Rusko od nevolnictví k revolucím

Na konci 19. století se Ruské impérium blížilo ke svému zániku. Od zrušení nevolnictví v roce 1861 ke slavné Velké říjnové socialistické revoluci v roce 1917, která byla vyvrcholením celé řady nepokojů v Rusku, z nichž na počátku stála zejména krvavá neděle, uplynulo 56 let. V tomto období se Rusko se značným zpožděním přizpůsobovalo částečně k některým změnám, které se označují jako průmyslová revoluce, ale nebylo schopno se při tom vyrovnat z toho plynoucími společenskými změnami. Ruští carové se shlédli v imperiální politice a jediným řešením v průběhu vývoje byl dle nich absolutismus a další expanze. Tím se postupně stalo Rusko obrem na hliněných nohách.

Ruské impérium 1913

Poslední léta impéria

Zrození impéria

Vznik Ruského impéria[1] začíná v roce 1721 za vlády Petra I. Velikého (1672 - 1725) po skončení tak zvané severní války při níž Švédsko ztratilo svoji pozici v Pobaltí a postavení velmoci a Rusko získalo definitivně přístup k Baltu. Petr I. Veliký byl roku 1721 prohlášen imperátorem vší Rusi. Car provedl za svého života celou řadu reforem, které ovlivnily další vývoj říše. V čele ruské pravoslavné církve nechal ustanovit svatý synod, sbor nejvyšších duchovních představitelů a zrušil dosavadní nejvyšší církevní instituci ruské pravoslavné církve moskevský patriarchát. V roku 1714 vytvořil systém hodností, do kterých zařadil ruskou šlechtu. Tímto krokem si zajistil její poslušnost a oddanost. Provedl také reformy ve státní a soudní správě (vzniklo devět kolegií vykonávajících vlastní státní správu, samospráva byla posílena vytvořením gubernií). I po reformách provedených ve státní a soudní správě zůstala Ruská říše i nadále absolutistickou zemí s vládou samoděržaví. V letech 16981704 provedl měnovou reformu, zavedl podle evropského tolarového vzoru stříbrný rubl. Tím vytvořil jednu z nejpevnějších měn tehdejší Evropy. Za císařovny Kateřiny Veliké (vládla 1762–1796) říše zažila zlatý věk; rozšířila svoje území dobýváním, kolonizací a diplomacií a pokračovala v politice modernizace dle západoevropských směrů. V polovině 19. století došlo k tzv. krymské válce. Válku, kterou vyvolala mocenská expanze Ruska skončila jeho porážkou jejíž výsledky byly stvrzeny Pařížskou mírovou smlouvou. Válčící strany musely uznat neutralitu Černého moře, Rusové se vzdali některých území, avšak byly jim ponechány všechna ruská města, které byl obsazeny spojeneckými vojsky.

Poslední carové

Na přelomu 19. a 20 století bylo Impérium v kritické situaci a jeho zánik je předznamenán celou řadou událostí, které proběhly v druhé polovině 19. století. Ruské impérium pak končí v roce 1917 kdy prozatímní vláda po Únorové revoluci vyhlásila Ruskou republiku. Podstatné změny impéria před jeho zánikem ve druhé polovině 19. století proběhly za vlády posledních carů ruské dynastie Romanovců.

Složení impéria

Rozpočet, statistika, měrná soustava

V druhé polovině 19. století se Impérium potřebovalo přiblížit standardům, které se prosazovaly v Evropě. V roce 1862 byl poprvé sestaven a zveřejněn státní rozpočet, což bylo v samoděržaví něco zcela neočekávaného a nového. V závěru 19. století v roce 1897 vstoupila za ministra financí S. J. Witteho v platnost peněžní reforma a byl stanoven zlatý základ rublu[2]. Pro pochopení složitosti je třeba vzít do úvahy mimo historických a geografických údajů i údaje statistické. V roce 1897 bylo provedeno první a jediné sčítání lidu, (bez Finska, Chivy a Buchary), které je uloženo v 89 svazcích, které nám dávají přehled o tehdejší společenské a hospodářské situaci.[1] Tento statistický přehled se připravoval více než dvacet let a byl proveden ve čtrnácti kategoriích (především mateřský jazyk, vyznání, stavovská příslušnost, povolání, vzdělání) rozšířené o doplňující otázky, které se týkaly např. vojenské služby nebo gramotnosti[3]i. Ke všem údajům v každé statistice je třeba přistupovat kriticky a výsledky hodnotit s přihlédnutím historickým okolnostem jejího vzniku. U údajů, jako třeba délky železnic nebo výroba železa jde nepochybně o věrohodná data, i když se např. v kvalitě mohou lišit od současného hodnocení. V závěru 19. století se ve společnosti dostávala do popředí potřeba určitých společenských změn. Také posuzovat ekonomické hodnoty uváděné v historické měně a s velkým časovým odstupem je vždy problematické. Pro lepší pochopení a orientaci u ekonomických údajů z tehdejších časů je vhodné proto použít některé nadčasové údaje, které jsou nezpochybnitelné. Např. hodnota jednoho rublu při zavedení měnové reformy v roce 1897 byla 0,77 gramů zlata a průměrný roční plat dělníka v té době činil 200 rublů. To také umožňuje dobré srovnání se situací v jiných zemích. Řada statistických údajů bývá posuzována i z ideologických pozic, (např. V. I. Lenin v rozsáhlém díle Vývoj ekonomicky v Rusku[4]), avšak v těchto případech nelze opominout politický postoj autorů. Při studiu údajů je třeba také mít na zřeteli, že v Rusku platila ruská měrná soustava[3], která byla schválena v roce 1899 a která platila až do zavedení metrické soustavy po revoluci. Tato měrná soustava je při hodnocení informací vždy projevem tehdejšího ruského specifika.

