PROFILPELAJAR.COM

Jean-Marie Gustave Le Clézio
Jean-Marie Gustave Le Clézio
	Jean-Marie Gustave Le Clézio (6. prosince 2008)
Narození	13. dubna 1940 (84 let); Nice
Povolání	spisovatel, překladatel, romanopisec, esejista, autor dětské literatury, novinář a vysokoškolský učitel
Stát	Francie
Alma mater	Bristolská univerzita; Univerzita Provence Aix-Marseille I; Univerzita Nice-Sophia-Antipolis; Université d'Aix-Marseille; University of Côte d'Azur
Významná díla	Zápis o katastrofě; Poušť
Ocenění	Renaudotova cena (1963); Velká cena za literaturu Paula Moranda (1980); Stig Dagermanpriset (2008); Nobelova cena za literaturu (2008); důstojník Řádu čestné legie; … více na Wikidatech
Manžel(ka)	Jémia Le Clézio
Děti	Anna Jean
	multimediální obsah na Commons
	citáty na Wikicitátech
	Seznam děl: SKČR \| Knihovny.cz
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jean-Marie Gustave Le Clézio, podepisující svá díla jako J. M. G. Le Clézio (* 13. dubna 1940, Nice, Francie), je francouzský spisovatel, romanopisec a překladatel, autor více než čtyř desítek děl. V roce 2008 získal Nobelovu cenu za literaturu^[2].

Život

Le Cléziův otec pocházel z Bretaně, matka z Francie. Dětství prožil střídavě v Nigérii, Francii a Velké Británii. Le Cléziovy literární začátky lze datovat do roku 1948, kdy jako osmiletý chlapec napsal knížku o moři. V roce 1963 debutoval románem Le Procès-verbal, za který získal Renaudotovu cenu. V průběhu celého svého života hojně cestoval po celém světě (Nigérie, Thajsko, Mexiko, Austrálie) a dlouhodobě pobýval u indiánských kmenů v Panamě a Guatemale, z těchto cest načerpal náměty pro romány a esejistické knihy. Od roku 1990 žije se svojí marockou manželkou střídavě v Albuquerque v Novém Mexiku, na ostrově Mauricius a také na jihu Francie ve svém rodišti v Nice.

Nobelovu cenu získal s odůvodněním, že jde o „autora zlomu, poetického dobrodružství a smyslové extáze, průzkumníka lidství za hranicemi panující civilizace a pod ní“.^[3] Do češtiny byla prozatím přeložena tato jeho díla: Zápis o katastrofě (1965), Horečka (1969), Bludná hvězda (1996), Poušť (1996), Lullaby (1996) a Mondo a jiné příběhy (2001).^[3]

Literární tvorba

Formalistické výzkumy v prvních letech

Vydáním svých prvotních děl (Procès-verbal, La Fièvre, Le Déluge) v šedesátých letech se mladý spisovatel přiblížil k formalistickým výzkumům Nového románu zejména George Pereca, Michela Butora a Nathalie Sarrautové. Tím, že do svých děl zahrnuje téma smutku, strachu a bolu člověka žijícího v městském prostředí, pokračuje tak v existencialistických^[4] otázkách a tvrzeních. Navazuje zejména na Alberta Camuse. Procès-verbal připomíná jasně Cizince, ačkoli je zde zároveň určitá podoba s románem Nexus od Henryho Millera.^[5]

Vliv cest a kulturního bádání

Avšak od konce šedesátých let získávají Le Cléziova díla osobnější tón, jsou méně poznamenané formalismem, přesto však neubírají na revoltnosti. V jeho publikacích převládá téma objevování jiného a nepoznaného, zájem o ekologii (Terra Amata, Le Livre des fuites, La Guerre). Stále větší vliv na autorovu tvorbu mají také jeho cesty do zahraničí a zejména pak pobyt mezi indiány v Mexiku (Les Géants). Le Cléziovy eseje zobrazují jeho meditativní blouznění podnícené kulturou indiánů kmene Embera směřující k panteismu (L’Extase matérielle), indiánskou společností, onirismem a drogovými experimenty^[6] (Mydriase, Haï), a také neustále přítomné téma hledání úniku ze současné západní a urbanizované společnosti.^[7]

