými imigranty.[134]
V každé zemi existuje množství svátků a oslav. Ve Spojeném království se často nazývají bank holidays, protože v tyto dny jsou všechny banky v zemi zavřené. Nejdůležitějšími ze svátků jsou Vánoce a Nový rok, Velký pátek a Velikonoční pondělí.
Vánoce ve Spojeném království zdobí množstvím světel a typických vánočních ozdob osvětlujících ulice a tradičními koledami a děti netrpělivě očekávají příchod Otce Vánoc (Father Christmas), jenž přistane se svým sobím spřežením na střeše za komínem. Vyvěšují svou vánoční punčochu k nohám postele a čekají na dárky. Ty rozbalují pouze 25. prosince v čase snídaně. V poledne pak mají tradiční vánoční oběd – pečeného krocana a vánoční pudding. 26. prosinec se nazývá Boxing Day. Tohoto dne chodí rodiče se svými dětmi na představení pantomimy.
Večer před Novým rokem (Silvestr) je noc plná veselí po celé zemi, zvláště pak ve Skotsku. Tam se konají rodinné oslavy a před půlnocí se lidé shromažďují na náměstích, spojujíce své paže o půlnoci zpívají píseň Auld lang syne. Ve Skotsku se poslední den v roce nazývá Hogmanay a podle tradice se věří, že první návštěvník v Novém roce přináší do domu štěstí. Lidé si navzájem dávají kousek uhlí s přáním, aby jejich komín kouřil co nejdéle.
Velikonoce se slaví jako jinde v Evropě. Je to prastarý symbol jara a nového života, kdy si křesťané připomínají Kristovu smrt a jeho zmrtvýchvstání.
V Británii jsou ještě další bank holidays: první a poslední pondělí v květnu a poslední pondělí v srpnu. V Severním Irsku jsou dva významné dny – Den svatého Patrika (St. Patrick's Day) a protestantský 12. červenec čili The Twelfth neboli Orangemen's Day.
Noc Guye Fawkese (Guy Fawkes Night) – noc, během níž ohňostroje připomínají neúspěšný pokus vysoce postavených katolických vzbouřenců (v čele s Guy Fawkesem) vyhodit do povětří budovy Parlamentu za pomoci výbušnin a třaskavin.
Halloween – předvečer svátku Všech svatých – noc tradičních her a veselí.
Pojem "britská literatura" se vztahuje na literaturu spojenou se Spojeným královstvím, ostrovem Man a Normanskými ostrovy. Většina britské literatury je v angličtině. V roce 2005 vyšlo v Británii 206 000 knih a v roce 2006 se země stala největším vydavatelem knih na světě.[136]
Nejstarší zachovanou památkou britské poezie je Y Gododdin, složená v Hen Ogledd (The Old North, „Starý sever“), s největší pravděpodobností v pozdním 6. století. Napsána byla v cumbrijštině nebo staré velštině a obsahuje raný odkaz na krále Artuše.[140] Zhruba od sedmého století byl přerušen kontakt mezi Walesem a Starým severem a pozornost velšské jazykové kultury se přesunula do Walesu, kde byla legenda o Artušovi dále rozvinuta Geoffreyem z Monmouthu.[141]
The Beatles byli v populární hudbě komerčně nejúspěšnější a kritikou uznávaná skupina, která má na kontě přes miliardu prodaných nahrávek.[146][147][148]
Ve Spojeném království jsou populární různé styly hudby, od lidové hudby Anglie, Walesu, Skotska a Severního Irska až po heavy metal.
Z prehistorických památek jsou nejvýznamnější Stonehenge, Avebury a neolitická osada Skara Brae ve Skotsku. Z římských časů jsou to především zbytky Hadriánova valu, kterým Římané oddělili Skotsko od Anglie.
Renesanci uváděli na ostrovy Tudorovci. Tzv. tudorovskou architekturu reprezentuje zejména Hampton Court Palace a St James's Palace, oba v Londýně. Renesanční prvky již dominují i na skotském hradě Stirling. Nejčistší renesanční výraz, jak je znám z kontinentální Evropy, má však skotský zámek Balmoral, letní byt britské královské rodiny, v němž zemřela královna Alžběta II.
