Kanárské ostrovy dostaly svůj název podle latinského slova canis, čili pes.[1][2] Podle zmínky dějepisce Plinia staršího dostal jeden z ostrovů v 1. stol. jméno Canaria (Psí ostrov), když skupina mořeplavců vyprávěla, že se tam setkala se smečkami psů obrovitého vzrůstu. Španělé potom název upravili na Gran Canaria a v podobě Islas Canarias začali užívat pro celé souostroví. [3]
První obyvatelé přišli na Kanárské ostrovy ze severní Afriky pravděpodobně okolo roku 3 000 před n. l. Ve 2. století před n. l. přišli na ostrovy Guančové, rovněž ze severní Afriky. Guančové žili převážně usedle v malých vesnicích, používali kamenné nástroje a věnovali se jednoduchému zemědělství. Jejich jazyk je doložen jen fragmentárně v podobě několika vět a jednotlivých slov včetně základních číslovek. I z těchto zbytků je však zřejmé, že jazyk patřil do berberské skupinyafroasijské jazykové rodiny. Guančové měli světlejší pleť a žili na úrovni mladší doby kamenné. Nepoužívali lodě, takže populace jednotlivých ostrovů byly od sebe izolované.[4]
V 16. století došlo k nárůstu počtu obyvatel, kteří se usazovali zejména na ostrovech Gran Canaria a Tenerife. Hlavním zdrojem obživy obyvatel se staly produkce a vývoz cukru. Rozsáhlé plantáže cukrové třtiny však vznikaly na místě původního lesa, což způsobilo narušení ekosystému ostrovů a erozi půdy. V průběhu 16. a 17. století docházelo k častým útokům na ostrovy ze strany pirátů a otrokářů z Evropy i severozápadního pobřeží Afriky. Na ostrovech bylo v té době vystavěno několik obranných hradů a tvrzí. Poslední pokus o dobytí Kanárských ostrovů proběhl na konci 18. století ze strany britskéhoviceadmirálaHoratia Nelsona.
Levnější výroba cukru ve španělském zámoří a v oblasti Karibiku způsobila úpadek tohoto odvětví na Kanárských ostrovech. V průběhu 17. století bylo cukrovarnictví jako nejdůležitější hospodářské odvětví nahrazeno vinařstvím. Víno z Kanárských ostrovů mělo v Evropě značný ohlas. Ovšem již na samotném začátku 18. století způsobil velký válečný konflikt v Evropě, a to válka o španělské dědictví mezi evropskými mocnostmi po vymření španělské linie Habsburků, která probíhala v letech 1701–1714, velké problémy pro ekonomiku Kanárských ostrovů včetně produkce a vývozu vína. Ke konci 18. století došlo pak ke snížení výnosů z prodeje vína v důsledku vzniku silné konkurence na portugalskéMadeiře a na jihu pevninského Španělska. V té době začaly vývozy košenily, což je přírodní barvivo získané z hmyzu, které je využíváno v potravinářském průmyslu. Toto zboží se exportuje dodnes. Ve druhé polovině 19. století a v průběhu 20. století byly založeny rozsáhlé banánové plantáže a tím se stal významný vývoz banánů.
V roce 1936 převzal moc nad souostrovím Francisco Franco, který sem byl po svém sesazení jako vrchní velitel španělské armády poslán vládou druhé španělské republiky jako vojenský velitel (kapitán-generál). Ve stejném roce započal Franco z obou velkých ostrovů Tenerife a Gran Canaria občanskou válku, která skončila jeho vítězstvím a nastolením frankistického režimu v celém Španělsku. Následné vyloučení Španělska z řady mezinárodních institucí způsobilo na Kanárských ostrovech v polovině 20. století hospodářskou krizi a rozsáhlou emigraci do Latinské Ameriky. Sedm let po Frankově smrti, v roce 1982, získaly Kanárské ostrovy autonomii v oblastech vzdělávání, zdravotnictví a dopravy. V současné době jsou ostrovy cílem rostoucí migrace z Afriky.[5]
Výročí vyhlášení autonomie 30. května se slaví jako „Den Kanárských ostrovů“.[6]
Vlajka Kanárských ostrovů je tvořena listem o poměru stran 2:3 se třemi svislými pruhy v barvách bílé, světle modré a okrově žluté. Uprostřed prostředního pruhu je znak Kanárských ostrovů, na národní vlajce tento znak chybí.
Hymna
Hymna Kanárských ostrovů je píseň Himno de Canarias, známá též jako Arrorró (českyUkolébavka). Autorem textu je Benito Cabrera, hudbu složil Teobaldo Power.
