Tento článek je o vládě Předlitavska v letech 1900-1904. O krátce existující vládě vedené E. von Koerberem v r. 1916 pojednává článek Druhá vláda Ernesta von Koerbera.
Vláda Ernesta von Koerbera nastoupila ve chvíli, kdy předchozí kabinet Manfreda Clary-Aldringena (respektive pověřeného předsedy vlády Heinricha von Witteka) s využitím paragrafu 14 zlomil parlamentní českou obstrukci a vládním nařízením odsouhlasil klíčové předlohy (finanční vyrovnání mezi Předlitavskem a Uherskem a státní rozpočet). Vláda Manfreda Clary-Aldringena rovněž revidovala Gautschova jazyková nařízení, která do jisté míry podobně jako předchozí Badeniho jazyková nařízení vycházela v otázkách úředního používání jazyků v Čechách vstříc češtině. Jazyková situace v Čechách se tak vrátila ke stavu před rokem 1897.[2]
Ernest von Koerber tak byl předsedou vlády, která po několika letech ostrých vnitropolitických a etnických sporů opět zaznamenala delší životnost. Historik Otto Urban tuto éru nazývá Pax Koerberiana, období dočasné stabilizace politického systému Předlitavska. Koerber byl reprezentantem modernějšího typu politiků a ve srovnání se svými konzervativními, šlechtickými předchůdci na postu předsedy vlády kladl větší důraz na otázky hospodářské modernizace.[3]
Při představení svého kabinetu jej Koerber prezentoval jako nadstranickou vládu. Pokusil se rovněž o národnostní smíření. V předjaří roku 1900 se konala ve Vídni česko-německá vyrovnávací konference. Nepřinesla ale jasné výsledky a rozpory mezi oběma etniky v jazykových a ústavněprávních otázkách přetrvávaly po celou dobu existence vlády. Na post ministra-krajana usedl Čech Antonín Rezek, ale klíčový byl postoj mladočeské strany coby nejsilnější české politické formace. Mladočeši setrvali v prvních měsících vůči vládě ve faktické opozici a praktikovali nadále politiku obstrukcí v parlamentu (byť neblokovali některé zásadnější zákonné předlohy, zejména vojenského charakteru). Formálně přitom mladočeši zůstávali součástí vládní většiny zformované již za vlády Kazimíra Badeniho. Jenže poté, co vláda předložila v květnu 1900 návrh nových jazykových opatření, která redukovala pozice češtiny v úředním styku v Čechách a na Moravě, přešli mladočeši do ostrých obstrukcí. V červnu 1900 dokonce došlo ve sněmovně k nepokojům a potyčkám. Koerberova vláda nicméně vydržela a čeští radikálové byli početně izolováni.[4]
Ve volbách do Říšské rady roku 1901 se složení parlamentu zásadněji neproměnilo, ovšem voličská účast klesla jako výraz znechucení nad nefunkčností předlitavského parlamentního života. Zároveň posílili němečtí i čeští nacionalisté. V roce 1901 v důsledku voleb a ve snaze oslabit kritiku inicioval Koerber sérii ústupků Čechům. Nešlo o revizi jazykových otázek ale o program hospodářských investic (masivní regulace vodních toků, asanace Prahy, meliorace zemědělské půdy), zřízení galerie moderních umění v Praze apod. Díky tomu se dočasně česká (mladočeská) opozice zmírnila. V letech 1902-1903 ale znovu ožily spory okolo jazykových zákonů a jednotlivá křídla mladočeské strany a dalších českých politických stran navzájem soupeřila ve vymezování se proti vládě. V letech 1903-1904 byl parlament znovu ochromen českými obstrukcemi (němečtí poslanci analogicky zablokovali český zemský sněm). Koerberova vláda tak stále více postupovala pomocí vládních nařízení s využitím paragrafu 14 ústavy. Na podzim 1904 se předseda vlády pokusil o uklidnění situace. Provedl částečnou obměnu vlády, křeslo ministra-krajana zaujal konzervativní český právník a vysokoškolský pedagog Antonín Randa. 17. listopadu 1904 se pokusil tuto staronovou vládu prezentovat před parlamentem, jenže došlo opětovně k obstrukcím. Ty nebyly vedeny jen českými nacionalisty a Koerber ztratil většinovou podporu, když jeho plány v oblasti veřejných financí odmítl sněmovní rozpočtový výbor. Koncem roku 1904 podal Koerber demisi a nastoupila druhá vláda Paula Gautsche (v níž ale setrvala většina řadových ministrů Koerberova kabinetu).[5][6]
