Předkové přišli na Slovensko z Německa. Pocházel z právnické rodiny, jeho otec Jozef byl advokátem v Malackách. Matka Jela Štefanovičová pocházela ze slavného vlasteneckého rodu Štefanovičů a Paulíny–Tóthů. Měli pěr dcer a tři syny, kterým se snažili zajistit dobré vzdělání.[2] Synové Jozef a Ladislav se stali lékaři. Ivan vystudoval gymnázium v Prešpurku a zapsal se na studium práva na právnické akademii. V roce 1903 se pokusil založit s dalšími vlasteneckými přáteli Slovenský vzdělávací spolek, ale ministerstvo vnitra z politických důvodů jeho stanovy neschválilo. Od roku 1903 pokračoval ve studiu na univerzitě v Budapešt a svá studia dokončil v roce 1907. Praxi vykonával v kanceláři svého otce v Bratislavě. Advokátskou zkoušku složil v roce 1909. Od roku 1910 působil jako advokát v Bratislavě.[3]
Už během studií začal publikovat články v mnoha slovenských novinách. V letech 1912–1914 byl jedním z redaktorů týdeníku Národný hlásnik. V den vypuknutí první světové války vyšel v novinách jeho článek s titulkem „Hyeny chcú vojnu”, což mělo za následek jeho zatčení a po skončení trestu musel narukovat do armády. [2] V první světové válce byl zraněn při bitvě u Ivangorodu v Rusku a do konce války žil jako cenzor ve Vídni, zároveň se však v jeho bytě potkávali budoucí představitelé samostatného Československa. [3]
Politika
První republika
Před vznikem Československa nebyl sociálním demokratem. Byl tvrdým kritikem maďarského režimu v tehdejších Uhrách.
V říjnu 1918 byl jedním z autorů a signatářů Martinské deklarace. Jako člen Slovenské národní rady přivezl tento dokument do Prahy, kde byl jmenován na Revolučního národního shromáždění.
Po celý život zdůrazňoval svou příslušnost ke skupině hlasistů, slovenským stoupencům T. G. Masaryka. Byl stoupenec čechoslovakismu a kritizoval tzv. ľuďácký separatismus a klerofašismus. V letech 1928–1929 se podílel na odhalení protistátní činnosti Vojtěcha Tuky, což pobouřilo slovenské nacionalisty.
Po vyhlášení slovenského státu 14. března 1939 byl vymazán z rejstříku slovenských advokátů, došlo ke zkonfiskování jeho bytu v Bratislavě a bylo mu odebráno slovenské občanství. Žil v Praze. V srpnu 1944 byl zatčen pro účast v protinacistickém odboji, a až do roku 1945 byl vězněn ve věznicích v Praze na Pankráci a terezínské Malé pevnosti. [2][3]
Jeho politická a jiná veřejná činnost byla ukončena únorem 1948. Na vlastní žádost odešel do penze a žil s rodinou své dcery Soni Černé v Hodkovičkách. Syn Vladimír žil od roku 1938 v Londýně a na návštěvu do Československa přijel až po třiceti letech v roce 1969, kdy se s rodiči setkal naposledy. [2]
V letech 1954–1955 byl Ivan Dérer po odsouzení v politickém procesu vězněn, rehabilitován byl zčásti roku 1968 a zcela až posmrtně v roce 1990. Naposledy veřejně vystoupil v roce 1968 k připravované federalizaci Československa, kterou kritizoval a vysloužil si tak nenávist Husákových stoupenců. Federaci fakticky považoval za první krok k rozbití společného státu.[2][3]
Ivan Dérer zemřel v Praze 10. května 1973 ve věku 89 let. Pochován je na hřbitově ve Velké Chuchli.
Citáty
„
Hlinkovská autonomie není ničím jiným, než ústrojím na zachování tmy a nevědomosti… Ale ani šrobárovskou autonomii nechceme, neboť tato se snaží udržet osobní režim na Slovensku a zvrhla se na vladaření úzké společnosti osobní kliky.
↑ abcdKOVÁČ, Dušan, a kol. Muži deklarácie. Martin: Osveta, 1991. ISBN80-217-0289-3. S. 208–230.
Literatura
GÁBRIŠ, Tomáš. Ivan Dérer. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN978-80-7201-750-8. S. 114–115.
_BAR.svg){kind=small}
_BAR.svg){kind=small}
