Třída Akizuki
Fujuzuki 23. května 1944. Na předním stožáru se nachází anténa radaru 21 Gó
Obecné informace
Uživatelé	Japonské císařské námořnictvo Námořnictvo Čínské republiky Royal Navy Sovětské námořnictvo US Navy
Typ	Torpédoborec 1. třídy
Lodě	Program 1939: 6 jednotek Program 1941: 10 jednotek Mod. program 1942: 23 jednotek Celkem dokončeno: 12 jednotek
Zahájení stavby	1940 až 1944
Spuštění na vodu	1941 až 1944
Uvedení do služby	1942 až 1945
Osud	Dokončeno 12 jednotek, 1 rozestavěna, ostatní zrušeny 6 ztraceno v boji 2 potopeny jako vlnolam 4 předány Spojencům
Předchůdce	Kageró, Júgumo a Šimakaze
Nástupce	Super Akizuki – nerealizována
Technické údaje
Výtlak	2 701 T (2 744 t) standard 3 700 T (3 759 t) plný[1]
Délka	134,2 m celkem[1][2] 132,0 m na vodorysce[2]
Šířka	11,6 m[1]
Ponor	4,15 m[1]
Pohon	3 parní kotle Ro-gó Kanpon šiki[1][3] 2 sestavy parních turbín Kanpon 2 třílisté lodní šrouby[1] 52 000 k na hřídeli (38 245,9 kW)[1][3][p 1]
Palivo	1 097 t[1]
Rychlost	33 uzlů (61,1 km/h)[1]
Dosah	8 300 námořních mil (15 371,6 km) při 18 uzlech (33,3 km/h)[1]
Posádka	300[1] nebo 263[4]
Výzbroj	8 x 100 mm/65 typu 98 (4xII) 4 až 51 x 25 mm/60 typu 96 1 x IV 610 mm torpédomet typu 92[5] a 8 torpéd typu 93 až 72 hlubinných náloží 1-2 x 4,5m stereoskopický dálkoměr typu 94 pro 100mm děla[1][6] 1 x 2,5m stereoskopický dálkoměr pro 25mm děla[6] 2 x 1,5m stereoskopický dálkoměr pro 25mm děla[6] 110cm světlomet typu 92[6]

Třída Akizuki (japonsky 秋月型 Akizuki-gata) sestávala z 12 dokončených „torpédoborců první třídy“ (一等駆逐艦 Ittó kučikukan) japonského císařského námořnictva, postavených v letech 1940 až 1945 ve třech sériích a bojujících ve druhé světové válce. Původně se mělo jednat o protiletadlová doprovodná plavidla a teprve později byla do návrhu zapracována instalace čtyřhlavňového torpédometu, čímž vznikla třída nejlepších a největších japonských torpédoborců ve druhé světové válce.^[4] Císařské námořnictvo jednotky této třídy označovalo jako „torpédoborce typu B“ (乙型駆逐艦 Otsu-gata kučikukan).

Z dvanácti jednotek byly čtyři poslední dokončeny příliš pozdě, než aby se zapojily do bojů. Po japonské kapitulaci byly tyto čtyři jednotky předány Spojencům. Z osmi zbývajících, které se zapojily do bojů, bylo šest jednotek potopeno (tři hladinovými jednotkami, dvě letadly a jedna padla za oběť ponorce). Dvě přeživší jednotky (Suzucuki a Fujuzuki) zastihla kapitulace Japonska poškozené a po ní byly potopeny jako vlnolamy.

Všechny jednotky nesly jména vztahující se k Měsíci: japonský znak 月 (cuki) znamená Měsíc i měsíc.

Vznik projektu rychlého protiletadlového plavidla pro doprovod svazů letadlových lodí spadá do období před druhou světovou válkou a byl vypracován na základě analýzy působení japonského námořního letectva v druhé sino–japonské válce.^[7][8] Na vznik nových plavidel měla vliv i konstrukce specializovaných protiletadlových křižníků u Royal Navy (třída Dido). Na rozdíl od Britů se ale Japonci rozhodli použít jako základ pro protiletadlové plavidlo nikoliv křižník, ale torpédoborec. Jedním z důvodů pro toto rozhodnutí byla absence úspěšného typu moderního lehkého křižníku, ze kterého by japonské námořnictvo mohlo vyjít koncem třicátých let a délka stavby lehkých křižníků.^[8]

V roce 1938 byl navržen nový protiletadlový kanón ráže 100 mm typu 98 s délkou hlavně 65 ráží. Ten byl zvolen jako hlavní výzbroj nové třídy plavidel.

