V porovnání s komplexní evropskou historii nepatří České země k místům četných vojenských událostí, přesto během staletí byli jejich obyvatelé nuceni nejednou obhájit své nároky na národní svébytnost i státní nezávislost se zbraní v ruce. Tyto boje neproběhly pouze na domácí frontě, ale mnohdy i stovky kilometrů od českých hranic. Seznam bitev českých dějin tedy obsahuje nejen výčet vojenských střetnutí, které se odehrály na území dnešních Čech a Moravy, ale také na území jiných státních celků, jejichž výsledek podstatně ovlivnil české dějiny nebo byly vybojovány za výrazné účasti českých vojenských kontingentů a velitelů. Pokud jde o dějiny po druhé světové válce, jež byla poslední událostí, při níž došlo k masovému nasazení českých vojáků, seznam pojímá události menšího rozsahu, které pro svůj militaristický charakter získaly, mnohdy i zveličené, pojmenování bitva, případně operace, střetnutí, boj ap.
České vojsko, které jeho velitel kníže Boleslav I. rozdělil na dvě části, se střetlo s armádami Sasů a Durynků. Poté, co první armáda porazila Durynky, přispěchala na pomoc svým druhům, kteří byli od Sasů poraženi. Boj vyvrcholil saskou porážkou.[7]
Vojsko německého krále Otty I., za podpory dalších vladařů včetně českého knížete Boleslava I., zastavilo postup staromaďarských kmenů do západní Evropy.[8]
Vojsko Přemyslovce Boleslava II. zaútočilo na rodové sídlo Slavníkovců v Libici nad Cidlinou, přičemž oslabenou posádku porazilo a obyvatele Libice vyvraždilo.[10]
Vojsko Oty I. Olomouckého dopomohlo k získání královské koruny uherskému vévodovi Gejzovi. Na opačné straně bitevního pole stál uherský král Šalamoun.[14]
České vojsko Vratislava II., opět po boku Jindřicha IV., porazilo vojska Rudolfa Švábského, který podlehl utrženému zranění, čímž byla ukončena vleklá válka o říšský trůn.[17]
V reakci na vpád Leopolda II. na Moravu, vniklo vojsko vedené knížaty Konrádem I. Brněnským a Otou I. do Rakouska a u Mailberku Leopolda II. rozdrtilo.[18]
Vojenský oddíl o síle třech stovek mužů, pod vedením pozdějšího knížete Bořivoje II., vypomohl Jindřichovi IV. při dobytí Říma a vyhnání papeže Řehoře VII.[19]
Při návratu z trestné výpravy v Sasku bylo české vojsko, pod velením pozdějšího knížete Břetislava II., napadeno ze zálohy bojovou družinou saského markraběte Ekberta. Přes těžké ztráty Češi zvítězili.[20]
Polské vojsko, pod vedením knížete Boleslava III. Křivoústého, uštědřilo Čechům knížete Vladislava I., kteří se mu snažili odříznout cestu zpět do Polska, těžkou porážku.[21] Při útoku padl jeden z velitelů českého vojska, Dětříšek Buzic.
Vojsko knížete Vladislava I. se utkalo s vojskem uherského králem Štěpána II. Původně zamýšlené mírové setkání se změnilo v bitvu, ve které české vojsko zvítězilo.
