Ekonomika (hospodářství) je shrnutí hospodaření určitého subjektu, například státu, organizace nebo jednotlivce. Věda, která zkoumá finanční chování subjektů, jež se ekonomicky projevují, se nazývá ekonomie. Ekonomické i politické zprávy, nejnovější události, novinky ze světa byznysu, financí, burzovních zpráv a kurzů měn. Pojem ekonomika může mít tyto významy:[zdroj?!]
V ekonomice lze rozpoznat děje jako výrobu, přerozdělování, směnu a spotřebu statků a služeb.
Ekonomickými subjekty se myslí celkem 5 agregovaných (sdružených) sektorů, které na sebe vzájemně působí v (povětšinou) tržním prostředí. Konkrétně domácnosti, firmy, vláda, finanční systém, zahraničí. Jejich cíle a rozhodování jsou různé a v ekonomice zastávají rozdílné role (pracují, generují zisk apod.). První dva subjekty, které dohromady tvoří tzv. jednoduchý národohospodářský koloběh, jsou domácnosti a firmy.
Tento model ekonomiky lze označit jako tzv. uzavřený – nijak ho neovlivňuje ani vláda, finanční systém či zahraničí. V podmínkách dnešního fungování světa ale není moc pravděpodobné, že by takováto ekonomika mohla existovat delší dobu.
Zapojíme-li do tohoto koloběhu i vládní sektor, vytvoříme o něco realističtější model.
Po zahrnutí zbývajících ekonomických subjektů dostaneme tzv. rozšířený národohospodářský koloběh (viz obr. 2). Ten počítá s tím, že v ekonomice vznikají úspory. Domácnosti, firmy a vláda zkrátka neutratí vždycky všechny své příjmy. I proto existuje finanční sektor:
Za podmínky, že je ekonomika státu přístupná okolnímu světu, se do ekonomického koloběhu zapojuje i zahraničí.
Rozšířený koloběh zjednodušeně vyjadřuje chod dnešní kapitalistické ekonomiky západního střihu. Domácnosti v něm obchodují se svými výrobními faktory na trhu s firmami, z něhož jim plynou příjmy (důchody). Ty daní stát, jenž na oplátku poskytuje domácnostem služby, které by pro firmy nebyly výdělečné. Část důchodu, kterou domácnosti neutratí na trhu se zbožím a službami, odvádí do finančního systému v podobě vkladu či investice. Tyto prostředky pak finanční systém poskytuje ostatním subjektům k navýšení jejich produkce a k poskytnuté částce si účtuje úrok. Firmy díky výrobním faktorům generují kapitálové statky a zisk. I ten je daněn státem. Zahraničí v systému funguje jako dovozce a vývozce zboží či kapitálu.
Na základě toho, do jaké míry se na chodu ekonomického systému podílí soukromé osoby (tady primárně domácnosti a firmy), státní instituce (ministerstva, úřady apod.) či společenské tradice, lze rozpoznat jeho druh.[2]
Rozhodují-li o dějích v ekonomice hlavně zvyky a staré obyčeje, jedná se o systém zvykový. Pokud vlastní hlavní výrobní faktory jako půdu či práci domácnosti a firmy drží kapitálové statky a mohou svobodně rozhodovat o tom, jak s nimi budou nakládat na trhu výrobních faktorů, hovoříme buď o tržním systému či systému smíšeném. To záleží na tom, jak výrazně se do dění zapojuje i vládní sektor. Pokud je postavení vlády dominantní (má v držení výrobní faktory, kapitálové statky a rozhoduje o jejich použití), jedná se o systém centrálního plánování (popř. příkazový).
Každá ekonomika musí pro zajištění svého fungování splnit několik základních úkolů, které lze shrnout do tří otázek:
Vzhledem k tomu, jakým způsobem výše uvedené otázky řeší různé ekonomické systémy, je možné rozeznávat následující významné skupiny:
V ekonomice je možné rozeznat[zdroj?] pět sektorů, lišících se druhem ekonomické činnosti:
Lokasi Pengunjung: 3.146.37.175