Žalm 150 („Chvalte Boha v jeho svatyni“)[1] je poslední žalmbiblického kánonu. Jedná se o nadšený chvalozpěv k Boží oslavě, jenž začíná i končí hebrejským zvoláním halelujah. První část tohoto slova, halelu (הַלְלוּ), se v hebrejském textu žalmu dokonce vyskytuje celkem 13krát a podle židovských vykladačů je tímto zdraveno „třináct atributů lásky“ Stvořitele,[2] jež byly vyjeveny Mojžíši,[3] aby mohl lidu vyprosit odpuštění hříchu, kterého se dopustili se zlatým teletem.[4]
Užití v liturgii
V židovské liturgii je žalm podle siduru součástí ranní modlitby, a to v části zvané psukej de-zimra („verše písně“),[5] kde tvoří s předchozími čtyřmi žalmy jakýsi sborový, mnohohlasý zpěv, jejichž crescendo vyjadřuje Hospodinu chválu, která se stupňuje a sílí až nakonec vyvrcholí mohutným výkřikem lásky ve slovech: „Pochválen budiž Hospodin na věky! Amen i amen. Pochválen budiž Hospodin ze Siona, Jenž sídlí v Jerusalémě! Halelujah! Pochválen budiž Hospodin Bůh, Bůh Israele, Jenž činí divy sám, a pochváleno budiž jméno Jeho slavné na věky; a naplněna budiž slávou Jeho všecka země! Amen i Amen.“[6] Celý žalm je také začleněn do textu modlitby musaf pro svátek Roš ha-šana, a sice do požehnání šofarot s ohledem na zmínku o šofaru a o troubení ve verších 3 a 5.[7] Žalm se rovněž recituje jednou měsíčně při obřadu kiduš levana.[8] Spis Šimuš Tehilim („Užití Žalmů“), jehož autorem je zřejmě židovský učenec Chaj Ga'on (939–1038), navíc uvádí, že 150. žalmu je určen k děkování Bohu za všechno.[9]
↑KRAUS, Moric. Modlitby pro všecky dny všedni, sabaty a svátky, jakož i Jom Kipur Kátan. Praha: Samuel W. Pascheles a syn, 1937. S. 59. Viz: Dílo Sichat Jicchak/Baruch ha-Šem le-olam ve Wikizdrojích