Porážka českého vojska vedeného asi Zdeslavem z Divišova armádou Kumánů a Uhrů krále Bély IV. Kumánské vojsko již však nebylo schopno dobýt Olomouc.[30]
Prusové byli poraženi vojskem Přemysla Otakara II., velitele křížové výpravy do Pruska. Po vítězství místní obyvatelé hromadně přijali křesťanství.[31]
Vojsko nově zvoleného německého krále Albrechta I. za podpory oddílů českého krále Václava II. porazilo bývalého německého krále Adolfa Nasavského.[38]
Karel Lucemburský zvítězil jako zástupce svého otce Jana Lucemburského, vládce tzv. signorie, svazku sedmnácti severoitalských měst, nad ligou italských měst v čele s Mantovou, Florencií, Veronou a Milánem.[48]
Na předměstí města Ferrara byl král Jan Lucemburský poražen ligou protilucemburských italských měst. Po této bitvě došlo k rozpadu signorie a český král i s korunním princem Karlem postupně opustili Itálii.[49]
Polská a litevská armáda za účasti 2000 – 3000 Čechů pod velením Jana Sokola z Lamberka porazila armádu Řádu Německých rytířů. Drtivé vítězství polsko-litevské armády přispělo k okolnosti, že za husitských válek se rytíři řádu masově neúčastnili křížových výprav do Čech.[52]
Oldřich z Rožmberka se pokusil oblehnout a dobýt oslabený Tábor, jeho armáda však byla rozdrcena koordinovaným útokem táborské posádky a jízdy Mikuláše z Husi, která se kvůli ohrožení husitského centra narychlo vrátila z Prahy.[56]
Husité pod vedením Jana Žižky z Trocnova odrazili útok křižáků na opevněný Vítkov a zabránili obklíčení Prahy ze strany krále Zikmunda Lucemburského.[57]
Husité vedeni Janem Žižkou se uchýlili na vrch Vladař (vrch), kde tři dny odolávali za vozovou hradbou útokům protivníka. Zřejmě za soumraku prorazili obklíčení a unikli do Žatce.
Husité v defenzivním postavení před kouřimskou branou u Kutné Hory se střetli s vojsky druhé křížové výpravy pod velením Zikmunda Lucemburského. Po celodenním boji ztratili město a v noci byli nuceni si prorazit cestu skrz obklíčení.[61]
Východočeští husité vedení Janem Žižkou dosáhli rozhodného vítězství nad armádou vojenské koalice složené z pražanů a českých katolických a kališnických feudálů.[66]
Porážka sirotčího a táborského vojska koalicí složenou z umírněných husitských šlechticů, pražanů a katolických pánů, která znamenala ukončení téměř 15 let nepřetržitě trvajících bojů a krok k prosazení náboženské tolerance v Čechách.[70]
4000 vojáků z Žatce, Loun a Polska napadlo německé spojence Albrechta Rakouského při jejich přesunu do Saska. Němcům pod velením bývalého husitského hejtmana Jakoubka z Vřesovic se podařilo zvítězit a zmocnit se protivníkových vozů.[72]
Pěchota českého krále Jiřího z Poděbrad při pokusu dodat zásoby obléhanému Uherskému Hradišti porazila početnější oddíl vojáků krále Matyáše Korvína.[86]
Vítězství spojených oddílů vojska polského krále Kazimíra IV. a jeho syna Vladislava Jagellonského nad uherskými vojsky Matyáše Korvína ve Slezsku. Jediná větší bitva tohoto slezského tažení.[88]
Nerozhodný střet oddílů Jana Zahaňského, podporovaného Jagellonci, s uherskými vojsky Matyáše Korvína ve Slezsku. Bitvy se účastnilo asi 4500 českých žoldnéřů pod velením Jidřícha z Poděbrad.[88]
Habsburské vojsko přepadlo českou žoldnéřskou pěchotu vracející se do vlasti z ukončené války o landshutské dědictví. Češi nestačili uzavřít vozovou hradbu a po urputném boji, kdy jich polovina zahynula, byli poraženi. Avšak císař Maxmilián I. ocenil statečnost, s jakou se bránili, a zajatce propustil bez výkupného.[90]
Vojska českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského byla poražena tureckou armádou Sulejmana Nádherného. Po bitvě, v níž český král padl, se otevřely dveře turecké expanzi do Uher a Habsburkům se uvolnily ruce k obsazení českého i uherského trůnu.[91]
Menší střet jednotek české zemské hotovosti loajální Rudolfu II., které rozprášily jednotky uherské jízdy z ležení archivévody Matyáše, které přitáhly k Praze. Bitva se odehrála necelý den po podepsání tzv. Libeňského míru, který spor obou bratrů urovnal.
