Nejstarší doklady použití slova „Slovák“ s národním významem jsou z 15. století, v naprosté většině ovšem s významem Slovan. Jako nejstarší doklad je uváděn Slovník Velešínův, kde je tímto slovem překládán latinský výraz sclavus. Hojné doklady z 15. století pro Slovák a Slováček jsou jména osob z různých krajů Čech. Ve významu „Slované“ se slovo „Slováci“ hojně vyskytuje od 16. století až do začátku 19. století v Čechách, na Slovensku ojediněle i později, například u Hurbana Vajanského a Hviezdoslava.[9] V nejstarších dokladech, v nichž lze tušit označení obyvatel slovenského území, se dnešní Slovaci nazývají „Slované“: například „slovyenyn sclavus“ v Prešpurském slovníku. Slovanští i neslovanští spisovatelé uherského původu je od 17. století do konce 18. století nazývají „Slavi (a Bohemi)“, „Slavi seu Bohoemi“, „Hungaro-Slavoni“, „Bohemo-Slavi“, „Bohoemi Slavi“, „Slavi Bohemi“, „böhmische Slaven“.[9]
Z období přelomu 15. a 16. století jsou však v české literatuře i tři doklady, kde „Slováci“ znamenají asi i dnešní Slováky. Podle mínění Alberta Pražáka se však tento název ustálil až za Bernoláka. Bohuslav Havránek si však myslel, že název „Slováci“ ve významu kmenovém byl nepřetržitě znám a ustaloval se již dříve, a polemizuje tak s Pražákovým názorem, že výraz Slovák začíná v 16. století výhradním názvem pro všechny Slovany. V 17. století je doloženo označení „Schlowaken“ pro obyvatele Trnavska a také Komenský mluví o území slovenském „v Slovácích, do Slovák“, tak jako se v češtině vůbec nazývaly kraje podle obyvatel.[9]
Slovenské území netvořilo od začátku 12. století správní celek. Obvykle se nazývala Hungaria superior (Horní Uhry), Pannonia, Superior Pannonia, někdy i Sclavonia, Sklavonia, Windenland[10], Windishenland[11] (přeložitelné jako Slovensko, slovenská země, nebo taky Slovansko, slovanská země). Za první doložený výraz ve tvaru "Slovensko" se považuje žádost broumovského panství z roku 1675, adresované hejtmanovi kraje v Uherském Hradišti. Tam stojí: ...aby místa a chotary od Slovenska jsouci, pfehlédnuté byly.[12][13]
Pro Slováky (Semian, Krman i Palkovič) Slovensko nebo Slovansko znamenalo Slavonii. Kolísání mezi slovy Slovensko a Slovansko a mezi užším významem (Horní Uhry) a širším (všechny slovanské země) odstranili až Štúrovci.[9]
Řeč podtatranských obyvatel se nazývala nejčastěji lingua slavonica, slovenská (slovanská), jindy také bohemica, česká, česká nebo slovanská, slovenská nebo česká (windisch, slowakisch, böhmisch) atp. Mezi těmito názvy nebylo významového rozdílu. Slovenskou řečí psali své knihy české, někdy trochu poslovenštěné, a českou řeč nazývali svou vlastní řečí mateřinskou — v trnavském tisku charvatském z roku 1694 „vu Česke Ternave“, Albert Pražák uvádí i nesčetné další příklady.[9]
Ve starém českém jazyce byla slova slovenský, slovanský a český synonymy. Český jazyk je nazýván od Kosmasa počínaje lingua sclavonica, slovenský, slovanský, český a slovanský až do 18. století. Od konce 18. století a ještě na začátku 19. století u Čechů a Slováků slovenský znamená to, co dnešní slovanský. Slovenský a slovanský byla synonyma, stejně jako byla synonymy obyvatelská jména jako Slovák, Slověnín, Slověné, Slovan.[9] V legendě o svatém Prokopu se výraz „slovenský“ ve významu „český“ objevuje na pravých i na interpolovaných listech: „jáz chci pověděti o dědicěvi slovenském, číš o Prokopovi svatém, jenž sě jest v Čechách narodil“, „Svatý Prokop jest slovenského roda nedaleko ot Českého Broda“.[9]
