Od 1904/05:[4] 2× 76,2mm/40 12-pdr kanón (2×I) 4× 57mm/40 6-pdr kanón Hotchkiss (4×I)[1][2] 2× 450mm torpédomety typu HO (2×I)[5]
Třída Ikazuči(japonsky雷型Ikazuči-gata) sestávala ze šesti torpédoborců, postavených v letech 1897 až 1900 ve Spojeném království pro japonské císařské námořnictvo. Jednalo se o první torpédoborce objednané pro císařské námořnictvo. Po zařazení do služby v letech 1899 a 1900 se zapojily do potlačení povstání boxerů, přičemž byla v roce 1900 jedna jednotka ztracena při ztroskotání, a zbývajících pět torpédoborců se zúčastnilo rusko-japonské války. Od srpna 1912 byly překlasifikovány na torpédoborce 3. třídy (三等駆逐艦santó kučikukan).[1] Dvě další jednotky byly ztraceny při kolizi a explozi a zbývající tři byly vyřazeny.
Všechny jednotky byly pojmenované po přírodních jevech.
V článku se používá pozdější termín „torpédoborec“, ačkoliv dobová klasifikace byla mnohdy odlišná
Pozadí vzniku
Související informace naleznete také v článku Torpédoborec.
Počátkem roku 1896 (tedy po vyhrané první čínsko-japonské válce a následně prohrané Intervenci Tří) schválil Teikoku-gikai (帝國議会 ~ císařský sněm) Jamamotův desetiletý plán rozvoje loďstva, který byl později znám jako plán rozvoje loďstva 6-6 (六六艦隊計画Roku-roku kantai keikaku). Ten požadoval (mimo jiné) stavbu 23 torpédoborců do roku 1905.[6][7]
Loděnice Yarrow postavila i vůdčí jednotku ruské třídy Sokol, s jejímiž jednotkami se Ikazuči střetly za rusko-japonské války. Většina stíhačů torpédovek (torpedo boat destroyer) postavených loděnicí Yarrow se vyznačovala čtyřkomínovou siluetou. V porovnání s třídou Sokol ale byly jednotky třídy Ikazuči větší a silněji vyzbrojené
Šest jednotek budoucí třídy Ikazuči bylo objednáno v loděnici Yarrow v Poplaru, která již měla zkušenosti se stavbou ničitelů torpédových člunů (Torpedo Boat Destroyer) pro Royal Navy i zahraniční odběratele. První čtyři jednotky (Akebono, Ikazuči, Inazuma a Sazanami) byly financovány z prostředků rozpočtového roku 1896 a poslední dvě jednotky (Nidži a Oboro) z rozpočtu na rok 1897.[1]
Budoucí torpédoborce v té době představovaly novou kategorii plavidel a v císařském námořnictvu prodělala jejich klasifikace mnohem složitější vývoj, než v případě Royal Navy. Nejprve byly nazývány jako suiraitei kučikutei (水雷艇駆逐艇) – doslova „čluny (艇) pro zahánění/ničení (駆逐) torpédových člunů (水雷艇)“ – což bylo následně zkráceno na suirai kučikutei (水雷駆逐艇). K dalšímu zkrácení došlo v roce 1898, vynecháním primárního cíle nových člunů-ničitelů, na kučikutei (駆逐艇). Ještě před spuštěním první jednotky na vodu byly kučikutei podle Gunkan ojobi suiraitei ruibecu tókjú hjódžun (軍艦及び水雷艇類別等級標準 ~ Standardy pro klasifikaci tříd válečných lodí a torpédovek) z 21. března 1898 zařazeny do nadkategorie suiraitei (水雷艇 ~ torpédovky, zde ale nadkategorie nadřazená kategoriím suiraitei a kučikutei), která stála vedle nadkategorie gunkan (軍艦 ~ válečná loď) – to znamená, že kučikutei nebyly považovány za válečné lodě ve smyslu kategorie gunkan.[8]