Geografie
Pico Viejo, druhá nejvyšší hora Kanárských ostrovů
Největším a nejlidnatějším ostrovem Kanárských ostrovů je Tenerife. Fuerteventura je druhá největší rozlohou, Gran Canaria druhá v počtu obyvatel (celkově ale až třetí ze všech španělských ostrovů po Mallorce). Kanárské ostrovy jsou převážně hornaté, zvláště se to týká západně položených ostrovů – Gran Canaria, Tenerife, La Gomera, La Palma a El Hierro. Pohoří, horské oblasti sopečného původu a vulkány obvykle zaujímají většinu ostrova. Rozkládají se v centrální části ostrovů, ve vnitrozemí. Pico del Teide na Tenerife je s 3 715 m nejvyšší horou Španělska. Fuerteventura a Lanzarote jsou spíše kopcovité či tvořené místy vrchovinami. Nejvyšší bod Fuerteventury má 807 m, Lanzarote 670 m.
Flóra je na ostrovech velmi pestrá, nechybí zde sopečná krajina, palmové oázy ani písečné duny. Na plážích bývá kromě klasického světlého písku i písek černý. Z 1 800 rostlinných druhů vyskytujících se na ostrovech je více než polovina původních. Ze stromů jsou pro Kanárské ostrovy charakteristické borovice kanárská, datlovník kanárský, jalovec cedrovitý. Na severních svazích ostrovů Tenerife, La Gomera, La Palma a Gran Canaria se nacházejí vlhké lesy a lesnatá území[7] – tzv. fayal-brezal a laurisilva. K velmi neobvyklým stromům náleží dračinec. Z rostlin např. pryšec balzámodárný, cesmína kanárská, smil bavlníkový nebo astydamie širokolistá.
Na každém ze sedmi hlavních ostrovů je letiště. Největší letiště jsou na Gran Canaria a dvě na Tenerife. Cestovat mezi ostrovy se dá buď letadlem nebo trajekty.[12] V roce 2018 navštívilo Kanárské ostrovy 16 150 054 turistů a v roce 2019 počet návštěvníků mírně poklesl na 15 589 290. V roce 2007 bylo mezi návštěvníky 29 % Britů, 22 % Španělů (mimo Kanárské ostrovy), a 21 % Němců. Z ostrovů je nejvíc navštěvován Tenerife, následovaný Gran Canaria a Lanzarote. Na jihu ostrova Gran Canaria se nachází oblíbené turistické letovisko Maspalomas. Turisty je hojně navštěvován národní park Teide na Tenerife, kde je nejvyšší hora Španělska Pico del Teide (3715 m n. m.). Je to třetí největší sopka na světě. K poslední erupci na ostrovech došlo v roce 2021 na vulkanickém hřebenu Cumbre Vieja na ostrově La Palma.
Kanárské ostrovy jsou vulkanického původu. Mají příjemné subtropické klima a hezké pláže, a proto jsou oblíbenou turistickou destinací. Klima jednotlivých ostrovů se mírně liší. Je ovlivňováno větrem, tzv. pasáty, a také vlhkým Kanárským proudem. Západní ostrovy mají podnebí mírné a vlhké a jsou zde subtropické vavřínové lesy. Ostrovy blíže k Africe (Lanzarote, Fuerteventura), kde je suché podnebí, mají pouštní až polopouštní ráz. Ve vyšších polohách se daří borovým lesům. Průměrná denní teplota v zimě je 18–19 °C.
Ekonomika Kanárských ostrovů je založena především na turistickém ruchu, který se podílí na tvorbě HDP ve výši až 80 %. Na menších ostrovech je důležité zemědělství a rybolov.[13]Pěstují se zde banány, vinná réva a tabák.
Tradice
Z doby Guančů pochází salto de pastor (pastýřský skok), překonávání terénních nerovnosti za pomoci dlouhé tyče. Z původně praktické záležitosti se ve dvacátém století vyvinulo sportovní odvětví.[14] Pastýřská hůl je také atributem místního světce Pedra de Betancur.
Víno, pěstované na ostrovech, bylo kdysi velmi oblíbené u zámožných Evropanů. V roce 1700 bylo však nahrazeno víny z Francie a Portugalska. Dnes se vyrábí tradiční sladké víno Malvaz na ostrově Lanzarote.
Existuje deset původních označení pro vína na ostrově: Abona, El Hierro, Lanzarote, La Palma, Tacoronte-Acentejo a další.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Canary Islands na anglické Wikipedii.
↑HÁJEK, Tomáš. Kde se vzali Kanáry a Kanářané [online]. Lidovky.cz, 2008-11-13 [cit. 2022-04-19]. Dostupné online.
↑PIGULA, Topi. Tajemství jména Kanárských ostrovů – teorie, které neznáte [online]. Iprima.cz, 2018-04-15 [cit. 2022-04-19]. Dostupné online.
↑ŠUST, Pavel. Miniaturní kontinent. Země světa. 1.11.2013, roč. 12, čís. 11, s. 4–8. Dostupné online.
↑A short description of the Fauna of the Canary Islands [online]. Outdoor Tenerife [cit. 2021-06-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-06-08. (anglicky)
.jpg)
_in_Spain.svg)
.JPG)
.svg)