Národností složení

Za objektivní údaje lze považovat evidenci obyvatel a jejich strukturu[1]. Na přelomu tisíciletí, žilo v Ruském impériu přibližně 125 640 tisíc obyvatel[5]. V samotném impériu žilo pouze 25 miliónů Velkorusů a "Car a samovládce vší Rusi" Mikuláš II byl Rusem pouze z jedné setiny[6]. Z obyvatel impéria bylo Rusů pouze 44,31%, ale část jich žila v neruských guberniích. Po započtení Ukrajinců a Bělorusů, tedy zvýšení o východní Slovany, se podíl Rusů zvýšil na 66,80%, ale i tak nadále v impériu žilo přes 40 miliónů Nerusů,. Židů bylo 5 miliónů a jejich značná část jich žila v polské části.[3]

národnost počet obyvatel %
Rusové 55 667 500 44,31
Ukrajinci 22 380 000 17,81
Poláci 7 931 300 6,31
Bělorusové 5 885 690 4,68
Židé 5 063 200 4,03
Impérium 125 640 000 100,00

Celkově v impériu žilo celkem přes sto národností, například tunguzských Eventů, kteří mluvili vlastním jazykem a kterých bylo pouhých 25 tisíc.[6] Pestrost obyvatel a věrohodnost tohoto okruhu statistiky také ilustruje náboženství, neboť k pravoslaví se přihlásilo 71% obyvatel, muslimů bylo 11%, katolíků 9% a 2,7% protestantů, židů bylo 4,4%[3]. Tehdejší situaci ilustrují poměry na Krymu, kde měla letní sídlo rodina posledního ruského cara Mikuláše II. V roce 1897 zde žilo přes 500 tisíc lidí velmi pestrého složení; okolo 35% tvořili krymští Tataři, 33% Rusové, 12% Ukrajinci a necelých 5% Židé. Pestrost národnostního složení ilustrují kozáci, kteří se pokládali za Rusy. Bylo jich asi 3 milióny, tedy cca 2,3%. Kozáci se věnovali zemědělství, měli pozemkový příděl 20 až 40 děsjatin a a mimo zemědělství , která byla 20 let, od 18 do 38 roků, (3 roky příprava, 12 roků řádná služba a 5 let záložní služba) se věnovali vojenské službě. Koncem 19. století bylo v Impériu 11 kozáckých vojsk, které byly používány také k potlačování revolučních shromáždění a demonstrací. Trvalým problémem impéria byla rusifikace společnosti, která zesílila za Alexandra III. a dále za vlády Mikuláše II.

Car Gosudar-Imperátor

Podrobnější informace naleznete v článku Ruský car.

Mimořádné postavení v sociální struktuře zaujímal car. Pozice cara v období 1722 až 1917 byla jasně vymezena. Termín samoděržaví používaný od dob prvního ruského cara Ivana IV. Hrozného charakterizuje skutečnost, že byla zlomena moc bojarů a údělných knížat a car se stal autokratickým vládcem říše. Termín pravoslaví se začal používat od vlády Petra Velikého. Car řídil církev prostřednictvím synodu kam jmenoval prokurátora, což byl vysoce postavený a jenom jemu podřízený úředník, který ovlivňoval a řídil církevní život v Ruském Impériu. Světská pozice cara, která z toho vyplývala, byla nezpochybnitelná. Carův roční příjmy byly 20 miliónů rublů, ze státní pokladny dostával 11 miliónů rublů. Příjmy měl také car z úroků kapitálu uloženého v německých a anglických bankách, např. v Londýně bylo uloženo 200 miliónů rublů. V hierarchii za carem byli velkoknížata, což byli všichni členové carské rodiny[1]. Samotných knížat byly přibližně 2 tisíce a tento titul byl dědičný. Titul kníže byl jediný ruského původu a byl používán i pro šlechtu v Gruzii po jejím připojení a pro kočovné kmeny. V Rusku se celkem používalo pět šlechtických titulů. Dále byly tituly baronů a dvorjanů, což byl dědičný titul z dob Petra Velikého. Šlechticů byla ve společnosti přibližně 2 procenta a titul ještě neznačil, že je jeho nositel bohatý. Šlechta s celými rodinami představovala na přelomu století asi 1,5%[1] obyvatelstva.

Vláda - ministerstva, byrokracie, rusifikace

Protože car byl neomezeným vládcem, nevznikla v impériu nikdy plnohodnotná vláda. Přesto bylo potřeba zlepšit organizaci řízení a proto za vlády Alexandra I. v roce 1802 byla zřízena ministerstva podle evropského (francouzského) vzoru. Ministři byli považováni za služebníky cara, na které gosudar-imperátor delegoval část ze svých neomezených pravomocí. Složení vlád bylo občas změněno[7]. Od 1.1.1905 byl prvně do funkci odpovídající pozici premiéra jmenován J. S. Witte, který byl přímo podřízen carovi[7]. V roce 1906 měla vláda následující ministerstva:

  • ministerstvo pozemních vojenských sil a námořnictva,
  • ministerstvo zahraničních věcí,
  • ministerstvo spravedlnosti,
  • ministerstvo vnitra,
  • ministerstvo financí,
  • ministerstvo obchodu a průmyslu
  • ministerstvo zemědělství
  • ministerstvo cest a komunikací
  • ministerstvo lidové osvěty
  • o záležitosti carského dvora se staral zvláštní ministr

Záležitosti spojené s postavením pravoslavné církve byly přenechány Nejsvětějšímu synodu, v jehož čele nestál ministr, ale oberprokurátor. V letech1880 až 1906 tuto oblast řídil Konstantin Pobědonoscev[7]. jehož politika ovlivňovala situaci v impériu až do jeho zániku. Za Alexandra III. se rusifikace[8] impéria zesílila. Jeho otec zavedl ruštinu jako úřední jazyka a dle názoru slavjanofilů to byl také jeden z účinných kroků proti germanizaci společnosti. Ruština se povinně musela používat u soudů, všech státních úřadů a stavů. Záležitostí nepravoslavných církví (evangelíků, římských katolíků, arménské církve, aj.) a všech náboženských obcí (židů, muslimů, budhistů a dalších)[7] řešilo ministerstvo vnitra. Ke konci století dále zesílila pozice úřednictva, tedy stav "činovníků". Jejich platy nebyl nijak vysoké, avšak jejich korupčnost a vytříbené zlodějství bylo vyhlášené[7].

