Louis Germain David de Funès de Galarza ([lui də fy.nɛs]; 31. července1914Courbevoie – 27. ledna1983Nantes) byl francouzský herec a komik španělského původu. Od mládí působil v divadle a po roce 1945 odehrál desítky epizodních rolí ve filmu. Jako komik se až ve svých padesáti letech stal filmovou hvězdou v celoevropském měřítku. Proslavily jej filmy o četníkovi ze Saint-Tropez, spolupracoval také s dalšími významnými herci (Bourvil, Jean Marais, Jean Gabin, Annie Girardotová). Dlouhodobě patřil ke komerčně nejúspěšnějším francouzským hercům; každý jeho film měl v kinech návštěvnost v řádech miliónů diváků. V roce 1973 obdržel Řád čestné legie, v roce 1980 získal čestného Césara za celoživotní přínos francouzské kinematografii.
Život
Narodil se jako nejmladší ze tří dětí nedaleko Paříže rodičům, kteří přišli do Francie v roce 1904 ze španělské Sevilly. Jeho otec Carlos Luis de Funès de Galarza (1871–1934) byl původně právník a pocházel z baskické šlechtické rodiny. Ve Francii obchodoval s klenoty. Na počátku 30. let se přestěhoval do Venezuely a nakonec zemřel na tuberkulózu v Málaze. Matka Leonor Soto y Réguéra (1878–1957) se narodila v městečku Ortigueira v Galicii. Louis měl sestru Marii (1909–1993), která se provdala za režiséra Françoise Gira. Bratr Charles (1908–1940) byl mobilizován do francouzské armády po vypuknutí druhé světové války a v květnu 1940 padl v boji během bitvy o Francii.
V dětství se věnoval kreslení a hře na klavír. Kromě francouzštiny dobře ovládal i španělštinu a angličtinu. Než se stal hercem, Louis neúspěšně vystřídal řadu zaměstnání: byl kožešník, dekoratér, aranžér, účetní, prodavač. V roce 1932 se zapsal na Technickou školu fotografie a filmu, ale nedokončil ji.[1] Koncem třicátých let začal pracovat jako pianista v pařížské čtvrti Pigalle, kde často hrál na piano jazz, a časem si získal velmi dobrou pověst.[1] Při hře na klavír bavil hosty svými komickými grimasami. V roce 1942 se zapsal na Simonovy herecké kurzy a ve třiceti letech dostal první divadelní roli, kterou mu zprostředkoval jeho spolužák Daniel Gélin. V roce 1946 se spolu objevili ve filmu La tentation de Barbizon, kterým započala Funèsova filmová kariéra. Více než deset let hrál nepatrné role v řadě filmů a současně byl klavíristou a hercem malých divadelních souborů.
De Funès měl problémy se srdcem a s každou svojí rolí, ve kterých představoval různé cholerické postavy, riskoval srdeční infarkt. Postupně prodělal dva srdeční infarkty, které zhoršily jeho kondici a zvýšily riziko úmrtí. Nakonec se mu stal osudným třetí infarkt, jejž prodělal několik měsíců po skončení natáčení filmu Četník a četnice a na který nakonec dne 27. ledna 1983 také zemřel ve věku 68 let.
Soukromý život
V roce 1936 se oženil s Germaine Carroyer (1915–2011), s níž měl syna Daniela (* 1937). V roce 1942 se rozvedli. O rok později se oženil s Jeanne Barthelémy de Maupassant (1914–2015), praneteří Guy de Maupassanta, s níž měl dva syny: Patricka (* 1944) a Oliviera (* 1949).[1] S Jeanne se seznámil v hudební škole, kde studoval hru na klavír. Patrick je lékařem, Olivier se několik let věnoval herectví a hrál v několika filmech společně s otcem. Později pracoval jako pilot letadel Concorde pro Air France. Louis de Funès miloval svoji rodinu, zahradu a film. Od roku 1967 žil na zámku Clermont na Loiře u Nantes, který zdědila jeho manželka po své tetě. Rád trávil čas ve skleníku, kde se věnoval růžím.