Le Cléziovy společenské úvahy jsou však podmíněny i jinými vlivy. Autor sám uvádí jako svou inspiraci básníky Johna Keatse a W. H. Audena. Přiznává zejména vliv J. D. Salingera, kterého četl nejvíce ze všech autorů^[8], Williama Faulknera a Ernesta Hemingwaye^[9]. Od prvního převzal Le Clézio rozpor mezi jedincem a společností^[10]. Od druhého lyričnost (více a více výraznější) a užití vnitřního monologu, “proudu vědomí” (flux de conscience)^[11]; od třetího projev a vystupování autora-cestovatele. Zároveň je také ovlivňován Lautréamontovým mysticismem^[12], o němž napsal několik článků a předmluv^[13] a také o něm vydal jednu publikaci^[14]; některými z postojů a metod Henriho Michauxe (nenávist vůči společnosti, užití drog jako nástroje k rozšíření vědomí), kterému věnoval jednu svou studii^[15]; Jako inspirace mu sloužily také projevy duchovní rozepře Antonina Artauda, kterého vnímá jako předchůdce “toho snu o nové zemi kde vše je možné; (…) návratu ke kořenům vědy a poznání; (…) tohoto snu, směsi násilí a mysticismu”^[16]. Zkrátka, Le Clézio se nám jeví jako nenasytný autor, prahnoucí po objevování a odhalování nových obzorů, jak to sám dokazuje sepsáním předmluv pro autory rozličného původu: Margaret Mitchellová, Lao She, Thomas Mofolo, V. S. Naipaul a další.^[17]

Tento literární vývoj vede k fiktivním románům inspirovaných tématem putování, orinismu a meditace, které nachází velmi pozitivní ohlas u čtenářů, počínaje Mondo et autres histoires z roku 1978 a obzvláště Désert z roku 1980^[18]. Od té doby je Le Clézio charakterizován jako nezařaditelný a pokračuje ve zkoumání témat jiného a nepoznaného v Le Chercher d’or, Onitsha nebo Poisson d’or.

Revoltnost

V roce 1980 se stává Désert prvním úspěšným Le Cléziovým románem.

Rozepře a odpor jsou všudypřítomnými rysy Le Cléziovych děl. Po obviňování urbanistické společnosti a její brutálnosti v jeho prvních dílech, se v autorově pozdější tvorbě objevuje všeobecné zpochybnění západní společnosti. Inspirován svou osobní zkušeností vyhlašuje tak Le Clézio cynicky “válku” obchodnímu světu (La Guerre)^[19], skandálnímu vykořisťování dětí (Hasard)^[20] a menšinových kultur (od konce osmdesátých let podporuje organizaci ONG Survival International, kde je členem čestného výboru)^[21]. Zájem o životní prostředí a znečišťování, který je v Le Cléziových dílech opakovatelně zaznamenán, byl vyzdvihnut Švédskou akademií, která ho kvalifikovala jako “angažovaného ekologistického spisovatele”^[22]: pod tímto titulem je označen jako autor knih z let 1960-1970: Terra Amata, Le livre des fuites, La Guerre, Les Géants.

Tato revoltnost zůstává patrná i v autorových úspěšnějších dílech z osmdesátých let: nenávist ke koloniálnímu imperialismu (Désert) a k systému který je jeho důsledkem (Onitsha), odpor k válce (První světová válka v Le Chercher d’or, válka v Biafře v knize Onitsha), k novým formám vykořisťování (prostituce, obchod s bílým masem… v Le Désert). Všechny tyto postoje a aktivity ho vedou na počátku 21. století k napsání děl s daleko více zahořklým tónem a více kritickým vůči modernizaci západního světa, obzvláště tomu tak je v románu Ourania (2005). Kniha popisuje příběh skupiny vědců z jednoho zatraceného mexického údolí, kteří kategoricky odmítají moderní svět. Jiným příkladem je román Raga. Approche du continent invisible (2006), horoucí obhajoba obyvatel ostrovů ležících v Oceánii, kteří jsou ohroženi globalizací.

