Norská gramatika

Norská gramatika je popis mluvnického systému norštiny. Mluvnice vychází z podobných principů jako mluvnice ostatních germánských jazyků, např. angličtiny nebo němčiny. Minimální ohýbání dává současné norštině převažující charakter analytického jazyka.

Spisovná norština má dvě kodifikované formy: bokmål a novou norštinu (nynorsk). Mezi těmito rovnocennými standardy existují určité rozdíly. Mluvnice bokmålu je značně ovlivněna dánštinou, zatímco nová norština je bližší živým nářečím a má větší bohatství flektivních koncovek. Pravopisné reformy zavedly v bokmålu tzv. radikální tvary, které měly napomoci sblížení s novou norštinou. Mnoho mluvčích však stále dává spíše přednost konzervativním tvarům.

Jsou-li dále uvedeny dva tvary, druhý tvar za lomítkem se používá v nové norštině.

Slovní druhy

Tradičně se v norštině rozlišují následující slovní druhy: podstatná jména, přídavná jména, zájmena, determinanty (tj. číslovky, ukazovací a přivlastňovací zájmena, členy), slovesa, příslovce, předložky, spojky souřadicí (konjunkce), spojky podřadicí (subjunkce) a citoslovce.

Jmenný rod

Nová norština i většina nářečí rozlišuje rod mužský, ženský a střední. V riksmålu tvary ženského rodu zanikly a byly nahrazeny tvary rodu mužského – vytvořily tak podobně jako v dánštině a švédštině společný rod (utrum). Pravopisné reformy zavedly v rámci sblížení obou spisovných norem do bokmålu opět tvary ženského rodu, které však nebyly všeobecně přijaty. Mnoho mluvčích je považuje za vulgární a téměř je nepoužívá.

Člen

Podstatná jména jsou obvykle determinována členem, který je dvojí:

  • neurčitý: en/ein (mužský rod), ei (ženský rod), et/eit (střední rod); používá se pouze v jednotném čísle;
  • určitý: tzv. postpozitivní – v jednotném čísle -en (mužský rod), -a (ženský rod), -et (střední rod), v množném čísle -ne, -a. Ve spojení s přídavnými jmény navíc předchází ještě volný určitý člen – den (m., ž.), det (stř.), de [diː]/dei (mn.) – jméno je tak determinováno dvakrát. V bokmålu však v některých případech odpadá připojený člen (zejména u abstrakt a vlastních jmen).

Příklady:

  • en/ein mann (muž) – mannen (ten muž), menn (muži) – mennene (ti muži)
  • ei jente (dívka) – jenta (ta dívka), jenter (dívky) – jentene (ty dívky)
  • et/eit hus (dům) – huset (ten dům), hus (domy) – husene/husa (ty domy)
  • den dyre bilen (to drahé auto)
  • den trøtte jenta (ta unavená dívka)
  • det gamle huset (ten starý dům)
  • det skitne vannet (ta špinavá voda)
  • de røde klærne (ty červené šaty)
  • De forente nasjoner / Dei sameinte nasjonane – Spojené národy
  • Det hvite hus / Det kvite huset (Bílý dům – ve Washingtonu), ale: det hvite huset (bílý dům – kterýkoliv)
  • Den tsjekkiske republikk / Den tsjekkiske republikken (Česká republika)

Podstatná jména

Z původního systému 4 pádů se zachoval nominativ a genitiv (zakončení -s), který má funkci výlučně přivlastňovací. V ostatních případech je podstatné jméno ve tvaru nominativu. K vyjádření větných vztahů používá předložky.

V hovorovém jazyce se tvary genitivu používají zřídka. Místo toho je upřednostňováno opisné vyjádření:

  • taket på huset – střecha domu (doslova: střecha na domě)
  • bilen til faren min – auto mého otce (doslova: auto k mému otci)

Používají se též zvláštní přivlastňovací konstrukce se zvratným zájmenem:

  • skolen/skulen sin administrasjon = skolens administrasjon = správa školy (doslova: škola její správa)

Množné číslo se většinou tvoří koncovkou -er (v nové norštině též -ar, -or): ball (míč) → baller (míče), kvinne (žena) → kvinner (ženy).

Někdy se používá přehláska: tann (zub) → tenner (zuby), fot (noha) → føtter (nohy).