Politické strany a Dumy

V průběhu 19 století se ve společnosti dostává do popředí střet mezi "starým a novým". Za nové lze pokládat orientací na západ, což representují tzv. západníci, u nichž za význačného představitele lze pokládat např. N.G. Černyševského[9] a proti nim se staví bojovníci za nedotknutelnost "odkazu předků", tedy odpůrci reforem a zastánci absolutismu, tedy stávajícího politického systému. Toto vyjádřil T. G. Masaryk: "Západníci věří v ideály evropské, slovjanofilové[5] věří v ideály Ruské.[9]" Slovjanofilství byl specifický filosofický proud, který kladl do popředí národnostní ideál, tedy slovanství. Tento panslavismus (všeslovanské hnutí) je jedna z forem tehdy hlásanému pojetí pan-nacionalismu. Jde o myšlenku (ideologií) usilující o politické, náboženské nebo kulturní sjednocení (jednotu, charakter) a celistvost všech slovanských národů. Tato filosofie odmítala západnické tendence a slovanské odlišnosti od evropské kultury nepokládala za zaostalost, ale naopak za přednost. Slovjanofilství bylo sice v Rusku přijímáno z počátku s rozpaky, avšak po krymské válce se stalo přijatelným s tím, že do čela slovanských národů by se mělo postavit Rusko a ruský car. Náboženství neposkytovalo v té době odpovědi na nové společenské otázky a tak do popředí úvah se postupně dostávají různá další řešení. Počátkem století narůstala idea zrušení despotismu a jeho nahrazení formou konstituční monarchie. Situace ve společnosti volala po změnách. V Evropě se postupně prosazovala parlamentní demokracie, státy postupně přecházely na formou vlády založenou na principu volby zastupitelů lidu v přímých volbách. V současně době je v Evropě již pouze sedm království: Belgie, Dánsko, Nizozemsko, Norsko, Španělsko, Švédsko, Velká Británie, avšak i tyto státy mají formu zastupitelské demokracie.

Na přelomu 19. a 20. století vznikají v Rusku první politické strany moderního typu. Je to dáno zrušením nevolnictví a industrializací společnosti [3]. Problémy ve společnosti se projevovaly v politických názorech, vznikala celá řada politických stran. V encyklopedii politických stran v Rusku je uváděn výčet 577 stran.[7] Dochází k nástupu zejména čtyř hlavních politických hnutí: liberalismus, rolnické hnutí, dělnický socialismus a emancipační hnutí neruských národů[2]. V letech 1901 nebo 1902 vznikla Strana socialistů revolucionářů, nazývaná eseři, která navazovala na narodnictví. což byla představa agrární demokracie s rolnickým utopickým socialismem. Koncem století se dostává do popředí socialismus, tedy myšlenka a hnutí, které se snaží liberálně kapitalistický soukromovlastnický hospodářský a společenský řád nahradit systémem založeným na vlastnictví prostředků produkce pracovníky. Socialismus je reakcí na probíhající industrializaci. Na prosazení socialistických myšlenek byla ilegálně roku 1898 založená v Minsku spojením několika různých revolučních organizací Ruská sociálně demokratická dělnická strana. V roce 1902 vydal Lenin brožuru "Co dělat" ve které vyslovil přesvědčení, že je třeba aby dělnická třída měla tzv. profesionální revolucionáře, kteří by dělnické masy řídili[10]. Tato strana se roku 1903 rozštěpila na dvě frakce - menševiky a radikální Leninovy bolševiky. Další stranou byli takzvaní Kadeti, tedy Strana lidové svobody, jejíž členové pocházeli především z řad šlechty, konzervativních a pravicových intelektuálů. Tato strana prosazovala nenásilné změny pomocí demokracie. V době první ruské revoluce v roce 1905 vznikla Strana okťabristů, což byla strana z řad významných podnikatelů, bankéřů, žurnalistů, intelektuálů a vysokých úředníků a jejíž členy lze charakterizovat jako umírněné liberály. Tato strana hájila status quo a podpořila carův manifest ze 17. října 1905 zaručující základní politická práva ruského obyvatelstva.

Mikuláš II. na zasedání Dumy 10. května 1906

Mezi léty 1906–1917 vznikal nový politický systém Ruska, který byl relativně nestabilní. Byly zvoleny a svolány postupně čtyři Dumy.. Až do roku 1906 neměla Ruská říše jako absolutisticky organizovaný stát ekvivalent moderního parlamentu nebo sněmu, v impériu nebyly politické strany moderního typu. Ruská Duma byla vytvořena teprve až po ruské revoluci v roce 1905 (na základě Manifestu Mikuláše II. ze 6. srpna 1905). V prosinci 1905 za vlády posledního cara Mikuláše II. byl publikován zákon o volbách do Státní Dumy. Státní Duma Ruského impéria odpovídala parlamentu. Voliči byli rozděleni do 4 kurií, tedy hlasování bylo nerovné. První volby proběhly v březnu a dubnu 1906 a I. Duma začala svoji činnost 10. května 1906[2], avšak již 22. července 1906 byla rozpuštěna[2]. V Dumě, která měla 480 poslanců, působili zejména tzv. kadeti, kteří měli153 poslanců, dále rolnická frakce, tzv. trudovníci, kteří měli 94 poslanců. Neruské národy (Poláci, ukrajinští nacionalisté. muslimové a další) měly přes 100 poslanců[2]. Další II. Duma působila v únoru až červnu 1907 a rovněž byla rozpuštěna. Avšak v témže roce byla zvolena již III. Duma , která působila v letech 1907–1912 a po ní následovala IV. Duma, která působila v letech 1912–1917.

