Kvalifikace mužské dvouhry se účastní sto dvacet osm tenistů. Šestnáct z nich postupuje řádně do hlavní soutěže, která se hraje vyřazovacím systémem na tři vítězné sety. V pavouku je sto dvacet osm hráčů, od roku 2001 s třiceti dvěma nasazenými. V roce 1971 byl zaveden tiebreak, jenž se od sezóny 2019 začal hrát i v páté rozhodující sadě. Od roku 2022 má charakter supertiebreaku do 10 bodů.
Historie
Wimbledon je jedním ze čtyř Grand Slamů tenisové sezóny, probíhající poslední červnový a první červencový týden. Od roku 1987 je opět třetím majorem sezóny a od roku 1988 jediným, který se koná na travnatých dvorcích.[2] Mezi lety 1915–1918 a 1940–1945 se nekonal v důsledku dvou světových válek. V roce 2020 byl jako jediný z grandslamů zrušen kvůli pandemii covidu-19.[3]
Herní formát
Od premiérového ročníku 1877 prošla wimbledonská pravidla mužské dvouhry několika změnami. V letech 1877–1921 byl uplatněn systém kvalifikačního turnaje – tzv. All Comers' Singles, do nějž nastupovali všichni tenisté vyjma obhájce titulu.[4] Ten pak sehrál s vítězem kvalifikace tzv. vyzývací finále (challenge round), kdy v celém turnaji odehrál jediný zápas.[4] V případě absence obhájce se vyzývací finále nehrálo a trofej připadla vítězi kvalifikační soutěže. Tato varianta nastala šestkrát v letech 1879, 1887, 1891, 1895, 1907 a 1908. Systém vyzývacího finále organizátoři opustili v roce 1921 a od následujícího ročníku se z obhájců titulu stali řadoví účastnící nastupující do prvního kola.[5] Nasazování bylo zavedeno v roce 1927.
Od prvního ročníku se utkání hrají na tři vítězné sety. Mezi lety 1877–1883 připadly sety za stavu gamů 5–5 vítězi následující hry, vyjma finále kvalifikačního turnaje a vyzývacího finále, kde pro výhru bylo třeba dosáhnout dvougamového rozdílu. Mezi roky 1884–1970 byl ve všech sadách praktikován formát nutnosti zisku rozdílu dvou her. V sezóně 1971 byl zaveden standardní tiebreak, v němž hráč musel získat alespoň sedm míčů při minimálním dvoubodovém rozdílu. V sezónách 1971–1978 byla zkrácená hra uplatňována až za stavu 8–8 na gamy. Od roku 1979 se konala při poměru her 6–6. Do roku 2019 nebyl tiebreak hrán v rozhodujícím setu.[5][6][7] Kvůli nadměrné délce zápasů však byl do páté sady zařazen za stavu her 12–12.[8] Se sjednocením ukončení rozhodujících setů na všech grandslamech ze strany ITF byla v roce 2022 za stavu 6–6 na gamy implementována zkrácená hra do 10 bodů s dvoubodovým rozdílem.[9][10]
Pohár pro vítěze
Vítěz získává putovní pohár „Gentlemen's Singles Trophy“ udělovaný od roku 1887, jenž nahradil předchozí poháry „Field Cup“ (1877–1883) a „Challenge Cup“ (1884–1886). Vyryta jsou na něm jména všech šampionů. Od roku 1949 si vítěz odváží ¾ repliku z pozlaceného stříbra.[11]
Rekordy
V rané fázi amatérské éry, se systémem vyzývacího finále, vytvořil rekord sedmi tituly Brit William Renshaw (1881–1886, 1889). Z toho však pouze dvakrát prošel celou soutěží od prvního kola. Jako jediný dokázal ovládnout šest ročníků v řadě. Po zrušení vyzývacího finále si stále v amatérském období (1922–1967) odvezl nejvyšší počet tří trofejí Brit Fred Perry (1934–1936), a to bez přerušení.
