Douglas DC-8 (známý i jako McDonnell Douglas DC-8) je americký čtyřmotorový proudový úzkotrupýdopravní letoun pro střední a dlouhé tratě. Šlo o první proudové letadlo od společnosti Douglas Aircraft. Výroba probíhala v letech 1958 až 1972, přičemž se vyrobilo 556 kusů letadel tohoto typu. DC-8 byl uveden po konkurenčním typu Boeing 707, aby udržel firmu Douglas v silném postavení na trhu s letadly a zůstal ve výrobě až do roku 1972, kdy jej začaly nahrazovat větší širokotrupé letouny jako Boeing 747, McDonnell Douglas DC-10 a Lockheed L-1011 TriStar. Konstrukce DC-8 dovolovala mírně větší kapacitu nákladu než Boeing 707 a některé DC-8 s novějšími motory jsou v provozu jako nákladní letouny.
Vývoj
Jeden z prvních DC-8-10 v barvách společnosti Douglas, 1959.
Po druhé světové válce měl Douglas na trhu komerčních letadel vedoucí postavení. Boeing představil moderní celokovové dopravní letadlo v roce 1933 svým modelem 247, ale Douglas učinil komerční leteckou dopravu realitou. Ve třicátých, čtyřicátých a padesátých letech zde vznikla řada pístových letadel (DC-2, DC-3, DC-4, DC-5, DC-6 a DC-7). V roce 1949, kdy vzlétl první proudový dopravní letoun de Havilland Comet, Douglas necítil potřebu spěchat do něčeho nového.
Průlomový letoun de Havilland Comet vstoupil do služby v roce 1952. Zpočátku to byl úspěch, ale v roce 1954 byl, po dvou katastrofách, které byly následně přičteny únavě materiálu (přesněji nebezpečné koncentraci napětí kolem čtvercových výřezů pro antény ADF - automatický směrový zaměřovač) a následné dekompresi kabiny, uzemněn. Celý letecký průmysl z tohoto poučení získal značný užitek a vyústil ve značnou pozornost na konstrukci detailů v přetlakové kabině DC-8[1]. V roce 1952 Douglas zůstával nejúspěšnějším výrobcem komerčních letadel. Měli téměř 300 objednávek na pístový letoun DC-6 a jeho nástupce, DC-7, který ještě musel prodělat první let. Katastrofy a následný nedostatek zájmu leteckých společností o proudové letouny ukazovaly na dobré rozhodnutí držet se vrtulových letadel.
Boeing podnikl odvážný krok, když začal plánovat čistě proudové letadlo již v roce 1949. Vojenská divize společnosti Boeing získala zkušenosti s velkými proudovými letouny s dlouhým doletem prostřednictvím strojů B-47 Stratojet (první let 1947) a B-52 Stratofortress (1952). S tisíci kusy objednaných nebo již do služby zařazených proudových bombardérů si Boeing vytvořil úzký vztah se strategickým leteckým velením (Strategic Air Command, SAC) amerického letectva. Boeing také dodával tankovací letoun KC-97 Stratofreighter s pístovými motory, ale ty byly příliš pomalé a s nízkým dostupem, než aby mohly snadno pracovat s novými proudovými bombardéry. Zejména B-52 musel sestoupit ze své cestovní výšky a poté letět pomalu, až téměř „zastavit“, aby mohl dotankovat z KC-97.[2]
Douglas tajně v polovině roku 1952 zahájil studie projektu tryskového letounu. V polovině roku 1953 se z nich vyvinula podoba finální DC-8 - 80místné dolnoplošné letadlo se čtyřmi proudovými motory Pratt & Whitney JT3C, šípové křídlo s úhlem 30° a vnitřní průměr kabiny 11 stop (3,35 m), aby bylo možné mít vedle sebe 5 míst. Maximální hmotnost měla být 190 000 lb (86 metrických tun) a dolet byl odhadován na asi 3 000–4 000 mil (4 800–6 400 km).
DC-8 Series 10 - maximální hmotnost stoupla ze 120 tun na 123 tun. Původně se jmenovalo DC-8A ale po nástupu DC-8 series 30 se přejmenovalo.
DC-8 series 20 - vysokovýkonné motory Pratt & Whitney JT4A-3 o tahu 15,916 lbf (70,8 kN) zvýšily max. hmotnost na 125 tun. Původně se jmenovalo DC-8B, po nástupu DC-8 series 30 se přejmenovalo.
