Češi
1. řada: J. A. Komenský • Jan Hus • František Palacký • J. E. Purkyně 2. řada: Karel IV. • Alfons Mucha • Vratislav II. • Bedřich Smetana 3. řada: Emil Zátopek • Jan Žižka • Prokop Diviš • Svatá Anežka Česká
Populace
10–13 milionů (včetně Moravanů a českých Slezanů)
Země s významnou populací
Česko Česko: 6 372 104[1][p. 1]–9 246 784[2]
USA	1 700 000[3][4]
Německo Německo	603 000
Kanada Kanada	94 805[5]
Izrael Izrael	asi 50 000[6]
Slovensko Slovensko	36 153 (2017)[7]
Spojené království Spojené království	24 000–40 000 (2010–2011)[8]
Austrálie Austrálie	21 196 (2006)[9]
Chorvatsko	9 641 (2011)[10]
Rumunsko	asi 5 800 (2005)[11]
Irsko Irsko	5 451 (2011)[12]
Polsko Polsko	4 727 (2017)[13]
Srbsko Srbsko	1 824 (2011)[14]
Jazyk(y)
čeština
Náboženství
Okrajově katolíci až žádné náb. vyznání

Češi (archaicky Čechové) jsou západoslovanský národ, žijící převážně na území Česka. Významnější české menšiny žijí v Německu, na Slovensku a v Rakousku, častěji se vyskytují i ve Francii, Itálii, Spojeném království, USA, Švýcarsku^[zdroj?], Chorvatsku a na Ukrajině (Volyň). Češi jsou potomky slovanských kmenů, jež v 6. století pronikly do střední Evropy a smísily se zde s dosavadním převážně kelto-germánským obyvatelstvem. Mluví češtinou, která patří mezi západoslovanské jazyky.

Teorie spojuje jméno Čech s kořenem čel-, kde je e původní. Tento kořen je v českých slovech čeleď, člověk (rus. čelovek). Je tu předpokládaný kořen kel/kol-: srov. pokolení, koleno. Původní význam tohoto kořene je ‚rod‘. Ve slovanských jazycích je dost dokladů (člověk, čeleď, člen, pokolení) pro předpoklad, že jméno utvořené z kořene čel- hypokoristickou příponou -chь mělo význam ‚člen rodu, našinec‘; tím by se dal také vysvětlit hypokoristický, „mazlivý“ tvar na -ch.^[15][16][17] Možné jsou ale výklady od slovesa *čechati, *česati, které mohlo znamenat „česat“, „drhnout“ i „bít“, takže čech mohl být „bojovník“.^[17] Nejasné je spojení se slovinským čěh ve významu „pastevec, chlapec“.^[17]

Mužský příslušník českého národa se nazývá Čech, mužští příslušníci českého národa jsou Češi, zastarale Čechové. Ženská příslušnice českého národa je Češka, ženské příslušnice českého národa jsou Češky, zastarale Čechyně.

Cizojazyčné názvy jako Bohemia, Boemia či Böhmen jsou odvozeny od latinského Boiohaemum (Tacitus) – název vznikl složením slov Boia (Bójové) a protogermánského slova *haimaz ve smyslu „vlast, domov“ (srv. dnešní německé Heimat a anglické home).^[18] Název tedy doslovně znamená „vlast Bójů“.^[18] Od tohoto názvu je odvozen i pojem „bohémství“ označující neuspořádaný život. Slovo „bohém“ se začalo používat ve Francii v 19. století, kdy se mladí umělci začali masově stěhovat do sousedství migrujících Cikánů, o nichž se v tehdejší Francii tvrdilo, že přišli z Bohemie, tedy z Čech.^[18][19]

V některých zemích (Srbsko, Rumunsko) byli Češi zváni jako Pémové či Pémci. Toto označení bylo odvozeno od německého Böhmen [bémen].^[20]

Podle mytologického líčení přivedl Čechy z dávné pravlasti Praotec Čech. V čele svého kmene, aby vyhledal zemi zaslíbenou, putuje přes řeky, hory a louky, až dorazí do krajiny nástrojem nedotčené, dojde k hoře Říp uprostřed roviny, vyleze na vrchol a zaplesá: „To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!“ Což je charakteristika Země zaslíbené převzatá ze Starého zákona, kterou Bůh slíbil Mojžíšovi na hoře Sinaj.^[21] Praotec oznámí svému kmeni, že došel svého cíle a dál už se trmácet nemusí, načež vznese případnou otázku o tom, jakže by se ona nově objevená země měla jmenovat. Dlouhou cestou znavený lid se zaraduje a v nadšení, že je konec útrapám, zvolá: „Tvým jménem, tvým jménem ať se země jmenuje.“ A od té doby se Čechám říká Čechy. To je ovšem krajně nepravděpodobné. Čechovi potomci, rod, čeleď by se nazývali jménem utvořeným patronymickou příponou -ici, tedy Češici, resp. Čechovici.^[16]