Teprve 22. června 1900 (tedy až po zařazení všech šesti jednotek do služby) byly kučikutai překlasifikovány na kučikukan (駆逐艦 ~ torpédoborec; doslova „loď pro ničení/zahánění“) a zařazeny (do konce rusko-japonské války) do kategorie gunkan. Podle další reorganizace z 28. srpna 1912 byly torpédoborce třídy Ikazuči překlasifikovány na torpédoborce 3. třídy.[9]. Před definitivním vyřazením byly v roce 1921 ještě přežívající Akebono a Oboro překlasifikovány na minolovky 2. třídy (二等掃海艇nitó sókaitei).[1]
Konstrukce
Trup a nástavby
Ikazuči (stejně jako několik následujících tříd japonských „torpédoborců“) vycházely z tzv. „30uzlových“ (30-knotter) ničitelů torpédových člunů Royal Navy.[2][4] Trup byl zhotoven z měkké oceli Siemens-Martin s obšívkou o tloušťce 4 až 5 milimetrů a příčnými přepážkami rozdělen do jedenácti úseků. V nich se (od přídě) nacházely: přední kolizní prostor, kotevní mechanismus, velitelská věž, kuchyně, kotelny, strojovna, důstojnické kajuty se salónkem, sklad potravin a mechanismus kormidla.[4] Záď nesla nevyvážené kormidlo.[10]
Přední paluba byla klenutá a snižovala se směrem k přídi. Na klenutou přední palubu navazoval malý můstek o jedné úrovni, na jehož vrcholku se nacházela nekrytá plošina. Za můstkem stál signální stěžeň a za ním se v přibližně jedné třetině délky táhla nástavba se čtyřmi komíny a vyústěním větrání kotelen (vyústění větrání přední kotelny se nacházelo v mezeře mezi prvním a druhým komínem, zatímco větrání zadní kotelny se nacházelo v mezeře mezi třetím a čtvrtým komínem). Po stranách této nástavby se nacházely celkem čtyři záchranné čluny a zadní dvojice 57mm kanónů. V zadní části se nástavba snižovala a stála na ní vyvýšená platforma se světlometem.
Pohon
Čtyři vodotrubné kotle Yarrow, umístěné za sebou po dvou ve dvou kotelnách, vyvíjely nasycenou páru pro dva vertikální čtyřválcové parní stroje s trojnásobnou expanzí.[4] Ty dosahovaly celkového výkonu 6000 koní (4413,0 kW[p 1]) a krátkodobě maximálně i 7000 koní (5148,5 kW[p 1]). Císařské námořnictvo požadovalo, aby nové torpédoborce byly schopné udržet rychlost 31 uzlů (57,4 km/h) po dobu tří hodin.[2] Poslední dokončená jednotka Nidži dosáhla při zkouškách 12. prosince 1899 rychlosti 31,15 uzlů (57,690 km/h).[2][4]
Výzbroj nových torpédoborců (jak bylo tehdy obvyklé) byla založena na rychlopalných kanónech a torpédech. Po dokončení se hlavňová výzbroj skládala z jednoho 76,2mm kanónu (u Royal Navy označovaného jako 12liberní či třípalcový) s délkou hlavně 40 ráží a pěti 57mm kanónů Hotchkiss (u Royal Navy označovaných jako 6liberní) s hlavní délky 40 ráží. Od přídě k zádi byly kanóny rozmístěny následovně: Jeden 57mm Hotchkiss na vyvýšené platformě na přední palubě před můstkem, dva 57mm kanóny na hlavní palubě po stranách můstku a zbývající dvojice sedmapadesátek diagonálně na hlavní palubě – kanón na pravoboku se nacházel za úrovní druhého komína a kanón na levoboku přibližně na úrovni čtvrtého komína. 76,2mm kanón se nacházel na zádi za torpédomety. Těsně před, či během rusko-japonské války (1904-1905) byl přední 57mm kanón na platformě před můstkem nahrazen za druhý 76,2mm kanón.[4]