Armáda, ministerstvo vnitra

Ruské Impérium bylo militaristický stát a provozovalo expanzivní politiku, při níž anektovalo celou řadu území. Význam armády nejlépe podtrhuje početní stav v míru a za války a porovnání těchto údajů s ostatními velmocemi v roce 1897. Význam armády podtrhuje i podíl nákladů, které byly na ní vynakládány[7] .

stát stav v míru stav v případě války podíl nákladů z DPH
Rusko 946 2 728 7,71
Francie 552 2 006 1,82
Německo 521 2 370 2,7
Rakousko-Uhersko 317 1 159 2,31

Jak armáda, tak loďstvo, byly do jisté míry mnohonárodním tělesem Postupně si vývoj vynutil některé změny. Řadoví vojáci byli převážně z řad nevzdělaných rolníků, důstojníci byli mnohonárodní elitou. Koncem 1874 byla vojenská služba upravena a zkrácena z délky 20 let na 6 až 7 let a záloha upravena na 8 až 9 let[5]. Příslušníci neruských národů (jinorodci) byly ovšem povinné vojenské branné povinnosti zproštěni, což bylo s ohledem na to, že Rusů bylo pouze 44,4%,obyvatelstva a s Ukrajinou a Bělorusy 66,8% obyvatelstva vážný probléme. Impérium se také muselo vyrovnat s nedostatkem kvalifikovaných důstojníků a tak vedle vojenských učilišť a akademie byl zřízena vojenská gymnázia. V rozpočtu byly na armádu vydávány vždy značné prostředky, (např. v roce 1857 byl podíl rozpočtu na armádu 35,2%)[5]. Ovšem ani armáda nezabezpečovala však v impériu soudržnost. Vzhledem ke svému imperiálnímu charakteru nebyl však jiný etnický původ nebo náboženství u důstojnictva problémem.

Ochranka v Petrohradě v roce 1905

Mimořádnou pozici v činnosti ministerstva vnitra mělo udavačství. Tuto úlohu plnila Ochranka založená Mikuláše I. již v roce 1836 pro boj s nepřáteli režimu. Tito konfidenti působili v Moskvě, Petrohradě a ve Varšavě. Jejich činnost se neustále rozšiřovala. V roce 1903 byly jejich řady dále rozšířeny a v roce 1914 působila Ochranka již v dalších 26 městech a 19 regionech. Policie byla průběžně informována množstvím tajných agentů a provokatérů, které využívala ve své činnosti[7]. Ochranka dávala jednou ročně důvěrnou zprávu o situaci v gubernii a to umožňovalo kontrolovat zprávu gubernia o činnost. Svoji úlohu mělo také ovlivňování vnitřní situace. Jednou z nejznámější vyprovokovaných akcí jsou zřejmě události z ledna roku 1905, které skočily krvavou nedělí.

Pozice církví

Související informace naleznete také v článcích Ruská pravoslavná církev

Nejvýraznější vliv na poměry ve společnosti měla církev. Úzké vazby církve na stát vyvrcholily již za Mikuláše I. (1825–1855), který výslovně učinil pravoslaví základní doktrínou imperiální jednoty a legitimity. Pravoslavná víra byla spjata s ruskou identitou a nacionalismem a církev byla podřízena státu. Nejvýraznější místo ve společnosti měly náboženské myšlenky, které byly presentovány pravoslavnou církví, která byla fakticky vládní agenturou a nástrojem carské vlády. Církev v různé míře byla využívána v carských rusifikačních kampaních a dokonce mohla vybírat daně od rolníků.Významnou pozici zaujala církev za vlády Alexandra III., který byl hluboce věřícím člověkem a byl znám také jako silný antisemita. Za jeho vlády bylo postaveno 5 tisíc kostelů a založena řada církevních škol. Obracení na víru mělo místy až násilný charakter a kráčelo ruku v ruce s rusifikací. Hned po svém nástupu na trůn vydal car manifest o své nezlomné vůli uchovat nedotčenou patriarchální a pravoslavnou samoděržavnou moc. Dle jeho názoru bylo nutné upevnit patriarchální vztahy mezi obyvateli venkova a povznést autoritu šlechtického stavu, který podle jeho mínění má být garantem stability ruského samoděržaví. Vrchním prokurátorem Posvátného synodu ruské pravoslavné církve. byl mezi lety 1880 a 1906 Konstantin Pobědonoscev, který se stal „šedou eminencí“ carova dvora a ruské zahraniční politiky. Až do konce impéria platila náboženská politika, kterou v pozici vrchního prokurátora vytyčil[5]. Dle paragrafu 196 ruského trestního zákona platného za Mikuláše II. byl potrestán každý kdo šířil kacířství nebo bludy odnětím občanských práv a vyhnanstvím na Kavkaz, ti co žili na Kavkazu na Sibiř a ti co žili na Sibiři do vzdálených míst impéria[5] .Přestože církev hrála ve společnosti význačnou roli, její platy byly nízké a většina popů na venkově žila v chudobě. Například kyjevský metropolita dostával plat 100 tisíc rublů, biskupové dostávali plat 30 až 50 tisíc rublů ročně, ale například profesoři na duchovní akademií měli plat jen 3 tisíce rublů a docenti pak plat 1,2 tisíce rublu. Státní plat faráře byl 300 rublů, ale plat diakona byl jen 150 rublů, ale 26 tisíc duchovních a církevních pracovníků plat nedostávalo. Katolíci, evangelíci či arménská církev neměli však v impériu stejná občanská práva[5][7].

