PROFILPELAJAR.COM

Císařský trůn v Paláci zachování harmonie v Zakázaném městě v Pekingu. Zde císař přijímal zahraniční vyslance.

Mingští císaři vládli Číně v letech 1368–1644. Dynastie Ming následovala po mongolské dynastii Jüan. Zakladatel dynastie Ču Jüan-čang (později císař Chung-wu) byl jeden z vůdců rolnického povstání rudých turbanů. Z nepatrných začátků vybudoval vlastní stát, porazil ostatní povstalecké vůdce a vyhnal Mongoly z Číny. Na čínský nový rok 1368, kdy získal mocenskou převahu v zemi, Ču Jüan-čang vyhlásil vládu nové dynastie a jmenoval se jejím prvním císařem.^[1]

Včetně zakladatele vládlo mingské Číně po 276 let celkem šestnáct císařů. Během jejich vlády Čína zažila dlouhé období hospodářského vzestupu a politické stability.^[1]

Císaři přebírali trůn podle zásady primogenitury – podle rozhodnutí Chung-wua se měl následníkem trůnu stát vždy nejstarší syn císaře a císařovny, resp. jeho dědic, nebyl-li, pak po řadě mladší synové císařovny. synové vedlejších manželek byli z nástupnictví vyloučeni, císař Jung-le se proto po své uzurpaci trůnu nechal prohlásit za syna císařovny Ma.^[2] Konzervativní úředníci rozhodně trvali na dodržování pravidel nástupnictví. I císař Wan-li, který po dvě desetiletí prosazoval na místo korunního prince svého třetího syna Ču Čchang-süna, byl nakonec nucen ustoupit a jmenovat nejstaršího syna, pozdějšího císaře Tchaj-čchanga.^[3] Jediným úspěšným narušitelem pravidel nástupnictví byl Jung-le, třetí císař dynastie, který získal vládu v tříleté občanské válce proti svému synovci Ťien-wenovi.^[4]

Mingští císaři sídlili v Zakázaném městě, komplexu paláců a budov v Pekingu o rozloze 72 ha. Do roku 1420 byl sídlem císařů obdobný komplex v Nankingu.^[5]

V teorii stál císař nade všemi úředníky i generály a celá země se řídila jeho výnosy. Chung-wu skutečně moc pevně držel ve svých rukou, ovšem za cenu masívních čistek.^[6] Jeho nástupci už postrádali rozhodnost zakladatele dynastie a jejich moc podléhala řadě tradičních omezení.^[7] Od císaře se neočekávalo iniciativní rozhodování o směřování země.^[8] Memoranda a požadavky jim byly předkládány už s návrhem řešení. Od císaře se očekávalo potvrzení předložených návrhů, nebo dosáhnutí souhlasu předkladatelů s alternativním řešením.^[8] Podobně císaři jmenovali úředníky a vojáky podle návrhů ministerstva personálu, resp. ministerstva války; v případě vysokých hodnostářů dostal vládce na výběr mezi dvěma až třemi kandidáty.^[8] O významnějších záležitostech se diskutovalo na oficiálních audiencích, případně neformálních poradách. Bez relativně široké shody dvorských hodnostářů nebylo možno rozhodnout o žádné zásadní otázce.^[7]

Koncem 20. let 17. století vypuklo v severní Číně rolnické povstání, oslabená mingská vláda jej nedokázala potlačit a povstalci dokonce roku 1644 dobyli Peking, přičemž císař Čchung-čen spáchal roku 1644 sebevraždu. Vládní vojska na severu země v zájmu porážky vzbouřenců pozvala do Číny armádu mandžuské dynastie Čching. Mandžuové ještě téhož roku obsadili severní Čínu.^[9]

I po ztrátě severu si členové mingské dynastie udrželi vládu nad jihem země, byli však postupně vytlačováni Mandžuy, dokud nebyl Ču Jou-lang, poslední z mingských císařů, popraven roku 1662 v Barmě. Císaři mingských režimů jižní Číny byli pozdějšími historiky označeni za vládce dynastie Jižní Ming.^[9]