Najdou se ojedinělé výjimky: ko (kráva) → kyr (krávy), øye (oko) → øyne (oči).

Většina jednoslabičných slov středního rodu i některá jednoslabičná mužského a ženského rodu se v množném čísle nemění: hus (dům, domy), barn (dítě, děti), sko m. (bota, boty), ski m. (lyže – j. a mn.).

Bokmål
Rod Jednotné číslo Množné číslo Překlad
Neurčitý tvar Určitý tvar Neurčitý tvar Určitý tvar
mužský en gutt gutten gutter guttene chlapec
ženský ei/en dør døra/døren dører dørene dveře
střední et hus huset hus husene/husa dům

U všech podstatných jmen ženského rodu se v bokmålu mohou používat i tvary mužského rodu.

Nynorsk
Rod Jednotné číslo Množné číslo Překlad
Neurčitý tvar Určitý tvar Neurčitý tvar Určitý tvar
mužský ein gut guten gutar gutane chlapec
ženský ei sol sola/soli soler solene slunce
ei kyrkje/kyrkja kyrkja kyrkjer/kyrkjor kyrkjene/kyrkjone kostel
střední eit hus huset hus husa/husi dům
eit hjarta/hjarte hjarta/hjartet hjarto/hjarte hjarto/hjarta/hjarti srdce

Přídavná jména

Přídavná jména mají dvojí tvary, a sice určité (silné skloňování) a neurčité (slabé skloňování).

Neurčitý tvar se používá s neurčitým členem nebo bez členu. Ve středním rodu přibírá koncovku -t (tento tvar funguje i jako příslovce). V množném čísle přibírají přídavná jména koncovku -e. Např.:

  • en/ein dyr bil (nějaké drahé auto)
  • en/ei trøtt jente (nějaká unavená dívka)
  • et gammelt hus / eit gammalt hus (nějaký starý dům)
  • skittent vann/vatn (špinavá voda)
  • røde klær / raude klede (červené šaty)

Přídavná jména zakončená zdvojenou souhláskou tuto souhlásku zpravidla zjednodušují (grønn (zelený) – grønt), a pokud mají příponu -ig (často též -sk), ve středním rodě koncovka -t odpadne (na rozdíl od švédštiny a dánštiny): dårlig vær (špatné počasí).

V přísudkové pozici se přizpůsobuje podstatnému jménu, ke kterému se vztahuje:

  • Bilen er dyr. – Auto je drahé.
  • Bilene/bilane er dyre. – Auta jsou drahá.
  • Huset er gammelt/gammalt. – Dům je starý.
  • Husene/husa er gamle. – Domy jsou staré.

I zde se někdy objevují výjimky, např. v některých ustálených obratech:

  • Jeg er glad og vi alle er glade. – Já jsem rád a my všichni jsme rádi.
  • Ale: Vi er glad i deg. – Máme tě rádi.

Určitý tvar se používá ve spojení s určitým členem (viz též Člen). Přídavné jméno přibírá koncovku -e, tento tvar je shodný ve všech rodech i obou číslech:

  • den gamle båten – ten starý člun
  • de/dei gamle båtene/båtane – ty staré čluny
  • det gamle huset – ten starý dům
  • de/dei gamle husene/husa – ty staré domy

Některá přídavná jména jsou nesklonná, tj. mají pouze jeden neměnný tvar: bra (dobrý), moderne (moderní), tilfreds (spokojený), stakkars (ubohý) aj.

Stupňování

Ke stupňování se v bokmålu používají přípony -ere (komparativ) a -est (superlativ), v nové norštině -are a -ast:

Bokmål
Pozitiv Komparativ Superlativ
snill snillere snillest
frekk frekkere frekkest
sterk sterkere sterkest
Nynorsk
Pozitiv Komparativ Superlativ Česky
snill snillare snillast milý, milejší, nejmilejší
frekk frekkare frekkast drzý, drzejší, nejdrzejší
sterk sterkare sterkast silný, silnější, nejsilnější

Některá přídavná jména se stupňují opisně pomocí mer/meir (více) a mest (nejvíce):

  • praktisk – mer/meir praktisk – mest praktisk (praktický – více praktický – nejvíce praktický)

