Ruština (русский язык)
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření	Rusko Rusko SNS Gruzie Gruzie Lotyšsko Lotyšsko Estonsko Estonsko Izrael Izrael Finsko Finsko Turkmenistán Turkmenistán Uzbekistán Uzbekistán Mongolsko Mongolsko Tádžikistán Tádžikistán Kazachstán Kazachstán Bělorusko Bělorusko Ukrajina Ukrajina Arménie Arménie Abcházie Abcházie
Počet mluvčích	278 milionů
Klasifikace	Indoevropské jazyky Slovanské jazyky Východoslovanské jazyky
Písmo	Cyrilice (tzv. Azbuka)
Postavení
Regulátor	Ruská akademie věd (Росси́йская Акаде́мия Нау́к)
Úřední jazyk	Rusko, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Krym (Ukrajina), Abcházie a Jižní Osetie (Gruzie), Podněstří a Gagauzie (Moldavsko) uznávána jako jazyk menšiny v Číně jeden ze 6 jazyků OSN
Kódy
ISO 639-1	ru
ISO 639-2	rus (B) rus (T)
ISO 639-3	rus
Ethnologue	RUS
Wikipedie
ru.wikipedia.org
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ruština (rusky: русский язык [ˈruskʲɪj jɪˈzɨk]) je nejužívanější slovanský jazyk, jehož studiem se zaobírá filologický obor zvaný rusistika. Ruština je největším mateřským jazykem v Evropě, jedním ze šesti úředních jazyků OSN, jedním z dvou úředních jazyků na palubě Mezinárodní vesmírné stanice a čtvrtým nejrozšířenějším jazykem na internetu.^[1]

Jako úřední i dorozumívací jazyk carského Ruska se ruština rozšířila po obrovské rozloze východní Evropy a severní Asie. Významné rusky mluvící menšiny žijí doposud i v mnoha jinak většinově jinojazyčných zemích, které po rozpadu Sovětského svazu získaly nezávislost.

V době velmocenského postavení Sovětského svazu (SSSR) po druhé světové válce se ruština stala hlavním dorozumívacím jazykem zemí Varšavské smlouvy a RVHP.^[2] V řadě z nich se ruština povinně vyučovala na školách,^[3] např. v Československu do roku 1990.^[4] Avšak s rozpadem bývalého Sovětského svazu se postavení ruštiny v těchto bývalých republikách změnilo, a to – i jako symbol odporu či nezávislosti – ve prospěch místních národních jazyků.^[5]

V mnoha zemích světa včetně USA a Západní Evropy si zájemci o slovanské jazyky volí nejčastěji ruštinu jako první z těchto řečí pro své sebevzdělávání.

Ruština je oficiálním jazykem v Rusku, Bělorusku, Kazachstánu a Kyrgyzstánu, dále též v moldavském Podněstří a Gagauzsku v Abcházii a Jižní Osetii. Všeobecně rozšířená je její znalost na území Ukrajiny, ačkoliv zde není oficiálním jazykem. Významné ruskojazyčné menšiny žijí v Kazachstánu, Lotyšsku, Litvě, Estonsku, Uzbekistánu a Izraeli. V Arménii, Gruzii a Ázerbájdžánu je její znalost omezena spíše na starší generace a i z důvodu nízké institucionální podpory se zde její znalost postupně vytrácí.

Díky svému politickému významu se ruština stala i jedním ze šesti úředních jazyků Organizace spojených národů.^[6] Sovětský svaz byl a jeho nástupnický stát Ruská federace je totiž tzv. jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta.^[7]

Staroruština je tradiční označení pro starou východní slovanštinu, jazyk východních Slovanů vzniklý z východních dialektů praslovanštiny. Jazyk získal jednotnou a literární podobu v době rozkvětu Kyjevské Rusi (10.–12. století). Vedle toho se pěstoval liturgický jazyk označovaný zpočátku jako staroslověnština a poté církevní slovanština.