Návrh z července 1938 počítal s výtlakem 2 200 T, rychlostí až 35 uzlů a výzbrojí 4xII 100mm a 2xII 25mm. Loď postrádala torpédovou výzbroj, což bylo u japonských lodí (torpédoborců i křižníků) neobvyklé. Další návrh ze září 1938 již počítal s omezením rychlosti na 33 uzlů, zvýšením výtlaku na 2 350 T a instalací torpédometu. Výsledný základní návrh (基本計画番号 kihon keikaku bangó) F51 z dubna 1939 měl standardní výtlak 2 700 T, čímž se již blížil starším lehkým křižníkům (lehký křižník Júbari měl 2 890 T).^[8] Co do výtlaku tak byly za druhé světové války jednotky třídy Akizuki největšími japonskými torpédoborci a třetími největšími torpédoborci na světě (po francouzské třídě Mogador a sovětském Taškentu).

Roku 1939 byla v rámci „programu čtvrtého kruhu“ schválena stavba prvních jednotek podle základního návrhu F51, která probíhala současně se stavbou jednotek třídy Júgumo. Celkem bylo do května 1943 postaveno šest jednotek s trupovými čísly 104 až 109. Předpokládaná cena jednoho torpédoborce v roce 1939 byla 12 090 000 ¥.^[8]

Na sérii prvních šesti plavidel měla navázat série deseti torpédoborců podle programu z roku 1941. Šlo o modifikovaný základní návrh F53, který se od F51 lišil zjednodušením konstrukce (například tvar přídě) a jiným tvarem můstku. Jedna jednotka měla stát 17 820 400 ¥. F53 z roku 1941 se dále dělil na dvě podtřídy: Šimocuki/Fujuzuki (čísla 360 až 364)^{[p 2]} a Mičizuki (365 až 369).^[4][8] Z této série se ale do bojů zapojily už jenom Šimocuki a Fujuzuki. Další čtyři jednotky (včetně jedné z podtřídy Mičizuki) byly dokončeny příliš pozdě a před koncem války prodělávaly výcvik ve Vnitřním moři, případně se pouze zúčastnily bojů s letadly útočícími na zbytky císařského námořnictva v japonských domácích vodách. Mičizuki byl koncem války dokončen pouze ze 16% a stavba zbývajících tří jednotek byla zrušena 14. prosince 1944 a materiál a zdroje využity na stavbu sebevražedných člunů Šinjó a kaitenů.^[3][8]

Měla následovat stavba dalších osmi jednotek (777 až 785, nebo též šestnácti: 770-785^[8]) podle programu z roku 1942, která byla 30. června 1942 nahrazena plánem na stavbu 22 jednotek (5061 až 5083) podle modifikovaného programu z roku 1942. Celý projekt z roku 1942 byl ale nejprve 9. června 1944 redukován na pět jednotek (5061 až 5065) a posléze 14. prosince 1944 zrušen úplně.^[3][4]

Třída Akizuki znamenala skok ve velikosti japonských torpédoborců. V porovnání se souběžně produkovanými jednotkami třídy Júgumo byly Akizuki o 15 metrů na vodorysce delší (132 vs. 117 m), o 0,8 metru širší (11,6 vs. 10,8 m) a o 1180 tun plného výtlaku těžší (3700 vs. 2520 T). Zvětšení trupu pak poskytlo dostatečně stabilní základnu pro umístění čtyř dvouhlavňových věží hlavní baterie. Ty byly umístěny po dvou na přídi a zádi. Dělová věže číslo dvě na přídi a tři na zádi byly umístěny v superpozici. Charakteristickou siluetu dotvářel jediný komín (všechny předchozí japonské konstrukce měly komíny dva), který odváděl spaliny ze všech tří kotlů. Jednotky třídy Akizuki tak získaly charakteristickou siluetu.^[9]

Ačkoliv se prodloužil trup, uspořádání pohonné soustavy zůstalo zachováno, jako u předchozích jednotek tříd Kageró a Júgumo. Přidanou délku trupu spotřebovala barbeta druhé dělové věže na přídi (předchozí jednotky měly na přídi pouze jednu dělovou věž). Střední sekci plavidla zabíraly (od přídě) dvě kotelny (přední č. 1 o délce 17 metrů a zadní č. 2 o délce 9,2 metrů) a dvě strojovny (přední č. 1 o délce 13 metrů a zadní č. 2 o délce 12,3 metrů).^[10]

Přední kotelna obsahovala dva vodotrubné kotle Ro-gó Kanpon šiki, které dokázaly vyvíjet přehřátou páru o tlaku 30 kg/cm² a teplotě 350 °C. V zadní kotelně se nacházel pouze jeden kotel stejného typu.^[10]