Složení obyvatel a gramotnost společnosti

Sociální strukturu obyvatelstva ovlivnilo zrušení nevolnictví kvůli potřebě přizpůsobit impérium k celkovým společenským a ekonomickým potřebám průmyslové revoluce. Tyto změny však probíhaly pozvolna, teprve v roce 1861, tedy po šesti letech od nástupu Alexandrem II. na carský trůn, dochází k jeho zrušení, avšak i tento krok se realizuje pozvolna[5] a tato změna v porovnáním s ostatními evropskými státy se uskutečňuje se značným zpožděním. Např. v českých zemích Rakouska-Uherska dochází ke zrušení nevolnictví patentem Josefa II. o 80 let dříve již v roce 1781. Rusko se celospolečenským změnám spojenými s nástupem průmyslové revoluce přizpůsobovalo pozvolna až do 1. světové války. Také k zefektivnění státní správy, tedy k částečné liberalizaci ruského samoděržaví, dochází pozvolna a s celou řadou komplikací. V roce 1861 došlo ke zrovnoprávnění 23 milionů nevolníků, kteří se postupně začali stěhovat do měst, avšak proti změnám v Evropě se zde projevila celá řada zpoždění. Tato změna se projevila jak růstu obyvatel ve městech, tak i v poklesu obyvatel venkova. Celková situace vedla k tomu, že docházelo k odchodu značné řady lidí do měst a tak se města koncem století podstatně rozrůstala a venkov se zmenšoval. Na konci století počet obyvatel v Petrohradě vzrostl o 1 140 tis. obyvatel, v Moskvě o 825 tis. obyvatel. Ale také v neruských městech se počet obyvatel zvýšil, ve Varšavě o 598 tis. obyvatel nebo v Rize o 252 tis. obyvatel. V tabulce jsou uvedena města u nichž počet obyvatel překročil limit 100 tisíc obyvatel[5]. Je pochopitelné, že tak rychlý nárůst obyvatelstva měst se projevil i bytových podmínkách. Tento pohyb se projevil ve všech společenských vrstvách, začala se formovat dělnické třída a zmenšil se počet pracovníků v zemědělství.

město konec 19. století město konec 19. století
1 Petrohrad 1 440 000 7 Riga 282 000
2 Moskva 1 175 000 8 Baku 202 000
3 Varšava 712 000 9 Charkov 174 000
4 Oděsa 404 000 10 Tbilisy 160 000
5 Kyjev 333 000 11 Taškent 157 000
6 Lodž 314 000 12 Vilnius 154 000

Gramotnost společnosti byla na nízké úrovni. Ve statistice se uvádí, že u obyvatel starších 10 let pouze 27,9% obyvatel umělo číst a pouze více než 1,5% osob nad 10 let chodilo do vyšších než základních škol. Vysokoškolské vzdělání však měly dobrou úroveň. V Rusku bylo 10 universit - v Petrohradě, Moskvě, Kyjevě, Charkově, Oděse, Kazani, Varšavě, Tomsku, Saratově a v Dorpatu (estonská universita Tartu)[7]. Na univerzitách bylo 450 učitelů, přičemž asi 100 míst bylo pravidelně neobsazeno, dále 164 mimořádných profesorů a asi 680 soukromých docentů. University byly občas na semestr uzavírány v případech, když tam byly stávky a demonstrace a odpor proti samoděržaví. Na universitách byly převážně studenti z středních a chudých vrstev, bylo více i rolníků než šlechty. Pro šlechtice, právníky a další obory byly speciální školy. Na obou typech škol bylo asi 30 až 35 tisíc studentů.

Uzemní organizace

Gubernie

Přehled gubernií naleznete v článku Seznam gubernií Ruského impéria.

V roce 1708 za vlády Petra I. Velikého (1672 - 1725) byla vytyčena prvních 8 gubernií. Hranice gubernií se v průběhu času měnily, stejně jako celkové členění impéria. V čele gubernie stál gubernátor jmenovaný carem. Gubernie neměly autonomii, neboť Ruská říše byla absolutistickým a centralizovaným státem. Později Kateřina II Veliká rozdělila Rusko na 40 gubernií, nižšími celky se staly újezdy (celkem jich bylo okolo 500) a pod újezdy pak byly útvary zvané volosť[5]. V roce 1764 vydala Kateřiny II. dekret o rusifikaci (vytěsňováním domácího jazyka) Ukrajiny, Smolenska (etnicky běloruské území), pobaltských států a Finska. Rusifikace je prastará politika charakteristická pro všechny ruské režimy, která vzniklá v dobách Ruského impéria a která byla používána i po jeho zániku. V roce 1917, kdy Ruské impérium na svém vrcholu zaniklo, existovalo 78 gubernií, z nichž 25 připadlo Polsku, Finsku a Pobaltí. Gubernie podávaly pravidelně ročně správu o situaci v guberniích, které mohly být vyhodnocovány porovnáním s důvěrnou zprávou Ochranky.

