Tento článek popisuje rozdíly mezi dánštinou, norštinou (resp. jejími dvěma psanými standardy) a švédštinou, blízce příbuznými a do jisté míry vzájemně srozumitelnými germánskými jazyky, kterými se hovoří v oblasti Skandinávie.
Jazykový standard
Švédština a dánština mají institucionálně daný psaný (spisovný) standard, který se používá při výuce ve škole, na úřadech, v médiích a podobně. V Norsku je jazyková situace složitější. V důsledku historického vývoje existují od 19. století dva rozdílné standardy pro psanou norštinu, které se v současnosti nazývají bokmål (dosl. knižní řeč) a nynorsk (nová norština). Obě spisovné formy jsou rovnocenné a každý se může svobodně rozhodnout, kterou bude používat. Bokmål upřednostňuje většina obyvatel Norska, ačkoliv je více vzdálený běžně mluvenému jazyku. Jeho základem je dánština, která byla do 1814 úředním jazykem v Norsku. Nynorsk je uměle vytvořený psaný standard, který vychází z norských nářečí. Je tedy bližší mluvené norštině, avšak používá ho maximálně 15 % mluvčích.
Co se týká výslovnosti, v Dánsku existuje jeden standard, který se používá například v médiích. Ve švédštině existují 3 uznávané standardy, které vycházejí z výslovnosti nářečí příslušných oblastí: středošvédský (Stockholm a okolí), jihošvédský a finský (finská švédština). V norštině nelze hovořit o „spisovné“ výslovnosti. Bokmål a nynorsk jsou především psané formy jazyka. Není pro ně stanovená „správná“ výslovnost. Pokud se těmito spisovnými jazyky hovoří (například v médiích, ve škole a podobně), je přijatelná jakákoliv výslovnost používaná v nářečí dané oblasti.
Vzájemná srozumitelnost
Mluvčí jednotlivých jazyků obvykle čtou texty psané ostatními skandinávskými jazyky bez větších problémů. Pokud jde o mluvené slovo, Norové a Švédové spolu mohou komunikovat každý svým jazykem bez větších potíží. Ovšem vzhledem k odlišné výslovnosti dánštiny je vzájemné porozumění mluvenému slovu mezi dánštinou na jedné straně a norštinou a švédštinou na straně druhé zpravidla obtížnější.[1]
Pravopis
Dánština, norština i švédština se zapisují latinkou s dodatečnými znaky.
Dánská a norská abeceda mají tato dodatečná písmena, která se řadí v uvedeném pořadí na jejím konci: Æ æ, Ø ø, Å å.
Švédská abeceda má tato dodatečná písmena, rovněž řazená na konci: Å å, Ä ä, Ö ö.
Švédskému <ä> [ɛ/æ] a <ö> [ø/œ] odpovídá v dánštině a norštině <æ> a <ø>. Frekvence využití písmena <æ> je v norštině nižší než v dánštině (resp. ve švédštině frekvence <ä>). V odpovídajících pozicích mívá norština často <e>. Například: menn (nor.) – mænd (dán.) – män (š.) = muži.
Hlavní rozdílné rysy pravopisu
Zásady pravopisu skandinávských jazyků jsou do značné míry společné. Kromě rozdílných dodatečných písmen (viz výše) jsou hlavní rozdíly následující:
- Zatímco v dánštině a norštině je používá zdvojené <kk>, ve švédštině je místo toho spřežka <ck> (vyslovovaná jako [kː]): lykke (dán., nor.) – lycka (šv.) = štěstí.
- Latinské přípony -tion, -cion, -sion, používané v dánštině a švédštině, se v norštině v souladu s výslovností [-ʃuːn] píší -sjon: lektion (dán., šv.) – leksjon (nor.) = lekce. Obdobně latinské <c>, před předními samohláskami vyslovované [s], se v norštině podle výslovnosti píše <s>: cigaret (dán.) – cigarett (šv.) – sigarett (nor.) = cigareta.
- Ve švédštině se používá v cizích i v domácích slovech písmeno <x>. V dánštině a norštině se obvykle nahrazuje <ks>: växla (šv.) – veksle (dán., nor.) = vyměnit.
- Při psaní vlastních jmen složených z několika obecných jmen se v dánštině píše velké písmeno u všech slov názvu, zatímco v norštině a švédštině je velké písmeno pouze u prvního slova: Det Hvide Hus (dán.) – Det hvite hus (nor. bkm.) – Det kvite huset (nnor.) – Vita huset (šv.) = Bílý dům. (Příklad zároveň ilustruje rozdíly při používání určitého členu.)