Menší bojový střet stavovského vojska vedeného Jindřichem Matyášem Thurnem a císařského vojska pod velením Karla Bonaventury Buquoye, který odvrátil Buqoyův postupu na Prahu.[94]
Dvacetitisícové jednotky Kristiána staršího z Anhaltu se pokusily napadnout početně slabší Buquoyův voj o 15 000 mužích mezi vesnicemi Radošice a Starý Smolivec nedaleko Nepomuku, včasným přesunem se však se stavovským vojskem střetly pouze císařské zadní voje.[99]
Vojsko českých stavů vedených Janem Jiřím Krnovským zde porazilo městskou ligistickou posádku a následně povraždilo stovky zajatých vojáků, povětšinou cizineckých žoldnéřů.[103]
Střetnutí císařských vojsk pod velením Albrechta z Valdštejna se švédsko-saskou armádou pod vedením krále Gustava II. Adolfa. Bitva skončila prakticky nerozhodně, švédský král však padl. Boje se na obou stranách účastnili vojáci českého původu.[105]
Švédské vojsko generála Johana Banéra se při ústupu do Saska střetlo s císařskými oddíly pod velením Zikmunda Myslíka. Během bitvy bylo vypáleno město Přísečnice, a Švédům se přes jisté ztráty podařilo spořádaně ustoupit.[106]
Císařské oddíly plukovníka Wellische z trestné výpravy Jana z Rottalu zvítězily nad asi 700 valašskými evangelickými povstalci pod velením hejtmana Jana Kováře před branami Vsetína, což znamenalo za faktický konec Valašského povstání.[107]
Císařské armádě se podařilo zastavit švédský vpád na české území. Jedním z důsledků střetnutí bylo i dobytí Jihlavy, kterou okupovala švédská posádka.[110][111]
Porážka západočeských účastníků Selského povstání roku 1680 jednotkami císařských kyrysníků na Ovčím vrchu nedaleko hradu Švamberk. Jednalo se o největší bojovou operaci proti regionálnímu lidovému povstání v historii českých zemí.[113]
Byl odražen poslední pokus Osmanské říše o ovládnutí střední Evropy. V boji se vyznamenal Starhemberkův pluk složený z vojáků pocházejících z Moravy.[114]
Francouzsko-bavorská aliance svým váháním promeškala možnost rozdrtit jednotlivá bojová uskupení protifrancouzské koalice a umožnila svým nepřátelům se spojit. Bitva skončila drtivou porážkou francouzské strany, jež byla nucena rezignovat na své záměry ve střední Evropě.[115]
Pruská armáda pod vedením Fridricha II. nepřesvědčivě porazila rakouská vojska vedená maršálem Brownem. Přestože pruská armáda dosáhla taktického úspěchu, musela se na zimní kvartýry stáhnout zpět do Saska a Slezska.[125]
Ustupující jednotky pruské armády odrazily ve východních Čechách výpad Rakušanů, údajně poté, co vypálila Ostřetín nedaleko Holic a tím přivovaly posádkové posily z Prusy okupovaného Hradce Králové.[133]
Čeští sedláci, snažící se na vrchnosti prosadit svá domnělá práva, se v počtu 300 – 500 mužů pokusili třikrát zaútočit na zámek v Chlumci nad Cidlinou. Byli drtivě poraženi, což představovalo konec selského povstání roku 1775 ve východních Čechách.[136]
Moravští sedláci z panství Lesonice napadli zdejší zámek, načež byli následujícího dne rozprášeni vojenskou setninou. Šlo o nejvýraznější projev povstání na území Moravy v bouřlivém roce 1775.
