Jako sociální stát je označován stát, který usiluje o zajištění blahobytu, přesněji podmínek slušného žití pro své občany. Lze ho definovat jako stát, který garantuje svým občanům sociální práva^[1]. Vymezení pojmu je však velmi obtížné a nepanuje o něm shoda, což je způsobeno rozmanitostí podob sociálního státu.

Originální anglický termín welfare state (do češtiny, tak aby sousloví nejlépe vystihovalo podstatu, přeloženo jako stát sociálního blahobytu) byl poprvé použit v roce 1939 k popisu situace ve Spojeném království, po druhé světové válce se rozšířil v západním světě a začaly jím být označovány systémy sociální politiky vyspělých zemí, později pak přímo tyto země. Welfare state je vymezen vůči čistě tržnímu kapitalismu a liberálnímu pojetí státu na jedné straně, i vůči socialismu a centrálně plánovanému hospodářství na straně druhé. Koncept welfare state je vázán na demokratický režim a pojí se s relativně vyspělou tržní ekonomikou.^[2]

Pojem sociální stát nemá jasné vymezení. V úzkém slova smyslu termín odkazuje k rozsahu zajišťování klíčových veřejných sociálních služeb (často omezených na zdraví, vzdělání, bydlení, zajištění příjmu a pečovatelské služby). Šířeji (a stále častěji) je termín sociální stát používán k definici

1. určitého druhu státu,
2. jisté formy politického prostředí nebo
3. specifického typu společnosti^[3].

Sociální stát primárně usiluje o ekonomické a sociální zabezpečení občanů, omezení příjmových nerovností a udržitelný ekonomický růst a rozvoj. Využívá k tomu řadu politik jako programy boje proti chudobě, zajišťování vzdělávání obyvatelstva, zdravotní péči, sociální zabezpečení, státní kontrola a regulace trhu a výroby či zajišťování zaměstnanosti. Od 60. let 20. století pak welfare state expandoval také do oblastí občanských práv a ochrany životního prostředí. Mezi základní cíle, které má sociální stát plnit, patří:

• zajišťování prosperity,
• omezování chudoby,
• zajišťování sociální rovnosti,
• zajišťování sociální integrace a zamezování sociální exkluzi,
• zajišťování sociální stability,
• zajišťování nezávislosti jednotlivců.^[4]

• Briggs: „Sociální stát je stát, ve kterém je demokraticky organizovaná moc (prostřednictvím sociálního zákonodárství a činnosti státních orgánů a institucí) užita k:
  • zajištění základního příjmu pro každého jedince a jeho rodinu;
  • zmírnění nebo překonání sociálních rizik v důsledku možných sociálních událostí s cílem zajistit přiměřenou sociální úroveň, bezpečí a suverenitu jedince;
  • poskytování veřejných sociálních služeb (zejména v oblasti školství a zdravotnictví) odpovídající úrovně pro všechny jedince bez ohledu na jejich sociální status.“
• Thoenes: „Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda přebírá zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů.“
• Martin Potůček: „Sociální stát je stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou.“
• Liberální definice: „Sociální stát změkčuje rizika moderního života, realizuje opatření k zajištění bezpečnosti všech občanů, zvyšuje rovnost příležitostí, a tím tlumí třídní konflikt a podporuje sociální spravedlnost“
• Peacock: „Skutečným účelem welfare state je naučit lidi, jak si počínat bez něho.“

O vhodném českém termínu nepanuje shoda. Sousloví sociální stát má pro některé pejorativní zabarvení, užívají se tedy i alternativní označení, jako např. stát blahobytu, stát veřejných sociálních služeb, asistenční stát. Žádný z nich se ale všeobecně neujal. Ojediněle se objevují i termíny stát sociálního zabezpečení, stát sociálních práv či sociální kapitalismus ad. Občas dochází i k používání anglického termínu welfare state i v českých textech.