Další pravopisné rozdíly jsou zmíněny v části věnované fonetice a fonologii.
Fonetika a fonologie
Výslovnost norštiny a švédštiny je podobná. Jejich fonetické a fonologické systémy se velkou měrou shodují. Výslovnost dánštiny prošla odlišným vývojem. Fonetika a fonologie proto vykazuje mnoho rozdílů od norštiny a švédštiny, což ztěžuje vzájemné porozumění v ústním styku.
Intonace
Charakteristickým rysem výslovnosti norštiny a švédštiny je melodický přízvuk. Slova se vyslovují s dvojí intonací. První intonace se vyznačuje klesavým tónem a je charakteristická pro jednoslabičná a některá dvouslabičná slova. Druhá intonace se používá u většiny dvouslabičných a víceslabičných slov. U těchto slov tón na první slabice obvykle klesá, ale následující slabika se vysloví tónem vyšším. Pravidla pro použití první nebo druhé intonace se regionálně (v norštině i švédštině) liší. Intonace v nečetných případech rozlišuje význam jinak stejně znějících slov.
Melodický přízvuk neexistuje v dánštině a také ve finské švédštině.
Ráz
Zvláštním rysem výslovnosti dánštiny je ráz (stød). V češtině a v řadě dalších jazyků je známý jako tvrdý hlasový začátek, který se používá před samohláskami (na začátku slov nebo ve složeninách). V dánštině se však vyskytuje uvnitř slov po souhláskách i samohláskách. V písmu se nijak neoznačuje. Jeho přítomnost nebo nepřítomnost může rozlišovat významy slov, například:
- hun [hun] = ona × hund [hunˀ] = pes
V norštině a švédštině se ráz tímto způsobem nepoužívá.
Samohlásky
Inventář samohlásek v norštině a švédštině je prakticky totožný. Oba jazyky mají 9 samohlásek dlouhých a 8, resp. 9 samohlásek krátkých (u většiny mluvčích není rozdíl ve výslovnosti krátkého /e/ a /ɛ/). V minulosti v nich proběhly změny, které nepostihly pravopis. Psané <o> se často vyslovuje jako [ʊ/uː], jindy však [ɔ/oː]. Tato změna neproběhla důsledně, a proto nelze jednoznačně stanovit pravidla čtení této samohlásky. Pro oba jazyky je charakteristická a zcela specifická výslovnosti psaného <u>, u nějž se zadní výslovnost posunula více dopředu. Vyslovované [ɵ/ʉː] je zvláštní zavřená zaokrouhlená samohláska, položená mezi zadním [ʊ/uː] a předním [ʏ/yː]. Ve švédštině se takto vyslovuje psané <u> důsledně, v norštině ve většině případů.
V dánštině takové změny neproběhly:
- stor: [sd̥oːˀɐ̯] (dán.) – [stuːr] (nor. šv.) = velký
- du: [d̥u] (dán.) – [dʉː] (nor. šv.) = ty
Dánština má více stupňů otevřenosti/zavřenosti samohlásek. Vztah mezi písmem a výslovností je méně přímočarý než v norštině a švédštině. Je silná tendence krátké samohlásky vyslovovat otevřeněji než dlouhé. Tato tendence je i v norštině a švédštině, ale rozdíly jsou mnohem méně zřetelné. Například otevřená výslovnost krátkého <i> jako [e]: visse [vesə] (dán.) – visse [vɪsːə] (nor.) – vissa [vɪsːa] (šv.) = určití.
Výslovnost psaného <a> je zpravidla posunutá dopředu [æ/æː], zatímco v norštině a švédštině je hlavně u dlouhé samohlásky tendence k zadní výslovnosti [ɑː], např. gade [ɡ̊æːðə] (dán.) – gate [gɑːtə] (nor.) – gata [gɑːta] (šv.) = ulice.
Délka samohlásek
Všechny skandinávské jazyky rozlišují krátké a dlouhé samohlásky. Jejich délka má platnost při rozlišování významu slov. Dlouhé samohlásky se však vyskytují pouze v přízvučných slabikách.
