Hannoverská dynastie získala královskou korunu Anglie, Skotska a Irska poté, co byl v roce 1701 přijat Act of Settlement a z nároků na jmenované trůny byli do budoucna vyloučeni členové hlavní rodové linie katolickýchStuartovců. Ještě v roce 1700 byla ovšem otázka následnictví složitá. Hlavní rodová linie katolických Stuartovců žila v exilu ve Francii. Vládnoucí anglický, skotský a irský král, protestantVilém III. Oranžský se po smrti své ženy Marie Stuartovny znovu neoženil a zůstal bezdětný. Jeho následnicí se tak stala švagrová Anna Stuartovna, která právě roku 1700 přišla o svého jediného syna. Otázka dalšího následnictví byla složitá a tak se Vilém III. Oranžský obrátil na svého strýce, a zároveň i tchána, vyhnaného a v exilu žijícího Jakuba II. Stuarta, kterému udělal vstřícnou nabídku. Pokud se Jakub II. vzdá ztraceného trůnu, jmenuje Vilém III. Oranžský svým nástupcem Jakubova syna Jakuba Františka Stuarta. Tento návrh Jakub II. rezolutně odmítl. Vilém III. Oranžský se tedy rozhodl vynechat hlavní mužskou rodovou linii Stuartovců a najít vhodného kandidáta v některé linii vedlejší. Po prověření všech kandidátů pominul padesát šest těch,[zdroj?!] kteří měli větší právo na trůn, než měla ta, kterou nakonec vybral. Vybranou osobou se stala Žofie Hannoverská, vdova po hannoverském kurfiřtoviArnoštu Augustovi a vnučka Jakuba I. Stuarta. Žofie si ale nedělala příliš velké naděje, jelikož jí bylo již sedmdesát let. Navíc udržovala dobré vztahy nejen s králem de factoVilémem III. Oranžským, ale také s vyhnaným králem de iureJakubem II. Žofie si byla také dobře vědoma toho, že někteří její příbuzní mají na trůn větší nárok. V roce 1701 ale přesto anglický parlament uznal Žofii Hannoverskou za právoplatnou dědičku koruny. V roce 1702 zemřel během lovu král Vilém III. Oranžský a královnou se stala Anna Stuartovna. Po její smrti roku 1714 získal trůn Anglie, Skotska a Irska syn Žofie Hannoverské Jiří I. Britskými katolíky a jakobity však nebyl protestantJiří I. nikdy uznán jako právoplatný dědic trůnu a hannoverskou dynastii neuznali jako dynastii vládnoucí.
Panovníci Velké Británie a Hannoveru
Královna Viktorie
Britští panovníci z hannoverské dynastie panovali současně také jako vévodové v Brunšvicku – Lünebursku a kurfiřti v Hannoveru. Ke svým dědičným německým územím měl Jiří I. velmi vřelý vztah, o čemž svědčí i to, že ještě jeho syn Jiří II. se nenarodil v Anglii, ale v právě v Hannoveru. Německá území hannoverského rodu tvořila s Velkou Británií a Irskem personální unii až do roku 1837. Po vídeňském kongresu, roku 1815, se Hannoversko stalo královstvím.
Roku 1837 se pak hannoverský trůn od britského oddělil a králem Hannoveru se stal strýc britské královny ViktorieArnošt August I. Hannoverský, mladší bratr jejího otce. Když totiž 20. června1837 zemřel jeho starší bratr, král Spojeného království a HannoverskaVilém IV., na trůn Spojeného království nastoupila jeho neteř Viktorie, dcera čtvrtého syna Jiřího III., vévody z Kentu.
Podle práva uplatňovaného pro nástupnictví na hannoverský trůn však nemohla být nástupkyní na trůnu žena – zatímco podle tehdejšího britského následnického řádu nastupovala dědička na trůn v případě, že neměla žádné bratry, v Hannoversku (jako německé zemi) se podle polosalického práva vztahoval přednostní nárok na trůn na větší okruh mužských příbuzných. Hannoverským králem se tak stal právě Arnošt August I., strýc královny Viktorie. Zůstal nicméně následníkem britského trůnu, a to od 20. června1837 do 21. listopadu1840, kdy královna Viktorie porodila svého prvního potomka, dceru Viktorii. Skončila tak personální unie Hannoverska se Spojeným královstvím.
.svg)
_Residenzmuseum_Celle.JPG)
,_Residenzmuseum_Celle,_20160708.jpg)
.jpg)