Císaři dynastie Ming

Osobní jméno (ekvivalent dnešního evropského křestního jména) císaře bylo po jeho nastoupení na trůn tabuizováno. Císař byl jmenován a oslovován tituly s různým stupněm obřadnosti – Vaše veličenstvo (陛下, pi-sia), Jeho veličenstvo císař (皇上, chuang-šang, nebo prostě 上, šang).^[10] Po smrti obdržel čestné posmrtné jméno, u mingských císařů obvykle z devatenácti znaků, ale například zakladatel dynastie Chung-wu byl poctěn jménem s třiadvaceti znaky.^[11] Dalším jménem udělovaným posmrtně bylo chrámové jméno, určené k použití při obřadech v chrámu předků dynastie.^[12]

Vzhledem k opakování stejných chrámových a posmrtných jmen pro císaře různých dynastií se v případě nutnosti používá jméno dynastie jako rozlišovač. První císař dynastie Ming je pak psán „Ming Tchaj-cu“.^[12]

Éra vlády je název kratšího či delšího období vlády, mingští císaři vyhlašovali pouze jednu po dobu své vlády. Jsou proto běžně označováni jménem své éry.^[12]

Příjmení a osobní jméno^[13]	Narození^[14] Úmrtí^[14]	Vláda^[14]	Éra^[13]^[14]	Posmrtné jméno^[11] (zkrácené)	Chrámové jméno^[13]
Ču Jüan-čang 朱元璋	21. října 1328 24. června 1398	23. ledna 1368 – 24. června 1398	Chung-wu 洪武 23. ledna 1368 – 5. února 1399 (22. ledna 1403)^{[pozn. 1]}	Kao-ti 高帝	Tchaj-cu 太祖
Ču Jün-wen 朱允炆	5. prosince 1377 13. července 1402^{[pozn. 2]}	30. června 1398 – 13. července 1402	Ťien-wen 建文 6. února 1399 – 13. července 1402	Chuej-ti 惠帝	– ^{[pozn. 1]}
Ču Ti 朱棣	2. května 1360 12. srpna 1424	17. července 1402 – 12. srpna 1424	Jung-le 永樂 23. ledna 1403 – 19. ledna 1425	Wen-ti 文帝	Tchaj-cung, 太宗, od roku 1538 Čcheng-cu, 成祖
Ču Kao-čch’ 朱高熾	16. srpna 1378 29. května 1425	7. září 1424 – 29. května 1425	Chung-si 洪熙 20. ledna 1425 – 7. února 1426	Čao-ti 昭帝	Žen-cung 仁宗
Ču Čan-ťi 朱瞻基	16. března 1399 31. ledna 1435	27. června 1425 – 31. ledna 1435	Süan-te 宣德 8. února 1426 – 17. ledna 1436	Čang-ti 章帝	Süan-cung 宣宗
Ču Čchi-čen 朱祁鎮	29. listopadu 1427 23. února 1464	7. února 1435 – 21. září 1449	Čeng-tchung, 正統 18. ledna 1436 – 13. ledna 1450	Žuej-ti 睿帝	Jing-cung 英宗
Ču Čchi-čen 朱祁鎮	29. listopadu 1427 23. února 1464	11. února 1457 – 23. února 1464	Tchien-šun, 天順^{[pozn. 3]} 11. února 1457 – 26. ledna 1465	Žuej-ti 睿帝	Jing-cung 英宗
Ču Čchi-jü 朱祁鈺	11. září 1428 14. března 1457	22. září 1449 – 10. února 1457	Ťing-tchaj 景泰 14. ledna 1450 – 11. února 1457	Ťing-ti 景帝	Taj-cung 代宗
Ču Ťien-šen 朱見深	9. prosince 1447 9. září 1487	28. února 1464 – 9. září 1487	Čcheng-chua 成化 27. ledna 1465 – 13. ledna 1488	Čchun-ti 純帝	Sien-cung 憲宗
Ču Jou-tchang 朱祐樘	30. července 1470 8. června 1505	22. září 1487 – 8. června 1505	Chung-č’ 弘治 14. ledna 1488 – 23. ledna 1506	Ťing-ti 敬帝	Siao-cung 孝宗
Ču Chou-čao 朱厚照	26. října 1491 20. dubna 1521	19. června 1505 – 20. dubna 1521	Čeng-te 正德 24. ledna 1506 – 27. ledna 1522	I-ti 毅帝	Wu-cung 武宗
Ču Chou-cchung 朱厚熜	16. září 1507 23. ledna 1567	27. května 1521 – 23. ledna 1567	Ťia-ťing 嘉靖 28. ledna 1522 – 8. února 1567	Su-ti 肅帝	Š’-cung 世宗
Ču Caj-chou 朱載垕	4. února 1537 5. července 1572	4. února 1567 – 5. července 1572	Lung-čching 隆慶 9. února 1567 – 1. února 1573	Čuang-ti 莊帝	Mu-cung 穆宗
Ču I-ťün 朱翊鈞	4. září 1563 18. srpna 1620	19. července 1572 – 18. srpna 1620	Wan-li 萬曆 2. února 1573 – 1620	Sien-ti 顯帝	Šen-cung 神宗
Ču Čchang-luo 朱常洛	29. září 1582 26. září 1620	28. srpna – 26. září 1620	Tchaj-čchang 泰昌 28. srpna 1620 – 21. ledna 1621	Čen-ti 貞帝	Kuang-cung 光宗
Ču Jou-ťiao 朱由校	23. prosince 1605 30. září 1627	1. října 1620 – 30. září 1627	Tchien-čchi 天啟 22. ledna 1621 – 4. února 1628	Če-ti 悊帝	Si-cung 熹宗
Ču Jou-ťien 朱由檢	6. února 1611 25. dubna 1644^[17]	2. října 1627 – 25. dubna 1644^[17]	Čchung-čen 崇禎 5. února 1628 – 27. ledna 1645	Čuang-lie-min 莊烈愍	S’-cung 思宗