Torpédovou výzbroj představovaly dva 450mm[p 2] otočné jednohlavňové torpédomety typu HO (tzn. Whitehead & Armstrong) umístěné na hlavní palubě na zádi, mezi platformou světlometu a 76,2mm kanónem. Z nich bylo možno vypouštět torpéda typu 30., 32., 38., 42. a 44. roku (až na poslední typ se jednalo o torpéda poháněná stlačeným vzduchem; typ 44. roku byl poháněn směsí petroleje, vzduchu a vody).[5]
19130401a1. dubna 1913 vyřazen; 19140823a23. srpna 1914 přejmenován na Sazanami Maru (漣丸), 19300829a29. srpna 1930 ztroskotal u pobřeží Tatejamy (prefektura Čiba); od října téhož roku hulk
Odkazy
Poznámky
↑ abcPro přepočet výkonu bylo použito vztahu pro metrickou koňskou sílu. Je ovšem otázka v jaké soustavě byl výkon turbín a parních strojů císařského námořnictva definován. Již koncem 19. století Japonsko znalo (a občas i používalo) metrickou soustavu a například v říjnu 1917 císařské námořnictvo přeznačilo svoje zbraně z palců na centimetry (viz Lacroix & Wells, str. 3). Ale teprve 44. zasedání Teikoku-gikai (帝國議会 ~ císařský sněm) v roce 1921 uzákonilo přechod na metrickou soustavu. Jelikož tou dobou nedošlo k přehodnocení výkonu japonských turbín a zavedení metrické soustavy se jich tudíž nedotklo (viz výkony turbín v Lacroix & Wells), jsou dvě možnosti: 1) císařské námořnictvo uvádělo výkon turbín a parních strojů v metrické koňské síle již před oficiálním zavedením metrické soustavy a nebo 2) po oficiálním zavedení metrické soustavy si císařské námořnictvo ponechalo odvozenou jednotku definovanou v angloamerické měrné soustavě
↑ abTorpédomety typu HO byly (a jsou) označovány i jako 18″ (čili 457,2 mm), oficiální označení v centimetrech (torpédometů i torpéd) ale bylo 45 cm a podle Lacroix & Wells (tabulka H.12, str. 778) by se skutečně mělo jednat o 450 mm
↑ abcdefghijklJENTSCHURA, Hansgeorg; JUNG, Dieter; MICKEL, Peter. Warships of the Imperial Japanese Navy 1869-1945. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1986. Dostupné online. ISBN0-87021-893-X. S. 130. (anglicky)
↑ abcLACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN0-87021-311-3. S. 781. (anglicky)
↑EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. Dostupné online. ISBN978-0-87021-192-8. S. 57 až 65. (anglicky)
↑SCHENCKING, J. Charles. Making Waves: Politics, Propaganda, and the Emergence of the Imperial Japanese Navy, 1868-1922. Stanford, California: Stanford University Press, 2005. Dostupné online. ISBN0-8047-4977-9. S. 84 až 90. (anglicky)
↑JELÍNEK, Milan. Lodě války rusko-japonské 1904-1905, Díl 2. Japonské námořní síly. Hradec Králové: Kanon, 2012. (Námořní žurnál historický). S. 84 (schéma).
Literatura
JELÍNEK, Milan. Lodě války rusko-japonské 1904-1905, Díl 2. Japonské námořní síly. Hradec Králové: Kanon, 2012. (Námořní žurnál historický). S. 84 až 86.
JENTSCHURA, Hansgeorg; JUNG, Dieter; MICKEL, Peter. Warships of the Imperial Japanese Navy 1869-1945. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1986. ISBN0-87021-893-X. S. 130. (anglicky)
ПАТЯНИН, С.В. Эскадренные миноносцы и миноносцы Японии (1879-1945 гг.). Санкт-Петербург : 1998. (БКМ.). Kapitola Эскадренные миноносцы (Истребители) 1897-1909 гг. ~ PATJANIN, S. V. Eskadrennye minonoscy i minonoscy Japonii (1879-1945 gg.). Sankt-Petěrburg: [s.n.], 1998. (BKM). Dostupné online. Kapitola Eskadrennye minonoscy (Istrebiteli) 1897-1909 gg.. (rusky)
