Do voleb šla stávající válečná koalice zahrnující konzervativce, liberály Lloyda George a menší uskupení. Kandidáti koalice si mezi sebou rozdali „kupony“, z nichž většinu obdrželi konzervativci. V konzervativních kruzích vzbuzoval premiér David Lloyd George nedůvěru jakožto radikální liberál, v roce 1910 inicioval sérii daňových reforem limitujících aristokracii, byl nicméně respektován jako vítěz války, proto ho Konzervativní strana dál podporovala v křesle ministerského předsedy.[2] Vlastní Liberální strana, nepodporující vládu s konzervativci, kandidovala samostatně pod vedením bývalého premiéra H. H. Asquitha.
Volby koalice jednoznačně vyhrála s 53 procenty hlasů a 520 mandáty, čímž dostala vláda zelenou na další volební období. Z koalice získali 379 křesel konzervativci, čímž získali jasnou převahu nad koaličními liberály se 127, Lloyd George si ale funkci premiéra podržel. Ač dopadla asquithovská liberální strana na hlasy o něco lépe než její koaliční protějšek, u mandátů zaznamenala drtivý propad- o 236 na 36. Labouristická strana si výrazně polepšila o 15% hlasů, obsadila ale pouze 57 křesel.
V druhém funkčním období nebyl Lloyd George méně aktivní. Vystavěl byty pro válečné veterány a zreformoval pojištění proti ztrátě zaměstnání, rozpory uvnitř koalice se ale postupně prohlubovaly. Neshody vyvrcholily kolem skandálů ohledně korupce při udělování šlechtický titulů a Řádu Britského impéria v roce 1922, kdy konzervativci vystoupili z koalice a konaly se všeobecné volby, po kterých nastoupila konzervativní vláda.[3]
Po předchozích volbách stála liberální Asquithova vláda na podpoře umírněné Irské parlamentní strany, která si kladla za cíl irskou autonomii („Home Rule“) a se 74 poslanci byla v Irsku dominantní. Kvůli odporu Ulsteru ale otázka autonomie začala váznout a parlamentáři pod vedením Johna Redmonda se ocitli pod palbou kritiky z nacionalistických kruhů. Otevřenému povstání zabránilo vypuknutí světové války, napětí v zemi ale sílilo.[4]
výsledky v Irsku
Po velikonočním povstání v roce 1916 se nálada obyvatel definitivně přiklonila k radikálům ze Sinn Féin. Ti naprosto přebrali voliče parlamentní strany a obsadili všechny křesla v jižním Irsku (celkem 73). Nově zvolení poslanci odmítli nastoupit do Westminsteru, ustavili se jako Dáil Éireann - Irský sněm a zavázali se podporovat nezávislou Irskou republiku. Do čela Dáilu se postavil Éamon de Valera a Michael Collins vedl ozbrojený odpor proti Britům. Irská válka za nezávislost začala roku 1919 a trvala do července 1921, kdy byla vyjednána mírová smlouva, kde Irsko bylo ustaveno jako britské dominium a de facto nezávislý stát.[5]
_(14595514940).jpg)
