Vláda Ernsta Seidlera nastoupila v situaci, kdy v Rakousku-Uhersku rychle ožíval parlamentní život poté, co byla v květnu 1917 po tříleté válečné přestávce svolána Říšská rada. Předchozí vláda Heinricha Clam-Martinice si nedokázala udržet podporu v parlamentu, ve kterém naopak vznikla většina neněmeckých, protivládně orientovaných poslanců. S postupující ekonomickou a sociální únavou z prodlužující se účasti monarchie na světové válce se do předlitavské politiky vracela ostrá etnická a ideologická polarizace, nyní doprovázená i státoprávními a mezinárodními tématy. Čeští poslanci například na zahajovací schůzi parlamentu ohlásili program transformace monarchie na federaci národnostních států, včetně požadavku na spojení českých zemí a Slovenska. Šířilo se i dělnické a stávkové hnutí.[2]
Seidlerova vláda se snažila vyjít vstříc požadavkům politických stran a nalézt trvalejší podporu v parlamentu. V červenci 1917 navíc byla jako gesto dobré vůle vyhlášena amnestie panovníka Karla I., díky které se na svobodu dostali političtí vězni, včetně předních českých politiků. V české politice (stejně jako v mnoha jiných neněmeckých etnických skupinách) ale dále sílily tendence k zásadní proměně monarchie a frekventovaným se stalo heslo o sebeurčení národů. Větší důraz na české zájmy začala klást i sociální demokracie. Na mezinárodním poli čelilo Rakousko-Uhersko takzvané Sixtově aféře (zveřejnění tajné depeše, v které Rakousko-Uhersko sondovalo možnost separátního míru s dohodovými mocnostmi). Po odeznění aféry došlo k dočasnému upevnění aliance s Německem. Ještě na jaře 1918 tak Seidlerova vláda provedla některá direktivní opatření směřující k posílení etnicky německého vlivu v Předlitavsku (krajské zřízení v Čechách rozdělující zemi na německé a české kraje), na což česká politická reprezentace reagovala další radikalizací. Podstatnější ale byl postoj Poláků, kteří v létě roku 1918 stáhli svou podporu vládě. Seidlerův kabinet tak ztratil možnost projednat rozpočet a rezignoval.[3]
↑V některých pramenech uváděn jako ministr veřejných prací od 30. srpna 1917 (http://www.libri.cz/databaze/dejiny/vlady2.htmlArchivováno 1. 12. 2009 na Wayback Machine., též kol. aut.: Československé dějiny v datech, s. 592.) s tím, že nahradil Emila von Homanna. V rakouských pramenech nástup Wiesera na tento rezort není doložen a Homann uváděn jako ministr po celé trvání Seidlerovy vlády (Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 2, s 411-412, heslo Homann von Herimberg, Emil Frh. (1862-1945), Verwaltungsbeamter).
↑Pověřen přípravou vzniku ministerstva sociální péče.
↑Chod ministerstva formálně spuštěn až 27. července 1918.