V norštině a švédštině existují také dlouhé souhlásky, které se uplatňují v tzv. slabičné rovnováze. Znamená to, že přízvučná slabika v těchto jazycích je vždy dlouhá, přičemž jsou možné pouze kombinace dlouhé samohlásky s následující krátkou souhláskou (nebo žádnou souhláskou) a krátké samohlásky s následující dlouhou samohláskou.
Příklad (švédština): sil [siːl] (síto) × sill [sɪlː] (sleď)
V dánštině takové pravidlo není, avšak zdvojená souhláska nebo skupina souhlásek v písmu stejně jako v norštině a ve švédštině indikují, že předcházející samohláska je krátká.
Dvojhlásky
Jednotlivé skandinávské jazyky se mezi sebou rozlišují vyžitím dvojhlásek. Ty se rozdělují na primární, tj. pocházející ze staré severštiny, a sekundární, vzniklé pozdějším vývojem.
V norštině se zachovaly primární dvojhlásky, přičemž v nynorsku jsou častější než v bokmålu.
V dánštině zanikly primární dvojhlásky, ale vyvinuly se četné sekundární s druhým, neslabičným členem [ɪ̯] nebo [ʊ̯]. V písmu jsou těžko rozpoznatelné.
Švédština (standardní) se popisuje jako jazyk bez dvojhlásek. Primární v ní zanikly a sekundární se nevyvinuly. (To neplatí pro některá nářečí švédštiny. Mohou v nich existovat jak primární, tak i sekundární dvojhlásky.) Dvojhlásky se vyskytují pouze v některých slovech cizího původu (např. Europa, paus).
Příklady:
Dánština |
Bokmål |
Nynorsk |
Švédština |
Význam
|
sten |
stein |
stein |
sten |
kámen
|
ben |
bein/ben |
bein |
ben |
noha (dolní končetina)
|
ø |
øy |
øy |
ö |
ostrov
|
lørdag |
lørdag |
laurdag |
lördag |
sobota
|
hav [haʊ̯] |
hav [hɑːv] |
hav [hɑːv] |
hav [hɑːv] |
moře
|
dag [d̥æːˀ(ɪ̯)] |
dag [dɑː(g)] |
dag [dɑː(g)] |
dag [dɑː(g)] |
den
|
Samohlásky a flexe
Dánština, norština i švédština při flexi (skloňování, časování) připojují, i když v omezené míře, koncovky. Tyto koncovky jsou vždy nepřízvučné a obsahují jen krátké samohlásky. Použití samohlásek v těchto koncovkách závisí na míře redukce, která je nejvyšší v dánštině. Ta připouští v koncovkách pouze redukované <e>, vyslovované jako [ə]. Bokmål má v koncovkách nejčastěji redukované <e>, méně často též <a>. Nynorsk častěji využívá <a>, méně často také jiné samohlásky. Švédština má nejnižší míru redukce. Připouští nejvíce samohlásek v koncovkách, přičemž základní samohláskou při flexi je <a>.
Příklady:
Mluvnický jev |
Dánština |
Bokmål |
Nynorsk |
Švédština |
Význam
|
Podst. jména – jedn. a množ. číslo |
gade – gader |
gate – gater |
gate – gater |
gata – gator [-ur] |
ulice (jedn., množ.)
|
dag – dage |
dag – dager |
dag – dagar |
dag – dagar |
den – dny
|
soldat – soldater |
soldat – soldater |
soldat – soldatar |
soldat – soldater |
voják – vojáci
|
hus – huse |
hus – hus |
hus – hus |
hus – hus |
dům – domy
|
Podst. jména – urč. tvar množ. čísla |
dagene |
dagene |
dagane |
dagarna |
(ty) dny
|
Příd. jména – urč. tvar |
store |
store |
store |
stora (store) |
velký
|
Příd. jména – stupňování |
stærkere – stærkest |
sterkere – sterkest |
sterkare – sterkast |
starkare – starkast |
silnější – nejsilnější
|
Slovesa – infinitiv |
kaste |
kaste |
kaste/kasta |
kasta |
hodit
|
Souhlásky
Výčet souhlásek je v dánštině, norštině a švédštině prakticky shodný. Liší se však výslovnost jednotlivých hlásek a v jednotlivých jazycích proběhly různé změny, které ovlivnily současný způsob čtení psaného textu.
Výslovnost <r>
Výslovnost <r> se ve skandinávských jazycích variabilní podle regionu. V dánštině je typická zadní výslovnost jako uvulární frikativa [ʁ] („ráčkované“, nekmitavé). V koncových pozicích je výslovnost oslabená na neslabičné [ɐ̯], viz např. stor [sd̥oːˀɐ̯] = velký.