Expanze Ruského impéria je patrná z počtu jeho gubernií. Impérium se postupně rozrostlo o Polsko, pobaltské země, Ukrajinu nebo o Finsko či Krym. Expanze zvětšily také impérium např. o Gruzii, o pozemky ve střední Asii, jižní Kavkaz a či dálný východ. Jejich počet se neustále zvětšoval a Rusko se dostalo i na území severní Ameriky a obsadilo Aljašku. Zde však narazilo na vysoké náklady a tak nakonec od tohoto kroku expanze zde ustoupilo a v roce 1867 prodalo Aljašku USA za 7,2 milionu dolarů (5 centů za hektar). Důvody prodeje bylo jasné, finanční náklady byly vysoké a ruské vedení si uvědomovalo, že Aljaška je dlouhodobě kvůli své vzdálenosti neudržitelná[5].

Zemstva

Se zrušením nevolnictví bylo také potřeba změnit správu impéria. Proto byl v roce 1864 vydán zákon o gubernských a újezdních zemských institucích - zemstev[2], což byly volené nestavovské zastupitelské sbory[1], zemstva byly samosprávnými orgány[2], které postupně ovlivňovaly politické poměry v impériu. Pozice zemstev však byla omezená, což podtrhuje například ta skutečnost, že jednou za rok měly právo se sejít se zástupci státních úřadů a radit se s nimi o politice státu[5]. Časem se však zemstva počala spojovat a vymykat centrálnímu řízení a proto v roce1903 byl vydán zákaz přímých vztahů mezi jednotlivými zemstvy[2]. V roce 1904 byl sjezd zemstev u příležitosti zemské reformy a po ní dal car příslib na da další reformy, avšak vydal zemstvům zákaz zabývat se politickými otázkami. Proto se zemstva starala zejména o řešení lokálních problémů jako byly školy, nemocnice, chudobince a problémy místní dopravy. Největšího úspěchu dosahoval zemstva ve školství. Například v roce 1880 bylo celkem 23 000 základních škol, z toho 9 100 bylo zřízeno zemstvy, v roce 1911 počet škol vzrostl na 89 718 a z toho školy zařízených zemstvy bylo 27 944[3].

Hospodářství

V Rusku ve druhé polovině 19. století dochází k celé řadě změn, které ovlivňují další vývoj.

Průmyslová revoluce

Jako průmyslová revoluce se označuje přechod od ruční výroby v manufakturách k tovární výrobě, tedy k zásadní dělbě práce a její specializaci (technologické a organizační změny) s využitím energií, zejména uhlí a páry a elektřiny. Tyto změny v hospodářství, které se projevily růstem obchodu, vznikem a růstem měst a pohybem obyvatelstva, probíhaly postupně v 18. do 19. století, jsou tak chápány změny k nimž došlo ve výrobě, těžbě surovin, dopravě a zemědělství a v dalších hospodářských sektorech. Ve výrobním procesu dochází k přechodu od ruční výroby v manufakturách k tovární a strojní velkovýrobě za pomoci nových zdrojů energie (tehdy především uhlí), tím dochází k vzrůstající dělbě práce a specializaci (dále industrializaci). Klíčovou roli sehrál parní stroj, nová výroba železa, a vývoj obráběcích strojů, zejména pro textilní průmysl, který byl na čele technologických a organizačních změn. V tomto období nelze však pominout změny v zemědělství. Průmysl na počátku 20. století i přes svůj rychlý vývoj situaci ve společnosti ovlivňoval pouze v menší míře. Počet nájemních pracovníků byl pouze 13 - 14 miliónů, z toho v průmyslu jich pracovalo pouze 2,8 milionu[1]. Přesto růst průmysl v ruské společnosti byl po zrušení nevolnictví značný, což je zřejmé z následujících ukazatelů:

1880 1900 1913
obyvatestvo v mil, 97,7 132,9 170,9
výroba oceli 200,8 986,3 2 200,1
výroba železa 27,4 179,1 283,0
těžba nafty 0,0 631,1 561,3
dělka železnic 22,9 53,2 70,2
vývoz v mil. rublů 498,7 716,2 1 520,1

Průmyslová revoluce vedla k nebývalému růstu populace, masivní urbanizaci a vzniku nových velkých měst. Obrovské množství migrantů přešlo z venkovských komunit do městských oblastí. Probíhající vývoj se projevuje na struktuře obyvatelstva. Na přelomu století bylo v Rusku 13 až 13 milionů dělníků. Jejich pracovní podmínky nebyly nikterak příznivé. Pracovní doba byla upravena zákonem a nesměla překročit denně 11,5 hodiny, u dětí mezi 12 a 15 lety maximálně 8 hodin a 3 hodiny na školní docházku. Podmínky byla nepříznivější než např. Německu, avšak v Rusku byl větší počet různých svátků.[1] Zákon zakazoval vytváření dělnických organizací, stávky byly pokládány za zločin a bylo za ně možné uložit až 4 měsíce vězení, jejich organizátorům pak trest až 8 měsíců. Přesto se tyto poměry přes určitou snahu nedařilo vyřešit a např. v roce 1903 bylo ve stávce až 200 tis. lidí.[1] Dynamiku vývoje ilustruje např. to, že jen v letech 1894 až 1900 v metalurgickém průmyslu bylo založeno dalších 445 nových podniků. Textilní průmysl činil 26,1%, potravinářský průmysl vzrostl na 24,1% a hutnický průmysl činil 21,8%. Rozvoj průmyslu se projevuje v koncentraci obyvatel ve městech. Tato města se nacházela na celé řadě obchodních tras a koncentrace obyvatelstva ovlivnila jejich urbanistiku.