V 17. a 18. století vznikala venkovská sídla, která měla nezaměnitelný styl, k nejslavnějším patří Blenheimský palác, proslulý rovněž tím, že se zde narodil Winston Churchill. Lze ho řadit k baroku, stejně jako Kensingtonský palác v Londýně z dílny Christophera Wrena. Ovšem zdaleka nejproslulejším projevem tohoto stylu v Británii je jiné Wrenovo dílo, Katedrála svatého Pavla v Londýně. Oblíben byl na ostrovech i klasicismus. Klasicistní je zámek Holyrood ve Skotsku, ještě mnohem známější je pak Buckinghamský palác v Londýně, od roku 1837, s nástupem královny Viktorie, oficiální sídlo královské rodiny.
K nejvýznamnějším průmyslovým památkám patří Tower Bridge, symbol nejslavnější éry Britského impéria z konce 19. století a jeden z největších symbolů Londýna. Dále je to Pontcysyllte Aqueduct nebo Iron Bridge v hrabství Shropshire, první litinový most na světě a jeden ze symbolů průmyslové revoluce. Byl zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO, stejně jako průkopnický Forth Bridge u Edinburghu otevřený roku 1890. Na seznamu jsou i některé městské celky, jako lázně Bath, Edinburgh, Liverpool, londýnská čtvrť Greenwich (včetně proslulé observatoře), nebo skotská vesnice New Lanark, kde se utopista Robert Owen pokusil realizovat některé své představy o ideální společnosti.[161]
Druhým nejoblíbenějším sportem je ragby. Nejdůležitější zápasy ragbyové ligy se hrají na stadionech Twickenham v Londýně, Millennium v Cardiffu a Murrayfield v Edinburghu od března do října. Ze Skotska pochází golf, v r. 1650 se hrál už na 12 místech. Oficiální pravidla ustavil v roce 1897 Královský golfový klub sv. Andrewa a poté golf pronikl do celého světa. Ve Skotsku se hraje Scottish Open Golf a po celé zemi mnoho větších i lokálních turnajů profesionálů i amatérů. Kriket hrají od konce 18. stol. všichni a všude, po víkendech před každým domem. Největší kriketovou arénou je Lord’s v Londýně.
Jezdectví označil za sport král Karel II. Stuart Od té doby se konají pravidelně např. Grand National v Aintree v Liverpoolu, Scottish Grand National v Ayru a Derby a Oaks v Epsomu. Největším tenisovým turnajem je Wimbledon. Ve Velké Británii je také mnoho lehkoatletických mítinků, turnajů v baseballu i v dalších sportech.
Populární je aerobik, jóga, bojové umění. V parcích jsou cyklotrasy i chodníky pro jogging. Romantický venkov Východní Anglie je jednou z oblíbených oblastí pro cykloturistiku. Populární je jachting, túry na koních, horské túry, alpinismus, rafting, létání na rogalech či v balonu. Na venkov se chodí i rybařit, platí však různě přísná místní omezení. Dále tu jsou volně přístupná golfová hřiště a velmi oblíbený je běh po centru Londýna.
Britové třikrát pořádali olympijské hry, pokaždé v Londýně (1908, 1948, 2012).
Skotové ve sportu také nezaostávají. Skotskou trenérskou fotbalovou legendou je Alex Ferguson. Jeho slavným předchůdcem v Manchesteru United byl Matt Busby. Držitelem Zlatého míče je Denis Law, mnoho úspěchů si připsal i Kenny Dalglish. Nejúspěšnějším skotským (a vůbec britským) tenistou je vítěz Wimbledonu Andy Murray. Trojnásobným mistrem světa ve Formuli 1 se stal Jackie Stewart, dvojnásobným Jim Clark. V závodech rally se proslavil Colin McRae. Šest zlatých olympijských medailí má dráhový cyklista Chris Hoy.