Ve výraznějších rolích se Funès začal objevovat od roku 1956. Po filmu Napříč Paříží, kde hrál s Gabinem a Bourvilem, dostal poprvé hlavní roli ve filmu Smolař. Za svůj výkon byl v roce 1957 oceněn Velkou cenou smíchu.[3] V divadle zaznamenal velký úspěch ve hře Clauda Magniera Oskar, kde se plně projevil jeho komický talent, schopnost improvizace a fyzická zdatnost. Po turné v severní Africe a oblastních divadlech ve Francii byla hra uvedena roku 1961 v Paříži a Funès hrál i ve filmové adaptaci z roku 1967. Na divadelních prknech se k ní vrátil ještě v roce 1971 a na pozvání manželky prezidenta Pompidoua hru uvedl i v Elysejském paláci.
Sám Funès uváděl jako svůj první velký úspěch film Pouic-Pouic (1963), skutečný triumf přišel v roce 1964 s prvním filmem o četníkovi ze Saint-Tropez, do nějž jej proti vůli producentů angažoval režisér Jean Girault. Ve spolupráci s Bourvilem dosáhl pak největšího úspěchu s filmem Velký flám (1966), který si se 17 milióny diváků dlouhodobě držel první pozici v návštěvnosti francouzských kin. Naopak problematickou se ukázala spolupráce s jinými významnými herci, kteří se těžko smiřovali s rostoucí popularitou komika z okrajových bulvárních divadel a jeho stylem herectví. Týkalo se to například natáčení série o Fantomasovi s Jeanem Maraisem nebo filmu Tetovaný (1968) s Jeanem Gabinem.
Kromě četnické série a trilogie o Fantomasovi točil úspěšné adaptace divadelních her (Oskar, 1967). Na přelomu 60. a 70. let dvacátého století se zařadil mezi komerčně nejúspěšnější francouzské herce, každý jeho film viděly ve francouzských kinech milióny diváků. Oblíbený byl v celé západní Evropě, ale také ve východním bloku včetně Sovětského svazu nebo bývalého Československa, kde k jeho popularitě přispěl dabing Františka Filipovského. Zatímco filmy o četníkovi ze Saint-Tropez měly kvalitativně sestupnou tendenci a i další Funèsovy filmy se jen zřídka setkaly s kladným ohlasem kritiků, v USA se prosadil s mezinárodně srozumitelnou satirou Dobrodružství rabína Jákoba (1973).
Celkem v jedenácti filmech byla jeho partnerkou Claude Gensacová.
Aktivity ve filmu i v divadle musel omezit po prodělání dvou infarktů počátkem 70. let; ze zdravotních důvodů také ukončil své angažmá v divadle (1973). S Annie Girardotovou později natočil film Jeden hot a druhý čehý (1978), divácký ohlas měly i další adaptace osvědčených divadelních předloh (Lakomec, 1980). Jeho posledním filmem byla závěrečná část četnické série Četník a četnice (1982).
Jeho herecký styl se opíral o živelnou komiku a neuvěřitelné mimické schopnosti, jež zdědil hlavně po matce, které mu vynesly přezdívku Muž tisíce tváří, nebo Muž s tváří z gumy.