Zemědělství

Domek na Volze

Rusko byla agrárním státem. Pro své velké černozemní pozemky se oblast Povolží nazývala obilní sýpkou Evropy. V Evropské části Ruska připadalo na jednoho rolníka 2,8 ha půdy, zatím co ve Francii to byly 2 ha a v Německu 1,8 ha půdy[1]. V Rusku byl však značně primitivní způsob hospodaření. Třetina rolníků neměla ani vlastního koně a úroda byla čtyřikrát až pětkrát nižší než jinde v Evropě[3]. Při hodnocení společenské situace je třeba vzít od úvahy, že v zemědělství bylo zaměstnána převážná část obyvatelstva a úroveň jejich života nebyla příznivá. Rolníci tvořili největší vrstvu obyvatel, která činila 77,1%. Zemědělská situace však v Rusku neutěšená a Rusko byla známo neúrodou a svými hladomory. Při boji proti útisku a spatným životním podmínkám docházelo k častým k častým bouřím. Jen v letech 1845 -až 1854 došlo k 348 bouřím[5].

Burlaci - tažení vorů na Volze ženami

Také například v roce 1891 kdy v černozemních guberniích byla velká neúroda, zde řádil hladomor[2]. Protože v letech 1897 a 1901 byla velice situace nepříznivá a byla špatná úroda, tak v roce 1902 byla založena Zvláštní rady pro otázky venkova v čele s S. J. Wittem[2]. Na venkově žili v té době lidé pouze v jednoduchých stavbách o rozměrech 6 x 9 aršínů (1 aršín byl 71,12 cm), tedy plocha byla cca 38,4 m2 žily rodiny až o 15 lidech. Výška staveb byla 1 sah (2,1336 m). V bytě byla hliněná podlaha, topilo se v pecích. Střechy byly ze slámy a docházelo často k požárům. V domcích žila ale i domácí zvířata (kozy, ovce, prasata a zimě někdy i krávy). Životnost staveb byla 15 až 20 let. Situace venkova se částečně lišila podle gubernií. Přes své neutěšené podmínky Rusko však své obilí vyváželo aby se vyrovnalo se svou finanční krizi a tento vývoz se postupně zvětšoval. V letech 1881-1885 byl průměrný vývoz 80 milionů pudů, o 20 let později 301 miliónů pudů obilí (1pud = 16,38046 kg). Se zrušením nevolnictví byla proběhla také v roce 1861 pozemková reforma[2]. Rolníkům byla povinně přidělena půda dohodou dle předepsané normy. Situace v celém impériu nebyla jednotná. Například v západních oblastech Ruska neexistovalo nevolnictví dávno před jeho oficiálním zrušením v roce 1861, tamní rolníci hospodařili na soukromé půdě a nebyly zde obščiny, tedy pozemky patřící obci, pospolitosti nebo komunitě. Ve středním Rusku byla situace stále spjata s minulostí. Zdejší rolnictvo bylo hluboce zakořeněné v nevolnickém systému a těžko se přizpůsobovalo požadavkům doby na větší flexibilitu a inovace v zemědělské oblasti. Stále zde dominovala obščina a postoje k soukromému vlastnictví půdy byly spíše negativní. Při pozemkové reformě se půda rolníkovi stala majetkem teprve po jejím uhrazení a její přijetí bylo možné odmítnout až po devíti letech. Celá reforma probíhala postupně a s problémy. Výkup pozemků proto mohl proběhnout splátkami rozpočítanými až na 49 let[2].

Transsibiřská magistrála - zastávka v roce 1913

Doprava, obchod

Volha - vodní dopravní cesta

Obchod Ruska byl na nízké úrovni, jeho obchodní cesty teprve čekaly na rozsáhlou modernizaci. Rusko toho nemělo mnoho zboží přímo na export a naopak potřebovalo dovézt celou řadu výrobků. Byly vyváženy kožešiny, které však nepředstavovaly větší podíl exportu. Vyváželo zejména své obilí a aby vyrovnalo svoji finanční krizi tak se tento vývoz postupně zvětšoval. V letech 1881-1885 byl průměrný vývoz 80 milionů pudů, o 20 let později 301 miliónů pudů obilí (1pud = 16,38046 kg). Tento obchod kladl značný tlak na dopravu. . Teprve v 19. století začala mít větší význam železnice. To se projevovalo i na její výstavbě, které se promítala v celé řadě dalších odvětví, jako byla například výroba oceli. Ruské železnice měly však jiný rozchod než měly železnice v Evropě, proto také například železniční spojení z Varšavy do Krakova, Vratislavi a Vídně, která se nacházela v Ruském impériu a které bylo možné od 1. října 1848 využívat prostřednictvím Pruské dráhy (Hornoslezská dráha a Wilhelmova dráha) a přes Bohumín (Severní dráhou císaře Ferdinanda) byla realizována jiným rozchodem. Důležitá železnice z Moskvy do Sevastopolu dorazila roku 1875. Význačnou roli v rozvoji dopravy a presentaci Ruska sehrála výstavba Transsibiřské magistrály z Moskvy do Vladivostoku, která měřila 9 288 km a jejíž výstavba trvala 26 let, což představovalo výstavbu přibližně 60 km měsíčně. Koncem století se v Rusku stavělo až 3 000 km železnic ročně a v té době bylo Rusko po USA druhým největším stavitelem železnic. V 19. století byla doprava stále na nízké úrovni a obchodní cesty bylo třeba modernizovat. první Velký význam pro dopravu měla řeka Volha, kde již v roce 1820 byl k vidění první parník, ale přesto ještě koncem 19 století zde vykonávalo práci až 300 000 burlaků. Po Volze se převáželo mimo obilí také sůl a ryby a později ropa a bavlna. Velký význam měly jarmarky v Nižním Novgorodě a obilní burza v Rybinsku. V zimě se zboží přepravovalo po umrzlé Volze. Mariinská vodní cesta v roce 1808 spojila povodí Volhy a Něvy. Později zde byl vybudován Volžsko-baltská vodní cesta či Volžsko-baltský průplav, který umožňuje i vodní spojení mezi Baltským a Černým mořem. Jeho velká modernizace a rekonstrukce proběhla v letech 1890 – 1896, kdy zde bylo zmodernizováno 38 zdymadel, z toho 30 v povodí Něvy. Bylo zde prokopáno 40 kilometrů nového kanálu s kamennými hrázemi a dílo se stalo chloubou Ruska.