Slovanské obyvatelstvo přišlo na území Čech a pak Moravy v průběhu 6. století z východu, během stěhování národů. Z prvních staletích není doloženo jejich formování v národy nebo trvalé státní útvary, lze však předpokládat vzájemné působení mezi slovanskými kmeny i vymezování se vůči jiným etnikům, jak je to doloženo v případě Sámovy říše. Jazyková příbuznost později doložená u sousedícího obyvatelstva zařadila obyvatelstvo Čech a Moravy do skupiny Západních Slovanů, nazývaných tak podle oblasti, na které se usadili.

O charakteru slovanského osídlení a formování českého národa před vznikem českého státu (6.–9. století) nevíme vzhledem k nedostatku historických pramenů téměř nic jistého a historici jsou nuceni pracovat s hypotézami na základě nepřímých dokladů a analogií. Jednou z hlavních sporných otázek jsou české kmeny, zda v tomto období tvořilo obyvatelstvo jednu velkou skupinu (teorie jediného kmene) nebo několik skupin (kmenová teorie).

V 19. století přišli historikové (V. V. Tomek) s teorií, že skupiny obyvatel jmenované Kosmovou kronikou jako byli Děčané, Doudlebi, Charváti, Chebané, Litoměřici, Lučané, Zličané, byly jednotlivé kmeny, které teprve v 10. století sjednotili Přemyslovci v jeden celek. Naproti tomu novější teorie reprezentovaná nejvýrazněji Dušanem Třeštíkem předpokládají již od příchodu Slovanů jeden český kmen, v rámci kterého vznikla malá knížectví, jež dala název domnělým kmenům. Tomu odpovídá, že Češi v zahraničí vystupovali jako jeden celek, například při křtu blíže neznámých 14 českých knížat v Řezně v roce 845. Na pevnější sjednocení českého etnika však mělo budování přemyslovského státu od 10. století rozhodující vliv. Jak uvádí D. Třeštík „ Jméno Čechů se objevuje poprvé v I. staroslověnské legendě, tedy v 10. století.“ Do té doby bylo obyvatelstvo české kotliny známo pouze pod názvy „Bohemani“ či „Beuwinitha“ – tedy Winidové (Slované) usídlení na území, které dříve obýval keltský kmen Bójů.

Po připojení Moravy k přemyslovskému státu v první polovině 11. století se začal formovat středověký český „národ“^[22] zahrnující i moravské obyvatelstvo (sjednocené už v první polovině 9. století ve Velkomoravské říši)^[23] a slezské Holasice. Od 13. století započala německá kolonizace českých zemí, jejímž důsledkem bylo takřka celé pohraničí německojazyčné a několik jazykových ostrovů (Jihlavsko, Svitavsko, Praha, Brno, Vyškovsko a mnohá větší města) vzniklo i uprostřed českojazyčné oblasti.

Habsburkové se snažili svou moc v zemích Koruny české upevnit prostřednictvím podpory římskokatolické církve na úkor šlechty. V roce 1618 došlo k povstání českých stavů proti Habsburské vládě, které bylo poraženo v bitvě na Bílé hoře roku 1620. Následující pobělohorské období bylo pozdějšími vlasteneckými autory nazváno „dobou temna“. V důsledku třicetileté války a vyhnání protestantů ze země ztratily české země jednu třetinu obyvatel. Také katolické církvi neloajální česká šlechta byla nahrazena cizinci. Habsburkové následně prosazovali politiku důsledné rekatolizace, jež vedla k obnovení pozic katolicismu a upevnění jejich vlády. V 18. století začal císař Josef II. prosazovat politiku germanizace, jež vedla k ustanovení němčiny jako oficiálního jazyka Rakouské říše a vytlačování češtiny jako mluveného jazyka. O návrat mluvené češtiny mezi široké masy obyvatel se v průběhu národního obrození snažila skupina „národních buditelů“. Proces národního obrození dospěl až k politickým požadavkům vůči Habsburské monarchii, které se týkaly jazykových a občanských práv. Tyto požadavky byly splněny pouze částečně, což vedlo k sílící nespokojenosti obyvatel. Tato nespokojenost byla navíc zesílena důsledky první světové války.

Po roce 1918 byl politickým působením proponován československý národ. Po vzniku Československa k tomu vedla především snaha o vytvoření většinově národního státu v národnostně rozrůzněném prostředí.