Zadní <r> je charakteristické i pro oblasti na jihu Norska a Švédska. Pro většinu norského a švédského jazykového území je však typické alveolární kmitavé [r] nebo jednokmitové [ɾ]. Ve skupinách <rd, rl, rn, rs, rt> splývá <r> s následující souhláskou, která se pak vyslovuje jako retroflexní (se špičkou jazyka obrácenou k tvrdému patru): [ɖ, ɭ, ɳ, ʂ, ʈ]. Toto splývání a retroflexní výslovnost se nevyskytuje v dánštině a v oblastech se zadním <r>, např. størst [sd̥ɶɐ̯sd̥] (dán.) – størst [stœʂːt] (nor.) – störst [stœʂːt] (šv.) = největší.
Okluzivy
Ve dvojicích okluzivních souhlásek /p – b/, /t – d/ a /k – g/ v germánských jazycích platí, že neznělé /p, t, k/ se ve většině pozic vyslovují a postaspirací (přídechem): [pʰ, tʰ, kʰ], zatímco /b, d, g/ jsou bez aspirace. Přítomnost nebo nepřítomnost aspirace zvyšuje vnímatelný rozdíl v uvedených dvojicích zvuků.
V norštině a švédštině se /b, d, g/ vyslovují zněle: [b, d, g]. V dánštině tyto souhlásky znělost ztrácejí [b̥, d̥, ɡ̊]. Od /p, t, k/ se liší pouze nepřítomností aspirace. Původní /p, t, k/ se zde také často změnily na /b, d, g/, např. købe [kʰøːb̥ə] (dán.) – kjøpe [çøːpə] (nor.) – köpa [ɕøːpa] (šv.) = koupit. Dánské /d/ se navíc po samohláskách vyslovuje [ð]: gade [ɡ̊æːðə].
Měkčení <g, k, sk>
V norštině a švédštině se /g, k, sk/ před předními samohláskami v přízvučných slabikách změnily na /j, ɕ/ç, ɧ/ʃ/. Toto „měkčení“ se však nepromítlo v pravopisu. V písmu se zachovávají původní souhlásky. V dánštině tato změna nenastala. Příklad: gift: [ɡ̊ifd̥] (dán.) – [jɪfːt] (nor., šv.) = ženatý vdaná.
(V norštině se v písmu před <e, ø, æ> vkládá <j>. Proto se v ní častěji než ve švédštině vyskytují psané skupiny <gj, kj, skj>, např. kjenne [çɛnːə] – känna [ɕɛnːa] = znát.)
Ve švédštině se dále měkčí <g> v koncových -rg, -lg, např. borg [bɔrːj] = hrad, älg [ɛlːj] = los (zvíře).
Sj-zvuky a tj-zvuky
Spřežkou <sj> se ve skandinávských jazycích označují souhlásky blízké českému <š>. V dánštině se hláska vyslovuje [ɕ] (asi jako měkké polské <ś>) a je relativně málo frekventovaná. V norštině zní obvykle [ʃ] (jako české <š>) nebo retroflexní [ʂ] (jako polské tvrdé <sz>). Ve švédštině je výslovnost velmi variabilní podle oblasti. Zatímco na severu Švédska a ve Finsku je obvyklá výslovnost jako [ʃ] nebo [ʂ], na jihu je výslovnost blízká českému <ch>, tedy [x]. Popisuje se jako hláska vyslovovaná jako [ʃ] a [x] současně. V mezinárodní fonetické abecedě se používá znak [ɧ].
V norštině a švédštině sj-zvuk vzniká též měkčením historického /sk/ před předními samohláskami (viz výše). Podle etymologie se proto píše <sj, sk, skj>, ve švédštině též <stj, sch> – viz např. psaní dusj (nor.) – dusch (šv.) = sprcha (v dánštině brusebad, případně douche/dusch).
Jako <tj> se zapisují souhlásky někdy zjednodušeně v českých učebnicích přepisované jako <č>. V dánštině se vyslovuje [tɕ], tedy asi jako měkké polské <ć>. V tomto jazyce je hláska rovněž relativně málo častá. V norštině a švédštině se obvykle nejedná o afrikátu, ale spíše frikativu. Běžná norská výslovnost připomíná německý ich-laut [ç]. Ve švédštině se obvykle vyslovuje podobně jako [ɕ]. Ve finské švédštině je obvyklá výslovnost [tʃ], tedy jako české <č>.