Střední ruština bývá označení pro samostatný jazyk, který se koncem středověku vyvinul z moskevského dialektu staroruštiny. Církevní slovanština se stala úředním a spisovným jazykem. Ruština jako lidový jazyk se objevovala paralelně s ní v kronikách, právních a správních dokumentech. V 17. století se dialekt ruštiny z oblasti Moskvy prosazoval jako spisový a literární jazyk na úkor církevní slovanštiny.

Moderní ruština byla formována od začátku 18. do začátku 19. století na základě mluvené ruštiny i církevní slovanštiny. Za Petra Velikého došlo k reformě spisovné ruštiny, včetně úpravy cyrilice na tzv. graždanku (1708). Podoba dnešní ruštiny byla v zásadě dotvořena v díle A. S. Puškina. V 19. století došlo k rozkvětu klasické ruské literatury.

V roce 1918 došlo k pravopisné reformě, která mj. opět zjednodušila písmo.

Ruština se píše cyrilicí. Ruská abeceda se též nazývá azbuka a obsahuje písmena v následujícím pořadí:

Tato tabulka neplatí pro výslovnost a transkripci univerzálně. Výjimky:^[8]

• де = dě, те = tě, не = ně
• дë = ďo, тë = ťo, нë = ňo, жë = žo, чë = čo, шë = šo, щë = ščo
• ъи = ji, ьи = ji
• дь = ď, ть = ť, нь = ň
• дю = ďu, тю = ťu, ню = ňu
• дя = ďa, тя = ťa, ня = ňa
• кс = x ve slovech zřetelně západoevropského či řeckého původu (např. Alexandr či Alexej)

Další poznámky:

• Rusové rozlišují výslovnost měkkého a tvrdého I/Y – zatímco И se čte podobně jako české I (o něco měkčeji), Ы je výrazně tvrdší (artikuluje se více vzadu).
• Měkký znak a Е, Ё, И, Ю, Я změkčují předcházející souhlásku, např. дети se čte [ďeťi], мать se čte [mať]. V takových případech se počáteční [j] z výslovnosti trochu ztrácí, „vyčerpá“ se na změkčení. (V českém a slovenském přepisu to ovšem vypadá, jako by souhlásky měkčily pouze Е, И a Ь.) Jazyk před samohlásku [E] téměř vždy dává měkkou souhlásku, proto se Э používá normálně pouze na začátku slov nebo po jiné samohlásce).
• Tvrdý znak se používá výjimečně pro vyznačení švu mezi předponou a kmenem, kde naopak ke změkčování docházet nemá: въезд/cъезд [vjezd/sjezd].
• Silový přízvuk je na různých slabikách, v písmu se však nerozlišuje s výjimkou jazykových učebnic, slovníků apod., kde se vyznačuje čárkou nad samohláskou. Ruština má pohyblivý přízvuk, to znamená, že může být na jakékoliv slabice, např.: мама [máma], хочу [chačú], барабан [barabán]. Ruský přízvuk je silnější a dynamičtější než český, kromě toho má významotvornou funkci, např.
  • замок [zámъk] – hrad, замок [zamók] – zámek
  • стоит [stóit] – stojí (o penězích), стоит [staít] – něco stojí někde, nachází se,
  • плачу [pláču] – pláču, плачу [plačú] – platím.
• Silný dynamický přízvuk má pak i důsledky kvalitativní, v přízvučných slabikách je plný vokál, v nepřízvučných dochází k redukci, např. молоко se čte jako [mъlakó]. Nepřízvučné О se čte skoro jako [a], např. свобода čti [svabóda], E před přízvukem zase jako [ji/i].
• Ё (čteno [JO]) je původem přízvučné Е a Rusové ho v písmu zřídka odlišují – pokud nevznikne nejednoznačnost ve významu slova, napíší místo něj Е.
• Na rozdíl od sousední běloruštiny a ukrajinštiny (a ovšem češtiny a slovenštiny) se v ruštině praslovanské [g] nezměnilo v [h] (stejně jako v polštině a jihoslovanských jazycích).
• Й - poměrně zvláštní písmeno. V českém jazyce je ekvivalentem J, ovšem v ruštině se čte (samotné písmeno, ne ve slově) jako „í kratkoje“, doslova přeloženo krátké i. Zřejmě je zde spojitost s českými nabodeníčky.

