Od 1904:[4] 2× 76,2mm/40 12-pdr kanón (2×I) 4× 57mm/40 6-pdr kanón Hotchkiss (4×I)[1][2] 2× 450mm torpédomety typu HO (2×I)[5]
Třída Šinonome(japonsky東雲型Šinonome-gata), též třída Murakumo(japonsky叢雲型Murakumo-gata), sestávala ze šesti torpédoborců, postavených v letech 1897 až 1900 ve Spojeném království pro japonské císařské námořnictvo. Jednalo se – spolu s třídou Ikazuči – o první torpédoborce zařazené do císařského námořnictva v letech 1899 a 1900. Všechny se zúčastnily rusko-japonské války a v srpnu 1912 byly překlasifikovány na torpédoborce 3. třídy (三等駆逐艦santó kučikukan).[1] Jedna jednotka byla ztracena při tajfunu v srpnu 1913 a zbývajících pět jednotek bylo v letech 1919 až 1922 nejprve přeřazeno k pomocným úkolům a během první poloviny 20. let vyřazeno.
Všechny jednotky byly pojmenované po přírodních jevech.
V článku se používá pozdější termín „torpédoborec“, ačkoliv dobová klasifikace byla mnohdy odlišná
Jamamotův desetiletý plán rozvoje loďstva z roku 1896, který byl později znám jako plán rozvoje loďstva 6-6 (六六艦隊計画Roku-roku kantai keikaku) požadoval (mimo jiné) stavbu 23 torpédoborců do roku 1905.[6][7]
První šestici představovala třída Ikazuči. Druhá šestice byla objednána v loděnici Thornycroft v Chiswicku, která tou dobou stavěla ničitele torpédových člunů (Torpedo Boat Destroyer) pro Royal Navy. První čtyři jednotky (Šinonome, Murakumo, Júgiri a Širanui) byly financovány z prostředků rozpočtového roku 1896 a poslední dvě jednotky (Kageró a Usugumo) z rozpočtu na rok 1897.[1]
Oproti dříve objednané třídě Ikazuči se jednotky třídy Šinonome vyznačovaly dvoukomínovou siluetou, byly menší (jak délkou, tak výtlakem) a asi o jeden uzel (~ 1,852 km/h) pomalejší při zachování stejné výzbroje.
Podle první dokončené jednotky je někdy třída označována jako třída Murakumo.
Konstrukce
Trup a nástavby
Schéma torpédoborce Šinonome. Mezi torpédomety se nachází zadní stěžeň, který ale byl pravděpodobně instalován později.
Šinonome (stejně jako Ikazuči a několik následujících tříd japonských „torpédoborců“) vycházely z tzv. „30uzlových“ (30-knotter) ničitelů torpédových člunů Royal Navy.[2][4]
Přední paluba byla klenutá a snižovala se směrem k přídi. Na klenutou přední palubu navazoval malý můstek o jedné úrovni, na jehož vrcholku se nacházela nekrytá plošina. Přes kostru na plošině bylo možné přetáhnout plátno a tak alespoň částečně chránit posádku před nepřízní počasí. Za můstkem se nacházelo vyústění větráků kotelny a za nimi začínala nízká nástavba, se dvěma komíny. V přední části této nástavby se nacházela plošina se světlometem. Mezi plošinou světlometu a předním komínem stál signální stěžeň. Nástavba končila za zadním komínem.
Někdy během služby byl na zádi mezi torpédomety instalován zadní stěžeň (fotograficky doloženo na Kageró, 1920). Rané fotografie Šinonome[8] a Širanui[2][8] ukazují lodě pouze s předním stěžněm.