Zájmena

Osobní zájmena

Bokmål
číslo osoba česky pád podmětu pád předmětu
jednotné 1. já jeg meg
2. ty du deg
3. on han ham/han
ona hun henne
ono (m, ž) den den
ono (s) det det
se —— seg
množné 1. my vi oss
2. vy dere dere
3. oni ony ona de dem
se —— seg
Nynorsk
číslo osoba česky pád podmětu pád předmětu
jednotné 1. já eg meg
2. ty du deg
3. on han han/honom
ona ho ho/henne
ono det det
se —— seg
množné 1. my vi oss
2. vy de dykk
3. oni ony ona dei dei
se —— seg

Zvratné zájmeno seg se používá pouze ve 3. osobě:

  • jeg ser meg – já se vidím
  • han ser seg – on se vidí x han ser ham – on vidí jeho (někoho jiného)

V bokmålu se rozlišuje kategorie osoby a neosoby. Zájmena han a hun se spojují většinou jen s lidmi. Pro neživé věci a obvykle i zvířata se používá v mužském a ženském rodě zájmeno den. V nové norštině toto rozlišení není, han a ho se používají i pro věci a zvířata.

Přivlastňovací zájmena

Bokmål
Číslo Osoba Jednotné číslo Množné číslo Česky
r. mužský r. ženský r. střední
jednotné 1. min mi/min mitt mine můj
2. din di/din ditt dine tvůj
3. hans jeho
hennes její
dens jeho
dets
sin si/sin sitt sine svůj
množné 1. vår vårt våre naše
2. deres vaše
3. jejich
sin si/sin sitt sine svoji
Nynorsk
Číslo Osoba Jednotné číslo Množné číslo Česky
r. mužský r. ženský r. střední
jednotné 1. min mi mitt mine můj
2. din di ditt dine tvůj
3. hans jeho
hennar její
dess jeho
sin si sitt sine svůj
množné 1. vår vårt våre naše
2. dykkar vaše
3. deira jejich
sin si sitt sine svoji

Přivlastňovací zájmena min, din, vår a zvratné sin se skloňují podobně jako přídavná jména, jejich tvar závisí na podstatném jménu. Přivlastňovací zájmena v norštině obvykle (v nové norštině výhradně) stojí za podstatným jménem, které v tom případě musí mít připojený určitý člen. Stojí-li přivlastňovací zájmeno před podstatným jménem, určitý člen se nepoužívá:

  • faren min = min far – můj otec
  • mora mi = min mor – moje matka
  • barnet mitt = mitt barn – moje dítě

Krátké tvary ženského rodu mi, di, si nemohou stát před podstatným jménem.

Číslovky

Přehled základních a řadových číslovek
  základní řadová
0 null nullte
1 én, ett / ein, ei, eit første/fyrste
2 to annen, annet / andre
3 tre tredje
4 fire fjerde
5 fem femte
6 seks sjette
7 sju sjuende/sjuande
8 åtte åttende/åttande
9 ni niende/niande
10 ti tiende/tiande
11 elleve ellevte
12 tolv tolvte
13 tretten trettende/trettande
14 fjorten fjortende/fjortande
15 femten femtende/femtande
16 seksten sekstende/sekstande
17 sytten syttende/syttande
18 atten attende/attande
19 nitten nittende/nittande
20 tjue tjuende/tjuande
21 tjueen tjueførste
30 tretti trettiende/trettiande
40 førti førtiende/førtiande
50 femti femtiende/femtiande
60 seksti sekstiende/sekstiande
70 sytti syttiende/syttiande
80 åtti åttiende/åttiande
90 nitti nittiende/nittiande
100 hundre hundrede
135 hundretrettifem  ...te
200 tohundre tohundrede
1000 tusen tusende
1985 nittenhundreogåttifem  ...te
2000 totusen totusende
1 000 000 million millionte

S výjimkou číslovky 1 jsou základní číslovky nesklonné. V 50. letech 20. století byl úředně zaveden způsob počítání v pořadí desítky–jednotky (femtifem, padesát pět), běžně se však používá tradiční obrácené pořadí (femogfemti, pětapadesát). V bokmålu se též používají tradiční (i když neúřední) tvary syv (7), tyve (20), tredve (30), førr (40).

Řadové číslovky se podobně jako v češtině zapisují číslicí s tečkou. Koncovka -ende se čte [-ənə] (bokmål), resp. -ande [-anə] (nová norština).

