Začínal v Miláně s dalším skvělým obráncem Trapattonim. První utkání za dospělé odehrál 21. září1958 proti Triestině (2:0).[2] I když odehrál v sezoně jen tři utkání, slavil první titul. Až od sezony 1960/61 se stal stabilním členem sestavy, i když o pozici libera bojoval s Maldinim. Poslední titul u Rossoneri slavil v sezoně 1961/62. Po sezoně byl vyměněn do Juventusu za Moru.[3] Manažer Giuseppe Viani to vysvětlil takto: "Měli jsme dva páry kalhot, Salvadoreho a Maldiniho, jednoho jsme vyměnili za bundu (Mora). Teď máme kompletní šaty."[4] Klub opustil po 72 utkání a jedné vstřelené branky, kterou vstřelil 26. února1961 proti Sampdorii (3:1).[5]
Juventus
Ihned po přestupu k Bianconeri se stal vedle Castanem, důležitým členem obrany. Jenže když přišel v roce 1964 nový trenér Heriberto Herrera jeho pozice slábla a dokonce se několikrát nevešel do sestavy.[4] Nastoupil jen do 9 utkání v lize. Poté se vztahy zlepšily a mohl slavit v sezoně 1966/67 slavit svůj třetí titul. Na začátku sezóny 1969/70, díky fyzickému úpadku svého vrstevníka Castana, zdědil po svém spoluhráči kapitánskou pásku. V sezonách 1971/72, 1972/73 slavil další tituly v lize a navíc si zahrál finále o Pohár PMEZ 1972/73, ale prohráli s Ajaxem (0:1).[6] Po sezoně 1973/74 skončil po 17 sezonách fotbalovou kariéru. Za 12 let u Bianconeri odehrál celkem 453 utkání a vstřelil 17 branek. Mezi vyhranými tituly, získal i jeden Italský pohár 1964/65 a také si zahrál dvakrát finále o Veletržní pohár (1964/65 a 1970/71), oba byl na poli poražených. V roce 2011 byl uctěn na chodníku slávy u stadionu Juventusu.[7]
Reprezentační
S reprezentací debutoval na OH 1960.[8][9] Poté se zúčastnil dva turnaje na MS (1962 a 1966). Na MS 1966 dělal kapitána. Po turnaji se na dva roky s reprezentací rozloučil a vrátil se na ME 1968. Zde hrál jen jedno utkání, ale utkání to bylo zlaté. Byl u vítězství 2:0 proti Jugoslávii.[10][11] Poslední utkání za Azzuri nastoupil 21. února1970 proti Španělsku (2:2).[12] V národním týmu nastoupil do 36 utkání plus 5 utkání na OH.[13]