V Británii vznikla worcestrová omáčka, která se jako dochucovadlo rozšířila po celém světě, tradičně obsahuje fermentovanousóju, ocet, melasu, česnek, zázvor, ančovičky a další přísady.[166] Britskou specialitou je marmite, pomazánka vyráběná z kvasnicového extraktu, který vzniká jako vedlejší produkt při vaření piva.[167] Nejrozšířenějším druhem sýra je čedar, další britský (přesněji jihoanglický) vynález.[168] Specifika má i britské stolování. Británie je známa bohatými snídaněmi. Tradiční britská snídaně se skládá ze smaženýchvajec, smažené slaniny, párků, fazolí a chleba (často toastového) a někdy i z rajčat nebo smažených hub. Pověstným rituálem je také tzv. čaj o páté.[169] Jinak Británie má třetí největší spotřebu čaje na obyvatele (po Turecku a Irsku). Do Velké Británie se dostal čaj z Číny. Nejpopulárnější jsou silné černé čaje, často podávané s mlékem a sušenkami. Z alkoholických nápojů je v Británii populární pivo a cider (nápoj z kvašených jablek) nebo hrušková verze cideru perry. Ve Skotsku se vyrábí ceněná whisky, pálenka z ječmenného sladu. Nejstarší písemná zmínka o jejím pálení pochází z 15. století, ale tradice bude patrně ještě hlubší.[170]
↑Population of Cities in United Kingdom 2023 [online]. World Population Review [cit. 2023-02-21]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑DEWART, Megan. The Scottish Legal System. UK: Bloomsbury Academic, 2019. Dostupné online. ISBN978-1-5265-0633-7. S. 57.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.; The justice system and the constitution [online]. Courts and Tribunals Judiciary [cit. 2023-06-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 May 2023.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Key facts about the United Kingdom [online]. Directgov [cit. 2015-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 October 2012.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ ab Velká Británie po 47 letech opustila Evropskou unii, vstoupila do přechodného období. echo24.cz [online]. 2020-02-01 [cit. 2020-02-01]. Dostupné online.
↑Toponymic guidelines for the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland [online]. Permanent Committee on Geographical Names, Ministry of Defence, 3 July 2014, rev. 13 September 2017. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-06-17. (anglicky)
↑GB, ISO 3166 Country Codes [online]. International Organization for Standardization, rev. 2015 [cit. 2019-12-19]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Jednotlivé země. Evropská unie [online]. 2016-07-05 [cit. 2019-04-30]. Dostupné online. (anglicky)
↑GHOSH, Pallab. Humans' early arrival in Britain. www.bbc.com. 2010-07-07. Dostupné online [cit. 2019-05-04]. (anglicky)
↑ Ancient skeleton was 'even older'. news.bbc.co.uk. 2007-10-30. Dostupné online [cit. 2019-05-04]. (anglicky)
↑ Tin in the Roman Empire | UNRV.com. www.unrv.com [online]. [cit. 2019-12-13]. Dostupné online.
↑ History of Stonehenge. English Heritage [online]. [cit. 2019-12-13]. Dostupné online.
↑KAMPOURIS, Nick. Pytheas of Massalia: The First Greek to Reach Britain and the Arctic | GreekReporter.com [online]. [cit. 2019-12-13]. Dostupné online. (anglicky)
↑ On the Ocean: The Famous Voyage of Pytheas. Ancient History Encyclopedia [online]. [cit. 2019-12-13]. Dostupné online.
↑ Před 210 lety se Británie vítězstvím u Trafalgaru stala královnou moří. Reflex.cz [online]. [cit. 2019-12-17]. Dostupné online.
↑ Před 200 lety slavná bitva u Waterloo ukončila napoleonské války. Reflex.cz [online]. [cit. 2019-12-17]. Dostupné online.
↑ Kontinentální blokáda a velká panika v Anglii (1806-1811). Peníze.cz [online]. [cit. 2019-12-17]. Dostupné online.
↑ Krymská válka byla jednou z největších podle počtu obětí. Reflex.cz [online]. [cit. 2019-12-17]. Dostupné online.
