Češi jsou v Bosně a Hercegovině nevelkou národnostní menšinou. Podle sčítání z roku 2013 v zemi žilo 239 osob, které se přihlásily k českému původu.^[1] Zejména v poslední čtvrtině 19. století však česká komunita výrazně ovlivnila bosenské společenské prostředí.

Od 15. století byla oblast Bosny obsazena a islamizována Osmanskou říší, a Češi, podobně jako další křesťanské národy Evropy, se tak v případě přesídlování z českých zemí usazovali v chorvatské Slavonii, Banátu či Bulharsku, tedy oblastí s většinově slovanským obyvatelstvem u tehdejších hranic s Osmanskou říší. Roku 1878 pak bylo na Berlínském kongresu rozhodnuto o záboru Bosny a Hercegoviny Rakouskem-Uherskem a jeho armáda následně zahájila vojenskou kampaň k obsazení země a potlačení odporu muslimských povstalců. Tažení se účastnilo také několik českých a moravských pluků. Z jejich účasti v bitvě u Maglaje v srpnu 1878, kdy byly rakousko-uherské jednotky překvapeny a došlo k nepřehledné bojové vřavě, posléze zlidověl výraz pro zmatek či nepořádek, maglajs.^[2]

Po začátku rakousko-uherské okupace země roku 1878 byli Češi jedním z prvních a nejčetnějších přistěhovalců z Rakouska-Uherska, mj. i díky vzájemné národnostní a jazykové vazbě slovanských kořenů. Za účelem modernizace země sem pak vídeňská vláda veřejně zvala a vysílala odborníky a kvalifikované pracovníky k práci v Bosně. Rovněž zde byly zdarma nabídnuty pozemky k hospodaření.^[3] Nově příchozí Češi následně výrazně přispěli k hospodářskému, městskému a kulturnímu rozvoji země. Přicházeli sem úředníci, soudci, administrativní pracovníci, řemeslníci všech profesí, bankéři, restauratéři, lékaři, lékárníci, učitelé, geometři či hudebníci.^[3][4] Pomáhali zde mj. zprovozňovat četné průmyslové či důlní provozy, budovat silniční, železniční a telekomunikační infrastrukturu.

Většina ze zde usazených Čechů nich žila v Sarajevu a taktéž Banja Luce, kde dle statistik z roku 1895 zde byl každý pátý obyvatel byl Čech.^[3][4] Další české komunity byly také v Bosanském Brodě, Derventě, Mostaru, Usoře, Tuzle či Zenici. Zakládány zde ale byly taktéž vlastní venkovské osady: v Mačino Brdo u Prnjavoru, Nova Ves u Srbace,^[5] Nova Topola či Vranduk. Zemědělsko-těžařsko-správní česká kolonie vyrostla také v Prijedoru, ve zdejším katolickém kostele byly slouženy mše v češtině. V čase nejintenzivnější migrace se během pouhých dvou let do Bosny a Hercegoviny přistěhovalo více než 7 000 Čechů, převážně katolíků,^[6] do druhé světové války tu zde pak žilo asi šest tisíc Čechů.^[4]

Výraznou osobou zdejší české přítomnosti byl architekt Karel Pařík,^[7] působící v Bosně od roku 1884 až do své smrti v roce 1942. Za svou kariéru zde provedl přes 150 realizací, především v Sarajevu, včetně řady rozsáhlých státních a administrativních budov.^[8] Z dalších architektů zde mj. působili Karel Pánek, Josef Pospíšil, František Blažek či Josef Pospíšil. Muzejník František (Franjo) Fiala provedl několik významných archeologických terénních průzkumů, které následně dopomohly k identifikaci neolitické tzv. Butmirské kultury.^[9] V Sarajevu pracovali čeští fotografové František Topič, mj. první knihovník a správce knihovny bosenského Národního muzea,^[10] či Rudolf Bruner-Dvořák.^[11] V Bosně rovněž pobývali mj. spisovatel Josef Holeček či folklorista Ludvík Kuba.^[8]

K prudkému poklesu počtu bosenských Čechů došlo po drastických událostech druhé světové války v zemi a následného období po tzv. Rezoluci Informbira v tehdejší Socialistické federativní republice Jugoslávie, které byla Bosna a Hercegovina součástí. Kvůli rozkolu mezi Titovou Jugoslávií a zemí Východního bloku došlo na přelomu 40. a 50. let 20. století k politickému rozkolu, kvůli kterému musela většina Čechů Bosnu proti své vůli opustit, jejich půda byla následně znárodněna a jimi vlastněné podniky byly uzavřeny. Jejich počet v zemi pak klesl na 1 987, řada z nich byla asimilována uzavřením smíšeného česko-bosenského manželství. Blízkost s katolickými Chorvaty rovněž přispěla k chorvatizaci části zdejších Čechů.

Při sčítání lidu v Jugoslávii v roce 1991 bylo v Bosně a Hercegovině evidováno 639 osob českého původu. Ještě před začátkem války v Bosně se v kostele ve městě Prijedor sloužily mše v češtině, kostel byl však začátkem roku 1992 v rámci válečných událostí zbořen. I po skončení války zůstaly v zemi některé osoby a rodiny českého původu, mj. v Sarajevu, Banja Luce, Prijedoru, Zenici a Prnjavoru, dále v obcích v Mačino Brdo u Prnjavoru a Nova Ves.^[3]

Bosenští Češi po celé zemi také zakládali vlastní kulturní a umělecké spolky. Sdružení s názvem Češka beseda nadále funguje v Sarajevu a Banja Luce.^[4] Tyto spolky jsou rovněž provázány s českými krajanskými spolky v Chorvatsku.

Roku 2015 vyšla v nakladatelství Matica hrvatska v Sarajevu kniha s názvem Česi u Sarajevu, věnující se české imigraci a asimilaci v Bosně a Hercegovině a Chorvatsku. ^[6]

• Alois Studnička (1842–1927), teoretik umění, rytec a pedagog
• Karel Pařík (1857–1942), architekt působící téměř celý život v Sarajevu
• František Topič (1857–1938), muzejník, knihovník a fotograf
• Karel Pánek (1860–19??), architekt, zeť Karla Paříka
• Josef Pospíšil (1868–1918), architekt
• Franjo Fiala (1861–1898), chemik, muzejník a archeolog
• Rudolf Bruner-Dvořák (1864–1921), reportážní fotograf

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Česi u Bosni i Hercegovini na chorvatské Wikipedii.

• MATUŠEK, Josef a Svaz Čechů v Republice Chorvatsko. Češi v Chorvatsku. Daruvar: Jednota, 1994, s. 55. ISBN 953-96028-1-5. Dostupné online

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Češi v Bosně a Hercegovině na Wikimedia Commons
• Česko-bosenskohercegovinské vztahy - Ministerstvo zahraničních věcí ČR
• Česká beseda Sarajevo
• Češi - Svaz národnostních menšin BiH
• Diplomová práce Češi v Bosně a Hercegovině v roce 1945-1992