Slovesa

Systém sloves má, stejně jako i v ostatních germánských jazycích, jednoduché tvary v přítomném a minulém čase. Ostatní časy se tvoří pomocnými slovesy. Slovesa se neobejdou bez osobních zájmen, protože pozbyla skoro všech odlišujících osobních koncovek. V přítomném čase se zachovala pouze koncovka -r, která původně označovala druhou a třetí osobu singuláru, což vidíme dodnes v islandštině.

V infinitivu má většina sloves koncovku -e (v nové norštině též -a), některá slovesa (většinou jednoslabičná) končí na jinou samohlásku. Infinitiv je často používán s částicí å:

  • å bo (bydlet) – jeg bor (bydlím)
  • å snakke (mluvit) – vi snakker (mluvíme)

V nové norštině je obvykle možné volit mezi infinitivní koncovkou -e nebo -a (například kaste/kasta = zahodit). Volba obvykle záleží na dialektu, který mluvčí používá. Tento jev se nazývá rozštěpený infinitiv. (Viz též Nářečí norštiny.)

Jako všechny germánské jazyky rozlišuje i norština slabá a silná slovesa. Silná slovesa mají v minulém čase a příčestí trpném přehlásku. V nové norštině nemají silná slovesa v přítomném čase typickou koncovku -r.

Bokmål
  Infinitiv Přítomný čas Préteritum Perfektum Příčestí trpné Překlad
Slabá slovesa kaste kaster kastet/kasta har kastet/kasta kastet/kasta
kastede/kasta		 zahodit
lyse lyser lyste har lyst lyst
lyste		 svítit
leve lever levde har levd levd
levde		 žít
bo bor bodde har bodd bodd
bodde		 bydlet
bie bier bidde har bidd bidd
bidde		 čekat
Silná slovesa synge synger sang har sunget sunget
sungne		 zpívat
skrive skriver skrev/skreiv har skrevet skrevet
skrevne		 psát
Nynorsk
  Infinitiv Přítomný čas Préteritum Perfektum Příčestí trpné Překlad
Slabá slovesa kaste/kasta kastar kasta har kasta kasta
kasta
kasta		 hodit
kjøpe kjøper kjøpte har kjøpt kjøpt
kjøpt
kjøpte		 koupit
leve/leva lever levde har levd/levt levd
levd/levt
levde		 žít
arbeide arbeider arbeidde har arbeidd/arbeidt arbeidd
arbeidd/arbeidt
arbeidde		 pracovat
bu bur budde har budd/butt budd
budd/butt
budde		 bydlet
Silná slovesa drikke drikk drakk har drukke/drukki drukken
drukke
drukkne		 pít
finne finn fann har funne/funni funnen
funne
funne		 najít
trivast trivst treivst har trivest   mít se dobře

Budoucí čas se tvoří pomocí skal nebo vil + infinitiv nebo vazbou kommer/kjem til å + infinitiv, často se však budoucnost vyjadřuje pomocí přítomného času:

  • jeg/eg skal reise – pojedu
  • du kommer/kjem til å forstå det – tomu budeš rozumět
  • han vil gjøre/gjere/gjera det – on to udělá
  • jeg/eg reiser i morgen – pojedu zítra

Předpřítomný čas (perfektum) se tvoří pomocí har + příčestí trpné:

  • han har kommet/komme/kommi – on (zrovna) přišel

Předminulý čas (pluskvamperfektum) se tvoří pomocí hadde + příčestí trpné:

  • han hadde kommet/komme/kommi – on (byl) přišel (předtím než)

Předbudoucí čas (futurum II) se tvoří pomocí skal nebo vil ha + příčestí trpné:

  • han skal ha reist – on pojede (předtím než)

Podmiňovací způsob (kondicionál) se tvoří skulle + infinitiv, v minulosti skulle nebo ville ha + příčestí trpné.

  • jeg skulle gjøre / eg skulle gjere/gjera – udělal bych, jag/eg skulle ha gjort – byl bych udělal

Přítomný a minulý kondicionál je třeba důsledně rozlišovat.

