Číslovky za jmény panovníků se vztahují k titulu českého knížete či krále. Skutečnému pořadí však číslování neodpovídá u jména Ferdinand, jelikož Ferdinand IV. na trůn nikdy nenastoupil, a u jmen Karel a Matyáš, kde se tradičně nezapočítávají vzdorokrálové Matyáš a Karel III. Albrecht.
Synovec Mojmíra I. V roce 846, pravděpodobně po Mojmírově smrti, byl na velkomoravský stolec dosazen Ludvíkem Němcem, panovníkem východofranské říše.[1] Na Moravu přišli na jeho žádost misionáři Cyril a Metoděj.[2] Svého nástupce Svatopluka vydává Frankům, kteří na Moravu dosazují své místodržitele Viléma a Engilšalka.
Synovec Rostislava, původně nitranský údělník. Propuštěn z franského zajetí, aby potlačil vzpouru Moravanů. Po návratu se však dává na Slavomírovu stranu a přebírá od něj vládu. Stává se nejvýznamnějším panovníkem Velkomoravské říše, ve středověku byl proto označován za krále. Vyhání žáky sv. Metoděje a zavádí na Moravě západní křesťanství.
Syn Svatopluka I. Po roce 906 o Mojmírovi II. historické prameny mlčí, předpokládá se tedy, že zemřel právě toho roku. Jeho bratr Svatopluk byl údělníkem v Nitře (jako Svatopluk II.).
Původ neznámý, snad Přemyslovec. Podle Kristiánovy legendy svrhl knížete Bořivoje, jelikož nesouhlasil s velkomoravskou nadvládou. O dva roky později byl za pomoci Svatoplukových vojsk sesazen.[8][9]
Mojmírovec. Po smrti svého chráněnce Bořivoje I. na krátkou dobu opět převzal vládu (nárok na české území byl potvrzen Arnulfem Korutanským v roce 890).
Svatý Václav. Syn Vratislava I., patron přemyslovské dynastie a české země.[11] Ve starší literatuře se často udává jako rok jeho smrti 929,[12] většina soudobých vědců se ale již kloní k roku 935.[13]
Syn Vratislava I., bratr svatého Václava. Boleslav I. je někdy považován za zakladatele české státnosti: ražba mince,[14]hradská soustava, územní expanze – severní část Moravy, Horní Slezsko, Krakovsko a Červené hrady (Halič) – a centralizace.
Syn Boleslava I. Ještě rozšířil území zděděná po svém otci, ale ke sklonku vlády nedokázal zabránit jejich ztrátě ve prospěch Polska. VyvražděniSlavníkovci, čímž dokončeno sjednocení Čech.[15] Po jeho smrti přichází státní úpadek a boj o trůn mezi jeho třemi syny.
Podruhé na trůně, roku 1003 Boleslavem Chrabrým znovu dosazen. Nařídil vraždění Vršovců; to vyvolalo povstání. Boleslav Chrabrý povolal svého chráněnce do Polska, oslepil jej a uvěznil.
Piastovec, polský kníže, zvaný Chrabrý. Syn polského knížete Měška I. a Přemyslovny Doubravky, dcery Boleslava I. Na jaře 1003 vpadl do Čech, které ovládal do podzimu 1004.
Nejmladší syn Boleslava II. Na jaře 1012 se zmocnil vlády v Čechách, Jaromír uprchl. V letech 1019/1029 (datace je nejistá) postupně dobyl na Polácích Moravu, která od té doby byla trvalou součástí českého státu.
Potřetí na trůně. Když byl Oldřich roku 1033 obviněn císařem Konrádem II. z úkladů proti své osobě a sesazen, ustavilo říšské vojsko na podzim 1033 znovu Jaromíra českým knížetem.
Podruhé na trůně. Na jaře 1034 Konrád II. Oldřicha propustil a vrátil mu vládu v knížectví. Jaromíra dal jeho bratr zajmout a oslepit. Břetislav utekl před otcem do ciziny.
