Izraelské vojenské letectvo (hebrejsky: זרוע האויר והחלל, Zroa ha-avir ve-he-chalal, běžně známé jako: חיל האוויר Chejl ha-avir, doslova „Vzdušné vojsko“; anglicky: Israeli Air Force, IAF) je letecká složkaIzraelských obranných sil. Patří k nejlepším a nejefektivnějším leteckým armádám na světě.[1] Založeno bylo zejména díky válečné pomoci z ČSR mezi lety 1947 a 1948, kdy byly v Československu vyškoleno 76 příslušníků letového a 69 pozemního personálu[2] a do Izraele dodána necelá stovka strojů Avia S-199 a Spitfire S-89.
Navzdory pokročilému izraelskému leteckému průmyslu a moderním technologiím zemi chybí letadla vlastní výroby, země je tak závislá na svém hlavním spojenci - Spojených státech amerických.[1] Současným velitelem izraelských vzdušných sil je generálmajor Tomer Bar.[3]
Izraelské letectvo bylo založeno ihned po vyhlášení izraelské nezávislosti v roce 1948 a vypuknutí války s jeho arabskými sousedy. Předchůdcem Chejl ha-avir byl Šerut avir, což bylo letecké křídlo pozemní organizace Hagana. Vzhledem k embargu na dovoz zbraní bylo hlavním problémem při jeho vzniku získat jakoukoliv bojovou techniku. Zpočátku se proto skládalo především z různě získaných civilních dopravních letounů, dodatečně upravených pro bojové akce a až postupně byly získány druhoválečné vojenské letouny, sestavené například z vraků britských vojenských letounů, které byly v oblasti na vrakovištích (takto bylo získáno několik kusů letounů Supermarine Spitfire) či propašované do Izraele ze zahraničí. Z USA byl takto získán například jeden bombardér Boeing B-17. Nejzásadnější pomocí při vzniku izraelského letectva ale byla dodávka stíhacích letounů a další výzbroje z Československa, jejíž součástí byl i výcvik izraelských pilotů a dalšího personálu. Než se Československo přeorientovalo na podporu arabských zemí, prokázalo zásadní roli při obraně země. Nejdůležitější částí této pomoci bylo 25 kusů stíhaček Avia S-199 a 62 kusů Supermarine Spitfire LF Mk IXE. Letouny byly do země dopraveny přes Jugoslávii.
Poté, co nový stát uhájil svou existenci nastala konsolidace a vyzbrojení moderní technikou. V 50. letech se hlavním dodavatelem výzbroje Izraelského letectva stala Francie. Ze země byly například získány proudové stíhací a útočné letouny Dassault Ouragan, Dassault Mystère IV, Dassault Super Mystère B.2, dálkový stíhací letoun Sud Aviation Vautour a později především supermoderní stíhačky Dassault Mirage IIIC. Izraelské letectvo, vyzbrojené převážně francouzskou technikou se také stalo nejdůležitější silou v bojích během suezské krize.
Podpora ze strany Francie však ustala během šestidenní války, kdy země vyhlásila embargo na dodávky zbraní do Izraele. To vedlo mimo jiné k rozvoji kapacit domácího leteckého výrobce Israel Aircraft Industries, jenž zpočátku vyráběl letouny vycházející z francouzských vzorů a to dokonce i za cenu průmyslové špionáže. Izraelským tajným službám se totiž ve Švýcarsku podařilo získat kompletní plány nejmodernější varianty letounu Mirage IIIS, jenž byl po modifikaci v zemi vyráběn jako IAI Nešer.
Šestidenní válka
Mirage IIICJ
V polovině 60. let výrazně rostla síla letectev i armád okolních arabských zemí, jež podporoval Sovětský svaz. Československé letouny tentokrát výrazně posilovaly Egypt a Sýrii. Aby bylo dosaženo převahy ve vzduchu, byla zásadním prvkem šestidenní válkyoperace Moked z 5. června 1967, velký letecký útok při kterém izraelské letectvo zničilo velkou většinu Egyptského, Syrského a Jordánského letectva. Za cenu 19 ztracených izraelských letounů bylo během náletů zničeno 338 egyptských, 61 syrských, 29 jordánských, 23 iráckých a 1 libanonské letadlo. Během zbytku války pak Chejl ha-avir udržoval leteckou nadvládu a podporoval pozemní jednotky.
Opotřebovací válka
SA 321 Super Frelon „Cira“
Na šestidenní válku navázalo období potyček nazývané opotřebovací válka, během kterého se Chejl ha-avir podílel na vzdušných soubojích a bombardování strategických cílů (například stanovišť řízených střel vzduch-země). Například 11. září 1969 došlo k řadě vzdušných soubojů, ve kterých izraelské letouny sestřelily 12 egyptských letounů. Dne 26. září 1969 Chejl ha-avir provedl operaci Tarnegol 53, při které vrtulníky Aérospatiale Super Frelon a CH-53 Yas'ur dopravily do oblasti Suezského kanálu výsadkové komando, přepadly egyptskou radarovou stanici a odnesly z ní zpět celý moderní sovětský radar P-12. Vrtulník CH-53 tehdy nesl 4 tuny vážící těleso radaru zavěšené pod trupem. Dne 30. července 1970 izraelské letouny překvapily a sestřelily 5 egyptských MiGů-21.