Revoluce

Socialistická revoluce?

Termín socialistický revoluce a jeho vznik lze spojit s počátky Pařížské komuny, což byla radikálně socialistická a revoluční vláda, která držela moc na území Paříže od 18. března do 28. května roku 1871. Tato vláda byla potlačena v tzv. Krvavém týdnu francouzskou armádou. Debata o politických opatřeních a výsledcích Pařížské komuny měla značný vliv na myšlenky Karla Marxe, který jí označil za příklad „diktatury proletariátu“, tedy za přechodovou fázi mezi kapitalismem a komunistickou společností, v níž na sebe po úspěšné revoluci všechnu moc ve státě strhne dělnická třída a jejímž cílem je vybudovat socialismus. Socialistická revoluce dle K. Marxe též proletářská či komunistická revoluce je změna, která odstraňuje kapitalismus a ustavuje vládu proletariátu. Dělnická třída je označení pro pracující ve mzdě, která se počíná uplatňovat od poloviny 16. století u řemeslníků a rolníků. V Rusku se začal tento trend projevovat výrazněji v druhé polovině 19. století po zrušení nevolnictví. V roce 1879 po voroněžském sjezdu založil Georgij (Jiří) Plechanov stranu sociální demokracie, kterou nazval Černyj pereděl. V roce 1902 Lenin ve své práci Co dělat vyzývá k vytvoření revoluční, tedy politické strany pracujících, která bude hájit zájmy dělnické třídy v souladu s učením komunismu, tj. vytvořením diktatury proletariátu. Po vypuknutí rusko-japonské války v roce 1904 se nepokoje ve společnosti projevily počátkem roku 1905 při tzv. „krvavé neděli“, kdy carské úřady nechaly střílet do davu bouřících se obyvatel. V červnu 1905 proběhla vzpoura na křižníku Potěmkin a v prosinci téhož roku vypuklo ozbrojené povstání v Moskvě a tyto nepokoje přetrvávaly až do roku 1907. Po těchto nepokojích došlo sice k některým změnám, ale ani v tomto období se nepodařilo poměry zcela zkonsolidovat. Období 1905—1907 bývá proto označováno jako Ruská revoluce (1905). Nespokojenost se systémem poměrů si vynutila však alespoň částečnou změnu politického systému.

Konečně správná revoluce?

Podrobné informace naleznete zejména v článcích Rozpad Ruska, Ruská revoluce (1905), Ruská revoluce (1917), Únorová revoluce, Říjnová revoluce, Mikuláš II. Alexandrovič

Car svým říjnovým manifestem, který reagoval na narůstající společenské problémy, slíbil občanská práva a zastupitelskou demokracií volbou parlamentu - Dum. V zemi začaly působit politické strany. Car měl však stále právo veta na všechny zákony, které Duma schválila. Vše se postupně měnilo a čekalo se na další řešení problémů. Pokračováním měla být Ruská revoluce (1917). V závěrečné fázi první světové války proběhla Únorová revoluce, která předcházela vypuknutí Říjnové revoluce, která proměnila Ruské impérium v historicky první komunistický stát světa. Rozpad impéria je spojen s vznikem a uznáním Finska, Polska, Estonskoa, Lotyšska, Litvy a Tuvinské lidové republiky a ztrátou Moldavska, které bylo připojeno k Rumunsku. Možné příčiny rozpadu jsou předmětem samostatných politologických a filosofických úvah, které jsou uvedeny na samostatné stránce Rozpad Ruska.

Odkazy

Reference

  1. a b c d e f g h i j ZUBOV, Andrej. Dějiny Ruska 20. století - díl I. 1. vyd. Praha: Argo, 2014. 949 s. ISBN 978-80-257-0921-4. 
  2. a b c d e f g h i j k l PEČENKA, Marek; LITERA, Bohuslav. Dějiny Ruska v datech. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2011. 446 s. ISBN 978-80-86569-14-7. 
  3. a b c d e f g VYDRA, Zbyněk; ŘOUTIL, Michal; KOMENDOVÁ, Jitka. Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 499 s. ISBN 978-80-7422-324-2. 
  4. LENIN, Vladimír Iljič. Vývoj ekonomiky v Rusku. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1952. 659 s. 
  5. a b c d e f g h i j k l m ŠVANKMAJER, Milan. Dějiny Ruska. 6. vyd. Praha: Lidové noviny, 2010. 601 s. ISBN 978-80-7422-026-5. 
  6. a b MOYNAHAN, Brian. Rusko 20. století. 1995. vyd. Praha: Svoboda, 1995. 320 s. ISBN 80-205-0486-9. S. 12. 
  7. a b c d e f g h i j VEBER, Václav. Mikuláš II. a jeho svět. Praha: Karolinum, 2000. 505 s. ISBN 80-7184-793-3. 
  8. ŠVEC, Luboč. Dějiny pobalských zemí. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1996. 423 s. ISBN 807106-154-9. 
  9. a b MASARYK, Tomáš; GARRIGUE. Rusko a Evropa. 1. vyd. Praha: Ústav T.G.Masaryk, 1966. 456 s. ISBN 80-901971-7-5. 
  10. LIBERDA, Vladinír. Otec totalitarismu. [s.l.]: optys, 1992. 92 s.