Češi hovoří češtinou, západoslovanským jazykem, který má celosvětově 12 milionů mluvčích. Jde o flektivní jazyk, vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a časování. K písemným záznamům používá latinku, obohacenou o znaky s diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk, opozice délky samohlásek a specifická souhláska /ř. Čeština je užívána jako oficiální jazyk v Česku a Evropské unii, také je vzájemně srozumitelná se slovenštinou a lužickou srbštinou.

Moderní genetické výzkumy zjistily, že Češi pochází z několika pravěkých migračních vln.^[24][25] Na původu Čechů, stejně jako většiny moderních Evropanů, se podílely tři pravěké populace^[26]: mezolitičtí lovci a sběrači pocházející z kromaňonské populace, která obývala Evropu během poslední doby ledové, dále neolitičtí zemědělci, kteří se do Evropy začali stěhovat před 9000 lety z Anatolie během neolitické revoluce v zemědělství a ve střední Evropě vytvořili kulturu s lineární keramikou, a nakonec pastevci jámové kultury, kteří se stěhovali z pontsko-kaspické stepi ve východní Evropě v souvislosti s indoevropskými migracemi před 5000 lety.^[27][28][29] Podle některých vědců byla kultura se šňůrovou keramikou, která vzešla z migrace lidu jámové kultury, společným předkem pro pozdější keltské, germánské, baltské, slovanské a možná i některé italické indoevropské jazyky.^[30]

Podle moderních genetických výzkumů jsou Češi potomci zejména Slovanů, Germánů a Keltů, kteří v průběhu tisíciletí obývali území dnešního Česka. Geneticky je obyvatelstvo Česka v porovnání s některými jinými zeměmi velmi pestré a zahrnuje kromě 35 procent slovanské populace také třetinu populace s germánsko-keltským původem, 10 procent populace s nordickým (skandinávským) původem a další mají původ například židovský, jihoevropský nebo i sibiřský.^[31] Podle jiného výzkumu je etnogeneze Čechů dotčena slovanským původem z 51 procent a zbytek je tvořen románským, germánským, židovským, ugrofinským nebo jihokavkazským původem.^[32]

Češi mají vysokou frekvenci výskytu haploskupiny R1a – 34,2 %.^[33] Vysoký výskyt této haploskupiny existuje mezi slovansky mluvícími národy ve střední a také ve východní Evropě.^[34] Podle studií má pak 22 %^[35] až 35,6 %^[36] českých mužů západoevropskou Y-DNA haploskupinu R1b, která je mezi Slovany vzácná.^[35][36] Dle studií má 11 %^[35] až 13 %^[36] Čechů nordickou haploskupinu I1.^[35]

Dle České Y-DNA databáze byla na základě dostupných vzorků ke dni 23. ledna 2020 četnost SNP haploskupin u Čechů následující: R1a 37%, R1b 26%, I2 10%, I1 7%, E1b1b 6%, G2a 4%, J2 3%, N 1%, J1 1%. [2]

Na základě nejnovějších poznatků je pak zastoupení Y-DNA haploskupin v české populaci následující: R1a 38,5%, R1b 26,5%, I2 10,4%, I1 7,1%, E1b1b 6,4%, G2a 4%, J2 3,1%, N 1,1%, J1 1,1%[3] Archivováno 30. 5. 2022 na Wayback Machine.

U Čechů byla také zjištěna vysoká frekvence mutace G551D genu CFTR, způsobující cystickou fibrózu. Podobně vysoké frekvence byly zjištěny v Rakousku a v keltských oblastech ve Walesu, Skotsku, Cornwallu, Irsku a Bretani.^[37]

Většina Čechů tvoří obyvatelstvo Česka. Při sčítání lidu v roce 2011 se k české národnosti přihlásilo 6 732 104 osob, tedy 63,4 % obyvatel země.^[38] Oproti sčítání lidu z roku 2001 to znamená značný pokles, způsobený především nevyplněním nepovinné kolonky národnost.

• 
  Sčítání lidu roku 1991
• 
  Sčítání lidu roku 2001
• 
  Sčítání lidu roku 2011

Podle odhadů dnes žije mimo území Česka 2,5 milionu Čechů.^[39] Ve Spojených státech se k české národnosti hlásí až 1,7 milionu lidí,^[40] jenže jde spíše o uvedení původu, protože k češtině jako mateřskému jazyku se přihlásilo méně než 350 tisíc lidí.^[41] V roce 2020 se k českému původu přihlásilo 1,3 mil. obyvatel USA (870 tis. jako primární původ, 651 tis. jako sekundární původ), další 280 tis. se přihlásilo k československému původu.^[42]

Podobná situace je v Kanadě, kde žije až 100 tisíc Čechů, ale češtinu ovládá méně než 24 tisíc lidí. Další největší české diaspory jsou v sousedních státech Česka v Rakousku a Slovensku, kde žije pod 40 000 Čechů.^[7][43] V žádném státě s výjimkou Česka netvoří Češi více než 1% obyvatelstva.

