Akání (ruskyаканье, běloruskyаканне) označuje nerozlišování [о] a [a] v nepřízvučných slabikách, které je vlastní jihoruským, běloruským a severoukrajinským nářečím.[1] Je normou spisovné ruštiny a běloruštiny, v běloruském jazyce se odráží i v písmu. Vznik akání je možné klást do 14. století.[2]
Přímým opakem akání je tzv. okání, kdy se [о] a [a] rozlišuje ve všech pozicích. Okání je charakteristickým jevem severoruských nářečí. Přechod mezi oběma způsoby výslovnosti pak tvoří částečné okání, kde dochází k rozlišování [о] a [a] pouze v první předpřízvučné slabice.[3]
Kromě východoslovanské oblasti se lze s akáním setkat též v jihoslovanských jazycích. V bulharštině je akajícím smoljanský dialekt, kde se [о] v první předpřízvučné slabice vyslovuje jako [a]. V nářečí osad Tichomir a Trigrad se pak akání projevuje ve všech nepřízvučných slabikách.[4] Akání existuje také v některých dialektech slovinštiny.[5]
Reference
↑Назарова, Т. В. Аканье в украинских говорах. Москва: Наука, 1977. S. 211.
↑Грицкевич, Ю. Н. Историческая грамматика русского языка: пособие для студентов заочного отделения. Псков: ПГПИ им. С. М. Кирова, 2003. ISBN5-87854-237-4. S. 40.
↑Букринская И. А., Кармакова О. Е. и др. Карта 12. Различие или совпадение о и а в предударных слогах после твердых согласных (оканье и аканье). Москва: БСМП «Элекс-Альфа», 2003. Dostupné online.
↑Георгиев, В. И. Русское аканье и его отношение к системе фонем праславянского языка. Вопросы языкознания. 1963, čís. 2, s. 26.
↑Риглер Я. К проблеме аканья. Вопросы языкознания. 1964, čís. 5, s. 36.