Téma rodiny a znaky autobiografie

V polovině osmdesátých let začíná Le Clézio zahrnovat do svých děl i osobnější témata, zvláště pak ta která mu připomínají jeho rodinu. Zápletky a osoby v jeho dílech jsou inspirovány jeho blízkými. Vypravěč Alexis, z Cercheur d’or (1985) je inspirován Le Cléziovým dědečkem Léonem, kterému je román věnován a který zároveň vypráví Voyage à Rodrigues^[23]. Tato tendence je ještě silnější v románu Onistha z roku 1991, vydaného na poctu Africe, který je inspirován Le Cléziovým dětstvím. Poté se do středu dění opět dostává Le Cléziův dědeček v díle La Quarantaine z roku 1995. Sklon k autobiografii se pak jasně projevuje v díle Révolutions z roku 2003. Po dědečkovi je na řadě Le Cléziův otec, který vystupuje v díle L’Africain z roku 2004 předtím než se Le Clézio nechá inspirovat svou matkou pro postavu Ethel Brun v knize Ritournelle de la faim.

Dílo

Le procès-verbal (1963, Zápis o katastrofě, česky 1965)
La fièvre (1963, Horečka, česky 1967)
Le Déluge (1966, Potopa)
L’extase matérielle (1967)
Terra amata (1967)
Le livre des fuites (1969, Kniha úniků) - román, který je příběhem muže, jenž se bezvýsledně snaží vymanit z pout moderní civilizace.
La guerre (1970, Válka)
Haï (1971)
Mydriase (1973)
Les géants (1973, Obři) - román, který je podobenstvím o postavení člověka v moderní industriální společnosti, kde jako neporazitelné obry autor chápe všudypřítomnou techniku a reklamu.
Voyages de l’autre côté (1975)
Les prophéties du Chilam Balam (1976)
Vers les icebergs (1978)
Mondo et autres histoires (1978, Mondo a jiné příběhy, česky 2001)
L’inconnu sur la terre (1978)
Trois villes saintes
Désert (1980, Pustina, česky 1996) - jeden z vrcholných románů: Le Clézio zde zobrazil ve dvou paralelních příbězích střetnutí dvou kultur, kultury pouštních lidí marockého nomádského kmene s "kulturní pouští" moderního francouzského města; kniha otevřeně demaskuje iluze o civilizačním poslání bílé rasy a její nadřazenosti nad ostatními, údajně zaostalými a primitivními národy. Obdržela cenu Grand Prix Paul Morand Francouzské akademie.
La ronde et autres faits divers (1982)
Relation de Michoacan
Le Chercheur d’or (1985, Hledač zlata)
Diego et Frida
Voyage à Rodrigues
Le rêve mexicain ou la pensée interrompue (1988)
Printemps et autres saisons (1989, Jaro a jiná období)
Onitsha (1991)
Étoile errante (1992, Bludná hvězda, česky 1996) - jeden z vrcholných románů, kde se Le Clézio vrací k tematice 2. světové války: na životních příbězích dvou dívek, francouzské židovské dívky Ester a mladé Arabky Nandže, zobrazuje nelidskost a tragiku války, která nutí lidi k zoufalému útěku z domova a bloudění.
Pawana
La quarantaine
Poisson d’or (Zlatá ryba)
Gens des nuages
La fête chantée
Hasard
Cœur brûle et autres romances
Révolutions
L’Africain (2004)
Ourania (2006)

Umělecká ocenění

1963: Renaudotova cena
1972: Cena Valery Larbauda
1980: Cena za literaturu Paula Moranda
1997: Cena Jeana Giona
1998: Cena Prince-de-Monaco
2008: Nobelova cena za literaturu

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku J.M.G. Le Clézio na francouzské Wikipedii.