Představy blízké konceptu sociálního státu je možné nalézt již v dílech Locka, Hobbese, Rousseaua a Milla či v myšlenkách Francouzské revoluce. V mnoha zemích se jednotlivé welfare zákony objevovaly dávno před zrodem sociálního státu, až do posledních dekád 19. století však měl stát v sociální politice jen značně omezenou roli. V té době se začínají objevovat schémata typická pro moderní sociální stát, ať už to je Bismarckův systém povinného pojištění pro případ nemoci, úrazu a invalidity a stáří v Německu, nepříspěvkový systém starobních důchodů v Dánsku, Austrálii a na Novém Zélandu či povinné pojištění v nezaměstnanosti v Británii.^[5]

Vznik sociálního státu však bývá datován až do 40. let 20. století. Termín welfare state použil ve své zprávě z roku 1942 William H. Beveridge k označení svého modelu univerzálního minimálního sociálního zabezpečení. Rozšíření sociálního státu nastává spolu s rozsáhlými sociálními reformami po druhé světové válce, 50. a 60. léta jsou pak tradičně označována za zlatou éru sociálního státu. Západní země zaznamenávaly hospodářský růst, plná zaměstnanost umožňovala rozšiřování sociálních služeb a dávek. V 70. letech přichází s ropnou krizí i krize sociálního státu. Objevují se nové výzvy, kterým musí státy čelit. Mění se struktura pracovního trhu, rodinné uspořádání, objevují se nová témata, jako jsou ochrana životního prostředí a rovné příležitosti pro muže a ženy a lidi různých ras, i nové fenomény jako stárnutí populace a globalizace. Období od konce 70. let bývá označována jako éra uskromnění, v němž vlády zápasily a zápasí s pomalým ekonomickým růstem, narůstající nezaměstnaností, rozpočtovými deficity a rostoucím zatěžováním rozpočtu penzijním a zdravotnickým systémem v důsledku stárnutí populace.

Funkcionalistické teorie (Wilensky, Wealth, Needs) spojují koncept sociálního státu se vznikem národních států a obecnými modernizačními procesy (industrializace, urbanizace, sekularizace), které změnily strukturu společnosti a vytvořily nové potřeby.

Dle švédského sociologa Waltra Korpiho je vznik a vývoj sociálního státu mnohem více určován politickými událostmi. Pro rozvoj sociálního státu je zásadní mobilizace levicových politických stran a odborů. Na jejím úspěchu, nikoli na stupni industrializace, závisí rozsah sociálního státu.

Vladimír Rys^[6] dělí faktory ovlivňující vznik sociálního státu na:

• vnitřní: demografické faktory, ekonomické faktory, sociální struktura, politický vliv nátlakových skupin, vývoj institucí, sociálně-psychologické faktory
• vnější: kulturní difúze, rozvoj techniky, mezinárodní standardizace a technická pomoc, mezinárodní spolupráce

Richard H. Titmuss rozlišil na konci 70. let tři typy sociálního státu: reziduální, institucionální a pracovně výkonový.

• Reziduální sociální stát vychází z liberálních myšlenek. Jádrem koncepce je předpoklad, že potřeby lidí jsou primárně uspokojovány rodinou a trhem. Sociální pomoc přichází na řadu až ve chvíli, kdy tyto dvě instituce přestanou normálně fungovat (rodinná krize, ekonomická krize apod.) Reziduální koncepce odpovídá "tradiční americké ideologii individuální odpovědnosti" a byla velmi populární před velkou krizí v USA^[7]
• Institucionální sociální stát je charakterizován centrálně organizovaným systémem sociálních služeb, které mají zajišťovat standardní životní potřeby jedinců a skupin. Takový sociální stát má integrovat společnost, vyrovnávat nerovnosti a předcházet sociálním událostem. Sociální pomoc je zde vnímána jako "normální, akceptovatelná a oprávněná funkce moderní průmyslové společnosti", za touto koncepcí stojí přesvědčení, že "je správné pomáhat lidem v seberealizaci“.^[7].
• Pracovně–výkonnostní sociální stát zajišťuje uspokojování potřeb svých občanů na meritokratickém principu, odvíjí se od začlenění do pracovních struktur a výsledků a produktivity práce.

Dánský teoretik sociálního státu, Gøsta Esping-Andersen, v roce 1990 ve své knize The Three Worlds of Welfare Capitalism poukázal na rozdílnost reálných sociálních států a na základě způsobu stratifikace a míry dekomodifikace a vztahů mezi státem, trhem a rodinou vytvořil tři ideální typy sociálního státu.

Koncept sociálního státu byl a je kritizován od počátku svého vzniku, a to jak zprava, tak zleva. Kritika zprava přichází z řad liberálních (Friedrich Hayek, Milton Friedman, Robert Nozick) a konzervativních myslitelů, kteří vyčítají sociálnímu státu omezování svobody jednotlivce a volného trhu. Naopak marxistická kritika zleva považuje sociální stát jen za nástroj vládnoucí třídy k umlčení třídy pracující, který podporuje stávající sociální uspořádání.