Jomkipurská válka
F-4E Phantom II „Kurnas“
Během jomkipurské války, v říjnu roku 1973, utrpělo izraelské letectvo velké ztráty od sovětských řízených střel země-vzduch, ale i tak se mu podařilo zkonsolidovat síly a podporovat operace Izraelské armády a bombardovat cíle v Sýrii a Egyptě. Helikoptéry se osvědčily při dopravě i evakuaci raněných. Zatímco Izrael ve válce ztratil 102 letounů, Egyptské letectvo ztratilo 235 a Syrské letectvo dalších 135. Jen během střetnutí dvojice izraelských letounů F-4 Phantom II s 28 egyptskými MiGy-17, dne 6. října 1973, se Izraelcům podařilo sestřelit 7 nepřátel.
V úvodních dnech války střežily Mirage IICJ izraelský vzdušný prostor, aby zabránily možným útokům na svá města a důležitá zařízení. Během jednoho takového hlídkování se stíhačce Mirage podařil kuriózní sestřel, kterým zničila raketu s plochou dráhou letu KSR-2, vypuštěnou z egyptského Tu-16. Třetí den války zaútočila na leteckou základnu Rafidim čtveřice egyptských Su-7. Letadlům Mirage se podařilo ze základny vzlétnout i přes probíhající útok a všechny čtyři egyptské stíhačky sestřelit. V průběhu celé války ztratilo izraelské letectvo jen 12 stíhaček Mirage.[4] Izraelskému letectvu se však nepodařilo vybojovat vzdušnou nadvládu nad bojištěm.
Doba růstu (1973–1982)
V době jomkipurské války se Izraeli podařilo získat rozsáhlou vojenskou pomoc z USA a i v dalších letech byla především zde získávána letecká výzbroj. Kromě letounů F-4 Phantom II či bitevních letounů Douglas A-4 Skyhawk, které na svých bedrech nesly už hlavní tíhu podpory pozemních sil v Jomkipurské válce, dostávalo Izraelské letectvo z USA další moderní typy, jako například stíhací letouny McDonnell Douglas F-15 Eagle a General Dynamics F-16 Fighting Falcon, letouny včasné výstrahy Grumman E-2 Hawkeye či bitevní vrtulníky Bell AH-1 Cobra a Hughes AH-64 Apache.
Izraelské letectvo také začalo provozovat bojové letouny domácího typu IAI Nešer a později zdokonaleného IAI Kfir, jenž byly odvozeny od francouzských stíhacích letounů Dassault Mirage 5, jejichž plány ve Švýcarsku získala izraelská tajná služba (původně bylo 50 kusů objednáno a zaplaceno, ale jejich dodání zabránilo embargo, vyhlášené Francií po začátku Jomkipurské války). Z této doby je známá také operace Entebbe z roku 1975, což byla mise na záchranu pasažérů civilního letounu, který byl unesen do Ugandy. Komando speciálních jednotek tam dopravily izraelské letouny Lockheed C-130 Hercules.
Další důležitou misí Izraelského letectva byla operace Opera, což bylo zničení rozestavěného iráckého jaderného reaktoru a ostatních jaderných zařízení, jež mimo jiné s francouzskou pomocí vznikaly v Osiraku. Dne 7. června 1981 odstartovalo osm letounů F-16A vyzbrojených pumami s eskortou šesti F-15A, jež po dlouhém přeletu nad územím Saúdské Arábie a Iráku tato jaderná zařízení zničila a irácký jaderný program vrátila o mnoho let zpět. Této akce se účastnil i pozdější první izraelský astronaut Ilan Ramon.
První libanonská válka
V první libanonské válce izraelské letectvo bojovalo především proti Sýrii, které zničilo řadu stanovišť protiletadlových střel a bez vlastní ztráty sestřelilo 100 syrských letounů. I po skončení války letectvo napadalo pozice Hizballáhu v jižním Libanonu.
Bombardování velení OOP
Dne 1. října 1985 provedlo izraelské letectvo operaci Dřevěná noha, což bylo bombardování sídla velení Organizace pro osvobození Palestiny v Tunisku v obci Hammam al-Shatt, jež se nachází poblíž hlavního města Tunis. Akce, které se účastnilo celkem osm letounů F-15 Eagle, byla při vzdálenosti cíle 2300 km nejdelší bojovou misí Chejl ha-avir v jeho historii. Během mise letouny doplňovaly palivo z tankerů Boeing 707. Sídlo velení organizace se podařilo zničit, ovšem Jásir Arafat vyvázl, jelikož se tam v době útoku nenacházel. Útok vyvolal kontroverzní reakce a byl odmítnut i Spojenými státy, jež byly jinak nejbližším izraelským spojencem.
↑ abGROHMANN, Jan. Proč je izraelské letectvo nejlepší na světě?. Armádní noviny [online]. 2016-07-26 [cit. 2024-10-01]. Dostupné online.
↑MINAŘÍK, Pavel. Vaše dotazy: Výcvik leteckého personálu pro Izrael [online]. vojenstvi.cz, rev. 2004-12-05 [cit. 2018-01-13]. Dostupné online.
↑ Israel Air Force chief: We're preparing to assist troops in ground ops. against Hezbollah. The Jerusalem Post [online]. 2024-09-26 [cit. 2024-10-01]. Dostupné online.
.jpg)
_(Karnaf),_Israel_-_Air_Force_AN1324616.jpg)
_copy.jpg)
.jpg)
_at_the_Wagga_Wagga_Airport_heli-pad.jpg)
_Gray.svg){kind=small}