Nejvýraznější rozdíly oproti české gramatice:

Skloňování

• Ruština má 6 pádů (oproti češtině chybí vokativ (5. pád), jehož funkci přebírá tvar nominativu).

Časování

• Slovesa se časují podobně jako v češtině. Existují dva druhy časování (= základní rozdělení sloves podle časování). V prvním časování převládají koncovky s hláskou (písmenem) „е“ (делает [dělajet], играем [igrajem] ...) a v druhém časování převládají koncovky s hláskou (písmenem) „i“ (варит [varit], увидим [uvidim]). Dále kromě tohoto rozdělení existují další typy časování, které se od sebe liší způsobem časování.

Stavba věty

• Ve spisovném projevu se nevypouští podmět, musí být vyjádřen alespoň osobním zájmenem.
• V minulém čase se nepoužívá pomocné sloveso být: я написал = ja napisal = napsal jsem.
• V přítomném čase chybí spona (významové sloveso být), např.: он учитель = on učitel = (on) je učitel.

Lexikum ruštiny obsahuje vedle základní slovní zásoby slovanského původu také četné výpůjčky. Ve starší vrstvě lexika se objevují výpůjčky z řečtiny (монета = moneta = mince, школа= škola = škola), ugrofinských (лягушка= ljaguška = žába) a především z turkických jazyků: лошадь = lošaď = kůň (vedle slovanského конь);Деньги = děngi = peníze; кабан = kaban = kanec, Цепь=cep = řetěz, Тюрьма= ťurma = věznice;товар= tovar = zboží). V novější zásobě se objevují slova přejatá z nizozemštiny (зонт = zont = deštník; брюки = brjuki = kalhoty), němčiny, francouzštiny: (Бульвар=bulvar = bulvár, ulice; Газета= gazeta = noviny) a angličtiny. Ruština má okolo 500 000 slov.

• KUPRINA, Tamara Vladimirovna; ŽURAVLJOVA, Julia. Rusky nebo anglicky: Neologizace v polyfunkční stylistické kultuře. Auspicia. 2007, čís. 1, s. 10–13. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.  Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.
• UMANCEV, Aleksandr Aleksejevič. Ruská čítanka pro pokročilé. II. nezměněné. vyd. Praha: Samcovo knihkupectví, 1945. 221 s. 
• KOPECKIJ, Leontij Vasil'jevič. Ruština pro Čechy. 3., uprav.. vyd. Praha: Česká grafická Unie, 1945. 252 s. 
• Pravidla českého pravopisu. Praha: Academia, 2001. ISBN 80-200-0475-0. Kapitola Doporučená pravidla přepisu slov z cizích jazyků do češtiny, s. 76–89. 
• Velký česko-ruský slovník. slovnik.slu.cas.cz [online]. Slovanský ústav ČAV [cit. 2023-12-08]. Dostupné online. 

• Akání
• Mezinárodní asociace učitelů ruského jazyka a literatury
• Rok ruského jazyka
• Seznam jazyků
• Seznam jazyků podle počtu mluvčích
• Seznam písem
• Seznam zemí, ve kterých je ruština úřední jazyk
• Státní institut ruského jazyka A. S. Puškina

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je ruština
• Obrázky, zvuky či videa k tématu ruština na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo ruština ve Wikislovníku
• Téma Ruština ve Wikicitátech

• Od fanatické ruštinářky po solidní výuku na univerzitní půdě. Jak se daří ruštině v Česku?
• Russky.info – vícejazyčná stránka pro výuku ruštiny
• Transliterace ruské cyrilice
• Nářečí ruského jazyka – příklady Archivováno 23. 5. 2014 na Wayback Machine.
• Lingvisto.org – ruština online
• Na světě ubývá lidí mluvících rusky. Moskva to chce změnit výukovými centry. (ČT24, 2017-11-04)