Od dvanácti let sloužil v rakouské armádě a vzhledem ke svému původu rychle postupoval v hodnostech. Již v osmnácti letech byl majorem 3. dragounského pluku, později sloužil u 60. pěšího pluku. V rychlém sledu dosáhl hodnosti podplukovníka (1854) a plukovníka (1856), poté byl velitelem 37. pěšího pluku, jehož byl zároveň čestným majitelem. V roce 1859 byl povýšen na generálmajora a převzal velení brigády u 2. armádního sboru v Itálii (1860–1864), později byl velitelem v Linci. Vyznamenal se především během prusko-rakouské války,[4] byl zraněn v bitvě u Hradce Králové, kde pod ním padli čtyři koně. Ještě během války byl povýšen do hodnosti polního podmaršála[5] a krátce byl velitelem 4. armádního sboru. Od roku 1867 až do smrti zastával funkci vrchního velitele královské uherské zeměbrany a v roce 1874 dosáhl hodnosti generála jezdectva.[6][7] Od roku 1861 byl členem rakouské Panské sněmovny.[8]
Vyznal se jak v přírodních, tak společenských vědách. Proslul především svým zájmem o problematiku Cikánů, který byl u příslušníka vládnoucí dynastie velmi neobvyklý. S Cikány se poprvé setkal u svého prvního pluku jako mladý důstojník a začal se zajímat o jejich hudbu a zvyky. Později vydal obsáhlé pojednání o gramatice cikánského jazyka a cikánské etnografii v maďarštině a němčině. Svému zájmu o botaniku dal průchod na svém sídle v Alcsútu, kde nechal vybudovat tzv. palmový dům a ze zámeckého parku se stalo hodnotné arboretum. Od roku 1888 byl čestným členem Uherské akademie věd a roku 1896 získal čestný doktorát univerzity v Budapešti.[5] V roce 1897 obdržel doktorát univerzity Františka Josefa v Kluži. Zemřel v roce 1905 v Rijece a byl pohřben v Budapešti.
Majetek
Po otci byl dědicem rozsáhlých statků v Uhrách, v několika župách mu patřilo přes 50 000 hektarů půdy.[9] Jeho hlavním sídlem byl zámek Alcsút, který během života rozšiřoval a upravoval. Po druhé světové válce byl zámek pravděpodobně úmyslně zapálen a zcela shořel, dodnes se z něj dochovala jen část vstupního portálu. V Budapešti byl jeho sídlem honosný palác, který koupil v roce 1889 od uherské vlády a nechal jej přestavět v historizujícím stylu. Palác byl poškozen za druhé světové války a během následujících dvaceti let zcela zdemolován. Od roku 1881 vlastnil také vilu v Rijece známou jako Villa Giuseppe. K tomuto paláci přikupoval sousední pozemky a získal tak prostor pro zřízení rozsáhlého parku. Vila byla přestavěna v letech 1892–1895 a stala se oblíbeným sídlem rodiny v zimních měsících (arcivévoda Josef zde také zemřel). V paláci dnes sídlí Národní archiv Chorvatska.[10]
Již v roce 1852 se stal rytířem prestižního Řádu zlatého rouna,[12] za své zásluhy na bojištích později získal několik vojenských vyznamenání a byl také nositelem řady zahraničních ocenění.[13]
↑ Johann the Younger - wizg32.htm. www.hansdenyngre.dk [online]. [cit. 2024-01-30]. Dostupné online.
↑Přehled rytířů rakouského Řádu zlatého rouna v 19. stoletídostupné online
↑Přehled řádů a vyznamenání arcivévoda Josefa Karla in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1905; Vídeň, 1905; s. 11 dostupné online
S: také španělský infant T: také toskánský princ M: také modenský princ P: také portugalský infant B: také belgický princ kurzívou jsou rakouští panovníci
.svg){kind=small}
_ribbon.svg){kind=small}
_-_Ribbon_bar.svg){kind=small}
_-_ribbon_bar.png){kind=small}
