PROFILPELAJAR.COM

Karel II. Neapolský
	král neapolský
	Král Karel II. v Bibli neapolské, asi 1340
Narození	1254?
Úmrtí	6. května 1309 (ve věku 54–55 let); Neapol, Neapolské království
Pohřben	Dominikánský kostel v Neapoli
Manželka	Marie Uherská
Potomci	Karel I. Martel; Ludvík z Toulouse; Robert I. Neapolský; Filip I. z Taranta; Ramon Berengar z Andrie; Jan; Tristan; Petr Tempesta; Jan z Durazza; Markéta z Anjou; Blanka z Anjou; Eleonora z Anjou; Marie z Anjou; Beatrix z Anjou
Rod	Anjouovci
Otec	Karel I. z Anjou
Matka	Beatrix Provensálská
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel II., také známý jako Karel Chromý (francouzsky: Charles le Boîteux, italsky: Carlo II d'Angiò; 1254^? – 6. května 1309 Neapol), byl neapolský král, provensálský a forcalquierský hrabě (1285–1309), achajský kníže (1285–1289) a hrabě z Anjou a Maine (1285–1290); také se označoval za albánského krále a od roku 1285 si nárokoval Jeruzalémské království. Byl synem Karla I. z Anjou – jednoho z nejmocnějších evropských panovníků druhé poloviny 13. století – a Beatrix Provensálské. Jeho otec mu v roce 1272 udělil Salernské knížectví v Sicilském království a v roce 1279 ho učinil regentem v Provence a Forcalquier.

Po povstání známém jako Sicilské nešpory proti jeho otci se ostrov Sicílie stal v roce 1282 nezávislým královstvím pod vládou Petra III. Aragonského. O rok později ho jeho otec učinil regentem na pevninských územích Neapolského království. Nedokázal zabránit Aragoncům v obsazení Kalábrie a ostrovů v Neapolském zálivu. Sicilský admirál Roger de Lauria ho v roce 1284 zajal v námořní bitvě u Neapole. Jelikož byl ještě ve vězení, když jeho otec 7. ledna 1285 zemřel, ovládali jeho říši regenti. Zbytek jeho vlády strávil snahou o ukončení války, diplomatickými kroky ohledně jeho dědictví a správou nového Neapolského království.

Život

Karel byl druhorozeným synem hraběte Karla z Anjou a jeho první choti Beatrix, dcery provensálského hraběte Ramona Berenguera V. Jeho otec získal díky papežské nabídce, vlastní ctižádostivosti a nezbytné dávce vojenského štěstí sicilské království. Korunován byl v lednu 1266.

Jako princ měl Karel, svými současníky byl pro tělesný handicap zván Chromý, od roku 1268 titul vévody ze Salerna. V květnu či červnu 1270^[1] se jako šestnáctiletý se oženil s uherskou princeznou Marií, dcerou krále Štěpána V. a Alžběty, dcery kumánského chána Kuthana.

„	Král Štěpán V... měl kromě dalších dcer jednu, která se jmenovala Marie. Tu dal za manželku Karlovi Kulhavému, synovi Karla Velikého...	“
— Dubnická kronika^[2]

Isabela Neapolská byla naopak provdána za mladého uherského krále Ladislava IV. Kumána.

Aragonské vězení

Roku 1282 se Sicílie vzbouřila proti anjouovské nadvládě. Karel tehdy žil v provensálském hrabství a otec jej poslal na pařížský dvůr, kde měl mladík získat příslib vojenské pomoci. Královský bratranec Filip III. ochotně strýci poslal posily. Roku 1284 Karel v bitvě u Neapole upadl do zajetí aragonského admirála Rogera z Laurie a svého otce tím velmi popudil. Roger z Laurie přislíbil Karlovo propuštění na oplátku za propuštění Beatrix, dcery krále Manfréda, ale klamal a Karla s sebou odvezl do Katalánska.

V internaci strávil Karel celé roky.^[3] O propuštění se zasloužila anglická královna Eleonora, která nelitovala peněz ani času a její snaha byla korunována úspěchem.^[4] Karel byl po opakovaných diplomatických vyjednáváních propuštěn v říjnu 1288 a donucen slíbit, že nebude používat titul sicilského krále a dát tři ze svých synů jako rukojmí aragonskému králi. Po nuceném příjezdu na francouzský dvůr nechal král Filip IV. jeho průvodce zatknout a Karla s vojenským doprovodem a mnoha rytíři poslal do Itálie, kde byl nadšeně přivítán guelfy a papežem Mikulášem IV.

Vláda

S otcem se po návratu domů již nesetkal^{[pozn. 1]} a 29. května 1289 byl v katedrále v Rieti korunován králem Sicílie. V červnu 1295 podepsal se svým aragonským protějškem smlouvu z Anagni, která zaručovala propuštění rukojmí. Úplné složení zbraní přinesla až roku 1302 smlouva z Caltabellotta, v níž získal Sicílii Fridrich Aragonský, mladší bratr aragonského krále Jakuba II. a vnuk krále Manfréda.

Karel se rozhodl se ujmout po otci zděděného jeruzalémského trůnu, což je donutilo k otevřenému sporu s kyperskými Lusignany. Posléze na jeruzalémskou korunu rezignoval a upřel své úsilí k udržení panství v Řecku a Albánii, kde se střetl se Štěpánem Urošem a byzantským císařem Andronikem II.^[3]

Zemřel roku 1309 ve věku 55 let a byl pohřben v dominikánském kostele v Neapoli. Na sicilský trůn nastoupil jeho třetí syn Robert.