V norštině a švédštině tj-zvuk nejčastěji vzniká měkčením historického /k/ před předními samohláskami (viz výše). Podle etymologie se proto píše <tj, k, kj>.
Gramatika
Mluvnické systémy dánštiny, norštiny i švédštiny jsou si velmi podobné a liší se v jednotlivostech. Všechny vykazují převažující znaky analytických jazyků s omezenými prvky flexe.
Jmenný rod
Ve staré severštině existoval třírodý systém, tj. rod mužský, ženský a střední. Podobně jako například v češtině v tomto systému příslušnost k mluvnickému rodu nemusí vždy odpovídat přirozené povaze pojmenovávané skutečnosti. Nynorsk tento systém zachovává. V dánštině a švédštině však mužský a ženský rod splynuly. Tyto jazyky tedy mají pouze rod společný a střední. V bokmålu je situace komplikovanější. Po vzoru dánštiny má také společný rod (původně tvary mužského rodu). Zároveň je však možné používat i tvary ženského rodu, např. moren min (spol. rod) nebo mora mi (ženský rod) = moje matka (nynorsk: pouze mora mi). Konzervativní uživatelé bokmålu ženské tvary považují za vulgární.
V dánštině, švédštině a bokmålu se u osobních a přivlastňovacích zájmen 3. osoby jednotného čísla ve společném rodě rozlišuje kategorie osoby a neosoby. Zájmena han (on) a hun (dán., nor. bkm.) / hon (šv.; ona) se používají při označení osob, resp. živých bytostí. Na věci a jiné neživé skutečnosti, které náleží ke společnému rodu, odkazuje zájmeno den. V nynorsku se den jako osobní zájmeno nepoužívá. Zájmena han a ho (ona) odkazují na osoby i neosoby podle příslušnosti k mužskému a ženskému rodu.
Určitý člen
Skandinávské jazyky mají postpozitivní určitý člen, který se připojuje jako koncovka k podstatnému jménu, např. huset = (ten) dům. Rozdíl existuje, pokud je podstatné jméno rozvito přídavným jménem. V norštině a švédštině nastává dvojí determinace (určení), kdy před přídavným jménem navíc stojí volný určitý člen, který se shoduje s ukazovacím zájmenem. Například:
- det store huset (nor.) – det stora huset (šv.) = (ten) velký dům
V dánštině v takovém případě připojený člen odpadá: det store hus.
Podstatná jména
Skloňování je všech skandinávských jazycích podobné. Liší se především některé koncovky (viz též Samohlásky a flexe). Hlavní rozdíly jsou ukázány v tabulce, která uvádí skloňování základních typů podstatných jmen.
Dánština |
Bokmål |
Nynorsk |
Švédština |
Význam
|
en gade – gaden gader – gaderne
|
en/ei gate – gaten/gata gater – gatene
|
ei gate – gata gater – gatene
|
en gata – gatan gator – gatorna
|
ulice
|
en dag – dagen dage – dagene
|
en dag – dagen dager – dagene
|
ein dag – dagen dagar – dagane
|
en dag – dagen dagar – dagarna
|
den
|
en sol – solen sole – solene
|
en/ei sol – solen/sola soler – solene
|
ei sol – sola soler – solene
|
en sol – solen solar – solarna
|
slunce
|
en soldat – soldaten soldater – soldaterne
|
en soldat – soldaten soldater – soldatene
|
ein soldat – soldaten soldatar – soldatane
|
en soldat – soldaten soldater – soldaterna
|
voják
|
en mus – musen mus – musene
|
en/ei mus – musen/musa mus – musene
|
ei mus – musa mus/myser – musene/mysene
|
en mus – musen möss – mössen
|
myš
|
et hus – huset huse – husene
|
et hus – huset hus – husene/husa
|
eit hus – huset hus – husa
|
ett hus – huset hus – husen
|
dům
|
et barn – barnet børn – børnene
|
et barn – barnet barn – barna/barnene
|
eit barn – barnet born/barn – borna/barna
|
ett barn – barnet barn – barnen
|
dítě
|
et æble – æblet æbler – æblerne
|
et eple – eplet epler – eplene/epla
|
eit eple – eplet eple – epla
|
ett äpple – äpplet äpplen – äpplena
|
jablko
|
V každém poli tabulky jsou na prvním řádku uvedeny tvary jednotného čísla se členem neurčitým a připojeným členem určitým. Na druhém řádku jsou tvary množného čísla bez členu a s připojeným členem určitým. Tabulka neuvádí tvary genitivu, které se shodně tvoří připojením koncovky -s. Tvary neurčitého členu en značí v dánštině a švédštině společný rod. Neurčitý člen en/ein značí v norštině mužský rod. Neurčitý člen ei označuje v norštině ženský rod. Neurčitý člen et/eit/ett označuje střední rod.