Tři vodotrubné kotle Thornycroft, umístěné za sebou, vyvíjely nasycenou páru pro dva vertikální čtyřválcové parní stroje s trojnásobnou expanzí.[4] Ty dosahovaly celkového výkonu 5470[2][4] nebo 5800[1] koní (~ 4023,2 nebo 4265,9 kW[p 1]). Poslední dokončená jednotka Usugumo dosáhla při zkouškách 23. ledna 1900 maximální rychlosti 30,602 uzlů (~ 56,6749 km/h – i když předpokládaný zkušební výtlak byl překročen o 35 T) a tříhodinové průměrné rychlosti 30,37 uzlů (~ 56,245 km/h). Kageró měl tříhodinový zkušební průměr 30,45 uzlů (~ 56,393 km/h) a Širanui 30,517 uzlů (~ 56,5175 km/h).[2][4]
Vyšší účinnost kotlů Thornycroft umožnila při vynechání jednoho kotle (a s tím souvisejícím kratším trupem a nižším výtlakem) dosáhnout rychlosti jen o jeden uzel nižší, než výkonnějšími stroji vybavená konkurenční třída Ikazuči.[4]
Výzbroj (jak bylo tehdy obvyklé) byla založena na rychlopalných kanónech a torpédech. Po dokončení se hlavňová výzbroj skládala z jednoho 76,2mm kanónu (u Royal Navy označovaného jako 12liberní či třípalcový) s délkou hlavně 40 ráží a pěti 57mm kanónů Hotchkiss (u Royal Navy označovaných jako 6liberní) s hlavní délky 40 ráží. Od přídě k zádi byly kanóny rozmístěny následovně: Jeden 57mm Hotchkiss na vyvýšené platformě na přední palubě před můstkem, dva 57mm kanóny na hlavní palubě po stranách můstku a zbývající dvojice sedmapadesátek na levoboku a pravoboku za prvním komínem. 76,2mm kanón se nacházel na zádi za torpédomety. V roce 1904 byl přední 57mm kanón na platformě před můstkem nahrazen za druhý 76,2mm kanón.[4]
Torpédovou výzbroj představovaly dva 450mm[p 2] otočné jednohlavňové torpédomety typu HO (tzn. Whitehead & Armstrong) umístěné na hlavní palubě na zádi, mezi zadním komínem a 76,2mm kanónem. Z nich bylo možno vypouštět torpéda typu 30., 32., 38., 42. a 44. roku (až na poslední typ se jednalo o torpéda poháněná stlačeným vzduchem; typ 44. roku byl poháněn směsí petroleje, vzduchu a vody).[5]
↑ abcPro přepočet výkonu bylo použito vztahu pro metrickou koňskou sílu. Je ovšem otázka v jaké soustavě byl výkon turbín a parních strojů císařského námořnictva definován. Již koncem 19. století Japonsko znalo (a občas i používalo) metrickou soustavu a například v říjnu 1917 císařské námořnictvo přeznačilo svoje zbraně z palců na centimetry (viz Lacroix & Wells, str. 3). Ale teprve 44. zasedání Teikoku-gikai (帝國議会 ~ císařský sněm) v roce 1921 uzákonilo přechod na metrickou soustavu. Jelikož tou dobou nedošlo k přehodnocení výkonu japonských turbín a zavedení metrické soustavy se jich tudíž nedotklo (viz výkony turbín v Lacroix & Wells), jsou dvě možnosti: 1) císařské námořnictvo uvádělo výkon turbín a parních strojů v metrické koňské síle již před oficiálním zavedením metrické soustavy a nebo 2) po oficiálním zavedení metrické soustavy si císařské námořnictvo ponechalo odvozenou jednotku definovanou v angloamerické měrné soustavě
↑ abTorpédomety typu HO byly (a jsou) označovány i jako 18″ (čili 457,2 mm), oficiální označení v centimetrech (torpédometů i torpéd) ale bylo 45 cm a podle Lacroix & Wells (tabulka H.12, str. 778) by se skutečně mělo jednat o 450 mm
↑ abcdefghijJENTSCHURA, Hansgeorg; JUNG, Dieter; MICKEL, Peter. Warships of the Imperial Japanese Navy 1869-1945. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1986. Dostupné online. ISBN0-87021-893-X. S. 131. (anglicky)
↑ abcLACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN0-87021-311-3. S. 781. (anglicky)
↑EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. Dostupné online. ISBN978-0-87021-192-8. S. 57 až 65. (anglicky)
↑SCHENCKING, J. Charles. Making Waves: Politics, Propaganda, and the Emergence of the Imperial Japanese Navy, 1868-1922. Stanford, California: Stanford University Press, 2005. Dostupné online. ISBN0-8047-4977-9. S. 84 až 90. (anglicky)
↑ abJELÍNEK, Milan. Lodě války rusko-japonské 1904-1905, Díl 2. Japonské námořní síly. Hradec Králové: Kanon, 2012. (Námořní žurnál historický). S. 87.
JELÍNEK, Milan. Lodě války rusko-japonské 1904-1905, Díl 2. Japonské námořní síly. Hradec Králové: Kanon, 2012. (Námořní žurnál historický). S. 86 a 87.
JENTSCHURA, Hansgeorg; JUNG, Dieter; MICKEL, Peter. Warships of the Imperial Japanese Navy 1869-1945. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1986. ISBN0-87021-893-X. S. 131. (anglicky)
ПАТЯНИН, С.В. Эскадренные миноносцы и миноносцы Японии (1879-1945 гг.). Санкт-Петербург : 1998. (БКМ.). Kapitola Эскадренные миноносцы (Истребители) 1897-1909 гг. ~ PATJANIN, S. V. Eskadrennye minonoscy i minonoscy Japonii (1879-1945 gg.). Sankt-Petěrburg: [s.n.], 1998. (BKM). Dostupné online. Kapitola Eskadrennye minonoscy (Istrebiteli) 1897-1909 gg.. (rusky)