DC-8 Series 31 - Určený pro mezikontinentální lety, s motory JT4A-9 o tahu 16,906 lbf (75,2 kN) stoupla max. hmotnost na 136 tun.
DC-8 series 32 - byl podobný ale max. hmotnost stoupla na 140 tun.
DC-8 series 33 - má proudové motory JT4A-11 17,625 lbf (78,4 kN. Vztlakové klapky povolily úhel 1,5 stupně čímž se zvýšila efektivita letu. Dále mělo zesílený podvozek a max. Hmotnost 143 tun.
DC-8 series 40 - byly velmi podobné jako series 30, ale měly výkonnější dvouproudové motory Rolls-Royce Conway po tahu 17,625 lbf (78,4 kN). Pro vyšší efektivitu letu - méně hluku a méně kouře. Sice byly 40 série dobré, prodalo se jejich málo.
DC-8 series 41 a 42 - max. hmotnost byla 140 nebo 143 tun
DC-8 series 43 - nový design křídel zvýšil dolet o 8 procent, max. hmotnost o 3 tuny a průměrnou rychlost o 10 uzlů (19 km/h).
DC-8 series 50 - Mnoho starších strojů bylo přestavěno na tento standard.
DC-8 series 51, 52, 53 - všechny měly motory JT3D-1 17,108 lbf (76.1 kN) nebo JT3D-3B 18,120 lbf (80.6 kN) s různými max. hmotnostmi: 126, 138 a 142 tun .
DC-8 series 55 - opět motor JT3D-3B s max. vzletovou hmotnosti 147 tun
DC-8 Jet Trader - Douglas vyrobil novou nákladní verzi DC-8 založenou na 50 series.
Super šedesátky
DC-8 series 61 - bylo navrženo s vysokou kapacitou a středním doletem. Mělo stejná křídla a konstrukci jako series 53 a zmenšen dolet pro zvýšení kapacity. Celkem bylo prodáno 88 kusů.
DC-8 series 63 - poslední varianta této série, která se začala používat v červnu 1968. Šlo o kombinaci dlouhého trupu z verze -61 a řadou aerodynamických vylepšení, zvýšením zásoby paliva, a motoru JT3D-7 z -62. Max. vzletová hmotnost je 159 tun a dolet je 7 600 km. Bylo vyrobeno 107 kusů a zhruba polovina byla určena k převážení nákladu.
DC-8 series 72, 73 - byly přímočarými nástupci -62, -63, motory JT3D byly nahrazeny dvouproudovými motory CFM56-2 o tahu 22,144 lbf (98.5 kN).
DC-8 series 71 - dosáhlo totéž, ale vyžadovalo podstatně více modifikací protože -61 nemělo upravená křídla a přemístěné motory jako -62, -63. Max. vzletová hmotnost byla stejná, ale bylo zde zmenšeno užitečného zatížení, protože motory byly trochu těžší.
-50: 88,022 liber (0,0 t) -55: 92,770 liber (0,0 t)
-61: 88,494 liber (0,0 t) -71: 81,300 liber (0,0 t)
-63: 119,670 liber (0,1 t) -73: 111,800 liber (0,1 t)
-62: 91,440 liber (0,0 t) -72: 90,800 liber (0,0 t)
Operační prázdná hmotnost
-50: 130,207 liber (0,1 t) -55: 131,230 liber (0,1 t)
-61: 145,506 liber (0,1 t) -71: 152,700 liber (0,1 t)
-63: 141,330 liber (0,1 t) -73: 149,200 liber (0,1 t)
-62: 138,560 liber (0,1 t) -72: 140,200 liber (0,1 t)
Max PL Range
-55: 3,000 námořních mil (5,556 km)
-61/63: 2,300 námořních mil (4,260 km) -71/73: 2,900 námořních mil (5,371 km)
-62: 3,200 námořních mil (5,926 km) -72: 3,900 námořních mil (7,223 km)
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Douglas DC-8 na slovenské Wikipedii.
↑“Damage Tolerance in Pressurized Fuselage,” 11th Plantema Memorial Lecture, 14thSymposium of the International Committee on Aeronautical Fatigue (ICAF), New Materialsand Fatigue Resistant Aircraft Design, Ottawa, Canada, June 8-12, 1987
↑The Road To The 707 The Inside Story of Designing the 707, William H. Cook 1991, ISBN0962960500, p.212/213
↑Commercial Aircraft of the World [online]. 23 November 1961. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Airplane Characteristics for Airport Planning [online]. Boeing, 1989. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