Kromě divadla a filmu Funès účinkoval i v rozhlase, kde si popularitu získala především jeho interpretace La Fontainových bajek.[1]
Filmografie
Herecká filmografie
1945
Barbizonovo pokušení (La Tentation de Barbizon) – portýr
Zbývá šest hodin (Six heures à perdre) – šofér Poslední úkryt (Dernier refuge) – zaměstnanec jídelního vozu Antoine a Antoinetta (Antoine et Antoinette) – host na svatbě Zámek poslední šance (Le Château de la dernière chance) – statista
Schůzka se štěstím (Rendez-vous avec la chance) – číšník v kavárně Miluji jen tebe (Je n'aime que toi) – dirigent Mise v Tangeru (Mission à Tanger) – statista Právě vyšlo (Vient de paraître) – statista Můj přítel Sainfoin (Mon ami Sainfoin) – průvodce Boží soud (Le jugement de dieu) – statista Na shledanou, pane Grocku (Au revoir, monsieur Grock) – statista, divák Ademaï na hranicích (Ademaï un poteau-frontière) – statista Milionáři na jeden den (Millionnaires d'un jour) – statista, advokát Žádný víkend pro naši lásku (Pas de week-end pour notre amour) – Constantin Jistý pán (Un certain monsieur) – statista
Nábřeží Grenelle (Quai de Grenelle) – statista Král Blablabla (Le roi du Bla-bla-bla) – Gino Náměsíčník Bonifác (Boniface somnambule) – podezřívavý manžel Ulice bezpráví (La rue sans loi) – Hippolyte Slaměný milenec (L'amant de paille) – Bruno Rudá růže (La rose rouge) – básník Něžné šílenství (Folie douce) – statista Bibi Fricotin – statista Knock – statista, muž, který zhubl o deset gramů Kolemjdoucí (La passante) – statista, zdymadlář Adresát neznámý (Sans laisser d'adresse) – statista, budoucí otec Život je hra (La vie est jeu) – statista
Hráči (Les jouers) – statista Láska pod deštníkem (Un amour de parapluie) – statista Bar na prodej (Boîte à vendre) – statista Juniorští šampioni (Champions juniors) – statista Cesta do Ameriky (Le voyage en Amerique) – statista, zaměstnanec Air France Žádná dovolená pro pana starostu (Pas de vacances pour monsieur la maire) – statista, poradce Moje žena je skvělá (Ma femme est formidable) – statista, turista Bylo jich pět (Ils ètaient cinq) – statista, Albert Jed (Le poison) – André Pan Leguignon, lampář (Monsieur Leguignon, lampiste) – statista, soudce Sedm smrtelných hříchů (Les sept péchés capitaux) – Martin Gaston Krocan (Le dindon) – ředitel Sňatková kancelář (Agence matrimoniale) – statista, chodec Dlouhé zuby (Les dents longues) – statista, barman Lehká holka (La putain respecteuse) – statista, host nočního podniku Vlci loví noc (Les loups chassent la nuit)
Osmé umění a styl (Le huitième art et la manière) Láska není hřích (L'amour n'est pas un péché) – statista, podnájemník Pan taxi (Monsieur taxi) – statista, malíř Byl jsem tím třikrát (Je l'ai été trois fois) – statista, herec Pařížští vrabci (Moineaux de Paris) – statista Zmizení pana Perla (La fugue de monsieur Perle) – statista, blázen Lehce a krátce oblečený (Lègere et court vetue) – Duvernois Ona a já (Elle et moi) – statista, číšník v kavárně K čertu s ctností! (Au diable la vertu!) – statista Život poctivého člověka (La vie d'un honnete homme) – Emil
Intrikáni (Les intrigantes) – Mercange Muži myslí jenom na to (Les hommes ne pensent qu'à ça) – manžel Necudní (Impures) – statista S vyloučením veřejnosti (Huis-clos) – číšník v hotelu Napoleon – voják Kočky nastolují právo (Les pépées font la loi) – Jeannot Aprílový žert (Poisson d'avril) – porybný Královna Margot (La reine Margot) – astrolog René Manželské scény (Scènes de ménage) – Boulingrin Beran s pěti nohama (Le mouton à cinq pattes) – Pilát Ach, ty krásné bakchantky (Ah! Les belles Bacchantes) – komisař Leboeuf Schodiště pro služebnictvo (Escalier de service) – Césare Grimaldi Otec, matka, služka a já (Papa, maman, la bonne et moi) – pan Calomen, soused