Po otevření grandslamu profesionálům v roce 1968 získal rekordní počet osmi titulů Švýcar Roger Federer (2003–2007, 2009, 2012, 2017), který se Švédem Björnem Borgem (1976–1980) sdílí rekordní zápis v počtu pěti triumfů v řadě. V letech 2003–2009 se Federer probojoval do sedmi finále za sebou, čímž překonal šest účastí Borga z ročníků 1976–1981. Švýcar se také objevil v nejvyšším počtu dvanácti finále. Švéd drží rekordní šňůru 41 zápasové neporazitelnosti.[12] Bez ztráty setu turnajem v otevřené éře prošli pouze Borg (1976) a Federer (2017).[13]
Nejmladším šampionem se v roce 1985 stal Němec Boris Becker, když zvítězil ve věku 17 let a 7 měsíců.[2] Jako nejstarší se do statistik zapsal Brit Arthur Gore, který ovládl ročník 1909 ve věku 41 let a 6 měsíců. Druhým v pořadí je 37letý Bill Tilden, jenž triumfoval v roce 1930.[14] V open éře se nejstarším šampionem stal v ročníku 2017 Roger Federer, jemuž bylo 35 let a 342 dní. Nejstarším finalistou v tomto období je Australan Ken Rosewall. O titul si zahrál ve Wimbledonu 1974, kdy mu bylo 39 let a 246 dní.[15][14] Jedinými nenasazenými šampiony, od počátku nasazování v roce 1927, jsou Boris Becker (1985) s Chorvatem Goranem Ivaniševićem, který v roce 2001 jako jediný ovládl grandslamovou dvouhru z pozice hráče na divokou kartu i jako nejníže postavený, 125. tenista žebříčku ATP.[16]
Nejkratší fínále se konalo v roce 1881. William Renshaw v něm za 36 minut ztratil pouze dva gamy s Johnem Hartleym.[4][17] Naopak nejdelší se stala pětisetová bitva v roce 2019, v níž Srb Novak Djoković zdolal Federera po odvrácení dvou mečbolů až v tiebreaku páté sady hrané za stavu gamů 12–12. Celková délka 4 hodiny a 57 minut o devět minut překonala předchozí rekord mezi Federerem a Nadalem z roku 2008.[18][19] V amatérské éře, do roku 1967, připadl primát nejdelšího finále duelu mezi Drobným a Rosewallem z roku 1954, s délkou 2 hodin a 35 minut.[4]
Za nejlepší tenisty světa v průběhu dvacátého století, kteří ve Wimbledonu nikdy nezvítězili byli považování trojnásobný finalista Gottfried von Cramm ve 30. letech,[4] čtyřnásobný finalista Ken Rosewall v 50.–60. letech[4] a dvojnásobný finalista Ivan Lendl v 80. letech.[21][22]
↑Sidney Wood vyhrál finále bez boje, když do něj Frank Shields nenastoupil pro poraněné koleno ze semifinálového duelu. Američtí funkcionáři mu doporučili nehrát, aby stihl o dva týdny později mezipásmové finále Davis Cupu v Paříži proti Velké Británii, v němž nastoupil do obou dvouher.[26][4]
↑ History. www.wimbledon.com [online]. [cit. 2022-07-08]. Dostupné online. (anglicky)
↑ ab Becker becomes youngest player to win Wimbledon. Tennis Majors [online]. 2022-07-07 [cit. 2022-07-08]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Slavný Wimbledon letos nebude. Pořadatelé ho zrušili kvůli koronaviru. Deník.cz [online]. 2020-04-01 [cit. 2022-07-08]. Dostupné online.
↑ abcdefghiLICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. Praha: Olympia, 1985. Kapitola Wimbledon, s. 331–341.
↑ abBARRETT, John. 100 Wimbledon Championships: A Celebration. [s.l.]: Collins Willow, 1986. ISBN978-0-00-218220-1.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ROBERTS, John. Tennis: Fast, fan friendly - but full of faults [online]. The Independent, 1998-08-05 [cit. 2009-06-24]. Dostupné online.
↑Breaking with tradition [online]. The Age Company Ltd, 2004-01-25 [cit. 2009-07-27]. Dostupné online.
↑iDNES.cz, ČTK. Ve Wimbledonu skončí tenisové maratony. Za stavu 12:12 přijde tie-break. iDNES.cz [online]. 2018-10-19 [cit. 2022-07-07]. Dostupné online.
↑SHITOLE, Sarthak. Massive rule change to Grand Slams as 10-point tiebreaker to be played at all majors starting from 2022 French Open. FirstSportz [online]. 2022-03-16 [cit. 2022-07-08]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Grandslamové turnaje otestují jednotný tie break do deseti bodů v pátém setu. Sport.cz [online]. 2022-03-16 [cit. 2022-07-08]. Dostupné online.
↑MAJUMDAR, Subhashish. Where does Novak Djokovic's current unbeaten run at Wimbledon rank in the tournament's history?. Sportskeeda.com [online]. 2022-07-04 [cit. 2022-07-08]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Federer Claims Historic Eighth Wimbledon Title. ATP Tour, Inc. [online]. 2017-07-16 [cit. 2022-07-08]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Wimbledon final 2017: Roger Federer vs Marin Cilic, records at Swiss master’s mercy in decider. Fox Sports [online]. 2017-07-14 [cit. 2022-07-08]. Dostupné online. (anglicky)
↑BRENNAN, Feargal. Who is Ryan Peniston? Full list of British wild cards at Wimbledon 2022. www.sportingnews.com [online]. 2022-06-28 [cit. 2022-07-08]. Dostupné online. (anglicky)
↑MANUEL, Dave. What Was The Shortest Tennis Match Ever?. www.sports-king.com [online]. 2022-05-09 [cit. 2022-07-08]. Dostupné online. (anglicky)
↑Luboš Zabloudil. Djokovič ve finále Wimbledonu opět udolal Federera, 16. titul z grandslamu má po přežití mečbolů [online]. TenisPortal.cz, 2019-07-14 [cit. 2022-07-08]. Dostupné online.
↑ Why are left-handers more likely to win Wimbledon?. BBC Teach [online]. [cit. 2022-07-08]. Dostupné online. (anglicky)
↑JAIN, Rajat. Ivan Lendl: Greatest Grass-Court Player Never to Win Wimbledon. Bleacherreport [online]. 2009-04-25 [cit. 2022-07-08]. Dostupné online. (anglicky)
↑CAMBERS, Simon. Wimbledon the one crown to elude Lendl. www.wimbledon.com [online]. 2012-06-15 [cit. 2022-07-08]. Dostupné online. (anglicky)