↑ Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2016-12-11 [cit. 2019-12-17]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Jak se zrodil moderní svět: 13 přelomových vynálezů lidstva. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2017-03-18 [cit. 2019-12-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-14. (anglicky)
↑ BBC - History - The Workshop of the World. www.bbc.co.uk [online]. [cit. 2019-05-10]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Ekonomické dějiny britského pití čaje: Opiová válka. Peníze.cz [online]. [cit. 2019-12-17]. Dostupné online.
↑ Búrská válka: Konflikt, který navždy změnil jih Afriky. Reflex.cz [online]. [cit. 2019-12-17]. Dostupné online.
↑ Země byla posetá mrtvolami, líčil voják Churchillovo fiasko na Gallipoli. iDNES.cz [online]. 2015-04-24 [cit. 2019-12-17]. Dostupné online.
↑OLSON, Lynne. Neville Chamberlain: A Failed Leader in a Time of Crisis. The New York Times. 2019-06-10. Dostupné online [cit. 2019-12-17]. ISSN0362-4331. (anglicky)
↑ Statisíce lidí čekaly na plážích na záchranu. Přijely pro ně stovky lodí. iDNES.cz [online]. 2017-07-20 [cit. 2019-12-17]. Dostupné online.
↑ Bitva o Británii. K první porážce nacistů přispělo i české stíhací eso. iDNES.cz [online]. 2015-05-11 [cit. 2019-12-17]. Dostupné online.
↑ Před 70 lety vznikla samostatná Indie, nezávislost spustila obří migraci. iDNES.cz [online]. 2017-08-15 [cit. 2019-12-13]. Dostupné online.
↑ Válka o Suez před 60 lety ukázala silný vliv USA, Izrael si vybojoval prestiž. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2019-12-13]. Dostupné online.
↑ Před 33 lety začala válka o Falklandy. Spor komplikuje vztahy Argentiny a Británie dodnes. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2019-12-13]. Dostupné online.
↑ Sověti ji pokřtili železná lady. Thatcherismus má 30 let. TÝDEN.cz [online]. 2009-05-03 [cit. 2019-12-13]. Dostupné online.
↑ Překvapivé dědictví po Blairovi. Euro.cz [online]. 2007-06-26 [cit. 2019-12-13]. Dostupné online.
↑ BREXIT: Británie opouští EU, referendum zasáhlo celý svět - tn.cz. web.archive.org [online]. 2019-07-14 [cit. 2019-12-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-14.
↑HOUSKA, Ondřej. Británie má na brexit čas až do konce ledna 2020. Hospodářské noviny [online]. iHNed.cz, 2019-10-29 [cit. 2021-01-02]. Dostupné online.
↑ Brexit se potřetí odkládá, tentokrát do konce ledna 2020. Británie ale může odejít i dřív. euractiv.cz [online]. 2019-10-28 [cit. 2021-01-02]. Dostupné online.
↑ Velká Británie definitivně opustila EU. Brexit je u konce, davy slaví. blesk.cz [online]. 2020-02-01 [cit. 2020-02-01]. Dostupné online.
↑ Velká Británie opustila Evropskou unii. EuroZprávy.cz [online]. 2020-02-01 [cit. 2020-02-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-02-01.
↑ The UK has left the EU and the implications for the world are huge. CNN [online]. 2020-02-01 [cit. 2020-02-01]. Dostupné online. (anglicky)
↑ "Nekonečný" brexit vyvrcholil obchodní dohodou. Británie ale končí v programu Erasmus. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2020-12-24 [cit. 2021-01-02]. Dostupné online.
↑ Británie nadobro opustila EU, kolaps dopravy se nekoná. Novinky.cz [online]. Borgis, 2021-01-02 [cit. 2021-01-02]. Dostupné online.
↑Kirchner, E. J.; Sperling, J. (2007). Global Security Governance: Competing Perceptions of Security in the 21st century. Londýn: Taylor & Francis. 100 stran. ISBN0-415-39162-8
↑The Committee Office, House of Commons. DFID's expenditure on development assistance [online]. UK Parliament, 19 February 2009 [cit. 2013-04-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-12.