40 000 vojáků rakouského maršálka Josiáše Koburského porazilo 45 000 Francouzů generála Dumourieze. Páteř rakouských jednotek tvořily pluky naverbované v českých zemích.[137]
Rakušané dosáhli vítězství nad bavorskými jednotkami, jež tvořily zadní voj francouzské armády. Na obou stranách padlo, bylo zraněno či zajato více než 1000 vojáků.[139]
Armáda rakouského císaře a českého krále Františka I. utpěla porážku od vojska francouzského císaře Napoleona a jeho spojenců z Rýnského spolku. Bitva skončila podepsáním příměří, které de-facto ukončilo válečné tažení roku 1809.[140]
Rakouské vojsko pod vedením Jana Josefa Radeckého porazilo dvakrát silnější sardinskou armádu krále Viktora Emanuela II.. V bitvě se obzvlášť vyznamenal 10. myslivecký prapor pod vedením jihomoravského rodáka plukovníka Kopala.[143]
Několikadenní ozbrojený střet mezi lesníkySchwarzenberského panství a vojáky rakouské finanční stráže se skupinou celkem asi čtyřiceti bavorských pytláků u česko-bavorské hranice, uváděný jako největší tzv. pytlácká bitva v Evropě.[144]
Francouzsko-sardinská vojska vybojovala vítězství v rozhodující bitvě s rakouskou armádou, v jejíž řadách se vyznamenali i vojáci českého původu. Pod vlivem osobních zkušeností založil Švýcar Henri Dunant organizaci Červeného kříže.[145]
Srážka předsunutých jednotek VIII. armádního sboru generálmajora Herwartha von Bittenfeld, který porazil rakouskou pěchotu 38. pěšího pluku a půl eskadry husarů.[146]
Pruská první armáda Julia von Bose porazila jednotky rakouského prvního armádního sboru (tzv. Poschacherova železného praporu), který vedl Eduard Clam-Gallas.[147]
Bitva u Náchoda Bitva na Dobeníně Bitva u Vysokova a Václavic
Rakouský 10. armádní sbor pod velením podmaršálka Ludwiga Gablenze Ludvíka Gablenze porazil 1. pruský armádní sbor pod velením generála Bonina. Střetnutí se stalo jediným rakouským vítězstvím ve válce v roku 1866.[149]
Rakouský I. armádní sbor, vedený generálem jízdy Clam-Gallasem, společně s královským saským armádním sborem a 1. lehkou jezdeckou divizí generálmajora Edelsheima byl poražen 2. pruskou armádou o síle třech armádních sborů.[153]
Rozhodující střet prusko-rakouské války a zároveň největší bitva svedená na území dnešních Čech a Moravy. Pruská armáda rozdrtila Rakousko-saské vojsko.[156]
U bosenského městečka Doboj došlo mezi rakousko-uherskými vojsky a povstalci ke krvavé bitvě, kterého se úspěšně účastnily i dva moravské pěší pluky – č. 8 z Brna a č. 54 z Olomouce.[159]
Boje mezi rakousko-uherskou a srbskou armádou od prvních výstřelů první světové války. Češi se účastnili bojů jako vojáci Rakouska-Uherska, menší množství i jako dobrovolníci v řadách srbské armády.[160]
Ofenzíva ruské armády proti rakousko-uherským vojskům. V řadách rakousko-uherské armády bojovali Češi, značné množství jich bylo zajato, poté se přihlásili do legií.[162]
Německá a rakousko-uherská armáda prolomily frontu s Rusy. Bitvy se účastnili Češi v řadách rakousko-uherské armády, ale též Češi v ruské armádě, kteří žili před válkou v Rusku – starodružiníci.[163]
Boj o kótu 140 poblíž Vimy 10 kilometrů severně od Arrasu v rámci druhé bitvy u Artois. Bitvy se účastnila Legie Bayonne, složená především z polských a českých dobrovolníků (rota Nazdar). Vrchol byl dobyt, Legie Bayonne však utrpěla katastrofální ztráty a její vítězství se záhy stalo strategicky nevýznamným.[164]