Vládci dynastie Jižní Ming

Titul před nástupem na trůn^[13]	Příjmení a osobní jméno^[13]	Narození Úmrtí	Éra^[13]	Titul Doba vlády^[18]	Chrámové jméno^[18]
Kníže z Fu 福王	Ču Jou-sung 朱由崧	12. prosince 1607^[14] květen 1646^[14]	Chung-kuang, 弘光 1645^[14]	císař červen 1644 – červen 1645	An-cung 安宗
Kníže z Lu (Luh)^{[pozn. 4]} 潞王	Ču Čchang-fang 朱常淓	1608 1646	– (občas jako „regentství knížete Lu (Luh)“, Lu wang lin kuo, 潞王臨國)	regent červen 1645	–
Kníže z Tchang 唐王	Ču Jü-ťien 朱聿鍵	25. května 1602^[14] říjen 1646^[14]	Lung-wu, 隆武 1646^[14]	císař srpen 1645 – říjen 1646	Šao-cung 紹宗
Kníže z Lu (Lou)^{[pozn. 4]} 魯王	Ču I-chaj 朱以海	1618 1662	– (občas jako „regentství knížete Lu (Lou)“, Lu wang lin kuo, 魯王臨國)	regent srpen 1645 – 1653	–
Kníže z Tchang 唐王	Ču Jü-jüe 朱聿 [金粵]	1605 1647	Šao-wu, 紹武	císař prosinec 1646 – leden 1647	–
Kníže z Kuej 桂王	Ču Jou-lang 朱由榔	listopad 1623^[14] červen 1662^[14]	Jung-li, 永曆 5. února 1647 – 1661^[14]	císař prosinec 1646 – leden 1662	–

Odkazy

Poznámky

↑ ^a ^b Po císaři Ťien-wenovi, zahynuvším při požáru paláce, převzal vládu císař Jung-le, který ve snaze potlačit význam svého předchůdce mu chrámové jméno nedal.^[15] Také zpětně zrušil éru Ťien-wen a náhradou prodloužil éru Chung-wu.^[16]
↑ Datum úmrtí je nejisté. Císař je nezvěstný od požáru paláce vzniklého při dobytí Nankingu Ču Tiem.
↑ Císař Čeng-tchung byl roku 1449 zajat Mongoly, na trůn nastoupil jeho bratr Ťing-tchaj. Po Ťing-chajově smrti se na trůn opět vrátil Čeng-tchung, vyhlásil však novou éru Tchien-šun.
↑ ^a ^b Dvě Lu knížat z Lu jsou homonyma, zapisují se různými znaky. Pro odlišení je buď Ču Čchang-fang psán jako kníže z Luh a Ču I-chaj jako kníže z Lu (např. v Cambridge History of China), nebo první jako kníže z Lu a druhý jako kníže z Lou (např. v A. C. Moule: Rulers of China, 1957).

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků List of emperors of the Ming Dynasty na anglické Wikipedii a 明朝君主列表 na čínské Wikipedii.

