Mezinárodní fonetická abeceda (International Phonetic Alphabet, IPA, Alphabet phonétique international, API) je znakový systém navržený jazykovědci k fonetickému zápisu a popisu hlasových projevů lidí mluvících rozdílnými jazyky. Úkolem mezinárodní fonetické abecedy je věrně, výstižně a široce zachytit mluvený projev lidí různých jazykových skupin, tak aby byl fonémicky a foneticky správný.

Mezinárodní fonetickou abecedu tvoří fonetické znaky, které vycházejí převážně z minuskulí latinky a řeckého písma. V kódování Unicode jsou jim vyhrazeny znaky U+0250 až U+02AF.

Systém byl vyvinut francouzskými a britskými učiteli jazyků pod záštitou Mezinárodní fonetické asociace, která vznikla v roce 1886 v Paříži. Tým vedl Paul Passy. První oficiální verzi abecedy publikoval v roce 1888 Passy. Členové asociace založili abecedu na abecedě Henryho Sweeta (1845–1912), který ji vytvořil z abecedy Isaaka Pitmana a Alexandra Ellise.

Od té doby prošla Mezinárodní fonetická abeceda mnoha revizemi, včetně několika velkých změn stvrzených Kielskou konvencí roku 1989; poslední revize proběhla v roce 1993, a znovu byla aktualizována roku 1996. ExtIPA byla prvně vytvořena roku 1991 a revidována 1997; kvalitativní symboly (VoQS, Voice Quality Symbols) byly navrženy v roce 1995, aby ještě více rozvinuly systém přepisu.

Výhodou IPA je univerzálnost použití pro přepis výslovnosti kteréhokoliv jazyka. Takový přepis je srozumitelný odborníkům na celém světě. Největší využití tedy najde v odborné literatuře. Pro laika je však takovýto přepis těžko srozumitelný, proto se v jazykové literatuře určené širší veřejnosti používají i jiné způsoby přepisu výslovnosti.

IPA používá v současnosti mnoho britských anglických slovníků (velká komplikovanost a nestandardnost anglického pravopisu vede k potřebě slovníků, které uvádějí správnou výslovnost anglických slov i pro rodilé mluvčí), americké slovníky obvykle využívají jiný způsob transkripce.

V českém prostředí se k přepisu výslovnosti cizích jazyků obvykle používají znaky české abecedy odpovídající příslušným hláskám, např. [či:z] místo [tʃiːz]. Často se též používají znaky, které v češtině vyjadřují podobně znějící hlásku jako v češtině (např. [a] místo [ʌ], [o] místo [ɔ] v anglických slovech). Z IPA se vypůjčují pouze symboly označující hlásky, které jsou v češtině cizí, v anglicko-českých slovnících to jsou obvykle [ə, æ, θ, ð]. Takovýto způsob přepisu je pro českého uživatele srozumitelnější. Na odlišnosti ve výslovnosti učebnice a slovníky obvykle poukazují.

Názvoslovná komise ČÚZK používá mezinárodní fonetickou abecedu u přepisu výslovnosti českých endonym v databázi Geonames.^[1]

IPA zaznamenává 30 základních samohlásek, které se diakritickými znaménky mohou ještě pozměňovat, např. v délce či v intonaci.

	Přední	Téměř přední	Střední	Téměř zadní	Zadní
Zavřená	i • y ɨ • ʉ ɯ • u ɪ • ʏ • ʊ e • ø ɘ • ɵ ɤ • o ə ɤ̞ • o̞ ɛ • œ ɜ • ɞ ʌ • ɔ æ ɐ a • ɶ ɑ • ɒ
Téměř zavřená
Polozavřená
Středová
Polootevřená
Téměř otevřená
Otevřená
Tam, kde se symboly objevují ve dvojicích, znak vpravo označuje zaokrouhlenou samohlásku.