↑ Dostupné online.
↑ Steven R. Serafin, Jean-Marie Gustave Le Clézio, French author – Encyclopaedia Britannica.
↑ ^a ^b Nobelovu cenu za literaturu získal Le Clézio
↑ # ↑ a et b Notice biobibliographique [archive] sur le site des prix Nobel
↑ ↑ René-Maril Albérès, Le Roman d'aujourd'hui. 1960-1970, Paris, Albin Michel, 1970, p.119
↑ ↑ Dutton 2003, p.146, à consulter sur Google Books [archive]
↑ ↑ Dutton 2003, p.125, à consulter sur Google Books [archive]
↑ ↑ a et b « Je suis un peu sauvage », entretien avec Carole Vantroys, Lire, novembre 1994, p.26-30
↑ ↑ « Lire c'est s'aventurer dans l'autre », entretien avec Jean-Pierre Salgas, La Quinzaine Littéraire, 435, 1-15 mars, p. 6-8
↑ ↑ Lhoste 1971, p.36
↑ ↑ Typiquement dans Le Chercheur d'or. Le Clézio lui-même établit un parallèle entre conscience et flux, par une comparaison avec le cinéma. Voir Real et Jiménez, p.136, à consulter sur Google Books [archive]
↑ ↑ Waelti-Walters 1977, p.147-158
↑ ↑ Le Nobel « intranquille », Jacques-Pierre Amette, Le Point 16 octobre 2008
↑ ↑ La plupart sont listés sur la bibliographie [archive] établie par Fredrik Westerlund
↑ ↑ a, b et c Raymond Mbassi Atéba, page consacrée à J. M. G. Le Clézio [archive] sur le site « île en île » hébergé par le Lehman College de la City University of New York.
↑ ↑ « Antonin Artaud ou le rêve mexicain », Le Rêve mexicain ou la pensée interrompue, p.196
↑ ↑ La plupart sont recensées sur la bibliographie [archive] établie par Fredrik Westerlund]
↑ ↑ a et b Elisabeth Bouvet, « Le Clézio Prix Nobel de Littérature ou l’éloge d’une littérature-monde [archive] », 9 octobre 2008
↑ ↑ Voir notamment Salles 2007, p. 109, à consulter sur Google Books [archive]
↑ ↑ Voir à ce sujet Salles 2007, p. 265-266, à consulter sur Google Books [archive]
↑ ↑ Celui que l'Académie suédoise a qualifié d’« explorateur d'une humanité au-delà et en dessous de la civilisation régnante» avait écrit, à la fin des années 1980 ces propos en forme de soutien à Survival International : « Comme vous le savez, je suis très sensible à l’action que vous menez pour défendre la liberté et la survie des Amérindiens, si menacés par l’extension du monde industriel, et devenus, aux yeux de beaucoup, le symbole de la lutte des civilisations naturelles contre la spoliation et la destruction des sociétés prétendument modernes. Partout où j’ai rencontré des Amérindiens, j’ai été touché par cet exemple donné simplement, sans ostentation au reste du monde, cette volonté d’affirmer les valeurs traditionnelles, non parce qu’elles sont anciennes, mais parce qu’elles correspondent le mieux à l’équilibre entre l’homme et la nature, c’est-à-dire au bonheur. » Les nouvelles de Survival, n°69, oct. 2008, p.3.
↑ ↑ a et b Notice biobibliographique [archive] sur le site des prix Nobel
↑ ↑ Voir notamment Alessandra Ferraro, « Espaces réels, espaces rêvés dans Le Chercheur d'or et Voyage à Rodrigues », in Kumari R. Issur, Vinesh Y. Hookoomsing (dir.), L’Océan Indien dans les littératures francophones, Karthala, 2001, p. 485-494.