Trpný rod (pasivum) se tvoří dvojím způsobem. První způsob je tvoření koncovkou –s (v nové norštině -st). Na rozdíl od švédštiny, která má plné paradigma, se používá pouze v infinitivu a přítomném čase. Je to obdoba českého trpného rodu tvořeného pomocí se:

  • smør smeltes – máslo se rozpouští (jen bokmål), det må gjøres/gjørast – to se musí udělat/musí být uděláno

V nové norštině je využití těchto tvarů velmi omezené. Používají se nejčastěji u sloves označujících vzájemnost či zvratnost a u deponentních sloves. U ostatních sloves pouze ve spojení s modálními slovesy.

Druhý způsob je pomocí bli (stát se) + příčestí trpné. Je třeba odlišit være (být) + příč. trpné, tato vazba nevyjadřuje trpný děj, ale stav.

  • brevet blir skrevet/skrive/skrivi – dopis je psán × han er elsket/elska – on je milován

Příslovce

Mnohá příslovce se tvoří od přídavných jmen koncovkou -t, stejně jako tvar středního rodu, např. god = dobrý, godt = dobré, dobře.

Stupňování je shodné jako u přídavných jmen (viz výše), např. sterkt – sterkere – sterkest (silně – silněji – nejsilněji).

Předložky

Předložky se v norštině používají obdobně jako v jiných indoevropských jazycích. Stojí před podstatnými jmény, zájmeny nebo před slovesy v infinitivu.

Pojí-li se spojovací výraz vedlejší věty s předložkou, stojí tato předložka až na konci věty: huset (som) jeg levde i = dům, ve kterém jsem bydlel.

Vybrané norské předložky
av – od gjennom – skrz med – s på – na
bak – za hos – u mellom – mezi rundt – kolem
blant – mezi i – v mot – proti til – do, k
etter – po ifølge* – podle om – o under – pod
for – pro innen/innan – před omkring – okolo ved hjelp av – s pomocí
fra/frå – z innenfor/innanfor – v, uvnitř ovenfor/ovanfor – nad på grunn av – na základě

*pouze v bokmålu

Slovosled

Norština má pevný slovosled. Základní typ je SVO (podmět – přísudek – předmět). Sloveso v určitém tvaru je zpravidla na druhém místě ve větě.

Bokmål
Podmět Přísudek Ostatní větné členy Překlad
Petter ga Janne en ball. Petr dal Janě míč.
Petter kom i går. Petr přišel včera.
Han snakker svensk. (On) hovoří švédsky.

Tento slovosled se používá zpravidla i ve vedlejších větách:

  • Jag vet ikke når Petter kommer. = Nevím, kdy Petr přijde.

Inverzní slovosled (VSO) se používá v otázkách a ve větách, kde na prvním místě stojí příslovečné určení:

Bokmål
Příslovečné určení/
tázací výraz		 Přísudek Podmět Předmět Ostatní větné členy Překlad
Snakker du norsk? Hovoříš norsky?
Hva har du i hånden ? Co máš v ruce?
Når kommer Petter? Kdy přijde Petr?
I morgen reiser vi til Stockholm. Zítra jedeme do Stockholmu.

Přívlastky vyjádřené přídavnými jmény, číslovkami, ukazovacími zájmeny a genitivem stojí před podstatným jménem. Zvláštností norské syntaxe (oproti jiným germánským jazykům) je obvyklé postavení přivlastňovacích zájmen za podstatnými jmény, např. faren min = min far, můj otec (podstatné jméno přibírá navíc určitý člen; viz výše).

Zápor

V norské větě zpravidla bývá jediný záporný výraz (např. jeg har ingenting, [ne]mám nic). Zápor sloves se tvoří částicí ikke/ikkje, která obvykle stojí za slovesem (např. jeg gjør ikke, nedělám).

Literatura

  • MIKOLÁŠKOVÁ, Lucie; ŠVEJDOVÁ-PINKASOVÁ, Ivana; WINKLEROVÁ, Klára. Norština (nejen) pro samouky. 1. vyd. [Voznice]: Leda, 2007. 408, 136 s., klíč a slovník, 2 CD-ROM. ISBN 978-80-7335-079-6. 
  • NEFZAOUI, Sissel; VRBOVÁ, Jarka. Učebnice norštiny. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 132 s. ISBN 80-7184-754-2. 
  • Kolektiv autorů. Gramatika současné norštiny. 1. vyd. Brno: Lingea, 2015. 171 s. ISBN 9788075081308. 

Související články

Externí odkazy

Norština