Recese, někdy také žert, kanadský žertík či prank, je zlomyslný trik, který na někoho cílí a zpravidla vyvolá v oběti rozpaky, zmatek nebo nepříjemné pocity.^[1][2] Osoba, která žerty provádí, se nazývá recesista.^[1]

Žerty se liší od podvodů tím, že oběť se o vtipu dozví nebo je do něj zasvěcena, místo aby byla např. přemlouvána k předání peněz nebo jiných cenností. Žerty jsou zpravidla lehké a bez trvalého účinku; jejich cílem je, aby se oběť cítila hloupě, nikoliv poníženě. Většina žertů je tedy laskavým gestem humoru a má za cíl vyvolat smích. Žerty prováděné s krutostí však mohou představovat šikanu, jejímž záměrem je obtěžování nebo vyloučení spíše než posílení sociálních vazeb.^[3]

V některých zemích západní kultury se tradičně klade důraz na provádění žertů na Apríla.^[4] Žertováním se zabývají také někteří youtubeři, tzv. pranksteři. V tomto kontextu je cílem „nachytat“ skrytou kamerou jiné osoby a pobavit tak příjemce vytvořeného videa.^[5] Prostřednictvím těchto youtuberů se slovo prank, které se v angličtině používalo již dříve, dostalo i do češtiny.^[6] V roce 2019 YouTube ohlásil omezení nahrávání nebezpečných žertů.^[7]

Recese je realizovaný vtip, v kontrastu s čistě slovním nebo psaným.

V kancelářích se často objevují žerty, které mají překvapit spolupracovníky. Příkladem může být pokrytí příslušenství počítače želé, obalení stolu vánočním papírem nebo hliníkovou fólií nebo jeho naplnění balónky.^[8] K recesi také běžně dochází během přespávání, kdy teenageři provádějí žerty svým kamarádům, když přicházejí do domu, vstupují do pokoje nebo dokonce když spí.

Americký humorista H. Allen Smith napsal v roce 1953 320stránkovou knihu The Compleat Practical Joker,^[9] která obsahuje řadu příkladů žertů. Kniha se stala bestsellerem - nejen ve Spojených státech, ale také v Japonsku.^[10] Moira Marshová napsala o žertech celou knihu a zjistila, že v USA se jich dopouštějí častěji muži než ženy.^[2]

V češtině se podle Etymologického slovníku Jiřího Rejzka význam žertování získalo slovo patrně z pozdějšího významu slova recese, který označoval přerušení či přestávku (tedy podobně, jako slovo legrace vzniklo ze slova recreatio).^[11] Jindřich Göth v časopise Instinkt však předpokládá, že s novým významem slova přišel student Vladimír Bor poté, co mladík z obchodnické rodiny Quido Vrkoč o komsi pronesl, že je v recesi, což bylo vysvětleno tak, že se ocitl v úzkých, že je zdeptán, pokořen, ba zničen. Skupina stejně naladěných studentů z Borova okruhu si pak začala říkat recesisté, přičemž těmi duševně zdeptanými a zmatenými měly být oběti jejich žertů.^[12]

Literární historik Radko Pytlík v roce 2000, s citacemi Vladimíra Boreckého a Almanachu Recesse z roku 1936, ji označuje za způsob uvolnění, daného živelným temperamentem, kus nespoutané legrace, vycházející bezprostředně ze situace, který nikdy není a nemůže být konstruktivní a státotvorný – je výrazem nálady, která se zdá být bezvýchodná a většinou je výplodem studentského temperamentu, inspirovaný nechutí k bezduché stupiditě každodenního plahočení. Mezi charakteristickými znaky jmenuje depatetizaci obřadnosti, zesměšnění falešné mysteriozity a pompéznosti, uvědomělost v nesmyslech, absolutizaci srandy v bezúčelných akcích, které svou šokující výstředností berou ohromené veřejnosti možnost organizovat patřičná protiopatření.^[13]

Kromě pojmu recese se pak v češtině objevuje také pojem kanadský žertík. Jedná se však (stejně jako v případě pojmu recese) o specificky český termín, který se v zahraničí nepoužívá.^[14]

Studenti vysokých škol jsou dlouhodobě spojováni s žerty.^[15] Často se jedná o drobnou kriminalitu, jako jsou krádeže veřejného majetku,^[16] nebo o hoaxy.^[17][18][19]

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

• Za studentskou recesi jsou v Česku tradičně považovány divadelní začátky Voskovce a Wericha.^[20]
• Sběratele studentské recese a jejího klasika představuje v české literatuře Jaroslav Žák^[21]