↑ ^a ^b BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6. Doslov Vladimíra Liščáka: Mingská Čína, s. 290–291. [dále jen Liščák].
↑ LANGLOIS, John D. The Hung-wu reign, 1368-1398. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [Dále jen Langlois]. ISBN 0521243327. S. 177–178. (anglicky)
↑ HUANG, Ray. China: a macro history. Armonk, NY: M. E. Sharpe, 1997. 335 s. ISBN 1-56324-730-5. S. 189. (anglicky) [dále jen Huang].
↑ Huang, str. 175.
↑ Russian.china.org.cn [online]. Peking: China.org.cn (Čínské informační internetové centrum), 2007-07-30 [cit. 2010-04-27]. Kapitola Музей Гугун. Dostupné online. (rusky)
↑ CH’IEN, Mu. Traditional government in imperial China: a critical analysis. Překlad Chün-tu Hsüeh, George O. Totten. Hongkong: The Chinese University Press, 1982. ISBN 962-201-254-X. S. 91. (anglicky) [dále jen Ch’ien].
↑ ^a ^b Ch’ien, str. 93.
↑ ^a ^b ^c HUCKER, Charles O. The censorial system of Ming China. Stanford: Stanford University Press, 1966. 406 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-0289-6. S. 41. (anglicky)
↑ ^a ^b Liščák, str. 293.
↑ WILKINSON, Endymion Porter. Chinese history: a manual. Cambridge, Mass.: Harvard University Asia Center, 2000. 1181 s. Dostupné online. ISBN 0-674-00247-4. S. 109–110. (anglicky)
↑ ^a ^b LO, Feng-ju. 歷代帝王譜系全文檢索 [Seznam čínských králů a císařů] [online]. Tchaj-pej: Yuan-Ze University [cit. 2018-09-02]. Kapitola 明：1368～1644 [Ming]. Dostupné online. (čínsky)
↑ ^a ^b ^c THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. Tübingen: rev. 2011-9-23 [cit. 2013-07-10]. Kapitola Chinese History - Names of Persons and Titles of Rulers. [Dále jen Theobald]. Dostupné online. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f Theobald. Rev. 2013-6-15 [cit. 2013-07-10]. Kapitola Chinese History - Ming Dynasty 明朝 (1368-1644) emperors and rulers.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ ^j ^k ^l ^m Association for Asian Studies. Ming Biographical History Project Committee.; GOODRICH, L. Carrington; FANG, Chao-ying. Dictionary of Ming biography 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. 1751 s. Dostupné online. ISBN 0231038011. S. xxi. (anglicky) Dva svazky, [Dále jen Goodrich].
↑ Goodrich, s. 397.
↑ TSAI, Shih-Shan Henry. Perpetual Happiness: The Ming Emperor Yongle. Seattle: University of Washington Press, 2002. Dostupné online. ISBN 0-295-98124-5. S. 88. (anglicky)
↑ ^a ^b ATWELL, William. The T'ai-ch'ang, T'ien-ch'i, and Ch'ung-chen reigns, 1620-1644. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 585–640, na s. 637. (anglicky)
↑ ^a ^b TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W., a kol. The Cambridge History of China. Svazek 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. 1008 s. ISBN 0521243327. S. xxiii. (anglicky)

Literatura

BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6.
Association for Asian Studies. Ming Biographical History Project Committee.; GOODRICH, L. Carrington; FANG, Chao-ying. Dictionary of Ming biography 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. Dostupné online. ISBN 0231038011. (anglicky)
TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W., a kol. The Cambridge History of China. Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. 1008 s. ISBN 0521243327. (anglicky)

HEER, Ph. de. The Care-taker Emperor : Aspects of the Imperial Institution in Fifteenth-century China as Reflected in the Political History of the Reign of Chu Chʾi-yü. Leiden: Brill, 1986. 226 s. ISBN 9004078983, ISBN 9789004078987. (anglicky)
TSAI, Shih-Shan Henry. Perpetual Happiness : The Ming Emperor Yongle. Seattle, Wash.; Chesham: University of Washington Press; Combined Academic, 2002. 286 s. Dostupné online. ISBN 0295981245. (anglicky)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Císaři dynastie Ming na Wikimedia Commons
THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. [cit. 2010-01-10]. Kapitola Chinese History - Ming Dynasty 明朝 (1368-1644) emperors and rulers. Dostupné online. (anglicky)