V rámci Kerenského ofenzívy zaútočila česká brigáda legionářů proti rakousko-uherským jednotkám, které se skládaly z vojáků pocházejících převážně z českých zemí. Podařilo se jim prolomit frontu a rozbít nepřátelské uskupení. Vítězství umožnilo formování čs. jednotek v Rusku.[167]
Spojené rakousko-uherské a německé vojsko prolomilo italskou obranu a postoupilo k řece Piavě. Značnou část rakousko-uherské armády zde tvořili jednotky z českých zemí.[168]
Příslušníci čs. legie v Rusku a vojáci rudých gard vedli u železniční křižovatky Bachmač zadržovací boj proti německé přesile. Úspěšná akce umožnila naložit do vlaků materiál i mužstvo.[170]
Příslušníci čs. legie v Rusku dobyli městečko Penza, které bylo obsazeno bolševickými vojáky. V řadách jejich protivníků se nacházeli i příslušníci nově formovaného 1. čs. revolučního pluku.[171]
V železniční stanici Lipjagy v Povolží porazily jednotky čs. legionářů bolševická vojska, čímž si otevřely cestu ke spojení s ostatními čs. oddíly. Blokováním sibiřské magistrály čs. legionáři zcela zastavili přepravu německých a rakousko-uherských zajatců na západní a italskou frontu.[172]
Námořní bitva v níž československá flotila potopila loď rudých a poničila přístav a nádraží v Mysové. Pravděpodobně jediná námořní bitva svedená československou flotilou.
Čs. jednotky pod vedením plukovníka Šnejdárka odrazily útok maďarské rudé armády a po dobytí Zvolena se chopily iniciativy a protivníka vytlačily ze slovenského území. Tyto boje měly vliv na budoucí podobu a zejména rozlohu Slovenska.[177]
Českoslovenští četníci se v Krajkové střetli se sudetoněmeckými teroristy. Četníkům byla poslána na pomoc vojenská jednotka, avšak její příslušníci byli z většiny německé národnosti a přidali se na stranu freikorpsu.[180]
Oddíly sudetoněmeckého freikorpsu obsadily Šluknovský výběžek včetně Varnsdorfu, v dalších bojích však byly československou armádou vytlačeny za hranice.[181]
Samopalná četa aspirantů československé armády byla ze zálohy přepadena skupinou Banderovců. Padlo 6 československých vojáků, 3 byli zajati a další utrpěli zranění.[189]
Letecký souboj dvou československých letounů MiG-15 se dvěma americkými stíhačkami F-84 Thunderjet ve vzdušném prostoru Merklín. Poručík Jaroslav Šrámek sestřelil jeden americký letoun, ten se následně zřítil na německé území.[191]
Příslušníci československého praporu působícího v Jugoslávii během mise UNPROFOR vyprostili z blokace francouzské vojáky, kteří byli odříznuti od svých jednotek a ocitli se pod minometnou palbou.[192]
Čeští příslušníci sil KFOR se dostali do potyčky se skupinou šesti kosovských Albánců, kteří nelegálně těžili dřevo. Po varovném výstřelu české patroly se rozpoutala přestřelka, během níž byl lehce zraněn jeden český voják a jeden Albánec. Útočníci byli po přestřelce zadrženi a předáni kosovské policii.[194]
Příslušníci 601. skupiny speciálních sil z Prostějova se účastnili masivní operace spojeneckých sil, která měla za cíl „vyčistit“ jih Afghánistánu předtím, než zde začne působit NATO-ISAF.[195]
Ochranu konvoje mířícího na předsunutou základnu v Afghánské provincii Uruzgán měla na starost kromě amerických a afghánských vojáků i 601. skupina speciálních sil z Prostějova.[196]
Útok na českou patrolu poblíž základny Shank.[198]
Odkazy
Poznámky
↑Údaj je pouze orientační. Místo bitvy je podle místní tradice situováno severně od silnice z Nekmíře do Tatiné. Jde o mírné návrší s chatovou zástavbou na okraji obce, které nese název Na Smrtelnici.