Složená slova typu „československý“ vznikala zvláště hojně na začátku 19. století a zejména na Slovensku, aby (pod vlivem latinských názvů) označovala jednotu. Čechoslovan je doložen v Počátcích českého básnictví z roku 1818, slovo Československo utvořil Jozef Miloslav Hurban pro Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko roku 1839. První stopu myšlenky na odluku slovenštiny od češtiny našel Albert Pražák roku 1837 v Hurbanově dopise Gajovi, rozhodnutí klade do počátku roku 1843, přičemž za hlavní považuje pohnutku politickou, nikoliv filologickou: Štúr chtěl osamostatněním slovenštiny dokázat Maďarům, že se nespojuje politicky s Čechy k vlastizrádným cílům, že je tedy domorodý vlastenec a že smí pro svůj lid žádat v Uhrách politická práva, zároveň s účelem získat účinnou a přípustnou zbraň proti maďarizaci, zároveň je v tomto kroku hledáno i zaměření proti česky orientovaným luteránům.[9]
Originální všestrannou osobností 18. století byl dobrodruh a cestovatel Móric Beňovský. Slavným vojevůdcem v rakouské armádě se v té době stal Andrej Hadik, slavným zbojníkem pak Juraj Jánošík, z něhož se nakonec stal slovenský národní symbol. I ve 20. století se několik Slováků proslavilo se zbraní v ruce. Josef Gabčík s dalšími československými vojáky provedl atentát na nacistického pohlavára Reynharda Heydricha, generál Ján Golian byl vojenským velitelem Slovenského národního povstání roku 1944. Prvním slovenským kosmonautem se stal Ivan Bella.
Prvním velkým vědcem, který se dá považovat za slovenského, byl lékař Ján Jesenský. Zakladatelem moderní slovenské vzdělanosti byl osvícenec Matej Bel. Největších úspěchů dosáhl fyzik a vynálezce Aurel Stodola, který rozvinul technologii parních turbín. K rozvoji optiky výrazně přispěl Josef Maximilián Petzval. Na konstrukci padáku pracoval Štefan Banič. Průkopníkem bezdrátové telekomunikace byl Jozef Murgaš. Astronom Peter Kušnirák objevil přes 230 planetek. V Bratislavě se narodil německý nositel Nobelovy ceny za fyziku a nacistický exponent Philipp Lenard.
Nejznámějším výtvarným umělcem se slovenskými kořeny byl bezpochyby zakladatel pop artu Andy Warhol.
Nejvýznamnějšími slovenskými hudebními skladateli jsou Eugen Suchoň a Ján Cikker. Výrazně se prosadila i operní pěvkyně Edita Gruberová.
Ján Kadár je prvním a dosud jediným Slovákem, který získal filmovou cenu Oscar. K tzv. československé nové vlně patřil Štefan Uher. Originální vizuální výraz našel Juraj Jakubisko. V Hollywoodu se prosadil Ivan Reitman, režisér mnoha populárních komedií (Krotitelé duchů, Dvojčata, Policajt ze školky, Junior aj.)
↑ Population by ethnic minorities in Hungary. www.nepszamlalas.hu [online]. [cit. 2012-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-09-27.
↑ Transindex.ro. recensamant.referinte.transindex.ro [online]. [cit. 14-12-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 09-11-2013.
↑LUKAČKA, Ján. Podoby stretnutí a komunikácie v stredovekom me [online]. [cit. 2021-08-23]. Dostupné online.
↑RICHENTAL, Ulrich von, approximately. Kostnická kronika : historické rozprávanie o meste, ktoré sa stalo stredom Európy a čo to znamenalo pre Slovákov a Čechov. Vyd. 1. vyd. Budmerice: Vydavatelʼstvo Rak 311, [1] pages s. Dostupné online. ISBN978-80-85501-42-1, ISBN80-85501-42-2. OCLC977966870
↑UHLÁR, Vlado. O pôvode názvov Slovák, Slovensko a slovenčina. Kultúra slova [online]. Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra SAV [cit. 23.8.2021]. Dostupné online.
↑ České země a Slovensko (1620-1750) : studie z dějin politických, hospodářských a interetnických vztahů. digilib.phil.muni.cz [online]. [cit. 2021-08-23]. Dostupné online.
Literatura
TYRŠOVÁ, Renáta. Lidový kroj v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha: Topič, 1918. Dostupné online.
