V roce 1938 uvědomili dva hlavní letečtí dopravci v SSSR, Aeroflot a Glavsevmorpuť,[zdroj?!] menší vývojové skupiny o úmyslu obohatit letadlový park o lehké jednomotorové obojživelné letouny. Nový typ měl rozšířit leteckou dopravu do obtížně přístupných oblastí na severu a v povodí velkých řek.
Práce na převážně celokovovém Š-7 zahájil V. B. Šavrov koncem roku 1938 a na doporučení obou společností původně počítal s invertnímřadovým šestiválcem MV-6 o výkonu 162 kW. Z důvodu slabých výkonů této pohonné jednotky se konstruktéři rozhodli o instalaci hvězdicového devítiválce MG-31 o 235 kW, který byl umístěn v gondole nad trupem v tažném uspořádání s krytem NACA. Později byl tento motor vyměněn za výkonnější MG-31F o výkonu 243 kW, který roztáčel dvoulistou dřevěnou vrtuli. Pilotní prostor byl dvoumístný, kabina cestujících čtyřmístná. Vstupovalo se do ní kruhovými dveřmi na hřbetě trupu za odtokovou hranou křídla. V případě potřeby potřeby bylo možno do tohoto otvoru vestavět kulometné střeliště TT-1 s pohyblivým kulometem ŠKASráže 7,62 mm.
Prototyp vzlétl 16. července 1940[zdroj?!] s pilotem J. O. Fedorenkem, poté následovaly podnikové a státní testy. Další změnou byla pokusná krátkodobá instalace amerického motoru Wright J-6 Whirlwind o výkonu 220 kW s třílistou kovovou stavitelnou vrtulí Hamilton Standard. Oficiální předvedení Š-7 proběhlo 4. října 1940 na říčním přístavu Chimki u Moskvy. V zimě používal lyžový podvozek převzatý z letounu I-15bis. Plánovanou sériovou výrobu překazila německá invaze do SSSR.
Hydroplán byl nejprve používán k civilním účelům (imatrikulace CCCP-359), mezi něž bylo řazeno i zásobování polárních výzkumných stanic. Po vypuknutí války sloužil k převozu raněných či k transportu důležitých zásilek v povodí Volhy, v oblasti měst Saratov, Stalingrad a Astrachaň.
.jpg)