Rodina

V roce 1270 se oženil s Marií Uherskou (asi 1257 – 25. března 1323), dcerou Štěpána V. Uherského a Alžběty Kumánské.^[5] Měli čtrnáct dětí:

Marie a její manžel měli čtrnáct dětí:

Karel Martel (1271–1295), titulární uherský král^[6]
Markéta (1273 – 31. prosince 1299), hraběnka z Anjou a Maine, se 16. srpna 1290 v Corbeil provdala za Karla z Valois,^[7] bratra francouzského krále, a stala se předkem dynastie Valois
Ludvík (9. února 1274, Nocera – 19. srpna 1297, Chateau de Brignoles),^[8] toulouský biskup, později svatořečen
Robert I. (1276–1343), neapolský král^[8]
Filip I. (1278–1331) achajský a tarantský kníže, rumunský despota, pán z Durazza, titulární konstantinopolský císař^[7]
Blanka (1280 – 14. října 1310, Barcelona), provdaná 1. listopadu 1295 ve Villebertranu za Jakuba II. Aragonského^[7]
Raymond Berengar (1281–1307),^[8] provensálský hrabě, princ z Piemontu a Andrie
Jan (1283 – po 16. březnu 1308), kněz
Tristan (1284–1288)^[7]
Eleonora (srpen 1289 – 9. srpna 1341, klášter sv. Mikuláše), provdaná 17. května 1302 v Messině za Fridricha III. Sicilského^[7]
Marie (1290 – asi 1346), provdaná poprvé 20. září 1304 v Palma de Mallorca za Sancha I. Mallorského,^[7] podruhé provdaná v roce 1326 za Jaimeho de Ejerica (1298 – duben 1335).
Petr (1291 – 29. srpna 1315, bitva u Montecatini), hrabě z Graviny^[7]
Jan (1294 – 5. dubna 1336, Neapol), vévoda z Durazza, achajský kníže a hrabě z Graviny, se oženil v březnu 1318 (rozveden 1321) s Matildou Henegavskou (29. listopadu 1293 – 1336) a podruhé se oženil 14. listopadu 1321 s Anežkou z Périgordu († 1345)^[7]
Beatrice (1295 – asi 1321), provdaná poprvé v dubnu 1305 za Azza VIII. d'Este, markýze z Ferrary († 1308),^[9] provdaná podruhé v roce 1309 za Bertranda III. z Baux, hraběte z Andrie († 1351)

Vývod předků

Ludvík VII. Francouzský

Filip II. August

Adéla ze Champagne

Ludvík VIII. Francouzský

Balduin V. Henegavský

Isabela Henegavská

Markéta I. Flanderská

Karel I. z Anjou

Sancho III. Kastilský

Alfonso VIII. Kastilský

Blanka Navarrská

Blanka Kastilská

Jindřich II. Plantagenet

Eleonora Anglická

Eleonora Akvitánská

Karel II. Neapolský

Alfons II. Aragonský

Alfons II. Provensálský

Sancha Kastilská, Dulce Provensálská

Rajmund Berengar V. Provensálský

Rainon I de Sabran

Garsenda ze Sabranu

Garsende de Forcalquier

Beatrix Provensálská

Humbert III. Savojský

Tomáš I. Savojský

Beatrix z Vienne

Beatrix Savojská

Vilém I. Ženevský

Markéta Beatrix Ženevská

Beatrix

Odkazy

Poznámky

↑ Karel z Anjou zemřel v lednu 1285 a nástupcem po dobu synovy nepřítomnosti určil vnuka Karla Martela. Regentem měl do doby Karlova návratu nebo dosažení vnukovy plnoletosti být Robert II. z Artois.

Reference

↑ www.fmg.ac
↑ Kronika uhorských kráľov zvaná Dubnická. Příprava vydání Július Sopko. Budmerice: Vydavateľstvo Rak, 2004. 239 s. ISBN 80-85501-13-9. S. 96.
↑ ^a ^b NICOLLE, David. Pád Akkonu 1291 : krvavý zánik křižáckých států. Praha: Grada, 2010. 96 s. ISBN 978-80-247-3414-9. S. 14. Dále jen Pád Akkonu.
↑ PERNOUDOVÁ, Régine. Žena v době katedrál. Praha: Vyšehrad, 1996. 255 s. ISBN 80-7021-544-5. S. 203. Dále jen Žena v době katedrál.
↑ RUNCIMAN, Steven. The Sicilian Vespers: A History of the Mediterranean World in the Later Thirteenth Century. [s.l.]: Cambridge University Press, 1958. Dostupné online. ISBN 978-1-107-60474-2. S. 138.
↑ ABULAFIA, David. The New Cambridge Medieval History: Volume 5: c.1198-c.1300. Svazek 5. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. (The New Cambridge Medieval History). Dostupné online. ISBN 978-0-521-36289-4. (anglicky) DOI: 10.1017/CHOL9780521362894.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h DUNBABIN, Jean. The French in the Kingdom of Sicily, 1266-1305. [s.l.]: Cambridge University Press, 2015. S. 12. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c HOCH, Adrian S. The Franciscan Provenance of Simone Martini's Angevin St. Louis in Naples. Zeitschrift für Kunstgeschichte. 1995, roč. 58. Bd., H. 1, s. 22.
↑ ABULAFIA, David. The New Cambridge Medieval History: Volume 6: c.1300-c.1415. Příprava vydání Michael Jones. Svazek 6. Cambridge: Cambridge University Press, 2000. (The New Cambridge Medieval History). Dostupné online. ISBN 978-1-107-46070-6. S. 490. DOI: 10.1017/CHOL9780521362900.