Vrchol české migrace na Ukrajinu přišel během průmyslové revoluce v letech 1868 až 1880 a směřoval do oblasti Volyně. Před repatriací do Československa v roce 1947 žilo na Volyni 40 000 Volyňských Čechů v 647 čistě českých i etnicky smíšených obcích.^[44] Po převzetí moci bolševiky v Rusku proběhla v sovětské části Volyně kolektivizace zemědělství během níž byla Čechům půda zabavena. Za druhé světové války tvořili Volyňští Češi v roce 1944 podstatnou část 1. československého armádního sboru.^[45] Po válce proběhly rozsáhlé repatriace Volyňských Čechů do Československa. Na počátku 90. let bylo v důsledku Černobylské havárie dalším Volyňským Čechům umožněno vrátit se do vlasti.

Největší česká diaspora je v současnosti ve Spojených státech. K českým kořenům se zde hlásí téměř 1,5 milionů obyvatel. První českou migrační vlnou na území budoucích Spojených států byl příchod Moravských bratři, pokračovatelů Komenského Jednoty bratrské v první polovině 18. století. Čeští imigranti ve Spojených státech také založili mnoho osad ve státech Pensylvánie, Severní Karolína, Nebraska, Texas, Oklahoma a Illinois. Největším městem s českou populací se po Praze a Vídni stalo Chicago.

Významné skupiny obyvatel českého původu mají v Jižní Americe Argentina, Brazílie a Paraguay. V roce 1956 se pravnuk českého emigranta Juscelino Kubitschek de Oliveira stal 24. prezidentem Brazílie, který mimo jiné stanovil jako cíl vytvoření nového hlavního města Brasília. V Paraguayi se k české komunitě hlásí asi tisíc osob.

Z evropských zemí žije velká skupina lidí českého původu v Chorvatsku, v roce 2011 se k ní hlásilo necelých 10 tisíc osob^[10]. V Rumunsku se počet občanů českého původu v roce 2005 odhadoval na 5 800^[11] lidí, kteří na etnicky pestrém území Banátu udržují české tradice. V Srbsku, většinou v oblasti Banátu, jehož významná část leží v Srbsku, podle sčítání z roku 2011 žije 1824 Čechů. V polském Zelově se k české národnosti hlásí asi 500 obyvatel, kteří jsou potomky českých pobělohorských exulantů.

• FIALOVÁ, Ludmila; HORSKÁ, Pavla; KUČERA, Milan a kol. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1998. ISBN 80-204-0720-0. 
• HEJDÁNEK, Ladislav, filosofické texty pojednávající o Češích a jejich úkolech do budoucna Archivováno 10. 4. 2020 na Wayback Machine..
• HOLÝ, Ladislav. Malý český člověk a velký český národ : národní identita a postkomunistická transformace společnosti. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. ISBN 80-85850-97-4. S. 209. 
• HUBINGER, Václav; HONZÁK, František; POLIŠENSKÝ, Jiří. Národy celého světa (Malé encyklopedie). Praha: Mladá fronta, 1985. 
• KORČÁK, Jaromír. Etnický profil našeho národa. Praha: Václav Petr, 1940. Dostupné online. 
• MASARYK, Tomáš Garrigue. Česká otázka. Praha: Melantrich, 1969 (první vydání z roku 1895). 
• ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Stručně o pobělohorských exulantech. 1. vyd. Praha: Kalich, 2005. 143 s. ISBN 80-7017-022-0. 
• TŘEŠTÍK, Dušan. Češi a dějiny v postmoderním očistci. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-786-5. 
• TYRŠOVÁ, Renáta. Lidový kroj v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha: Topič, 1918. Dostupné online. 
• WIESNER, Ivo. Národ v lénu bohů. Ústí nad Labem: AOS, 2009 (Vyd. 4.). ISBN 978-80-86063-79-9. 

• Obyvatelstvo Česka
• Moravané
• Slezané
• Česká diaspora
• Pémové
• Pémci
• Největší Čech

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Češi na Wikimedia Commons
• Téma Češi ve Wikicitátech
• Čechové či Češi? – jazykovědný rozbor V. Flajšhanse v časopise Naše řeč 16/1932