Ingrid, příběh fotomodelky (Ingrid, die Geschichte eine Fotomodells) – d'Arrigo Nemožný pan domovník (L'impossible monsieur pipelet) – strýček Robert Frou-Frou – plukovník Cousinet-Duval Otec, matka, moje žena a já (Papa, maman, ma femme et moi) – pan Calomel, soused Dobrý den, úsměve (Bonjour sourire) – Bonoeil Tátova parta (La bande à papa) – inspektor Victor Merlerin Husaři (Les Hussards) – kostelník Kdyby nám Paříž vyprávěla (Si Paris nous était conté) – Antoine Allègre Děti na rozdávání (Bébés à gogo) – Célestin Rabier
Totò v Madridu (Toto à Madrid) – profesor Francisco Montiel Taxi, maringotka a korida (Taxi, roulotte et corrida) – Maurice Berger, řidič taxíku Život ve dvou (La vie à deux) – Stéphane
Zločin se nevyplácí (Le crime ne paie pas) – barman Výhodná koupě (La belle americaine) – Viralat, vrchní účetní Bubliny ve vodě (Dans l'eau fait des bulles) – pan Hernzer
Děti štěstí (Les veinards) – pan Beaurepaire, obchodník Svit měsíce nad Maubege (Un clair de lune à Maubeuge) Pojedeme do Deauville (Nous irons a Deauville)
Jak vykrást banku (Faites sauter la banque) – Victor, majitel obchodu s loveckými potřebami Myš mezi lidmi (Une sourir chez les hommes) – Marcel Četník ze Saint Tropez (Le gendarme de Saint-Tropez) – Ludovic Cruchot, četník Fantomas (film, 1964) – komisař Juve Smolař (Le corniaud) – Leopold Saroyan, obchodní ředitel
Fantomas se zlobí (Fantomas se déchaîne) – komisař Juve Požitkáři (Un grand seigneur) – Léon Haudepin, ředitel pojišťovny a majitel bordelu Četník v New Yorku (Le gendarme à New York) – Ludovic Cruchot, četník
Oskar (Oscar) – Bernard Barnier, generální ředitel Senzační prázdniny (Les grandes vacances) – Charles Bosquier, ředitel gymnázia Tonoucí se stébla chytá (Le petit baigneur) – Fourchaume, majitel loděnice
Hibernatus – Hubert de Tartas, bohatý továrník Piti Piti Pa (L'Homme-orchestre) – Evan Evans, ředitel baletního souboru Četník ve výslužbě (Le gendarme en balade) – Ludovic Cruchot, četník Na stromě (Sur un arbre perché) – Henri Roubier, průmyslník
Dominika a Dominika (Dominique et Dominique) – pan Ernest
Brouk v hlavě (La puce à l'oreille) – Augustin Feraillon
Ach, ty krásné bakchantky (Ah! Les belles Bacchantes) – komisař Leboeuf
Poppi – Poppi
Miláček Ornifle – Machetu
Zasněme se (Faisons un rêve) – manžel
Oskar (Oscar) – Barnier
Velký valčík (La grosse valse) – celník Roussel
Valčík toreadorů (La valse des toreadors) – generál
Odkazy
Reference
↑ abcdBRŮNA, Otakar. Přemožitelé času sv. 15. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Louis de Funès, s. 156–160.
↑Jakub Pytel: Katolík Louis de Funés; Te Deum 2017/3, str. 76
↑ Louis de Funès. csfd.cz [online]. [cit. 2022-10-31]. Dostupné online.
Literatura
ŽÁK, Jiří. Louis de Funés: Lidé jsou komedianti, my jsme herci. Praha: Nakladatelství XYZ, 2009. 363 s. ISBN978-80-7388-172-6.
WOLFOVÁ, Pavlína. Funèsův fanoušek. Dcera Františka Filipovského vypovídá o Funèsově a otcově vztahu. Reflex. 2009-08-19, roč. 2009, čís. 34. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-11.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Louis de Funès na Wikimedia Commons