Samohlásky (viz též IPA, Souhlásky)

Tato stránka obsahuje fonetické informace ve znacích IPA,
které se nemusí v některých prohlížečích zobrazovat správně

Souhlásky mají 65 písmen pro pulmonické a 30 nepulmonických a ostatních:

Souhlásky
Pulmonické Bilabiála Labiodentála Dentála Alveolára Postalveolára Retroflexní Palatála Velára Uvulára Faryngála Epiglotála Glotála   Nepulmonické a další symboly Nazála m̥ m ɱ̊ ɱ n̪̊ n̪ n̥ n n̠̊ n̠ ɳ̊ ɳ ɲ̊ ɲ ŋ̊ ŋ ɴ̥ ɴ  Mlaskavka  ʘ ǀ ǃ ǂ ǁ Ploziva p b p̪ b̪ t d ʈ ɖ c ɟ k ɡ q ɢ ʡ ʔ  Implo­ziva  ɓ ɗ ʄ ɠ ʛ Frikativa ɸ β f v θ ð s z ʃ ʒ ʂ ʐ ç ʝ x ɣ χ ʁ ħ ʕ ʜ ʢ h ɦ  Ejektiva  pʼ tʼ ʈʼ cʼ kʼ qʼ sʼ ʂʼ tsʼ ʈʂʼ    Aproximanta    ɸ̞ β̞ ʋ̥ ʋ ɹ̥ ɹ ɻ̊ ɻ j̊ j ɰ̊ ɰ Ostatní laterály  ɺ ɫ Vibranta ʙ̥ ʙ r̥ r ɽ͡r̥ ɽ͡r ʀ̥ ʀ ᴙ̥ ᴙ Koartikulovaná aproximanta  ʍ w ɥ Verberanta ⱱ̟̊ ⱱ̟ ⱱ̥ ѵ ɾ̥ ɾ ɽ̊ ɽ ʡ̮̊ ʡ̮ Koartikulovaná frikativa  ɕ ʑ ɧ Laterální frikativa ɬ ɮ ɭ̊˔ ɭ˔ ʎ̥˔ ʎ˔ ʟ̝̊ ʟ̝ Afrikáta  ts dz tʃ dʒ Laterální aproximanta l̥ l ɭ̊ ɭ ʎ̥ ʎ ʟ̥ ʟ Koartikulovaná ploziva  k͡p ɡ͡b ŋ͡m Tato stránka obsahuje fonetické informace ve znacích IPA, které se nemusí v některých prohlížečích zobrazovat správně. Tam, kde se symboly objevují ve dvojicích, znak vpravo označuje znělou souhlásku. Šedá pole označují pulmonické artikulace, které jsou považovány za nerealizovatelné.
Viz též: IPA • Samohlásky

Afrikáty a souhlásky s dvojí artikulací se zapisují pomocí dvou symbolů. K vyznačení současné artikulace se obvykle používá diakritické znaménko – vázací znak umístěný nad písmeny nebo pod nimi.

Šest nejobvyklejších afrikát se též zapisuje pomocí ligatury (symbol vzniklý spojením dvou písmen), která je však v IPA neoficiální. Ligatury jsou i v některých národních abecedách, např. v nizozemské. Ligatury se ujaly jako znaky ekvivalentní spřežkám. V češtině by se tedy hodila pro hlásku ch.

Diakritika se používá v případech, kdy je potřeba zaznamenat obměnu výslovnosti určité hlásky, pro kterou neexistuje v IPA samostatný symbol. Diakritická znaménka se obvykle zaznamenávají pod symbol, ale v případě potřeby je lze umístit i nad něj, např. ŋ̊ – neznělá velární nazála.

Tyto symboly popisují jevy v jazyce, které souhrnně označujeme jako prozódie. Zahrnují délku hlásek, přízvuk, tón, intonaci a rytmus jazyka.

IPA dovoluje používat buď tónovou diakritiku, nebo tónové značky, které charakterizují tón v tónových jazycích, jako je např. čínština s pěti tónovými verzemi nebo vietnamština se šesti tóny.

• Abeceda
• Česká fonetická transkripce
• Fonetika
• Jazyk (řeč)
• Uralská fonetická abeceda
• Americká fonetická notace (Americanist phonetic notation)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mezinárodní fonetická abeceda na Wikimedia Commons
•  Wikidata používají Mezinárodní fonetická abeceda jako vlastnost P898 (použití)
• Slovníkové heslo mezinárodní fonetická abeceda ve Wikislovníku
• Stránky Mezinárodní fonetické asociace (anglicky)
• Automatický přepis českých slov v IPA (ne zcela dokonalý)