Jedním z klasických cílů studentských krádeží na západních školách jsou dopravní kužely. Problematika krádeží a zneužívání dopravních kuželů studenty na západě se stala natolik významnou, že mluvčí britské Národní studentské unie byl nucen tvrdit, že „stereotypy o studentech kradoucích dopravní kužely jsou zastaralé“.^[22]

Některé univerzity zacházejí tak daleko, že věnují celé stránky legislativy a pouček pro studenty o důsledcích a zákonech týkajících se krádeží dopravních kuželů.^[23] Zneužití dopravních kuželů ve Skotsku dokonce vedlo k vážným fyzickým zraněním.^[24] V 90. letech 20. století se ve Spojeném království dostal problém krádeží dopravních kuželů tak daleko, že se o něm začalo mluvit v parlamentu.^[25]

V roce 2002 vyhlásila policie Fife „amnestii dopravních kuželů“, která umožnila studentům univerzity v St Andrews vrátit ukradené dopravní kužely bez obav z postihu. Policejní mluvčí uvedl, že krádeže dopravních kuželů se staly „téměř týdenním jevem“.^[26]

Média označila v roce 2009 jako recesistu člověka, který plakáty zvoucí na předvolební mítink svévolně přelepil nápisem „zrušeno“, a zmátl tím i členy strany, která mítink pořádala.^[27]

Jako recesista byl označen člověk, který v roce 2009 na mítink Jiřího Paroubka přišel se dvěma platy prázdných vajec a dvěma kufry.^[28]

V roce 2011 se dívky v převleku za chilské policistky pokusily zatknout Václava Klause za krádež pera.^[29]

Neznámý recesista v roce 2009 přes noc přelepil tabule na příjezdech do města Zlín nápisem Gottwaldov.^[30][31]

Na základě výzvy na Facebooku jednoho rána roku 2011 někteří lidé cestovali metrem v pyžamech a županech a přitom dokončovali úkony ranní hygieny.^[32]

Od roku 2011 se občané Berouna pravidelně scházejí při Čekání na tramvaj, která ve městě nikdy nejezdila.^[33]

Jeden z žertů, na který dramatik Charles MacArthur vzpomíná jako na svůj oblíbený, se týká amerického malíře a bohéma Walda Peirce. Když Peirce žil ve 20. letech 20. století v Paříži, "daroval ženě, která byla vrátnou v jeho domě, velmi velkou želvu". Žena si želvu velmi oblíbila a věnovala jí velkou péči. O několik dní později Peirce nahradil původní želvu želvou o něco větší. Takto to pokračovalo ještě nějakou dobu, kdy se do bytu ženy tajně dostávaly stále větší a větší želvy. Domovnice, bez sebe štěstím, ukazovala zázračnou želvu celému okolí. Peirce se pak k jejímu zmatenému rozrušení začal vkrádat a nahrazovat želvu menšími a menšími.^[34] Tento žert se stal dějovou linkou románu Roalda Dahla Esio Trot z roku 1990.

Úspěšné moderní žerty často využívají modernizace nástrojů a technik. V Kanadě mají studenti technických oborů pověst realizátorů každoročních žertů; na Univerzitě Britské Kolumbie obvykle spočívají v tom, že nechají Volkswagen Brouk na nečekaném místě (například zavěšený na Golden Gate Bridge nebo na Lions Gate Bridge).^[35][36] V reakci na to ostatní studenti této univerzity často demolují bíločervený betonový obelisk studentů inženýrství.^[37] Podobný žert podnikli i studenti inženýrství na univerzitě v Cambridgi v Anglii, kteří umístili automobil Austin Seven na vrchol budovy akademického senátu.^[38] Žerty se také mohou přizpůsobovat politickému kontextu své doby.^[39] Zvláštní pověst si svými žerty (nazývanými „hacks“) získali studenti Massachusettského technologického institutu (MIT).^[40]

Zajdalen se na americkém Západě stal institucionalizovaným žertem, který si venkované (jako třída) dělají z turistů, z nichž většina o tomto desítky let starém mýtu nikdy neslyšela.^[41]

Ve filmu Dej si pohov, kámoši (Grumpy Old Men) z roku 1993 si dva sousedé a bývalí přátelé John a Max dělají kruté žerty. Situace se vyostří, když se do ní zaplete nová krásná sousedka, na kterou si oba dělají zálusk.

Ve filmu Dej si pohov, kámoši 2 (Grumpier Old Men) z roku 1995 John a Max zchladili své spory. Později si dělají kruté žerty z krásné a odhodlané italské majitelky, která se snaží z bývalého obchodu s návnadami udělat romantickou restauraci.