Přední strojovna se nacházela na levoboku a poháněla levý lodní šroub, zatímco pravý šroub byl poháněn turbínami zadní strojovny.^[10] V každé strojovně se nacházela jedna sestava parních turbín Kanpon o stejném složení a zapojení, jako u předchozích tříd Kageró a Júgumo. Každá sestava se skládala z jedné vysokotlaké, jedné středotlaké a jedné nízkotlaké turbíny, které doplňovaly jedna vysokotlaká a jedna nízkotlaká turbína (v každé sestavě) pro plavbu cestovní rychlostí. Každá sestava měla výkon 26 000 k (15 445,5 kW^{[p 1]}), ale rychlost otáček lodní vrtule byla snížena na 340 za minutu.^[11]

Hlavní palivové nádrže se nacházeli v dvojitém dně. Prostor na pravoboku na úrovni přední strojovny a na levoboku na úrovni zadní strojovny vyplňovaly další palivové nádrže. Na lodích se nacházely ještě další nádrže, takže celková kapacita nádrží byla nadprůměrných 25% standardního výtlaku.^[10]

Hlavní dělostřeleckou výzbroj tvořilo osm víceúčelových 100mm děl typu 98. Ačkoliv se sama o sobě vyrovnala (či byla dokonce lepší) americkým 127mm kanonům,^[4] postrádala výhodu řízení palby radarem a střelby municí s přibližovacími zapalovači.^[12] Jelikož 100mm typ 98 byl od počátku zvolen jako protiletadlová zbraň, nedošlo na žádné z jednotek třídy Akizuki k redukci věží hlavní baterie ve prospěch 25mm kanonů, jako u většiny starších tříd. Všechny jednotky tak nesly čtyři dvouhlavňové věže po celou dobu služby.^[6]

Torpéda byla odpalována z jednoho otočného zakrytovaného čtyřhlavňového 610mm torpédometu typu 92 model 4, který byl otáčen motorem na stlačený vzduch.^[13] Torpédomet byl umístěn nad přední strojovnou, mezi protiletadlovou plošinou za komínem a zadní nástavbou. Lodě nesly čtyři torpéda nabitá v torpédometu a další čtyři kusy mohly být uskladněny na podavači za torpédometem na levé straně zadní nástavby. Jednalo se o torpéda typu 93 – obávaná „dlouhá kopí“.

Lehkou protiletadlovou výzbroj zpočátku tvořily pouze dva dvouhlavňové 25mm kanony typu 96 na plošině mezi komínem a torpédometem. Uprostřed této plošiny se nacházel 2,5metrový dálkoměr.^[4][6] Později byl počet 25mm hlavní navyšován a nové jednotky vstupovaly do služby již s posílenou výzbrojí.

Zpočátku byly pro protiponorkový boj jednotky vybaveny pouze dvěma dvouhlavňovými vrhači hlubinných bomb typu 94 na zádi.

Japonsko v radarové technice zaostávalo za Spojenci. V roce 1942 byly první experimentální radary namontovány na některé lodě císařského námořnictva a na třídě Akizuki se první radar objevil na torpédoborcích Suzucuki a Hacuzuki,^[14][15][16] nebo Niizuki.^[17] Jednalo se o přehledový radar proti vzdušným i hladinovým cílům a to buďto metrový 21-gó, nebo centimetrový 22-gó. Radar 21-gó měl otočnou anténu (buď modelu 6 o rozměrech 3,6 x 2 metry, nebo modelu 7 o rozměrech 3,6 x 3 metry) a jeho instalace je doložena minimálně na jednotkách Akizuki, Suzucuki, Hacuzuki a Fujuzuki.^[14] Radar 22-gó používal anténu ve tvaru dvou trychtýřů a později na jednotkách třídy Akizuki nahradil radar 21-gó. Tyto radary byly umístěny na plošině upraveného předního stožáru.

Později (cca 1944) se instaloval i metrový přehledový radar proti vzdušným cílům 13-gó. Jedna anténa se montovala na přední stranu zadního stožáru a některé jednotky dostaly i druhou aparaturu na přední stožár nad radar 22-gó.

Pozdější modifikace (na pozdějších jednotkách provedené rovnou při stavbě) se soustředily hlavně na posílení protiponorkové a lehké protiletadlové výzbroje a na instalaci radarů. Protiponorková výzbroj byla posílena instalací dvou skluzů hlubinných pum na zádi. Dvouhlavňové 25mm kanony byly nahrazeny za tříhlavňové. V roce 1943 se (poprvé na Suzucuki a Hacuzuki již koncem 1942) objevila další dvě protiletadlová hnízda pro 25mm trojčata: u podtřídy Akizuki se nacházela po stranách komína, zatímco na Šimocuki/Fujuzuki^{[p 2]} a Mičizuki na platformě za torpédometem. V roce 1944 bylo na místo zadního dálkoměru montováno páté 25mm stanoviště. Koncem roku 1944 se objevila i další dvě protiletadlová hnízda pro 25mm trojčata na bocích můstku. Kromě trojhlavňového uspořádání se na palubu montovaly i 25mm kanóny v jednohlavňové lafetaci.^[6]

V červnu 1944 se objevily na palubách čtyři 13,2mm kulomety typu 93.^[6]

U podtříd Šimocuki/Fujuzuki^{[p 2]} a Mičizuki došlo ke zjednodušení konstrukce, které se projevilo například změnou tvaru přídě. Na Harucuki byl (jak dokládá fotografie) můstek zvětšen protažením prostředního patra až ke stožáru.