Přídavná jména
Skloňování přídavných jmen se v zásadě shoduje. Většina z nich tvoří dva tvary v jednotném čísle: pro společný rod (v norštině mužský a ženský) a pro střední rod. V množném čísle mají oba rody jeden tvar, který je zároveň určitým tvarem, jenž se váže s podstatnými jmény s určitým členem.
V tvarech středního rodu švédština důsledně připojuje koncovku -t (-tt) – s výjimkou nesklonných adjektiv typu bra (dobrý). V dánštině a ještě častěji v norštině (zejména nynorsku) se k určitým typům adjektiv -t nepřipojuje:
- svensk (dán., nor.) – svenskt (šv.) = švédské
- billigt (dán., šv.) – billig (nor. bkm.) – billeg (nnor.) = levné
Švédština v pravopisu zjednodušuje skupinu -dt (ve tvarech středního rodu) na -tt: god/godt (dán., nor.) – god/gott (šv.) = dobrý/dobré.
Určité a plurálové tvary mají v dánštině a norštině koncovku -e, zatímco ve švédštině -a:
- svenske søer (dán.) – svenske sjøer (nor. bkm.) – svenske sjøar (nnor.) – svenska sjöar (šv.) = švédská jezera
- det gamle hus (dán.) – det gamle huset (nor.) – det gamla huset = (ten) starý dům
Ve švédštině jsou v jednotném čísle možné i starší určité tvary původního mužského rodu s koncovkou -e (jen u osob mužského pohlaví): den gamle/gamla mannen = (ten) starý muž.
Přivlastňovací zájmena
V dánštině a švédštině přivlastňovací zájmena obvykle stojí před podstatným jménem, v norštině nejčastěji (v nynorsku vždy) naopak až za ním. Pokud stojí přivlastňovací zájmeno na druhém místě, podstatné jméno přibírá určitý člen: min far – faren min = můj otec.
Číslovky
V dánštině se označení desítek liší od ostatních germánských jazyků. Vychází z dvacítkové soustavy. Například číslovka 60 (nor. seksti, šv. sextio) je v dánštině tres, původně tresindstyve, tedy 3 × 20.
Jazyky se rovněž liší pořadím desítek a jednotek v číslovkách 21–99. Ve švédštině jsou na prvním místě desítky, následované jednotkami, např. femtiofem (padesát pět). V dánštině jsou na prvním místě jednotky, následované desítkami a připojené spojkou og (a): femoghalvtreds (pětapadesát). V Norsku byl v 50. letech 20. století zaveden „nový“ způsob počítání s desítkami na prvním místě (femtifem = padesát pět), běžně se však stále používá i starší způsob s jednotkami na prvním místě (femogfemti = pětapadesát).
Řadové číslovky se od základních odvozují příponami obdobně ve všech třech jazycích (např. tre = tři, tredje = třetí dán., nor. i šv.). Liší se však zápis číslicí. V dánštině a norštině se řadová číslovka rozliší tečkou za číslicí, obdobně jako v češtině: 12. juni = 12. června. Ve švédštině se k číslici obvykle připojí koncovka s pomocí dvojtečky: 3:e = tredje, třetí. Při uvádění data se koncovka nepřipojuje (ani se nepoužije tečka): 12 juni.
Slovesa
Časování sloves je v zásadě shodné. Rozdíly jsou především fonologické, tj. liší se hlavně samohlásky v koncovkách (viz výše) – nejčastěji <e> nebo <a>. Hlavní rozdíly jsou dále ilustrovány na příkladech čtyř základních typů sloves (slovesných tříd). První tři příklady jsou slabá slovesa, čtvrtý příklad je silné sloveso.
V nynorsku existuje tzv. rozštěpený infinitiv. To znamená, že mluvčí může vybírat mezi zakončením -e nebo -a. Volba obvykle závisí na rodném dialektu. Silná slovesa v tomto jazyce navíc nepřibírají typické -r v přítomném čase.