Počtvrté na trůně. Po smrti Oldřicha se vykastrovaný a oslepený Jaromír vzdal nároků na vládu ve prospěch Břetislava I. I přesto byl roku 1035 zřejmě z vůle Vršovců zavražděn. Kosmas popisuje uvedení Břetislava na knížecí stolec Jaromírem, nemohlo k tomu ovšem dojít hned po Oldřichově pohřbu, Břetislav by se nemohl vrátit z exilu tak rychle. Kdy přijel Břetislav do Prahy se nikde neříká. Pouze v jedné kronice najdeme zmínku, že Jaromír sám vládl knížectví dokonce jeden rok po smrti Oldřichově.[18]
Syn Vratislava II. Roku 1099 Břetislav II. vojensky obsadil Moravu a svěřil ji do správy svého bratra Bořivoje II., kterého rovněž určil jako svého nástupce.
Syn Oty Olomouckého. V roce 1107 poslal k Bořivoji II. vyslance, který pomluvil u knížete jeho spojence, Bořivoj ztratil oporu své moci a byl nucen uprchnout do Německa. Svatopluk se tak stal knížetem.
Syn Vratislava II. Jeho moc byla ohrožena ze strany příbuzných, císař Jindřich V. ho ovšem coby knížete potvrdil a Vladislav se tvrdě vypořádal se svými odpůrci.
Syn Vratislava II. Vládu si nárokoval i Ota II. Olomoucký a získal si podporu německého krále Lothara III. Říšská vojenská výprava skončila porážkou v bitvě u Chlumce v únoru 1126.
Syn Vladislava II., který mu roku 1172 předal vládu podle principu primogenitury.[19] Dosud ovšem platilo právo seniorátu. O knížecí hodnost se tak hlásili synové Soběslava I.
Syn Soběslava I. Získal podporu císaře Barbarossy, který za knížete určil Soběslavova bratra Oldřicha. Oldřich však neměl podporu české šlechty a vládu odmítl ve prospěch Soběslava.
Syn Konráda II. Znojemského. Po smrti Bedřicha nastoupil na knížecí stolec,[20] Čechy a Morava se tak spojily do jednoho státního celku, protože kníže rezignoval na titul markraběte moravského.
Syn Soběslava I. Po smrti Konráda Oty se zmocnil Čech. Proti němu ale vystoupil biskup Jindřich Břetislav a vymohl u císaře Jindřicha VI., aby udělil Čechy v léno Přemyslu Otakarovi I.
Syn Vladislava II. Knížetem se s podporou biskupa Jindřicha Břetislava a císaře Jindřicha VI. stal roku 1192. O rok později ho šlechta na trůně vystřídala Jindřichem Břetislavem.
Roku 1193 mu císař propůjčil hodnost českého knížete.[21] Přemysl I. proti němu táhl s vojskem, v rozhodující chvíli se však od něho odvrátila šlechta.
Syn Vladislava II. Titul si nárokoval i jeho starší bratr Přemysl I.[22] Aby zabránil vzestupu politické nestability, vzdal se titulu a dědických nároků ve prospěch svého bratra.
Podruhé na trůně. V očekávání Přemyslovy vojenské pomoci jej Filip Švábský v září či v říjnu 1198 nechal korunovat českým králem. Přemysl byl 24. srpna 1203 podruhé korunován papežským legátem Guidem z Praeneste. Přemysl si postupně nechal potvrdit královskou hodnost od obou římských králů i od papeže. Dědičný titul zaručila Zlatá bula sicilská (1212).[23]
Syn Přemysla I., čtvrtý český král. Korunován byl už v roce 1228. Přispěl k odražení mongolského vpádu do Evropy[24][25] a společně se synem Přemyslem získal Rakousko.
Syn Václava I., pátý český král (korunován 1261). Také vévoda rakouský, štýrský, korutanský, kraňský a furlanský. Podcenil ale vývoj v římskoněmecké říši a politiku papežské kurie. Dne 26. srpna 1278 zahynul v bitvě na Moravském poli proti Rudolfu I. Habsburskému.[26]
Syn Václava II, sedmý český král. V letech 1301–1304 byl uherským králem jako Ladislav V.[27][28] Po smrti otce se snažil udržet unii s Polskem, byl však zavražděn.[29][30] Skončilo tak více než 400 let vlády Přemyslovců v Čechách.