↑ Mauricius chce žalovat Británii kvůli Čagoským ostrovům. Londýn brání vysídleným obyvatelům v návratu. Lidovky.cz [online]. 27. prosince 2019. Dostupné online.
↑ Británie propásla termín, kdy se má vzdát Čagoských ostrovů. Seznam Zprávy [online]. 23. listopadu 2019. Dostupné online.
↑ Spor, který ožil brexitem. „Malvíny jsou naše,“ tvrdí neúprosné cedule v Argentině. Jde o symboliku, říká politolog. Česká televize [online]. 2. dubna 2018. Dostupné online.
↑ Diplomaté se přou o Gibraltar, někdejší lídr konzervativců hrozí vojskem. iDNES.cz [online]. 3. dubna 2017. Dostupné online.
↑Ministry of Defence [online]. Ministry of Defence [cit. 2012-02-21]. Dostupné online.
↑Speaker addresses Her Majesty Queen Elizabeth II [online]. UK Parliament, 30 March 2012 [cit. 2013-04-28]. Dostupné online.
↑A bibliography of Scottish common sense philosophy: Sources and origins. Redakce Fieser, James. Bristol: Thoemmes Press, 2000. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ ShanghaiRanking's Academic Ranking of World Universities. www.shanghairanking.com [online]. [cit. 2022-01-06]. Dostupné online.
↑GAZDÍK, Roman. Velký bratr v nové podobě: Vězňům budou všity čipy. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2008-01-17 [cit. 2011-03-13]. Dostupné online.
↑ abcLanguages across Europe: United Kingdom [online]. BBC [cit. 2013-02-04]. Dostupné online.
↑BOOTH, Robert. Polish becomes England's second language. The Guardian. London: 30 January 2013. Dostupné online [cit. 4 February 2012].Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BADE, Klaus L. Evropa v pohybu. 1. vyd. Praha: Nakladatel Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN80-7106-559-5. S. 328–329.
↑ ab David Cameron immigration pledge 'failed spectacularly' as figures show net migration almost three times as high as Tories promised. The Independent. 26. února 2015. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Settlement [online]. Home Office, August 2011 [cit. 2019-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-16.
↑ Almost a quarter of state school pupils are from an ethnic minority. The Guardian. 22 June 2011. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ ab Migration: How many people come to the UK and how are the salary rules changing?. BBC News. 23. května 2024. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Net migration drops to 685 000 after hitting record levels, as even more arrived in UK last year than previously thought. LBC. 23. května 2024. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Goldfarb, Jeffrey. Bookish Britain overtakes America as top publisher. RedOrbit. Texas: 10 May 2006. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MSN Encarta Encyclopedia article on Shakespeare. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném dne 9 February 2006.Je zde použita šablona {{Cite encyclopedia}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. Archivovaná kopie. encarta.msn.com [online]. [cit. 2015-11-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2006-02-09.
↑William Shakespeare. [s.l.]: Columbia Electronic Encyclopedia Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite encyclopedia}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Early Welsh poetry [online]. BBC Wales [cit. 2010-12-29]. Dostupné online.
↑Lang, Andrew. History of English Literature from Beowulf to Swinburne. Holicong, PA: Wildside Press, 2003. Dostupné online. ISBN978-0-8095-3229-2. S. 42.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Mystery of Christie's success is solved. The Daily Telegraph. London: 19 December 2005. Dostupné online [cit. 14 November 2010].Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Edinburgh, UK appointed first UNESCO City of Literature [online]. Unesco [cit. 2015-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 May 2013.
↑Swift, Jonathan; Fox, Christopher. Gulliver's travels: complete, authoritative text with biographical and historical contexts, critical history, and essays from five contemporary critical perspectives. Basingstoke: Macmillan, 1995. Dostupné online. ISBN978-0-333-63438-7. S. 10.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Bram Stoker.. The New York Times. 23 April 1912. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ ab1960–1969 [online]. EMI Group [cit. 2015-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-04-25.
