Nesla tradiční arabský název سهيل الوزن Suhail al Wazn, ale jako moderní navigační hvězda byl název zkrácen na Suhail. Suhail (arabské mužské křestní jméno) se tradičně používalo pro další tři další hvězdy: α Carinae; γ Velorum (Suhail al Muhlif) a ζ Puppis (Suhail Hadar). V roce 2016 Mezinárodní astronomická unie schválila pro tuto hvězdu jméno Suhail a nyní je takto zapsána v Katalogu hvězdných jmen IAU[5].
Spektrální klasifikace hvězdy je K4 Ib[3], přičemž třída svítivosti Ib znamená, že se jedná o červeného veleobra s nižší svítivostí. Vnější obálka hvězdy λ Vel má efektivní teplotu přibližně 3 835 K[7], což jí dává chladný oranžový odstín hvězdy typu K. Pozorováním se zjistilo, že hvězda je pomalou nepravidelnou proměnnou hvězdu typu „Lc“, jejíž jasnost kolísá mezi zdánlivými hvězdnými velikostmi +2,14 až +2,30.
λ Velorum je vyvinutá hvězda, která vyčerpala zásoby vodíku v oblasti svého jádra. Její hmotnost je přibližně sedmkrát větší než hmotnost Slunce. Přestože má třídu svítivosti veleobra, pravděpodobně se nachází na asymptotické větvi obrů (AGB) nebo se k ní blíží, ačkoli její vlastnosti nevylučují, že je o něco hmotnější hvězdou na větvi červených obrů (RGB).[8] Hmotné hvězdy spotřebovávají své vodíkové „palivo“ mnohem rychleji než menší hvězdy a stáří Lambda Velorum se odhaduje na pouhých 32 milionů let.[9]
λ Velorum se nachází blízko horní hranice hmotnostního intervalu středně velkých hvězd, které svůj život končí vznikem planetární mlhoviny a pozůstatku bílého trpaslíka. Může být i dostatečně hmotná na to, aby vytvořila supernovu - podobně jako supernova, která vytvořila Krabí mlhovinu) - a tedy i neutronovou hvězdu.[10]
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lambda Velorum na anglické Wikipedii.
↑ abJOHNSON, H. L.; ET AL. UBVRIJKL photometry of the bright stars. S. 99. Communications of the Lunar and Planetary Laboratory [online]. 1966. Čís. 4 (99), s. 99. Bibcode1966CoLPL...4...99J.
↑CARPENTER, KENNETH G. The Structure of the Outer Atmosphere and Wind of lambda Vel. S. 206. Asymptotic Giant Branch Stars (IAU Symposium) [online]. 1998. Čís. 191, s. 206. Bibcode1998IAUS..191P.206C.
↑NOMOTO, K. Evolution of 8-10 solar mass stars toward electron capture supernovae. I - Formation of electron-degenerate O + NE + MG cores. S. 791. Astrophysical Journal [online]. 1984. Čís. 277, s. 791. doi:10.1086/161749. Bibcode1984ApJ...277..791N.