Menhardovec. Manžel Anny Přemyslovny. Měsíc po jeho volbě za krále se objevila vojska Rudolfa, syna římského krále Albrechta I., a Jindřich s Annou uprchli.[31]
Syn Jindřicha VII. V Janovi se protnuly tři nástupnické principy: Uznala ho česká šlechta. Císař mu udělil Čechy v léno. Oženil se s Eliškou Přemyslovnou. Dokázal přesvědčit 5/7 kurfiřtů, aby zvolili jeho syna za císaře.
Syn Karla IV. Také římský císař (od 1433) a uherský král. Roku 1421 ho český zemský sněm jako krále odmítl; plně respektovaným králem byl až poslední dva roky života.
Zikmundův zeť a dědic. Také římský a uherský král.[32] Svých dědických práv se domáhal obtížně, české koruny dosáhl i přes odpor husitů. Po Albrechtově smrti byla koruna nabídnuta Albrechtu III. Bavorskému, který ji odmítl. V českých zemích nastalo období Interregna. Vznikly šlechtické spolky – sněmíky, landfrídy. Spolupráci landfrídů zajišťovaly zemské sněmy.
Zvaný Pohrobek. Syn Albrechta II., narozen až po jeho smrti (= pohrobek). Také uherský král. V Čechách sídlil v letech 1453–1454 a potom už jen dva měsíce před svou smrtí.
Protikrál Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského. Vládce Uher vojensky usiloval i o český trůn; v průběhu konfrontace se nechal opoziční českou šlechtou zvolit za krále, ačkoliv Jiřímu, který byl jeho tchánem, jen krátce předtím slíbil přátelství.
Syn Kazimíra IV. Zvolen českým králem byl podle přání Jiřího z Poděbrad, musel ale až do r. 1478 bojovat s Matyášem Korvínem – vládu v zemích Koruny si nakonec rozdělili. Od roku 1490 také král uherský. V roce 1500 vydal Vladislavské zřízení zemské.
Syn Vladislava Jagellonského. Otec ho nechal korunovat již roku 1508 za uherského krále a o rok později za krále českého. Zemřel v bitvě u Moháče, čímž vymřela česko-uherská větev rodu.
Matyášův bratranec. Jeho bratranec neměl potomky, a tak byl Ferdinand ještě za jeho života v roce 1617 korunován českým králem. V průběhu vlády čelil českému stavovskému povstání a protikráli Fridrichu Falckému.
Wittelsbach. Falcký kurfiřt, který projevoval sympatie k českým protestantským stavům. Zvolen králem byl ale až v době, kdy bylo stavovské povstání v defenzivě.
13. července 1608 Štýrský Hradec – 2. dubna 1657 Vídeň
1637–1657
Syn Ferdinanda II. Také císař římský a král uherský. Pokračoval v českých zemích v rekatolizaci a posilování absolutistické moci, ovšem už mírnějšími prostředky. Na trůně měl být nahrazen svým synem, kterého nechal 5. srpna 1646 titulovat českým králem se jménem Ferdinand IV. Nástupu na trůn se však tento titulární král nedožil, jelikož zemřel dříve než jeho otec Ferdinand III.
Titulární český král. Syn Ferdinanda III. Jeho otec ho ještě za svého života nechal korunovat českým, uherským králem a byl zvolen římským králem. Pro svou předčasnou smrt se ale nikdy neujal samostatné vlády, zemřel dříve než jeho otec.
Syn Leopolda I. Již v dětských letech byl korunován uherským (v roce 1687) a římskoněmeckým králem (r. 1690). Českým králem Josef ovšem korunován nebyl.
Syn Františka I. Také rakouský císař a uherský král. V roce 1848 byl odstaven od českého trůnu a abdikoval ve prospěch synovce Františka Josefa I. Poslední korunovaný český král.
Synovec Ferdinanda V. Také rakouský císař a uherský král. Českým zemím vládl více než 60 let, z vnitropolitických důvodů se však nedal korunovat českým králem. (Ztroskotaly i myšlenky na trialistickou monarchii).
Rakouský císař Karel I., král uherský jako Karel IV. a král český Karel III. Z časových a politických důvodů však nebyl korunován českým králem. Rakousko-Uhersko se mu už zachránit nepodařilo, ačkoliv nabídl federaci.
↑VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. 1. doplněné a aktualizované. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN978-80-7106-239-4. S. 243–244.