Základy vzdělání až po maturitu absolvoval v rodném městě. Po studiích stavebního inženýrství se ještě před válkou stal pracovníkem státní stavební správy na Podkarpatské Rusi i na Bukovině. Po vzniku republiky se zapojil do veřejného života a pro znalost místních poměrů se stal tajemníkem guvernéra Podkarpatské Rusi. V letech 1920-1924 pracoval jako odborový rada v kanceláři prezidenta Masaryka a měl na starosti záležitosti Podkarpatské Rusi.
Dne 15. července 1922 se oženil s pedagožkou, spisovatelkou a sociální aktivistkou Marií Poubovou. Měli spolu dceru Věru Nečasovou (1924–1943).
V letech 1935-1938 byl členem vlády jako ministr sociálních věcí. Působil také jako zástupce ČSR u Mezinárodního úřadu práce v Ženevě. Velmi aktivně se zapojil i do akcí na překonání světové hospodářské krize a usiloval o zmírnění nezaměstnanosti rozsáhlými investicemi, které měly vytvořit nová pracovní místa. Hodně energie věnoval modernizaci systému sociální péče. Vynikal i jako odborný publicista.
Díky svým znalostem a působení v Ženevě měl rozsáhlé styky s evropskými sociálními demokraty a ty se snažil v době Mnichova zmobilizovat k akci ve prospěch republiky. Dne 15. září 1938 odcestoval z pověření prezidenta Beneše do Paříže s tajným posláním tlumočit Benešovu ochotu vzdát se části pohraničního území.[4][5][6][7] V plánu šlo o odstoupení 4000–6000 km² pod podmínkou přesídlení 1,5 až 2 milionů německých obyvatel do Německa s tím, že němečtí demokraté a Židé by zůstali v Československu.[8]
Po Mnichovu vystupoval proti nacismu a se souhlasem odboje se stal předsedou Nejvyššího cenového úřadu. Za Sociální demokracii byl i členem odbojového Politického ústředí. V lednu 1940 byl nucen uprchnout do Francie a odtud vedla jeho cesta do Londýna, kde se zapojil do práce exilové vlády. Nejprve ve funkci státního ministra a poté ministra pro hospodářskou obnovu.
V této době se mu zhoršil zdravotní stav, to bylo impulsem pro odchod z exilové vlády, ale i z politického života. V roce 1943 sepsal zprávu o své úloze v mnichovské krizi Remarks about the Political Events Before and After Munich (nyní uložena ve Stanford University), v níž se obhajoval z obvinění, že jednal z vlastního popudu. Při útěku z republiky zanechal doma ženu Marii Nečasovou-Poubovou a dceru, které se staly oběťmi pronásledování, a zahynuly v koncentračním táboře. Nečas dožil na venkově ve Walesu v Merthyr Mawr, kde 30. ledna 1945 zemřel. Podle jeho přání byl jeho popel rozptýlen nad místními vřesovišti.
↑Národní shromáždění. Národní shromáždění Republiky československé v prvém desítiletí. [s.l.]: Státní tiskárna, 1928. 1315 s. Dostupné online. S. 1304.
↑LUKEŠ, Igor. Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Překlad Petra Kůsová. Praha: Prostor, 1999. ISBN80-7260-015-X. Kapitola 7, s. 220. „Beneš chtěl dát Francii v tomto neoficiálním návrhu, takzvaném pátém či Nečasově plánu, jasně najevo, kam až může ve svých požadavcích zajít a kam už Československo dále neustoupí. Prezident se zcela vědomě rozhodl pro neústavní postup“.
↑Milan Hauner: Mnichovské dny a Edvard Beneš (in: Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti I. Mnichovské dny, Praha 2007, s. 8, 10, 21-23, 45). Ručně psané pokyny prezidenta Beneše pro ministra Nečase (Archiv Ústavu T. G. Masaryka, Edvard Beneš, karton 248; viz Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti III. Dokumenty, Praha, 2007, s. 187-188), dále Nečasova anglicky sepsaná zpráva z roku 1943 o vykonání mise (Remarks about the Political Events Before and After Munich, Hoover Institution Archives, Stanford University, Osuský, box 47; korespondence mezi Nečasem a Benešem (Hoover Institution Archives, Stanford University, Osuský, box 47), poválečná svědectví francouzských diplomatů a politiků (vyšetřování parlamentního výboru na konci 2. světové války, svědectví Édouarda Daladiera atd.) a někdejšího československého vyslance ve Francii Štefana Osuského (Na lži se budoucnost národa budovat nedá, in: Novina, Chicago, 1967, č. 1). Podrobnou studii o této problematice vycházející z Nečasovy anglicky psané zprávy publikoval Jonathan Zorach v East Central Europe, roč. 16, 1989, č. 1-2, s. 53-70.
