Vystudovala herectví a výtvarné umění a v roce 1963 se stala divadelní herečkou. Ve filmu debutovala v roce 1966 a následně se stala jednou z nejoblíbenějších francouzských filmových a televizních hereček. Kromě herectví se věnuje také psaní knih pro děti a je příležitostnou textařkou a zpěvačkou.
Marlène Jobert se narodila a vyrůstala v Alžíru jako nejmladší ze tří sourozenců. Její matka byla italská herečka Elsa Lunghini. Když jí bylo jedenáct let, rodina se přestěhovala do Francie, kde absolvovala čtyřleté studium výtvarného umění. Původně chtěla být výtvarnicí nebo módní návrhářkou. Ještě během studií výtvarného umění také začala hrát amatérsky divadlo a vystupovat v krátkých skečích během koncertů hudební skupiny svého bratra. Herectví se jí nakonec zalíbilo natolik, že jej posléze studovala na Státní konzervatoři v Dijonu a v Paříži. Během svých studií pracovala jako filmová statistka, fotomodelka a reklamní výtvarnice.[1]
V roce 1963debutovala jakožto divadelní herečka po boku svého učitele Yvese Montanda ve hře Tisíc klaunů v Théâtre Montparnasse. Pro francouzský film ji objevil režisér Jean-Luc Godard. Ve filmu debutovala v roce 1966 v hlavní roli snímku Mužský rod, ženský rod (Masculin féminin).[1] Její jemný půvab, pihovatá tvář a rusé vlasy spolu s jemným a neokázalým civilním herectvím způsobily, že začala pak být obsazována do mnoha dalších filmů. Zpočátku hrála zejména v kriminálních filmech a thrillerech, např. Masakr v Římě (Massacre in Rome), Válka policajtů (La guerre des polices), Špinavá záležitost (Une sale affaire), a před kamerou se setkala například s Linem Venturou nebo Jean-Paulem Belmondem, s nímž si v roce 1967 zahrála po boku Geneviève Bujold ve filmu Louise MalleaZloděj z Paříže (Le Voleur). K jejím nejznámějším filmovým úspěchům patří role policistky ve filmu režiséra José GiovannihoPoslední adresa (Dernier domicile connu) a role vyděšené vražedkyně v psychologickém thrilleru René ClémentaCestující v dešti (Le passager de la pluie).
Jobert spolupracovala mimo jiné s filmovými režiséry Philippem de Brocou, Claudem Chabrolem, Robertem Enrico a Claudem Lelouchem. V 70. letech se také podílela na produkci některých filmů se svou vlastní společností MJ , např. komedie Juliette a Juliette (Juliette et Juliette) s Annie Girardot z roku 1974 a Ne tak zlý (Pas si méchant que ça) s Gérardem Depardieu. Později začala být obsazována i do jemnějších melodramat, z nichž vyniká zejména snímek Nahá láska (L'Amour nu) z roku 1981, kde si zahrála tlumočnici Claire, která se musí vyrovnat s odstraněním prsu. Pro snímek Jezdci bouřky (Les cavaliers de l´orage) také sama otextovala a nazpívala úvodní píseň.[2]
Paralelně s filmovou kariérou slavila opakované úspěchy i v televizi a stala se jednou z nejoblíbenějších francouzských hereček. V roce 1980 na čas přerušila hereckou kariéru, když se jí ve vztahu s Walterem Greenem narodila dvojčata Eva a Joy.[2] Dcera Eva Greenová se dala také na hereckou dráhu.[1]
Kromě své výtvarné a herecké činnosti činnosti je také uznávanou spisovatelkou knih pro děti. Známá je také jako příležitostná zpěvačka a písňová textařka. Vydala album Věčná je potřeba lásky (Tout pour se plaire), na kterém otextovala všechny písně.[3] V roce 2007 obdržela čestnou cenu César za celoživotní přínos francouzské kinematografii.[4]