V jednotkách třídy Akizuki získalo císařské námořnictvo vynikající jednotky, které se vyrovnaly svým protivníkům. Jako jedny z mála japonských lodí netrpěly jednotky třídy Akizuki přetížením nástaveb a měly výborné plavební vlastnosti. Přesto, že představovaly to nejlepší co v dané kategorii Japonsko vyprodukovalo, zaostávaly za svými americkými protějšky (zejména tříd Fletcher a Allen M. Sumner) v radarové, protiponorkové i protiletadlové výzbroji. Jejich opticky zaměřovaná 100mm děla a 25mm kanony se v protiletadlovém boji nemohly měřit s radarem zaměřovanými 127 a 40 milimetrovými kanóny, které používaly munici s přibližovacími zapalovači.^[4][12] Přesto lodě a jejich posádky odvedly v boji skvělý výkon. Nevitt přirovnává vytrvalost a obětavost Hacuzuki v jeho posledním boji během bitvy u mysu Engaño, kde čelil přesile amerických křižníků, k akci amerických torpédoborců během bitvy u Samaru.^[4]

Osm (jestliže první jednotka nesla číslo 777) nebo šestnáct (v případě první jednotky 770) plánovaných jednotek podle programu z roku 1942^[8] bylo 30. června 1942 zrušeno ve prospěch modifikovaného programu 1942 (5061 až 5083).^[4]

Modifikovaný program z roku 1942 měl obsahovat následující jednotky:^[4]

• 図解 日本の駆逐艦 (Mechanism of Japanese Destroyers). [s.l.] : 光人社, 1999. (図解・軍艦シリーズ; sv. 4.) ~ Zukai Nippon no kučikukan (Mechanism of Japanese Destroyers). [s.l.]: Kódžinša, 1999. (Zukai: Gunkan širi–zu; sv. 4). ISBN 978-4769808985. (japonsky) 
• 駆逐艦 秋月型・松型・橘型・睦月型・神風型・峯風型. [s.l.] : 光人社, 1997. (日本海軍艦艇写真集 (Warships of the Imperial Japanese Navy); sv. 18.). Kapitola 秋月型. ~ Kučikukan Akizuki-gata, Macu-gata, Tačibana-gata, Mucuki-gata, Kamikaze-gata, Minekaze-gata. [s.l.]: Kódžinša, 1997. (Nippon kaigun kantei šašinšú (Warships of the Imperial Japanese Navy); sv. 18). ISBN 978-4769808190. Kapitola Akizuki-gata. (japonsky) 
• WIŚNIEWSKI, Piotr. Niszczyciele japońskie 1920-45. Gdynia: A.J.-Press, 1996. ISBN 83-86208-38-4. (polsky) 
• ОРЕЛ, А. В. Эсминцы типа «Акицуки». МОРСКАЯ КОЛЛЕКЦИЯ ~ OREL, А. V. Esmincy tipa «Akicuki». Morskaja kollekcija. 2001, čís. 5. Dostupné online [cit. 2010-10-14]. (rusky) 
• FUKUI, Shizuo. Japanese Naval Vessels at the End of World War II. London: Greenhill Books, 1992. ISBN 1-85367-125-8. (anglicky) 
• LENGERER, Hans; ITANI, Jiro; REHM-TAKAHARA, Tomoko. The Akizuki Class. In: GARDINER, Robert. Warship 1993. London: Conway, 1993. ISBN 0-85177-624-8. S. 143 až 166. (anglicky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu třída Akizuki na Wikimedia Commons
• NEVITT, Allyn D. AKIZUKI Class Notes [online]. combinedfleet.com [cit. 2011-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
• 秋月型の建造 ~ Akizuki-gata no kenzó [online]. [cit. 2009-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-08-16. (japonsky) 
• Akizuki Class (Gakken #23) [online]. IJN Yard, 2009-07-12 [cit. 2009-09-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-06-14. (anglicky) 
• NISHIDA, Hiroshi. Akizuki class 1st class destroyers [online]. [cit. 2011-01-24]. Dostupné online. (anglicky) ^{[nedostupný zdroj]}