Televizní film Windy City Heat z roku 2003 spočívá v promyšleném žertu hlavní hvězdy filmu Perryho Caravalla, který je přesvědčen, že hraje ve falešném akčním filmu Windy City Heat, přičemž natáčení (které je údajně určeno pro přídavky k filmu na DVD) ve skutečnosti dokumentuje dlouhý řetězec vtípků a žertíků prováděných na Caravallův účet.^[42]

Ve Spojeném království skupina, která si říká Trollstation, provádí lidem, včetně policistů a státních zaměstnanců, žerty, které nahrávají a umisťují na YouTube. V jednom takovém videu se jeden z aktérů skupiny vydává za palácovou stráž. Někteří z aktérů byli pokutováni nebo obviněni.^[43]

V roce 2010 média nazvala recesistou starostu Reykjavíku a předsedu Nejlepší strany Jona Gnarra, když slíbil, že žádný ze svých slibů nemíní splnit, nebo že skrytou korupci nahradí otevřenou.^[44]

Existoval též Klub pražských recesistů,^[13] do kterého patřili Vladimír Bor, Pavel Kropáček, Hugo Huška, Rudolf Jaroš, Vladimír Köhler, Gustav Schönbach, Myrtil Frída, pozdější filmoví režiséři Ladislav Rychman a Jiří Krejčík a další.^[12] Dne 3. června 1936 vyšel s pomocí pana Fechtnera, majitele rozmnožovny, první Almanach Recesse, který formuloval východiska a cíle recesistů: „Všechno je fór. Sranda musí bejt, poněvadž nic jiného nelze vážně dělat. Celý život nás, mladé lidi, vede do prdele. Bařtipáni i jeremiášové se na nás smějí ze všech koutů, bakuřové vládnou světem. Musíme vytáhnout starou a osvědčenou zbraň proti nim – srandu."^[12]

Recesistickým hnutím se inspiroval i Jaroslav Žák ve svých študáckých románech, ale klub recesistů se vůči němu vymezoval s tím, že prý ne zcela pochopil ducha recese, maje ji za něco na způsob kanadských žertíků a študáckého folkloru.^[12] Z hnutí recesistů postupně vznikla organizace s pevnými stanovami a čtyřmi hodnostními třídami členství, zvanými pagoda.^[12] Roku 1937 vydali román Cesta do Bodele, pod jménem autora Pankrác Perla, přičemž jako překladatel z perštiny do češtiny a naopak byl uveden Dr. Klavír. Kompozici románu Göth přirovnává k filmům Monty Pythonů.^[12] Kult Pankráce Perly pak v klubu pokračoval, v Tusarově ulici č. 29 členové umístili pamětní desku s textem „V tomto domě nežil ani nezemřel Pankrác Perla, zakladatel Recesse. Stále sněží!“.^[12]

Za protektorátu recesisté například zareagovali na výzvu ministra Emanuela Moravce k iniciativní pomoci Říši a v dopise podepsaném Spolek přátel Říše KOLABORA navrhovali úsporná opatření jako zrušení pobočných ptačích budek nebo redukci počtu fotbalistů v jednom mužstvu na sedm.^[12] Druhý Almanach Recesse v roce 1940 cenzura zabavila a vyšel až po válce.^[12] Klub objevil amatérského fiktivního poetu Pepu Pánka a publikoval jeho básně.^[12]

Za pokračovatele recesistického hnutí Göth považuje například Křížovnickou školu čistého humoru bez vtipu, fenomén Járy Cimrmana a happeningy Milana Knížáka a dalších.^[12]

Zahraničními představiteli podobného ražení jsou podle něj třeba William Horace de Vere Cole, který se se svými přáteli vydával za zanzibarskou či habešskou delegaci a nechal se oficiálně vítat, či bratři Marxové, jejichž filmy si oblíbili i zakládající členové pražského klubu.^[12]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Practical joke na anglické Wikipedii.

• Happening
• Čekání na Godota
• Mystifikace na lodi Dreadnought
• Čekání na tramvaj v Berouně

• Obrázky, zvuky či videa k tématu recese na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo prank ve Wikislovníku
• Radko Pytlík: Fenomenologie humoru, Emporius, 2000. Kapitola Recese Archivováno 11. 1. 2012 na Wayback Machine.
• Vladimír Bor: Recese, Paseka, Praha a Litomyšl, 1993 (původně mělo vyjít roku 1968, vydáno se zpožděním)
• Jindřich Göth: Historie uctívačů nesmyslu, Instinkt č. 13/2010, 1. 4. 2010