Od 60. let se hovoří o krizích sociálního státu, které souvisejí s obecnějším politickým, ekonomickým a demografickým vývojem společností.

Obecně lze rozlišovat tyto typy krizí sociálního státu:

krize nákladů

sociální stát je příliš drahý

krize efektivity

aparát sociálního státu je těžkopádný, pracuje neefektivně a netransparentně

krize legitimity

sociální stát je nespravedlivý, zvýhodňuje určité vrstvy společnosti

I zastánci sociálního státu se shodují na tom, že sociální stát je třeba transformovat, aby odpovídal současnému uspořádání společnosti a chránil před novými riziky.

Sociální stát je v řadě svých funkcí a aktivit nenahraditelný. Jeho pozitiva spočívají v:

• zaměstnává velký počet pracovníků a přispívá tak k vyrovnané zaměstnanosti
• zajišťuje přípravu na povolání a univerzální zdravotní péči a umožňuje tak reprodukci pracovních sil
• zvyšuje kupní sílu obyvatel a podporuje tak rozběh a stabilitu ekonomiky
• snižuje sociální nerovnost a vytváří pocit sociálního bezpečí
• podporuje sociální konsenzus a udržení sociálního smíru

• DUBEN Rostislav: Stát blahobytu. Praha: Vysoká škola ekonomická. 1994. ISBN 80-7079-016-4.
• ESPING-ANDERSEN, Gøsta: The Three Worlds of Welfare Capitalism. New Jersey: Princeton University Press. 1990. ISBN 0-691-02857-5.
• FLORA, Peter, Arnold J. HEIDHEIMER (eds.): The Development of Welfare States in Europe and America. New Brunswick: Transaction Books. 1983. ISBN 0-7456-2253-4.
• GOODIN, Robert E., Bruce HEADEY, Ruud MUFFELS, Henk-Jan DIRVEN: The Real World of Welfare Capitalism. Cambridge: Cambridge University Press. 1999. ISBN 0-521-59639-4.
• KORPI, Walter: The Democratc Class Struggle. London: Routledge and Kegan Paul. 1983.
• KREBS V., J. DURDISOVÁ, O. POLÁKOVÁ, J. ŽIŽKOVÁ: Sociální politika. Praha: CODEX Bohemia. 1997. ISBN 80-85963-33-7
• MARSHALL, T. H. : Citizenship and Social Class and Other Essays. Cambridge University Press. 1950. Chapter: Citizenship and Social Class.
• MORAWSKI Witold: Ekonomická sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství. 2005. ISBN 80-86429-43-1
• MUNKOVÁ Gabriela: Sociální politika v evropských zemích. Praha: Karolinum. 2004. ISBN 80-246-0780-8. Kapitola II. – Modely sociálního státu.
• MUSIL Libor (ed.): Vývoj sociálního státu v Evropě. Brno: Doplněk. 1996.
• MYLES John, Jill QUADAGNO: Political Theories of the Welfare State. Social Service Review (March 2002). The University of Chicago. 2002. ISSN 0037-7961
• PIERSON, Christopher: Beyond the Welfare State? The New Political Economy of Welfare. Cambridge Polity Press. 1991. ISBN 0-7456-0466-8
• POTŮČEK, Martin: Sociální politika. Praha: SLON. 1995. ISBN 80-85850-01-X
• RÁKOSNÍK, Jakub: Sovětizace sociálního státu. Lidově demokratický režim a sociální práva občanů v Československu 1945-1960. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2010. ISBN 978-80-7308-303-8
• TITMUSS Richard M.: The Philosophy of welfare: selected writings of Richard M. Titmuss. Editor Brian Abel-Smith and Kay Titmuss. London: Allen a Unwin. 1987.
• VEČEŘA, Miloš: Sociální stát. Východiska a přístupy. Praha: SLON. 1993.
• ŽIŽKOVÁ, J. a kol.: Úvod do studia sociální politiky. Praha: VŠE. 1995.

• Evropský sociální model
• Sociální politika
• Sociální zabezpečení

• Obrázky, zvuky či videa k tématu sociální stát na Wikimedia Commons