V norštině a švédštině se při tvoření perfektních časů (perfektum, plusquamperfektum) používá výhradně pomocné sloveso ha (mít). Dánština většinou tvoří tyto časy pomocí slovesa have (mít), ale u některých sloves, která neváží předmět, zejména těch, která vyjadřují pohyb nebo změnu, se používá sloveso være (být), např. han er død (dán.) – han har dødd (nor. bkm.) – han har døydd/døytt (nnor.) – han har dött (šv.) = zemřel.
Zatímco dánština a norština tvoří perfektní časy s použitím příčestí minulého ve tvaru středního rodu, ve švédštině existuje zvláštní tvar nazývaný supinum, který se u silných sloves od příčestí liší zakončením -it.
Milovat |
Dánština |
Bokmål |
Nynorsk |
Švédština
|
infinitiv
|
elske |
elske |
elske/elska |
älska
|
přít. čas
|
elsker |
elsker |
elskar |
älskar
|
min. čas
|
elskede |
elsket/elska |
elska |
älskade
|
perfektum/pluskvamperfektum
|
har/havde elsket |
har/hadde elsket/elska |
har/hadde elska |
har/hade älskat
|
příč. trpné/minulé
|
elsket elskede |
elsket/elska elskete/elskede/elska |
elska |
älskad älskat älskade
|
příč. přítomné
|
elskende |
elskende |
elskande |
älskande
|
rozk. způsob
|
elsk |
elsk |
elsk |
älska
|
Zapomenout |
Dánština |
Bokmål |
Nynorsk |
Švédština
|
infinitiv
|
glemme |
glemme/glømme |
gløyme/gløyma |
glömma
|
přít. čas
|
glemmer |
glemmer/glømmer |
gløymer |
glömmer
|
min. čas
|
glemte |
glemte/glømte |
gløymde |
glömde
|
perfektum/pluskvamperfektum
|
har/havde glemt |
har/hadde glemt/glømt |
har/hadde gløymt |
har/hade glömt
|
příč. trpné/minulé
|
glemt glemte |
glemt/glømt glemte/glømte |
gløymd/gløymt gløymt gløymde |
glömd glömt glömda
|
příč. přítomné
|
glemmende |
glemmende/glømmende |
gløymande |
glömmande
|
rozk. způsob
|
glem |
glem/gløm |
gløym |
glöm
|
Bydlet |
Dánština |
Bokmål |
Nynorsk |
Švédština
|
infinitiv
|
bo |
bo |
bu |
bo
|
přít. čas
|
bor |
bor |
bur |
bor
|
min. čas
|
boede |
bodde |
budde |
bodde
|
perfektum/pluskvamperfektum
|
har/havde boet |
har/hadde bodd |
har/hadde budd/butt |
har/hade bott
|
příč. trpné/minulé
|
boet boete |
bodd bodde |
budd budd/butt budde |
bodd bott bodda
|
příč. přítomné
|
boende |
boende |
buande |
boende
|
rozk. způsob
|
bo |
bo |
bu |
bo
|
Zpívat |
Dánština |
Bokmål |
Nynorsk |
Švédština
|
infinitiv
|
synge |
synge |
syngje/syngja |
sjunga
|
přít. čas
|
synger |
synger |
syng |
sjunger
|
min. čas
|
sang |
sang |
song |
sjöng
|
perfektum/pluskvamperfektum
|
har/havde sunget |
har/hadde sunget |
har/hadde sunge/sungi |
har/hade sjungit
|
příč. trpné/minulé
|
sungen sunget sungne |
sunget sungne |
sungen sunge/sungi sungne |
sjungen sjunget sjungna
|
příč. přítomné
|
syngende |
syngende |
syngande |
sjungande
|
rozk. způsob
|
syng |
syng |
syng |
sjung
|
Příčestí minulé se ve švédštině důsledně skloňuje jako přídavné jméno. Příčestí většiny sloves má zřetelně rozlišené tři tvary (dva v jednotném čísle pro společný a střední rod; jeden pro oba rody v množném čísle, který je zároveň určitým tvarem). Příčestí se musí shodovat s podstatným jménem v rodě a čísle, a to jak v podstavení před jménem (přívlastek), tak i po slovese (jmenný přísudek, opisné tvary trpného rodu):
- Biljetterna blev köpta och betalade. = Vstupenky byly koupeny a zaplaceny.