↑ ab Paul At Fifty. Time. New York: 8 June 1992. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-18.Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑British Citizen by Act of Parliament: George Frideric Handel [online]. UK Parliament, 20 July 2009 [cit. 2015-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2010.
↑ANDREWS, John. Handel all'inglese. Playbill. New York: 14 April 2006. Dostupné online [cit. 11 September 2009].Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Citron, Stephen. Sondheim and Lloyd-Webber: The new musical. London: Chatto & Windus, 2001. Dostupné online. ISBN978-1-85619-273-6.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Beatles a big hit with downloads. Belfast Telegraph. 25 November 2010. Dostupné online [cit. 16 May 2011].Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑EMI: British rock legends get their own music title for PlayStation3 and PlayStation2, tisková zpráva, [cit. 9 March 2015], Dostupné on-line.Je zde použita šablona {{Cite press release}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.Archivováno 26. 4. 2011 na Wayback Machine.
↑KHAN, Urmee. Sir Elton John honoured in Ben and Jerry ice cream. The Daily Telegraph. London: 17 July 2008. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ALLEYNE, Richard. Rock group Led Zeppelin to reunite. The Daily Telegraph. London: 19 April 2008. Dostupné online [cit. 31 March 2010].Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Floyd 'true to Barrett's legacy'. BBC News. 11 July 2006. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HOLTON, Kate. Rolling Stones sign Universal album deal. Reuters. 17 January 2008. Dostupné online [cit. 26 October 2008].Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑WALKER, Tim. Jive talkin': Why Robin Gibb wants more respect for the Bee Gees. The Independent. London: 12 May 2008. Dostupné online [cit. 26 October 2008].Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Corner, Lewis. Adele, Coldplay biggest-selling UK artists worldwide in 2011. Digital Spy. 16 February 2012. Dostupné online [cit. 22 March 2012].Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Seznam světového dědictví UNESCO ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska - Histoire-Ucad.org. cs.histoire-ucad.org [online]. [cit. 2019-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-10-30.
↑ Fish and chips: Proč Britové tolik milují smaženou rybu a hranolky? A kde si je dát jako místní? Víme!. Radynacestu.cz [online]. [cit. 2019-12-23]. Dostupné online.
↑ Fish and chips. Za svůj národní poklad vděčí Británie imigrantům. iDNES.cz [online]. 2020-09-20 [cit. 2020-09-20]. Dostupné online.
↑ Ještě za pět let bude náš vánoční pudink chutnat skvěle, tvrdí v malé londýnské továrně. Radiožurnál [online]. 2013-12-22 [cit. 2019-12-23]. Dostupné online.
↑ Pochoutka, u které se neptejte po surovinách. To je tradiční skotský haggis. iDNES.cz [online]. 2018-02-13 [cit. 2019-12-23]. Dostupné online.
(česky) velka-britanie.co.uk – Zpravodajství a informace z Velké Británie v českém jazyce. Magazín pro krajany žijící v UK
(česky)lochneska.cz – praktické informace o životě a práci v Británii
(česky)pohyby.co.uk – praktické informace o životě a práci v Británii
(česky)anglie.cz – praktické informace o životě a práci v Británii
United Kingdom – Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-04. (anglicky)
Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: United Kingdom [online]. U.S. Department of State, 2011-07-19 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-02-19. (anglicky)
CIA. The World Factbook - United Kingdom [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-01-07. (anglicky)
Zastupitelský úřad ČR v Londýně. Souhrnná teritoriální informace: Velká Británie [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-01 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-16.
ATKINS, Ralph Charles, a kol. United Kingdom [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky)
.svg)
.svg)
_performing_before_Queen_Elizabeth_and_her_court_LCCN96506570.jpg)
_-_Robert_Walpole,_1st_Earl_of_Orford_(1676-1745)_-_RCIN_402902_-_Royal_Collection.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_(3).jpg)
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.jpg)
_(2).jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_cropped_16-9.jpg)
.svg)