↑Údaj je pouze orientační, přesné místo události není známo.
↑Údaj je pouze orientační, neboť k bitvě došlo v blíže neurčité lokalitě mezi Domažlicemi a městem Kdyně.
↑Údaj je pouze orientační. Bojiště by se mělo nacházet jižně od Prešova, pět mil východně od Richnavy.
↑KOSINA, Jaroslav. Velikáni našich dějin. Praha: Josef R. Vilímek, 1926. S. 376.
↑ abPROCHAZKA, Karel I. Nazorny Atlas k Slovniku Naucnemu ... Cast' treti: Valecnictvi polne a vojenstvi: Atlas.Text.3. [s.l.]: Kober 182 s. Dostupné online. Google-Books-ID: sYMnSomkpnAC.
↑PROCHAZKA, Karel I. Nazorny Atlas k Slovniku Naucnemu ... Cast' treti: Valecnictvi polne a vojenstvi: Atlas.Text.3. [s.l.]: Kober 182 s. Dostupné online. Google-Books-ID: sYMnSomkpnAC.
↑HŘÍBAL, Antonín. Památník ukrutné bitvy u Rozvadova stojí poblíž Krvavého pole. Chebský deník. 2021-07-17. Dostupné online [cit. 2021-09-22].
↑ Tažení Jana Jiřího Krnovského v roce 1621 a bitva u Nového Jičína - Bibliography of the History of the Czech Lands. biblio.hiu.cas.cz [online]. [cit. 2021-09-17]. Dostupné online.
↑KOLLMANN, Josef. Valdštejn a evropská politika 1625–1630. Historie 1. generalátu. Praha: Academia, 1999. ISBN80-200-0692-3. S. 109 a 110.
↑KOPEČTÍ, Věra a Petr. Trutnovsko ve válce 1866. Turnov: Muzeum Podkrkonoší Trutnov, 1980. 72 s.
↑JÁNSKÝ, Zdeněk. Bitva u České Skalice v roce 1866. 1. vyd. Hradec Králové: Komitét pro udržování památek z války roku 1866, 2008. 172 s. ISBN978-80-254-2214-4.
↑Habersbirk (Habartov) 13.9.1938 - skutečný začátek druhé světové války? [online]. Četníci Habartov [cit. 2011-10-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-08-28.
↑Schwaderbach (Bublava) 13.9.1938 - statečná jednotka SOS [online]. Četníci Habartov [cit. 2011-10-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-03-28.
↑Gossengrün (Krajková) 13.-14.9.1938 - zákeřná střelba ze zálohy [online]. Četníci Habartov [cit. 2011-10-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-03-23.
↑MAREK, Jindřich. Hraničářská kalvárie. Cheb: Svět křídel, 2004. ISBN80-86808-10-6.
↑Marná bitva [online]. AVIS [cit. 2011-10-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-31.
↑Československo-polský konflikt u Čadce v listopadu 1938 [online]. Fronta.cz [cit. 2011-10-29]. Dostupné online.
↑Zapomenutá válka [online]. Blog - Pohranicnik, 2011-03-30 [cit. 2012-10-19]. Nefunkční odkaz. Dostupné online.
↑Boje Čs. Armády s Německými vojsky, Frýdek-Místek 1939 [online]. Blog - Pohranicnik, 2011-03-30 [cit. 2011-11-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-21.
↑Boje na Slovensku a na Podkarpatské Rusi [online]. Jiří Vodička [cit. 2011-11-03]. Dostupné online.
↑ abBanderovská apokalypsa [online]. České národní listy [cit. 2011-10-30]. Dostupné online.
↑Sbor Národní Bezpečnosti - Ladislav Patočka [online]. Klub českého pohraničí, rev. 2011-10-30 [cit. 2011-10-30]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]