V dánštině a bokmålu je skloňování příčestí zjednodušené. Od většiny sloves se tvoří pouze určitý a neurčitý tvar, bez rozlišení rodu. U silných sloves mají některá dánská slovesa zachovaný tvar při společný rod s koncovkou -en (jako ve švédštině). Pokud je příčestí v přísudku, neuplatňuje se v obou jazycích mluvnická shoda:
- Billeterne blev købt og betalt. (dán.) – Billettene ble kjøpt og betalt. (nor. bkm.) = Vstupenky byly koupeny a zaplaceny.
V nynorsku se podobně jako ve švédštině většina příčestí skloňuje, některá však jsou nesklonná (například tvary na -a: elska – viz tabulku). Mluvnická shoda v přísudku je povinná pouze u silných sloves, u slabých sloves se uplatňuje volitelně a u některých se neuplatňuje vůbec.
Příčestí přítomná jsou ve všech skandinávských jazycích nesklonná.
S-tvary sloves, tj. tvary zakončené -s (v nynorsku -st), mají ve všech skandinávských jazycích trojí použití:
- deponentní slovesa – slovesa v pasivním tvaru s aktivním významem;
- reciproční slovesa – slovesa vyjadřující vzájemnost;
- trpný rod, tzv. s-pasivum.
Deponentní a reciproční slovesa jsou všem jazykům společná. Rozdílné je však využití s-pasiva. Ve švédštině se tímto způsobem trpný rod vyjadřuje běžně (ačkoliv je s-pasivum formálnější než opisné pasivum). Koncovku -s lze s výjimkou příčestí připojit ke kterémukoliv slovesnému tvaru (včetně supina). V dánštině a norštině je s-pasivum použitelné omezeně. V dánštině a bokmålu se běžněji takto tvoří pouze trpné tvary infinitivu a přítomného času. V nynorsku lze připojit koncovku -st pouze k infinitivu, který následuje modální sloveso, např.: Ingenting kunne gjørast. = Nedalo se nic dělat. Jinak se musí trpný rod vyjadřovat opisem, případně se mu zcela vyhnout.
Slovní zásoba
Velká část slovní zásoby vychází z germánského základu a je všem třem jazykům společná. Odlišná současná podoba slov je dána rozdílným fonologickým vývojem, jak je popsáno výše. U mnohých slov se navíc posunul význam. Například švédské slovo äta (jíst) vychází ze stejného základu jako anglické eat nebo německé essen. Avšak současný význam dánského æde a norského ete je žrát (tento význam má i ve švédštině). Ve významu jíst se v obou jazycích používá sloveso spise, příbuzné s německým speisen (téhož významu).
Skandinávské jazyky přijaly v minulosti řadu slov z jiných jazyků. Spolu s dalšími evropskými jazyky sdílejí mezinárodní výrazy latinského a řeckého původu. Silný byl vliv dolní němčiny, a to především v oblasti obchodu. V současnosti je silná tendence přejímat slova z angličtiny. V období národního obrození v 19. století se projevil jazykový purismus, zvláště v norštině (především nynorsk), kde byla silná tendence zbavit se dánských prvků a nahradit je prvky norskými (z dialektů).
Odkazy
Reference
- ↑ DELSING, Lars-Olof; LUNDIN-ÅKESSON, Katarina. Håller språket ihop i Norden?: En forskningsrapport om ungdomars förståelse av danska, svenska och norska. 1. vyd. København: Nordisk ministerråd, 2005. Dostupné online. ISBN 92-893-1221-1. (švédsky)
Literatura
- BERKOV, Valerij Pavlovič. Současné germánské jazyky = Sovremennyje germanskije jazyki. Překlad Renata Blatná. 1. čes. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0268-7.
- Kolektiv autorů. Gramatika současné dánštiny. 1. vyd. Brno: Lingea, 2017. 176 s. ISBN 978-80-7508-279-4.
- Kolektiv autorů. Gramatika současné norštiny. 1. vyd. Brno: Lingea, 2015. 176 s. ISBN 978-80-7508-130-8.
- Kolektiv autorů. Gramatika současné švédštiny. 1. vyd. Brno: Lingea, 2015. 160 s. ISBN 978-80-7508-131-5.
On-line slovníky
- české
- Lingea – dánsko-český slovník
- Lingea – norsko-český slovník
- Lingea – švédsko-český slovník
- cizojazyčné