Otec byl přímý potomek bratra krále Ludvíka XIV., matka byla přímý potomek hraběte z Toulouse, legitimovaného levobočka téhož krále. Když roku 1789 vypukla Velká francouzská revoluce, bylo Ludvíku Filipovi 16 let. Stejně jako jeho otec revoluci nadšeně uvítal, vstoupil do klubu Jakobínů a často se účastnil parlamentních debat. Roku 1792 se stal generálem severní armády a vyznamenal se v bitvách u Valmy i u Jemappes. Mezitím vznikla republika, otec i syn si dali příjmení Égalité (rovnost), ale zatímco otec byl zvolen do parlamentu a hlasoval pro popravu Ludvíka XVI., syn sloužil v armádě v Holandsku, v armádě generála Dumourieze. Podílel se na jeho plánu obrátit armádu proti Paříži a revoluci porazit. Byl ale 18. března 1793 u Neerwinden poražen a Ludvík Filip uprchl do Švýcarska, kde se živil pod falešným jménem jako učitel.
Když byl v listopadu 1793 jeho otec popraven, stal se korunním princem rodu Bourbon-Orléans, ale všechny nabídky ucházet se o trůn odmítl. Cestoval po Skandinávii a chystal se i do Ameriky. Roku 1796 nabídlo francouzské direktorium, že propustí z vězení jeho matku a oba bratry, pokud se odstěhují do Ameriky. Této nabídky využil a usadil se ve Filadelfii. S bratry pak cestoval až k Velkým jezerům a po řece Mississippi. Po Napoleonově převratu se roku 1800 vrátili do Evropy a usadili se v Anglii. Napoleonova moc se však mezitím upevnila a Ludvík Filip se smířil s legitimním pretendentem Ludvíkem XVIII., ale odmítl bojovat v armádě prince Condé proti Francii.
Na pozvání sicilského krále Ferdinanda I. navštívil Palermo a roku 1809 se oženil s královou dcerou Marií Amálií. Po Napoleonově pádu se vrátil do Paříže, kde ho král Ludvík XVIII. nadšeně přijal, jmenoval ho generálplukovníkem husarů a vrátil mu jeho zkonfiskované statky. Jeho majetek se odhadoval na 8 milionů franků a díky jeho obchodním schopnostem dále rostl. Na jeho dvoře se scházela liberální měšťanská společnost, kterou si tak postupně získal.
Červencová revoluce
Louise Adélaïde Desnos: Ludvík Filip jako král v roce 1838Claremont House, Esher, Surrey, místo skonu Ludvíka Filipa
Za revoluce v červenci 1830 se držel v pozadí. Až když Adolphe Thiers vydal prohlášení, že jako republika by se Francie okamžitě ocitla v opozici k celé Evropě, kdežto Ludvík Filip by byl „občanským králem“, nabídku přijal. Přišel s trikolorou pěšky na radnici, kde ho La Fayette symbolicky objal. Trikolorou dal Ludvík Filip najevo, že nechce vracet staré pořádky, kdežto La Fayette vyjádřil přesvědčení, že doba pro republiku ještě nepřišla. Král Karel X. ho ještě jmenoval plukovníkem, ale parlament 8. srpna 1830 krále sesadil a prohlásil Ludvíka Filipa „králem Francouzů“.
Za jeho „občanské“ vlády nastal velký rozkvět francouzského hospodářství i průmyslu, takže jeho odpůrci mu připisovali cynický program „Obohacujte se!“ S růstem průmyslu však rostl i proletariát, o který se nikdo nestaral. Ludvík Filip se také vzdaloval od svého liberálního programu, spojil se se Svatou aliancí a začal podporovat šlechtu. Toho chtěl využít Ludvík Napoleon (pozdější Napoleon III.), synovec císaře Napoleona, a s podporou venkovanů se dvakrát pokusil o puč. Na Ludvíka Filipa bylo spácháno sedm vážných atentátů, kterým však pokaždé unikl. Teprve únorová revoluce 1848 ho donutila odstoupit a zvolila Ludvíka Napoleona prezidentem. Zbytek života dožil Ludvík Filip v anglickém exilu. Královna Viktorie mu poskytla zámeček v Surrey, kde už předtím bydlel belgický král Leopold I., od roku 1832 zeť Ludvíka Filipa.
Potomci
Dne 25. listopadu1809 se Ludvík Filip v Palermu oženil s dcerou sicilského a neapolského krále Ferdinanda III./IV.Marií Amálií. Z jejich manželství se narodilo 9 dětí, dvě děti zemřely v dětství.
HARTMANN, Petr Claus, a kol. Francouzští králové a císaři v novověku: od Ludvíka XII. k Napoleonovi III. (1498–1870). Praha: Argo, 2005. 467 s. ISBN80-7203-517-7.
Ottův slovník naučný, heslo Ludvík Filip. Sv. 16, str. 428
ŠEDIVÝ, Miroslav. Francouzská červencová monarchie v kritickém roce 1840. Historický obzor, 2007, 18 (3/4), s. 50-56. ISSN 1210-6097.
VONDRA, Roman. Život a doba krále bankéřů. Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2011, 22 (11-12), s. 242-256, ISSN 1210-6097.
_by_Winterhalter.jpg)
.jpg)
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
